Všechno je to o hlavě

Náhody neexistují:-)!. Poprvé jsem se pro název (a přirozeně také pro patřičný obsah) tohoto úplně čerstvého článku rozhodl po hokejovém utkání mistrovství světa mezi Českou republikou a Švédskem, když ve třetí, závěrečné třetině došlo ze strany českého mužstva k obrovskému, téměř až (na to, jakou hru v prvních dvou třetinách český národní tým předváděl) heroickému vzepětí a šokujícímu obratu v utkání, když ze stavu 0:2 dokázal otočit výsledek na konečných 4:2 ve svůj prospěch.

S ´hlavou´ má tento příběh společné přirozeně tu skutečnost, že po snížení z přesilové hry na začátku třetí třetiny viděli jsme u televizních obrazovek najednou ÚPLNĚ JINÉ mužstvo, s obrovskou VŮLÍ, ODHODLÁNÍM, NASAZENÍM a ENERGIÍ, než tomu bylo doposavad; skutečnost, že nakonec Češi na mistrovství světa OPĚT a naprosto zaslouženě neuspěli, je už zase úplně jinou kapitolou a příběhem…

Jak správně napsal velký filozof, který téměř před dvěma tisíciletími vládl Římské říši, Marcus Aurelius: „Náš život je takový, jakým ho učiní naše myšlenky.“

Všechno je to o hlavě. Snad ani nemusím dodávat, že za prvé neříkám, resp. neobjevuji ´nic nového pod sluncem´, a za druhé: že pokud se naučíme ´pracovat s hlavou´ v našich každodenních situacích a životech, OBROVSKÝM způsobem navýšíme možnosti a potenciál naší životní seberealizace, našeho životního ´úspěchu´; pocitu z radostného, smysluplného a naplněného života…

Barbora Krejčíková

A v čem tedy konkrétně jako že ty ´náhody neexistují´?…

No přirozeně v tom, že jenom o pár týdnů později vyhrála česká teniska Barbora Krejčíková vysoce prestižní a uznávaný grandslamový turnaj v Paříži na kurtech Rolanda Garrose; stala se snad tou nejpřekvapivější a nejvíce šokující vítězkou za několik posledních HODNĚ MOC ročníků zpátky…

Sledování profesionálního tenisu (a zejména jeho ženské části WTA) se OPRAVDU HODNĚ věnuji od léta 2010, kdy se Petra Kvitová poprvé dostala do semifinále Wimbledonu; v tomto směru mám velmi dobrý přehled, ale to, že takovýmto způsobem uspěje ZROVNA Bára, jsem naprosto (jako ostatně téměř nikdo jiný) neočekával; kdybych například tipoval některé kandidátky z českého tábora, které by při určité shodě okolností mohly až takovýmto výrazným a obrovským způsobem uspět, určitě bych jich několik dokázal vyjmenovat, ale Bářino jméno by se mezi nimi rozhodně nenacházelo

Nyní je čerstvé grandslamové šampiónce 25 let, sledoval jsem ji přibližně od  jejich osmnácti, ale až do loňského roku byla (co se týká posunu ALESPOŇ do širší světové špičky) absolutně bez šance; ne, že by na to svými dispozicemi, ustrojením a tenisovým pojetím ´neměla´, ale prostě VÝSLEDKY měla tak ´slabé´, že se sotva dostávala do TOP stovky ženského tenisového žebříčku; a aby se tam do těch značně průměrných tenisových profesionálních vod vůbec dostala, resp. udržela, po dlouhých, přibližně pět, šest let objížděla ty nejméně prestižní profesionální turnaje, o které ostatní tenistky ze širší světové špičky téměř ani nezavadily…

Co se tedy takhle zdánlivě a na první pohled, jako by z ničeho nic, přihodilo? S největší pravděpodobností to, že se jí (přibližně v posledním půl roce, roce) sešlo několik klíčových a rozhodujících parametrů; konečně se jí začala dařit úročit obrovské úsilí, které tenisové hře dávala, přirozeně i nezbytná dávka talentu a citu pro hru, a mimo jiné také se vší vážností začala pracovat s erudovaným a uznávaným psychologem, který ji napomohl ´ty věci v její hlavě´ a jejich celkové nastavení srovnat, a patřičně a správně nastavit a uspořádat…

Člověk potom mohl jakoby na živo a v přímém televizním přenosu až s téměř nevěřícným a nechápajícím pohledem u televizní obrazovky sledovat, jakým způsobem postupně doslova vypráskala své daleko (do té doby) známější a úspěšnější soupeřky, nebo jak ve svém snad nejdramatičtějším a nervy drásajícím semifinálovém zápase až téměř neuvěřitelně odvážně pojatou výměnou odvrátila soupeřčin mečbol, a v té úplně poslední možné chvíli se vrátila zpátky do zápasu…

Na jednu stranu je sice docela pravděpodobné, že asi ne každému z nás se v našem oboru činnosti, kterou se zabýváme, (metaforicky řečeno) podaří zopakovat ten letošní červnový fenomenální úspěch české tenistky, na druhou stranu bychom ovšem v žádném případě neměli přehlédnout a brát na lehkou váhu moudrá slova vynikajícího amerického psychologa a filozofa Williama Jamese, který prohlásil, že průměrný člověk rozvine jenom deset procent svých duševních schopností. „Ve srovnání s tím, čím bychom měli být, se pohybujeme v polospánku.“

Všechno je to o hlavě

Troufám si tvrdit, že konstatování ´všechno je to o hlavě´ bude v mém tvůrčím usilování (například vedle FLOW nebo objevování NAŠICH KONKRÉTNÍCH!!! úkolů či poslání v tomto životě) jedním z páteřních rozcestníků a výchozích bodů, ze kterých budu zvát své vážené čtenáře na procházky (a někdy snad i poněkud náročnější tůry:-)) po krajinách mého uvažování a myšlení…

Strašně krásně, HNED a jaksi pohledem z venku, mimo nás samých, můžeme tento fenomén snad nejlépe ze všeho pozorovat právě v již  zmiňovaných sportovních zápasech; už jen kvůli tomuto určitě stojí za to se čas od času podívat, jak se v DANOU CHVÍLI nějakému (byť jinak kvalitnímu) fotbalovému mužstvu nedaří, jejich sebevědomí a HLAVA jsou v této chvíli úplně dole, no  a potom se jim z nějaké (častokráte) náhodné akce podaří vstřelit kontaktní gól, najednou (a jakoby z ničeho nic) je jich plné hřiště; to obrovské úsilí a energie, kterou v tuto chvíli vynakládá, je téměř až hmatatelné, nakažlivé a elektrizující, a člověku se ani málem nechce věřit, že ještě před několika pouhopouhými okamžiky bylo TO SAMÉ mužstvo úplně dole a prakticky na odpis…

A jen krátce doplním: se všemi těmito fenomény a příběhy se můžeme právě NYNÍ setkat na aktuálně probíhajícím Mistrovství Evropy ve fotbale:-)…

Ale podobnou zkušenost určitě všichni máme (a známe) také z našich KONKRÉTNÍCH každodenních životů; ať už doma sami se sebou nebo s rodinou, nebo třeba v práci jsme v tu danou chvíli otráveni, vůbec nic se nám nedaří, radost ze života, nálada a energie na bodě nula (resp. pod bodem mrazu), když najednou se nám třeba v práci něco OPRAVDU povede, jsme za něco (po právu) pochváleni, nebo se seznámíme s nějakým HODNĚ ZAJÍMAVÝM protějškem,- v tu chvíli se nám doslova v obrovském množství navrátí naše ztracené sebevědomí stejně jako radost ze života; v tu chvíli disponujeme až takovým množstvím energie, že bychom s ní mohli začít obchodovat na newyorské burze nebo rozsvítit celé město:-)…

Cesta do hlubin študákovy duše

Nádherný příklad i metaforu ohledně skutečnosti, že o tom všem, co právě (a JAK) prožíváme, se rozhoduje v naší hlavě, uvádí americký myslitel Dale Carnegie, když vypráví příběh jedné ´úplně obyčejné´ mladé ženy Alice, která se jednoho dne večer vrací domů z práce, a je z ní tak zničená a otrávená, že už ani nemá sílu či náladu prohodit pár slovíček či frází se svojí matkou, a prakticky okamžitě má v plánu odebrat se na lůžko.

V tom ovšem zazvoní telefon (ještě ten archaický, předpotopní, se SLUCHÁTKEM:-)), volá jí její přítel a zve ji na taneční zábavu; no a co se stalo: Alice, která byla ještě před malým okamžikem DOOPRAVDY, totálně, až téměř k smrti, unavená a ´nepoužitelná´, neuvěřitelným způsobem pookřeje, a protancuje se svým partnerem celý dlouhý večer, domů se vrátí někdy až nad ránem, nadšená a šťastná, bez sebemenších stop po únavě

Jak jsem již naznačil, celý tento čerstvý článek bude o hlavě:-); ´o hlavě´ bylo (a i nadále bude) přirozeně napsáno obrovské množství knih a příspěvků, má mnoho poloh a akcentů, od vážného a hlubokého studia až téměř k úsměvným záležitostem, které určitě my všichni známe nějakým způsobem z našich každodenních životů…

Geniálně, řekl bych až téměř archetypálně, byl tento fenomén zachycen v obrovsky známém a populárním českém filmu z roku 1939 ´Cesta do hlubin študákovy duše´.

Pro ty z vás, který jste tento film ještě čirou náhodou neviděli, rozhodně doporučuji, abyste jste to co nejrychleji napravili:-); prakticky celý se odehrává (jaké to překvapení!!!) ve školním prostředí, a věřte mi, že mnohdy doopravdy roztomilé osudy a příběhy studentů, stejně jako učitelského sboru, vás rozhodně nenechají chladnými a nezúčastněnými…

Nás však bude na tomto místě zajímat jeden jediný fenomén, konkrétně ten, že třebaže něco dost dobře umíme a ovládáme, tak pod tlakem a náporem zdánlivé NUTNOSTI či NEZBYTNOSTI předvedení patřičného úkonu či výkonu jsme najednou jakoby ochromeni, možná až do jisté míry znehybněni, a takto oslabeni prakticky nejsme schopni patřičně prodat všechny naše znalosti a dovednosti, které se jinak uvnitř nás samých nacházejí…

No a skvělá scénka na toto téma se odehrává právě ve filmu ´Cesta do hlubin študákovy duše´, když uznávaný odborník na danou problematiku profesor Matulka není schopen (resp. bojí se) vykonat státní zkoušku, neboť své znalosti (na rozdíl od svého okolí) považuje za nedostatečné…

A tak jeho kolegové na něho přichystají takovou drobnou lest, když v přírodovědném kabinetu (přirozeně aniž by o tom měl sebemenší tušení) vypráví (tajně pozvanému) zkoušejícímu profesorovi o jednotlivých exponátech motýlů…

Tu vynikající ´zkouškovou´ ukázku jsem umístil na FB (´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´), tak se na ni určitě podívejte, rozhodně to stojí za to:-)…

Olivám navzdory

Sice se často říká, že nejvíce práce člověk vykoná, když JE pod tlakem („Jsme jako olivy; teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.“), ale určitě nebudu objevovat žádnou Ameriku, když budu konstatovat, že právě onen POCIT TLAKU a ne/psané OČEKÁVÁNÍ PATŘIČNÉHO VÝKONU je v mnoha případech oním rozhodujícím a limitujícím momentem či faktorem, kdy takto na ostro, jakoby v přímém přenosu, NEDOKÁŽEME v patřičné míře prodat TO, co v nás jinak/ doopravdy dříme…

Profesionální sportovci to, co mají natrénováno před utkáním, my ostatní pro změnu to, co máme natrénováno v přirozených, zkušenostních nebo znalostních disciplínách…

No a poté většinou postačí, aby se VYPNULO ono pomyslné (a mnohdy hrůzu a paniku vyvolávající) červené světlo kamery a přímého přenosu, onoho obrovského TLAKU a DŮRAZU na výkon tady a teď,- respektive když si to můžeme vyzkoušet jaksi bez patřičných očekávání a nanečisto, nebo když například dokážeme ´předstírat´, že namísto nám samým ´radíme´ či ´pomáháme´ někomu jinému, naše ztracená sebedůvěra se nám jakoby mávnutím kouzelného proutku navrátí do námi očekávaných mezí a parametrů, a my už zase (minimálně v naprosté většině případů) dokážeme fungovat normálně, kvalitně, efektivně, logicky a organizovaně, jedním slovem řečeno, ´dobře´…

No a potom už nám v tomto směru zbývá vychytat jenom takovou maličkost či drobnost, totiž abychom toto kvalitní fungování dokázali přetavit a zopakovat také v ostrém a reálném životním provozu,- sportovní terminologií řečeno, zápase samotném :-):-)…

Snažme se USILOVAT, SMĚŘOVAT, NAPLŇOVAT a REALIZOVAT ten náš konečný a časově ohraničený život, co to jenom jde:-), přesně jak radil geniální Dante: „Nezapomínejte, že tento den už nikdy nevzejde.“, nebo Emerson: „Člověk je tím, nač myslí celý den.“

Americký zpěvák a hudebník Billie Joe Armstrong nám pro změnu připomíná, že „je lepší litovat něčeho, co jste udělali, než litovat něčeho, co jste neudělali.

Všechno je to o hlavě:-)!!!

Od Hlavy k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Pro milovníky příběhů a myšlení:-)

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Potkáme se na Facebooku:-)