Vikingové

Promýšlím si takhle začátkem loňského září nějaké ty svoje záležitosti, když mi na mobilu pípne zpráva od pardubického bratránka, že mě jako zdraví z Norska, kam zajeli s přáteli udělat si přibližně desetidenní výlet…

V hlavě mi jako o závod začne naskakovat několik obrazů i asociací najednou: také už bych se jako rád do toho Norska zajel podívat, a potažmo i do celé Skandinávie; trošku se cestou přeptat těch na první pohled chladných:-) Seveřanů, jak to dělají, že prakticky kompletně patří mezi nejšťastnější národy na světě; možná také proto, že tam Dánové vymysleli ten jejich název pro štěstí – HYGGE; původně toto slovo pochází z norštiny a je výrazem „pro rozpoložení duševní pohody.“

Určitě bych rád navštívil jejich metropole a další významná města či místa nacházející se v této oblasti, a potom už hurará do té jejich nekonečné, místy až téměř panenské přírody; nabízí velehory stejně jako průzračně modrá jezírka; za polární září, losy i soby; za klasickou místní architekturou…

A nabízí tolik nevšedních příběhů: od pověstného a těžkopádného Thórova kladiva, přes Výkřik Edvarda Muncha, až po Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenové:-)…

Vikingové

No, a potom už ten samotný fenomén VIKINGŮ; pro mě na jednu stranu stále strašlivě tak málo uchopitelný i pochopitelný, ale na druhou stranu tak nevyčerpatelný, magický i záhadný; stejně jako přemítání o jejich současně žijících dánských, švédských a norských ´následovnících´…

Vikingové si svoji pomyslnou hvězdnou hodinu slávy prožili mezi 8. až 11. stoletím. Během tohoto časového období mimo jiného obrovským způsobem ovlivnili dějiny i celkový příběh francouzské Normandie, Britských ostrovů (včetně Irska) ale dokonce také i Ruska, když jejich varjažští knížata (původně švédští vikingové) založili Kyjevskou Rus

Vilém I. Dobyvatel, Jindřich II. Plantagenet, Richard I. Lví srdce nebo třeba zakladatel Kyjevské Rusy kníže (varjag) Rurik,- v žilách všech těchto světově známých panovníků kolovala (tu více, tu méně) krev jejich vikingských předků…

A jen pro drobné připomenutí: norští vikingové na čele se svým vůdcem Leifem Erikssonem stali se okolo roku 985 patrně prvními Evropany, kteří připluli na pobřeží dnešní Ameriky. Zbudovali tam minimálně jednu malou osadu v severní části Newfoundlandu, pravděpodobně zvanou Vinland.

Vikingové kromě svých mistrně vystavěných lodí (drakkary – pojmenovány podle dračí hlavy;  snekkary – lodě s hadí hlavou) vrchovatě využili skutečnosti, že podstatná část vládců i obyvatel tehdejší Evropy byla naprosto nepřipravena na jejich neočekávaný, a zejména také potom zcela nemilosrdný, ba až přímo šokující nástup i přístup…

Tehdejší obyvatelé Skandinávie se živili převážně zemědělstvím a rybolovem, zatímco přes zimu vyráběli nástroje, se kterými následně muži na svých cestách obchodovali, zatímco ženy, starci a děti zůstávali doma.

A je třeba také připomenout, že mnohé vikinské ženy, kromě péče o domácnost a hospodářství, stávaly se také válečnicemi.

Podobně jako naprosto VŠECHNY věci a záležitosti udávající se v těch našich úžasných lidských životech, také vikinská expanze měla své hlavní příčiny i důvody, které nebylo ani příliš těžké dohledat; ze své původní vlasti je v té úplně první řadě vyhnal nedostatek zemědělské půdy spojený s jejich populačním vzestupem, a následně také špatné vyhlídky potomků ohledně dědictví, zatímco v jižněji položených zemích Evropy dala se tušit poměrně snadno přístupná bohatá kořist a široká paleta možností k obchodování…

Kopí a štíty

Když jsem se zmiňoval o těch drakkarech a snekkarech, připomněl se mi příběh, který ve své monografii ´Jak drahé je zdarma´ vylíčil izraelský  profesor behaviorální ekonomie Dan Ariely.

Přibližně 200 let před naším letopočtem přešel jeden čínský generál se svým vojskem řeku Jang-c´, aby následujícího dne mohli napadnout armádu konkurenční dynastie.

Poté, co se vojáci ráno probudili, nemohli uvěřit vlastním očím: jejich lodě se všemi zásobami byly v plamenech. Když chtěli následně začít hasit požár a pátrat po pachatelích, bylo jim řečeno, že tohle všechno úmyslně udělal jejich velitel

„/Generál/ Siang Ju vysvětlil své armádě, že bez hrnců a bez lodí nemají žádnou jinou možnost – jen porazit nepřítele nebo zemřít. Že by to z něj udělalo nejoblíbenějšího čínského generála všech dob, to se zrovna říct nedá. Ale mělo to ohromný účinek na morálku jeho vojska: všichni se chopili kopí a štítů, zaútočili na nepřítele jako zběsilí a vyhráli devět bitev za sebou, čímž úplně zničili jádro čchinské armády.

Jak uvádí Ariely, „Příběh čínského generála je zajímavý, protože jde přesně proti zvyklostem ´normálního´ člověka. Představa spálených mostů je pro nás obvykle nepřijatelná. Pořád si chceme někde nechat otevřená vrátka, jimiž se dá utéct. Kdybychom byli na místě Siang Jua, asi bychom naopak nechali na místě část armády, aby hlídala naše lodě – čistě pro případ, že bychom potřebovali rychle ustoupit. A samozřejmě bychom si taky ponechali polní kuchyně – vždyť vojsko bude potřebovat sílu na mnoho týdnů pochodu… (…) /a/ často si /u toho/ ani neuvědomujeme, že tohle zajišťování nás něco stojí.“

Nejvíce zajímavá je podle mého názoru na tomto fenoménu ta skutečnost, že ve většině případů teprve poté, když se dostaneme do nějaké EXISTENCIÁLNÍ, mezní situace, jsme schopni poměrně jasně a CHLADNOKREVNĚ rozlišit a rozpoznat, co je pro nás opravdu podstatné a důležité, a co je naopak nepotřebným, zcela zbytečným balastem, který nás jenom obírá o náš drahocenný a konečný čas a energii…

Zkušenost Steva Jobse

Nádherně se o tom píše například ve famózní autobiografii o Stevu Jobsovi, kterou napsal snad nejuznávanější životopisec současnosti, Walter Isaacson.

S tou téměř sedmisetstránkovou knihou jsem strávil celé dva dny uprostřed letošních vánočních svátků; mnohokrát jsem si při jejím pročítání říkal, kolik jsem mohl udělat jiné práce, kdybych se takto nezasekl…

Ale ta monografie o Jobsovi je tak skvěle a poutavě napsaná, a přirozeně také nabitá obrovskou spoustou myšlenek, zkušeností a příběhů jednoho z nejgeniálnějších lidí naší planety na přelomu dvou tisíciletí, že se od ní prostě nešlo odtrhnout…

No, a právě na Jobsově příběhu bylo nádherně vidět (pokud tedy pomineme tu skutečnost, že už od svých velice raných let tíhnul k východnímu učení, zenu a minimalismu, když v tomto směru vždycky obdivoval Japonsko) jak poté, co se dozvěděl o svém velice závažném a zhoubném onemocnění, dokázal naprosto přesně, až téměř ALGORITMICKY precizně, odlišit podstatné od toho nepodstatného, zrno od plev, NEZBYTNÉ od zbytného…

Je to prostě takový náš tak trošku lidský paradox: teprve když se dozvíme, že nám zbývají (například) tři roky života, tak teprve tehdy se začneme zaměřovat na to podstatné, a ty ostatní, NEPODSTATNÉ záležitosti necháváme zpravidla plavat…

Snažíme se dát do pořádku naše osobní věci, smířit se s blízkými lidmi, se kterými jsme třeba už několik roků ze známých důvodů nepromluvili; snažíme se přemýšlet o samotné podstatě a smyslu našeho života, naší existence, protože dříve na to prostě nějak ne/z/byl čas…

No a podle mého názoru jedno z největších kouzel i UMĚNÍ ŽIVOTA spočívá ve skutečnosti, abychom se naučili PŘEDSTÍRAT, JAKO že nám zbývají například právě ty poslední tři roky života, a začali se opravdu zaobírat věcmi, které jsou pro nás samotné a zároveň také pro naše nejbližší, pro naše partnery, rodinu a přátele těmi opravdu NEJPODSTATNĚJŠÍMI…

Tři úhly pohledu

Když se ještě na chvilku vrátíme ke slavnému příběhu onoho čínskému generála a jeho vojska, můžeme se na tu celou situaci (my sami, coby jednotliví lidé) podívat minimálně dvěma úhly pohledu.

Ten první pohled by byl pohledem očima toho prostého starověkého čínského vojáka, kterému poté, co mu bylo řečeno, že loď i polní vojenskou kuchyni nechal zapálit jeho vrchní velitel, nezbude nic jiného, než svoji VEŠKERÉ úsilí, umění i bojové dovednosti přetavit do boje o svůj holý život, protože pokud tuhle EXISTENCIÁLNÍ situaci neustojí, tak zkrátka a dobře zemře; jedinými zbraněmi, ochranou, pomůckou i MAJETKEM, které má v tomto boji (a v tomto OKAMŽIKU) k dispozici, jsou KOPÍ a ŠTÍT (vysoká podobnost se zbraněmi vikingských bojovníků je přirozeně čistě náhodná:-):-)…) ; musí být tak obrovsky, strašlivě a DOKONALE SOUSTŘEDĚN a usebrán, že mu v jeho myšlenkách nezbude jedno jediné místečko na cokoliv jiného… A přirozeně musí mít také k dispozici onu patřičnou a nezbytnou porci ŠTĚSTÍ, kterou bychom mohli nazývat třeba také OSUDEM

Náš druhý pohled na věc bude očima toho nanejvýše pragmatického (nebo snad bláznivého, šíleného???) VELITELE; dokázali bychom postupovat i PŘEMÝŠLET podobně netradičně a nestandardně jako on? Byli bychom schopni mít k dispozici jeho neuvěřitelné dovednosti, odvahu, pragmatismus i chladnokrevnost?…

Můžeme se ovšem také podívat na to jeho konání a rozhodování se jako na určitou formu metafory, jako na příklad určitého a ZCELA KONKRÉTNÍHO delegování

My sami jsme v tedy v tuto chvíli tím ´velitelem´ a ´pánem´, máme k dispozici mnoha tisícové vojsko a  pouze na NÁS záleží, jaké mu uložíme rozkazy a úkoly…  Jaké činnosti a aktivity budeme na něho delegovat… Jak se nám podaří vyhmátnout ty PODSTATNÉ a klíčové záležitosti, a jak se nám bude dařit v umění nechat shořet lodě i zásoby těch věcí nepodstatných, podružných… Jaké pro něj připravíme plány, energii, motivaci, směřování…

A přirozeně, samozřejmě, coby ´velitelé´ ZODPOVĚDNÍ za celou situaci i konečný výsledek budeme NÉST všechny kladné i negativní NÁSLEDKY tohoto celého našeho usilování a konání…

A do třetice, musíme také řádně ZANALYZOVAT a uvědomit si ten doslova geniální tah i plán čínského generála, díky kterému jeho vojsko v několika následných klíčových bitvách doslova ROZPRÁŠILO vojsko svého protivníka; bez toho původního popudu či apelu, ale zároveň také oproštění se od naprosto VEŠKERÉHO BALASTU překážejícího jejich věci by se jim to jejich famózní, až téměř zázračné tažení NEMOHLO takovýmto fenomenálním způsobem nikdy povést…

Jediná drahocenná perla

Na Siang Juovo velitelské vedení a OVLÁDÁNÍ, respektive nastavení jeho mysli, bychom mohli navázat prostřednictvím pomyslného oslího můstku učením indického myslitele, autora vynikající monografie pod názvem ´Meditace´, Eknatha Easwarana.

Easwaran přednášel v kalifornské Berkeley anglickou literaturu a meditaci, a zatímco Siang Ju skvělým způsobem ovládal UMĚNÍ VÁLKY, Eknath Easwaran pro změnu skvělým způsobem ovládal UMĚNÍ ŽIVOTA; první z nich těžil z naprosté kontemplace a usebrání se coby stratég boje, druhý těžil z naprosté kontemplace a usebrání se v oslavě zázraku jménem život…

Středobodem Easwaranových úvah a myšlení byla skutečnost, že my lidé NEJSME ani naše tělo, ani naše mysl, neboť obojí „podléhá změně, vývoji a zániku.“…

Následně připojuje metaforu, že „naše těla jsou pouze jako auta – některá jsou maličká, jiná jsou obrovské bouráky. Některá se rozjíždějí závratnou rychlostí, jiným to trvá, než se dají do pohybu, zvláště brzy ráno.

(…) Je-li tělo jako karoserie auta, pak mysl je motor – ta nejdůležitější část vozidla. Proto jí musíme věnovat zvláštní pozornost a péči.“

Easwaran také upozorňuje na skutečnost, že hodně lidem ponejvíce záleží na nepodstatných věcech. „Chtějí mít chromované kryty kol, tmavě rudé kožené potahy sedadel, metalízu, volant potažený kůží a panenku, která natřásá své krátké sukénky za zadním oknem. K čemu to všechno je, když má auto opotřebované písty a motor pracuje mizerně. Vždyť mi potřebujeme hlavně špičkovou mysl – výkonnou, bystrou a schopnou správného rozhodování. Potřebujeme mysl, která nás poslouchá a je ukázněná.

(…) Samozřejmě, že bychom chtěli, aby nás naše mysl poslouchala, ale ona si dělá, co chce – hlavně proto, že jsme si ji správně nevycvičili. Slova Sv. Augustina to vyjadřují jasně: ´Řeknu své ruce, co má udělat, a ona ihned poslechne. Proč ale moje mysl neudělá, co od ní chci?´“

No a co je tedy podle Easwarana naším prvořadým úkolem? Jak už mnozí z vás určitě tušíte, získat „schopnost řídit své auto, tj. svou mysl, jako zkušený řidič. (…) Když vás mysl poslouchá, osvojili jste si umění žít. Už nejste závislí na vnějších podmínkách; v jakékoli situaci se můžete rozhodnout, jak reagovat. (…) Dovedeme-li se rychle vypořádat s jakýmkoliv rozrušením své mysli, získáme tím novou energii, kterou pak můžeme použít ku prospěchu ostatních v našem okolí.“

Nebojte, nezapomněli jsme:-)… Když tedy nejsme ani naše tělo ani naše mysl – neboť obojí, jak jsme si už společně s Eknathem Easwaranem vyjasnili, podléhá „změně, vývoji a zániku.“… Tak co tedy vlastně podle Easwarana DOOPRAVDY jsme? Co je tou naší opravdovou LIDSKOU PODSTATOU???…

„Pokud se ztotožňujeme se svým tělem nebo se svou myslí, pohybujeme se pouze na povrchu svého vědomí a pachtíme se za pomíjivými lákadly okolního světa. Prožijeme jeden příjemný zážitek, jiný nám uteče. Dnes nás chválí, zítra kritizují. Někdy se nám to, oč usilujeme, podaří, jindy neuspějeme. Tak trávíme den za dnem a jsme roztěkaní, neklidní, neuspokojení, něco nám chybí.

V hluboké meditaci zapomínáme na každodenní starosti či snažení a soustřeďujeme veškerou duševní energii na jediný cíl: poznání naší pravé přirozenosti, (…) dostáváme se pod povrch vědomí a noříme se hluboko do své podstaty.

(…) Při intenzivním soustředění mysli do našeho nitra zmizí bariéra oddělující nás od okolního světa. Dualita subjektu a objektu, poznávání a poznávajícího zmizí; jsme schopni intuitivního, transcendentálního porozumění.

(…) Všechny malicherné osobní tužby, všechno sebestředné snažení, všechny pocity nedokonalosti a neúplnosti zmizí. Bytostně si uvědomíme, že v hloubi našeho nitra jsme dokonalí. (…) Jsme prostoupeni pocitem, že všechno v našem životě je, jak má být; že jsme na správném místě, že tvoříme nedílnou součást okolního světa.

(…) Naše nově získané umění žít obohatí i naše vztahy ke druhým. Pocit osamělosti a izolovanosti nás dělá podrážděnými a nesnášenlivými; nyní už nikdy nebudeme cítit propast mezi sebou a lidmi ve svém okolí. (…) Když objevíte svoji pravou podstatu, současně si uvědomíte, že vy i všichni ostatní jste součástí jednoho nedělitelného celku. Ublížíte-li druhým, ve skutečnosti poškodíte sami sebe; laskavost vůči druhým je laskavostí vůči sobě samému.

Easwaran připomíná, že v žádném případě nemusíme se všemi názory ostatních lidí souhlasit, ale budeme je moci daleko snadněji POCHOPIT, bude se nám dařit daleko VÍCE a LÉPE vidět věci i svět očima ostatních

A právě dosažení tohoto stavu vědomí je podle Eknatha Easwarana tím NEJVYŠŠÍM možným cílem i úkolem, kterého člověk na své životní pouti může dosáhnout, a zároveň také JEDINOU DRAHOCENNOU PERLOU, o kterou by měl člověk během toho svého života za každých okolností usilovat…

Vikingové.

Od Vikingů k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.