That´s the Life

Delfy. Nejslavnější věštírna starověkého Řecka, nad jejímž vchodem se skvěl nápis ´Poznej sám sebe´.

Jedna z naprosto neoddiskutovatelných zastávek na mé loňské nádherné Greece Touch (dotknout se) Tour; místo, které při návštěvě vnitrozemského Řecka nelze v žádném případě opomenout.

Tak právě do těchto prostor se ubírali nejmocnější muži světa oné doby, na čele s Alexandrem Velikým, aby jim věštkyně (Pýthie) předpověděla co možná tu nejpříznivější budoucnost pro jejich stávající přeslavná vystoupení.

Jako malý kluk jsem se těšil na jeden z absolutních vrcholů Tour, v posvátném okrsku Athény Pronáie se nacházející tholos (kruhový chrámek) ze 4.století př.n.l; v mých představách měl pro mě snad ještě vyšší  ´emocionální a příběhový´ náboj, než některé z dalších TOP vrcholů Tour, jako například Parthenón nacházející se na Akropoli, Lví brána v Mykénách nebo třeba rodné město Alexandra Velikého, Pella.

Co se samotného tholosu týká, jednalo se o charismatickou, elegantní kruhovou stavbu tvořenou dvaceti sloupy vystavěnými na třístupňovém pódiu; tři z jeho sloupů byly v polovině 20.století vztyčeny znovu: bílé části sloupů jsou z původního mramoru.

V jeho blízkosti se potom nacházejí základy, pro tuto ´polovinu´ Delf naprosto stěžejního, chrámu Athény Pronáie, podle kterého (jak jsem již uvedl) je celý tento posvátný okrsek pojmenován.

Možná až jakousi ironií ´osudu´ se spousta upřímně (a oprávněně!) natěšených návštěvníků k tomuto delfskému (alespoň co se architektury a krásy týká) ´Mont Everestu´ nakonec vůbec nedostane, neboť se nachází dosti stranou ´hlavní´ prohlídkové trasy, která se podle klíčového Apollónova chrámu nazývá Apollónův posvátný okrsek.

Právě Apollónův posvátný okrsek je považován za samotné jádro věštírny; k jeho jednoznačnému středobodu, dórskému Apollónovu chrámu, se natěšený návštěvník dostane tzv. svatou cestou.

V dávném starověku byla tato cesta lemována pokladnicemi (v podobě malých chrámů) a sochami darovanými jednotlivými městskými státy, na čele s Athénami či Thébami; přirozeně toto všechno se ´obětovalo´ na počest boha Apollóna.

Jestli něco opravdu miluji, tak jsou to naprosto nečekané příběhy i situace, které ve své podstatě zaskočí i mě samého; když jsem se přibližoval k chrámu, a poctivě nasával a vstřebával tu neopakovatelnou atmosféru genia loci, jaksi znenadání přistoupila k jeho základům skupinka mladých italských studentů, poklekli na kolena a začali se spontánně modlit; již dva tisíce let starý příběh křesťanského Boha tak zavítal také do posvátných rozvalin ještě o něco staršího starověkého Řecka…

Jak jsem již naznačil, Apollónův chrám ze 4.století př.n.l. je ohniskem celé svatyně, celého posvátného okrsku; na cestě směrem ´nahoru´ od chrámu se nachází velice dobře dochované divadlo (rovněž ze 4.století př.n.l.), a na samotném vrcholu areálu potom nejzachovalejší (a také největší!) starověký stadion v celém Řecku; ať už z nejvyšších řad sedadel divadla nebo poté z prostor nacházejících se kolem stadionu, je nádherný výhled do širokého okolí.

Na tu všechnu krásu potom vzhlíží ze své úctyhodné a majestátní výšky 2457 m.n.m. samotný vrchol známého a proslulého pohoří Parnas (ve starověku zasvěcen /komu jinému než/ Apollonovi a múzám), na jehož úpatí se právě nacházela ona ´naše´ delfská věštírna…

A propos, stadiony: určitě jsem moc rád, že jsem při své Tour navštívil ´mnohé z nejvýznamnějších tatínků všech současných supermoderních stadiónů´, přirozeně na čele s tím ´prvně olympijským´ (776 př. n.l.) v Olympii, a ´prvně novodobě olympijským´ (1896) v Athénách…

Nic nového pod sluncem

Vlastně to není vůbec nic nového, lidé jsou (a zřejmě i budou až do konce věků) pořád stejní. Podobně jako ve starověku, tak až do dnešních postmoderních dnů mají bytostnou potřebu dozvědět se od nějaké kartářky, bohulibé televizní věštkyně (přirozeně za příslušný telefonní poplatek) nebo třeba z magazínového týdenního horoskopu nějakou, pokud možno alespoň trošku prooptimistickou či nadějíplnou předpověď směrem ke svojí stávající budoucnosti…

Ani u starověkých Řeků tomu přirozeně nemohlo být jinak; považovali Delfy (z delfis neboli lůno) za pupek, střed světa; podle tradovaného mýtu vypustil Zeus dva orly z opačných konců světa a ti se měli setkat právě zde.

Nejstarší věštírny byly zasvěcené Gaiai, bohyni země. Jak se praví v řecké mytologii, „Její moudrost byla nevyčerpatelná, protože byla od počátku světa svědkem všech událostí.“

Delfská věštírna na úbočí pohoří Parnas stala se ze všech nejslavnější; střežil ji had jménem Python, „protože hadi či draci byli odjakživa považováni za bytosti, které byli zemi blízké“.

Ovšem poté, co se Řekové se svými patriarchálními bohy přistěhovali na Balkánský poloostrov, nutně muselo dojít k ´ideologickému´ konfliktu.

Ostří tohoto konfliktu notně svým přístupem otupila samotná bohyně Gaia, která věštírnu v Delfách velkoryse přenechala mladému bohu Apollónovi; ovšem had Python střežící přístup do věštírny byl proti a rozzuřený Apollón jej zabil.

Gaia si následně stěžovala samotnému Diovi, který svému synovi Apollónovi důrazně domluvil, aby „usiloval u cizích božstev o odpuštění.“ Takto se posléze zrodily pythijské hry.

Poté, co Apollón přistoupil na pokání, stal se jediným vládcem delfské věštírny; své ´vidění věcí´ poté vyjadřoval prostřednictvím neomylných a všemocných úst kněžky Pýthie:

„Pýthia prý kdysi byla krásná mladá žena, která věštila v transu jsouc omámena výpary, které vycházely ze zemské trhliny, nebo žvýkáním Apollónovi zasvěcených listů vavřínu. Zvěstovala vědění i přání boha. Později se stala stařenou, protože Apollon nechtěl, aby její krása odváděla pozornost návštěvníků věštírny.“

Samotná Pýthia seděla u trhliny vedle kamene označujícího pupek světa, ve kterém se Delfy přesně nacházely. Kámen se nazývá ´omfalos´ a (coby originál) je ke shlédnutí v přilehlém archeologickém muzeu.

V pozdějších dobách byla Pýthia zvána, podle jedné slavné věštkyně, která údajně žila nedaleko slavné Tróje (nyní v Turecku) také Sibylou

Zatím všechno podle plánu

Do Delf jsem cestoval ve středu brzy ráno z Athén; plán byl poměrně jednoduchý a jasný: někdy po desáté budu v Delfách, koupím si lístek na autobus do Kalambaky (v blízkosti Meteory, centra proslulých mužských klášterů), prohlédnu si, užiju a načerpám patřičnou energii z genia loci majestátných Delf, a někdy později odpoledne tradá,- do té Kalambaky…

Povzbuzen skutečností, že jsem onen ranní přejezd přes více než půlku Athén na ten správný autobusák zvládnul na výbornou, stejně jako že autobus do Delf dojel na čas, jal jsem co nejrychleji vyřídit takové ´formality´, jako koupě lístku do Kalambaky…

A hned poté přišla opravdu hodně nečekaná ledová sprcha, jejímuž vyznění jsem pořádně ještě dost dlouhou dobu nemohl uvěřit; z Delf do Kalambaky jezdí denně jen a pouze jediný autobus, a to právě ten, kterým jsem nyní přijel…

„No dobrý, ale já potřebuju odjet ještě dneska, mám v tý Kalambace zarezervovaný ubytování…“

„Už Vám říkám asi popáté, že tam dneska nic dalšího nejede, že první bus tam pojede až zítra dopoledne, ten, se kterým jste dneska přijel z těch Athén…“

„Ale já prostě MUSÍM dneska odjet, mám tam…“

Některé výrazy i slova, která jsem během tohoto ´totálního šoku´ používal, jsou, řekl bych s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou, defacto nepublikovatelná; byla mi ještě nabízena jedna možná varianta s vlakem asi přes dva přestupy, ale to by byl (po mých dosavadních zkušenostech s řeckou dopravou) tak obrovský risk, že bych zcela reálně mohl tu noc přespávat někde v polích…

Natěšená a radostná nálada byla během chvilky pryč; zlostí a bezmocí jsem myslel, že se mi roztříští hlava; po malinkém (zdaleka ne úplném) uklidnění se (a smíření se s tím, že tady prostě budu muset přespat, ale zároveň také vynechat tu Meteoru; pravda, na druhou stranu, přespat přímo ´v samotném pupku světa´, to se zase jen tak úplně každému smrtelníkovi nepoštěstí), vydal jsem se hledat nějaké to ubytování…

Zklidnění a smíření

Nakonec jsem si vybral (nebo mně byl vybrán?) hotel Tholos (!!!), a pod tímto ´osudovým´ znamením jsem se začal pomalinku zklidňovat a uklidňovat, že to tak asi nakonec mělo všechno být…

Hotel byl pěkný, čistý, přívětivý, a navíc (alespoň z mého patra) s krásným výhledem do okolní krajiny, a třebaže jsem přirozeně nechtěl vyhodit oněch cca 25 éček (vždyť jsem měl zabukovaný to ubytování v Kalambace), nakonec jsem se s tím nějak smířil…

Poměrně zklidněn jsem se odpoledne vydal prohlédnout si celý ten delfský zázrak, včetně vysoce oceňovaného muzea, snažíce se dotýkal, co to jenom šlo, té vší nádherné historie, příběhů a mýtů; toho celého, snad na každičkém kousku tohoto jedinečného prostoru hmatatelného a stále jakoby živě artikulujícího, genia loci…

Městečko nebylo naplněno turisty, jak by se možná dalo očekávat (možná také tím, že byla polovina října), jeho hlavní klientelu (alespoň za mého jednodenního působení) tvořili výletníci z řad středoškoláků, a dále potom turisté (a páry) převážně důchodového věku…

Osvícené večerní Delfy, restaurace (přiměřeně) plné lidí, krámky s nespočetným množstvím suvenýrů; až tak dlouho jsem si vybíral nějaké úžasné (a pokud možno také místní) jídlo, že jsem nakonec (a ještě rád) skončil na bagetách, ale i na dobrém řeckém vínku…

To už jsem měl za sebou jeden drobný úspěch v podobě toho, že mi v té Kalambace ´odpustili´ zaplacení onoho ubytování (daleko více než o ty cca tři stovky mi šlo o ´princip´ a ´spravedlnost´), stejně jako jsem zjistil, že v ceně hotelu je snídaně zdarma, a tak jsem se (intuitivně) rozhodl, že se zdarma OPRAVDU krásně (jak se říká pěkně po Česku:-)) nasnídám, což se mi na mé Touch Tour (především z časových důvodů) prakticky už ani jednou – předtím ani potom – nepodařilo…

Nepřehlédnutelné znamení delfského Zorby

Už při mém ranním vstupu do restaurace mě nemohl neupoutat uchu lahodící, ´řecko – zorbovský´ zpěv (i dobrá nálada) místního postaršího kuchaře…

Doprčic, když si ON dokáže udělat takhle pěkně uprostřed své ´poměrně stereotypní a rutinní´ práce, tak já jsem tomuto při trávení své DOBROVOLNĚ pojaté dovolené, doslova povinován…

A poté jsem uviděl ten krásně prostřený snídaňový stůl, a vůbec jsem nevěděl, z jakého konce vlastně začít,- zvláště když jsem se (přirozeně až na nějaké ty krásné drobné výjimky) prakticky po celou cestu stravoval opravdu poměrně hodně spartánsky…

Sýry, šunka, vajíčka, olivy, marmeláda, jogurt, müsli, granátové jablko, plná konvice kávy s mlékem, přírodní džus…

„Ježíš, abych nezapomněl, prosil bych nějaké to foto: aby byla pěkně vidět ta snídaně, a samozřejmě také panorama té okouzlující krajiny, pupku světa, nacházející se na úpatí Parnasu“…; nade mnou hory, pode mnou cypřiše a olivovníky, nedaleko ode mě místní jezero…

Samotným dojetím z takto (pro mě) opulentní snídaně jakýmsi samospádem začnu vzpomínat na svoje dosavadní nejzajímavější zážitky či příběhy, které se udály na této mojí Tour; jak jsem při svém příletu do Athén ještě pozdě večer přejížděl do starořeckého Korintu, a když jsem přecházel kolem první hospody, usilovně hledajíce svoje jednonoční ubytování, dávali tam zrovna v televizi přímý přenos fotbalového zápasu kvalifikace na mistrovství Evropy Česko – Anglie (2:1)…

Panebože: ještě dneska dopoledne jsem se nacházel ve své práci, cca 15 minut tramvají od fotbalového stadionu v Praze Edenu, kde se tento prestižní mač odehrával; a nyní, ve stejný den, něco po desáté večer, se nacházím prakticky na opačném konci Evropy, v místech, kde svatý Pavel kázal Korintským, popíjím Heinekena (řecké pivo neměli:-)) a držím palce našim…

Nebo jak jsem musel ´prchat´ z jednoho athénského hostelu, kde jsem si zabookoval ubytování. Už když jsem do něj vkročil, jsem prakticky záhy začal tušit, že je tady něco špatně (špinavý, zatuchlý); poté jsem se setkal s postarším člověkem na recepci, u kterého jsem si vůbec nebyl jistý, jestli se jedná o ´pána´ nebo ´paní´, ze kterého se nakonec vyklubal majitel tohoto hostelu, a který byl tak ´sjetej´, že ani nebyl schopen alespoň trošku artikulovat; ale především a v první řadě byl opravdu hodně divnej…

Moje neomylná intuice mi radila, že tady nebude něco v pořádku, do toho ten smrad a plíseň kolem…; OPATRNĚ usazený v mé hostelové posteli jsem si rychle googlil recenze na tento hostel (to jsem dělal samozřejmě i předtím, ale asi nějak špatně), a pak už jsem se nestačil divit…

Ve známkovací škále mu bylo jednoznačně nejvíce přiřazen výraz ´strašný´, a za všechny komentář jedné z turistek, která v komentu napsala, že takovouhle hrůzu nezažila ani tehdy, když sama cestovala napříč Jižní Amerikou…

Další komentáře upozorňovaly hlavně ženy, aby se nenechaly zlákat k prohlídce ´zdarma´ nočními Athénami, že by to mohlo dopadnout hodně špatně…

Ještě jsem tu situaci na lince Athény Praha přes WhatsApp konzultoval se svojí TOP kamkou Luckou, se kterou jsme letos v červenci seděli v té krásné hospůdce U tří prasátek (Ňunin příběh), resp. jsme vloni premiérově absolvovali (také krásný) pochod Praha Prčice (Kontejner Containall); a tak namísto krásného užívání si (pod)večerních Athén, musel jsem si hledat nové ubytování…

Prostitutky, lemující snad každý metr přilehlé (Aristotelovy!!!) ulice, rozprostírající se přímo před vchodem do hostelu, jako by mi tímto svým bohulibým počínáním chtěly ještě připojit další pádný a neotřesitelný argument pro moji správnou volbu…

Nebo jak jsem si plnými doušky užíval slavnou starověkou Spartu, na jejíž návštěvu jsem se přirozeně moc těšil; nakonec jsem v ní strávil všeho všudy celých patnáct minut na místním autobusovém nádraží, protože jinak bych se už nestihl dopravit do ´zabookované´ Olympie.

Když jsem si to téhož dne (v sobotu) někdy v půl jedenácté večer přifrčel na místní ´olympijské´ náměstíčko a jal se plně soustředit na to, abych našel svůj hotel, najednou jsem odkudsi z dálky uslyšel:  „Mr. Navratil?“…

Když se mi po chvíli podařilo alespoň trošku přenastavit svoji pozornost do patřičného módu, a zmohl jsem se snad na alespoň trošku srozumitelně artikulované položení otázky, jak mě takhle ´bez jakýchkoliv dalších důkazů´ mohl poznal, odvětil mi pán z hotelu, že tohle byl už úplně poslední autobus, kterým jsem mohl do té Olympie toho večera přijet, a že by už taky docela rádi šli spolu s manželkou na kutě…

Bludný Holanďan na obzoru

Až do téhle chvíle jsem byl v hotelové restauraci téměř sám, teď se kousek ode mě posadil už na první pohled sympatický a dobře vypadající Holanďan, tipnul bych tak šedesátník.

Povídáme si o všem možném, co jsme kde v Řecku viděli, a která místa máme v plánu ještě navštívit…

Potom se na mě tak nějak jakoby zvláštně podíval, a hned následně se mě zeptal, proč u toho stolu sedím zády k oknům směřujícím do přírody…


Nějakou chvíli jsem jeho otázku úplně nechápal, ale vzápětí mi to CELÉ secvaklo; poté, co jsem se nechal vyfotit jednou hodnou paní z personálu restaurace, tak aby bylo vidět za mými zády celé to nádherné delfsko- parnasovské panorama, jsem byl tak nadšený a šťastný z toho tak krásně a bohatě prostřeného stolu, z toho ´tady a teď ´, z té Tolleho  ´moci přítomného okamžiku´, z toho Csikszentmihalyiho ´rozpuštění se ve stávající činnosti´ (flow), že jsem se úplně zapomněl otočit zpátky…

THAT´S THE LIFE:-(:-)….

Od Delfské věštírny k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích. Udělám všechno pro to, aby spatřil světlo světa na podzim tohoto roku:-).

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Pro milovníky příběhů a myšlení:-)

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Potkáme se na Facebooku:-)