Tajemství ženy

Tajemství ženy. Může snad existovat ještě větší headline, větší titulka, která by mohla přilákat k následnému pojednání více čtenářů:-)…; muže, kteří jsou schopni a ochotni udělat NAPROSTO VŠECHNO pro to, aby se jako JEDINÍ VYVOLENÍ dostali k vysněnému objektu svých zájmů a tužeb…  A přirozeně to samé, v bleděmodrém, platí v opačném gardu i pro ženy,- které přirozeně při tomto konání zase maximálně možně využívají svých ženských zbraní, myšlenek a emocí…

Tedy článek pro ženy i muže, co více si už může autor přát…; muži budou pravděpodobně od tohoto článku nejvíce ze všeho očekávat, aby jim bylo zase o něco více poodhaleno snad největší tajemství (a pro mnohé z nich i záhada) jejich (smysluplné a naplňující) životní existence:-); ženy pro změnu (snad) bude především zajímat, jaké tedy to ´tajemství ženy´ doopravdy je, čím se liší od toho ´konkrétního jejího´, jak to mají ty ostatní ženy ve svých životech, a jak se jim s touto ´životní krásou i břemenem´ v jednom daří žít a naplňovat svůj život, svoje životní poslání; no a přirozeně v té neposlední řadě budou krapet zvědavy možná také na to, jak si s tímto tématem, se kterým si PLNĚ neporadili ani ti nejvýznamnější světoví autoři ve svých dechberoucích monografiích, poradíme na tomto šíleně malém prostoru v podobě jednoho jediného drobného článku:-):-)…

A aby toho nebylo ještě málo, pokusíme se v našem závěrečném shrnutí přijít také na to, co že je to vlastně za ty rozhodující fenomény, které činí ženu DOOPRAVDY ´šťastnou´ a ´maximálně možně naplněnou´:-)…

Pusťme se tedy do práce, plnou parou vpřed!

Nevidí a neslyší

Zprvu se pokusme letmo nastínit, čím ´bazálním´ se odlišuje ´myšlení a uvažování ´ mužů a žen

Ženský způsob myšlení, pro mě přirozeně o trošku:-) ´méně povědomý a uchopitelný´ než ten ohledně mého ustrojení daleko přirozenější a bližší, mužský, krásně a symbolicky vyjádřila izraelská autorka Alona Kimchi ve svojí skvělé monografii ´Plačící Zuzana´:

Rivki vycítila v jeho hlase zřetelné a bodavé ostny ironie a sarkasmu, když si poněkud nediplomaticky dovolil rozporovat nebo snad dokonce i napadnout její umělecké nadání, nadšení a nápady. „Měla jsem pocit, že vy to pochopíte. Víte co, v Izraeli je všechno malé, provinční. Lidé tu nechápou věci, které jsou trochu zvláštní. I když jsem slyšela, že i u vás v New Yorku se dělá spousta blbostí.“

Sympatický mladý muž, který ještě navíc vysoce zaujal onu nebohou mladou ženu svým fyzickým vzezřením i charismatem, snažil se následně všemožně stočit kormidlo stávajícího rozhovoru zpátky k jeho sestřenici Zuzaně a k řešení jejích stávajících problémů.

´Rivki se skoro radovala. Teď hostovi ukáže, co to je svádět nevinnou dívku a pak ji sprostě odvrhnout. Spící amazonka, která se ukrývá v srdci každé ženy, se probudila falešným polibkem princovým a povstala, aby jej zabila.´…

No a vysoce charakteristický:-) mužský způsob ´myšlení´ si pro změnu přiblížíme prostřednictvím ukázky z knihy ´Prolhaný život dospělých´ jedné z nejúspěšnějších současných světových autorek, Eleny Ferrante; kdyby hlavní hrdinka příběhu, dospívající dívka Giovanna, měla alespoň o trošku více znalostí či informací o základních formách mužského ustrojení a ´myšlení´, nebyla by možná až tak převelice zaskočena a vyvedena z míry z poněkud (v jejích očích) až naivně šokujícího mužského chování…

„Jak je možné, říkala jsem si v duchu, že jsou muži tak pitomí, jak je možné, když se těch dvou jen dotknu nebo je nechám, aby se dotkli oni mě, rázem nevidí a neslyší, necítí dokonce ani to, že je mi ze sebe samé špatně.“…

Všechno je to o tílkách

A do třetice, nádherná ukázka ze snad nejlepšího českého polistopadového seriálu ´Most!´, kdy popelář Franta poučuje netrpělivého Luďkova syna Tondu o tom, jakým způsobem je třeba přistupovat k ženě, ke které ho pudí intenzivní milostné vzplanutí:

„Víš, na co zabíraj takovýhle ženský?“

„Franto, prosím tě…“

„No na žížaly ne… Na špinavý tílka, ty vole. To žerou, kamaráde. Vidí, že umíš makat, a zároveň tvoje tělo… To je bomba…“

„Hele, ne že po ní vyjedeš…“

„Neboj, ty vole… Počkej, kam jdeš ty vole? To je trapárna tady to ty vole… Půjdeš rovnou k ní, jo? To nedělej!… Poslouchej, dám ti dobrou radu: NIKDY nesmíš bejt pod ženskou! Snaž se být vždycky nad ní! Jinak si v p***…. Ženská se snaží, aby si byl pod ní, ale ty se snaž, aby si byl vždycky nad ní…“

Na tomto místě, přirozeně v mírné nadsázce, pokusím se ještě doplnit (nejen) můj názor na věc: žena se (sice) snaží, aby byl chlap pod ní, ale ve SKUTEČNOSTI a doopravdy si přeje, aby byl chlap NAD ní…

Přítelkyně z mládí

Tajemství ženy. Spolu s vámi se nyní také já (vysoce natěšen) vydávám za příběhem jejího (alespoň částečného) poodkrytí, a to prostřednictvím čerstvě vydaného překladu monografie laureátky Nobelovy ceny za literaturu Alice Munroové pod názvem ´Přítelkyně z mládí´; po pravdě, už se opravdu nemůžu dočkat, co ´nového´ se o ženském, ale přirozeně také i o mužském způsobu myšlení a uvažování dozvím…

Tak například hned v první povídce její knihy pod stejnojmenným názvem; samotný příběh se odehrává na jedné polozapomenuté kanadské farmě. Setkáváme se zde se dvěma (ještě poměrně mladými) sestrami, z nichž jedna (ta mladší) je po několika neúspěšně probíhajících těhotenstvích značně zesláblá a zároveň také hodně nemocná…

No a co jako dál?, dalo by se zvolat; dál jako to, že mužem oné mladší sestry je člověk, který původně (a dlouho) chodil s její starší sestrou. Tehdy šlo o vážně a seriózně míněný vztah s upřímně plánovanou světlou budoucností… Bohužel pouze do té doby, než se onen muž jednou jaksi pozapomněl s její mladší sestrou v nějakém přilehlém křoví…

Řekl bych, že číst knihy ´docela umím´:-), a tak jsem ve své (bohaté) představivosti tak trochu předpokládal, že pokud jí ona starší sestra za to, co jí provedla, přímo nevyškrábe oči, tak už s ní přinejmenším nikdy nepromluví jediného slova…

Pravý opak byl ovšem pravdou, v době jejího těžkého onemocnění se o ni starala, co jí jen síly stačily…

Nakonec i to bylo málo, a tak si museli povolat na pomoc ošetřovatelku.

„Jmenovala se Audrey Atkinsonová. Tělnatá žena v korzetu tuhém jako obruč, s nakulmovanými loknami zlatorudými jako mosazný svícen a tlustou vrstvou rtěnky přesahující okraje úzkých rtů.“

Na jednu stranu jsem tak nějak tušil, že mladá žena své vážné nemoci podlehne, bylo mi to přirozeně všechno líto; ale na druhou stranu jsem se utěšoval skutečností, že nakonec její starší sestra ´svému´ muži odpustí a dají se zpátky dohromady; a třeba se ještě pokusí založit rodinu, z pohledu jejího věku to ještě stále a rozhodně bylo reálné….; i sousedé a místní byli přesvědčeni o tomtéž….

Jaký šok ovšem (nejen) pro mě nastal, když nakonec čerstvého vdovce klofla ona ´tělnatá žena v korzetu tuhém jako obruč´…

Bylo tomu u mě podobně, jako se to už mnohokráte událo v reálném životě; člověk si už kolikrát myslí, že ho žádné lidské (mužské, ženské) chování nemůže nijak výrazně překvapit či zaskočit, no a nakonec na to všechno zírá s otevřenými ústy a nevěřícným pohledem

Povídky Alice Munroové jsou o normálním, ´obyčejném´ životě, hodně (a asi i v první řadě) o žensko – mužských vztazích, ale pokud je čtenář při svém čtení alespoň trošku pozorný, vnímavý a přirozeně má také rád knihy, nalezne tam spoustu dalších rovin a fazet, přímo vyřčených, lehce naznačených nebo skrytých mezi řádky…

Představme si nyní ženu z další povídky pod názvem ´Pětidomí´. Je vdaná, ale jejich manželství (tedy minimálně z její strany) je již dávno vyčpělé.

´Brenda poslouchá Cornelia a myslí na Neila. Je jí příjemné pobývat na místě, kde Neil každý den pracuje. Líbí se jí hluk a neúnavná síla všech těch strojů a mužů v kabinách, obdivuje jejich nahé paže a lehkost, s níž tu sílu ovládají. (…) Má ráda jejich samozřejmou autoritu a humor. Miluje vůni jejich upracovaných těl, jazyk, kterým o své práci mluví, i to, jak jsou na ni soustředění, a ji, Brendu, vůbec nevnímají. Miluje chlapa ještě zpoceného z té dřiny.´

…´Má strach, ne že tu něco je, ale že tu něco nebude. Že tu nebude Neil, že by mohl nepřijet, že by ji mohl nečekaně zradit. (…) Vysoké podpatky si bere jen na tenhle kousek, jen co přejde cestu, a on se na ni dívá, schválně pro tohle zhoupnutí v bocích a protože jí prodlužují nohy.´

V dalších povídkách kanadské nobelistky pro změnu najdeme:

´Místní jsou přesvědčeni, že si Almeda myslí na Jarvise Poultera jako na svého manžela, a kdyby se vyslovil, určitě by ho neodmítla. A Almeda si na něj opravdu myslí. Nechce si však dělat příliš velké naděje, nechce se před ním ztrapnit. Potřebovala by nějaké znamení. (…) Nezastavuje se ale pro ni ani cestou do kostela v neděli ráno. To by bylo jasné vyjádření. Doprovází ji jen domů, kolem vlastní branky až k jejímu vchodu, tam smekne klobouk a rozloučí se. Almeda ho nezve dál – něco takového by si osamělá žena nikdy nedovolila.´

Nebo:

´Co vlastně od Johna Broliera chce? Snad něco, co jako žena, nevyslyšená v manželství a možná ani v celém předchozím životě, může od takového člověka chtít. Co na něm vlastně vidí? Nepokládá ho za kdovíjak inteligentního ani si není jistá, že mu může věřit. Není ani tak pohledný jako její muž, nemůže o něm říct, že by byl ´přitažlivý´. Přesto ji přitahuje a Joan má podezření, že nepochybně přitahoval a stále přitahuje i jiné ženy. (…) Ve svém dopise Joan navrhla, že by si mohli zajít na oběd nebo na skleničku, na kávu. Nenapsala, kolik má volného času. Možná z toho nic nebude, říkala si v duchu. Třeba přece jen pojede navštívit tu kamarádku. Nechala věc otevřenou, dala se mu, i když opatrně, k dispozici.´

A pro změnu drobný mužský pohled na svět očima jednoho postaršího sympaťáka, který bere život prostě takový, jaký je:

„Já jsem šťastný,“ řekne Raymond. „Jsem opravdu šťastný, protože jsem spokojený s tím, že jsem docela obyčejný člověk, který si žije svůj docela obyčejný život. Netoužím po žádných převratných změnách a velkých dramatech, nehledám ženu – spasitelku. Nechodím a nebádám, jak si život ozvláštnit. Víš, řeknu ti upřímně, podle mě Maya udělala chybu. (…) Ona pořád něco hledala – možná hledala něco, co prostě není. A měla sklony nevážit si toho, co má.´

Muži a ženy. Jejich slavná setkávání se a rozcházení; jemu se líbí tahle, ale ta o něho nemá zájem; on zaujal jinou, ale tu jinou pro změnu zase nechce on…

Hlavní hrdinka Hájičkovy velice kvalitní a zároveň také čtenářsky přístupné beletrie pod názvem ´Plachetnice na vinětách´ také ohledně ´vztahové problematiky´:-) řešila podobné záležitosti; nechala se sbalit (nebo tomu bylo naopak:-)?) pohledným mladíkem, třebaže ji muselo být sto procentně jasné, že se v tomto případě bude jednat pouze o sezónní záležitost; dále byla nepříjemně zaskočena, když její dlouholetý kamarád po ní z ničeho nic (vždyť je teď přeci volná!) vyjel, ale nakonec to pro ni (ohledně lásky) všechno dobře dopadlo…

Fenomén zamilované ženy

Btw, abychom nezapomněli, proslulý fenomén ´zamilované ženy´…

Stendhal, ´Červený a černý.´

„Nechám žebřík na chodbě, zavolám sluhu a pošlu ho, aby mi něco obstaral.“

„Nezapomeň si připravit nějakou výmluvu, kdyby sluha žebřík uviděl, až půjde chodbou.“

„Ano, miláčku,“ řekla paní de Renal a políbila ho. „A ty zase nezapomeň se pokud možno rychle schovat pod postel, vejde-li sem Elisa za mé nepřítomnosti.“

Julián se divil její náhlé veselosti. „Tedy blízkost skutečného nebezpečí místo aby ji znepokojila,“ pomyslil si, „vrací ji veselost, protože zapomíná na výčitky svědomí. Je to opravdu neobyčejná žena! Ach, vládnout takovému srdci je věru štěstí!“ Julián byl nadšen.

(…) Vrhla se Juliánovi do náručí a tiskla ho křečovitě k sobě. „Ach zemřít, takto zemřít!“ volala a líbala ho…

Nebo když se Anna Karenina bezhlavě zamilovala do Alexeje Vronského, nebo třeba ženy obecně do členů skupiny Beatles…

Padesát odstínů šedi

A co že to vlastně stojí za fenoménem obrovského úspěchu po umělecké stránce naprosto bezcenné monografie  E.L.Jamesové ´Padesát odstínů šedi´? Co to vypovídá o současných ženách?

Známá sexuoložka Hanka Fifková připomíná, že podobně laděné knihy (Harlekýnky apod.) tu byly už  dávno před ´padesáti odstíny´. „Ženy se v nich měnily z chudých švadlenek a prodavaček květin na manažerky nebo na majitelky luxusních obchodů.“

No a přesně na tomto půdorysu, přirozeně okořeněném docela hodně odvážnou a nevázanou erotikou, vyrostlo námi zmiňované dílo.

„O ženské sexualitě toho totiž doposud moc nevíme, na rozdíl od té mužské. Je ale zjevné, že motiv sexuálního násilí se v ženských erotických fantaziích objevuje relativně velmi často,“ doplňuje Hanka Fifková.

Připomíná také, že si ženy tuto monografii neskrývaně četly ve veřejném prostoru a podobně okázalým způsobem přirozeně také navštěvovaly stejnojmenný film.

Domnívám se, že tomu tak bylo zejména proto, že chtěly dát svému ne/známému okolí tímto veřejným způsobem ostentativně najevo, že nemají žádný problém začíst se do takovéhoto druhu literatury, s tímto krapet specifickým tématem a obsahem; a dále tu podle mého názoru hrála velkou roli zvědavost, co se v tom ´obrovsky diskutovaném a propíraném´ románu vlastně všechno nachází a odehrává, samozřejmě včetně oněch už mnohokráte zmiňovaných ´sprosťačinek´; plus jak už bylo výše řečeno, (alespoň) chvilkový únik z toho reálného, každodenního, (možná) obyčejného a fádního světa, do nového světa nejrůznějších fantazií a snů, ve kterém můžeme (alespoň na chvíli) vypnout a přestat se trápit neustále dorážejícími znepokojujícími myšlenkami.

Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše

Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi mužem a ženou? Domnívám se, že v první řadě v jisté tajemnosti i citlivosti; jsem si téměř jistý v tom, že ženy jsou mnohem záhadnější, citlivější a složitější než jejich mužští protějšci; mnohem více skrývají než muži, možná i někdy samy před sebou; domnívám se, že jde v první řadě o ´evoluční´ druh skrývání; ženy jsou po fyzické stránce mnohem méně odolnější než muži, a přirozeně musí v první řadě chránit kromě sebe samých také svoje potomky; tam, kde používají muži ´svaly´, musí ženy daleko více bojovat ´hlavou´; v tomto směru jsou muži jednoznačně daleko jednodušší tvorové

Mužům, metaforicky řečeno, stačí k udělání si (dočasné:-)) dobré nálady ´hospoda, fotbal a kamarádi´, ženy naopak, alespoň se tak domnívám, chtějí NĚCO VÍCE…

Muži milují moc (ženy přirozeně také:-)!!!), když mohou vládnout, když se můžou nějakým smysluplným způsobem realizovat; pokud jsou se ženou, kterou doopravdy milují, jsou schopni pro ni, i přirozeně pro rodinu jako takovou, dělat první poslední.

Třebaže jsou mnohé ženy velice úspěšné ve svých profesích a také se chtějí nějakým způsobem realizovat, přesto se troufnu domnívat, že pro naprostou většinu žen je tím ´největším životním posláním, úspěchem i naplněním ´ založení rodiny.

Všiml jsem si také, že ženy jsou mnohokráte (mnohdy mně to přijde až téměř permanentně) v jakémsi neustálém ne/vědomém pnutí, presu; jako by jimi prakticky neustále probíhaly (či procházely) jakési vlny ´energie neklidu´, které jim mohou následovně působit ne úplně radostnou náladu; pravda ovšem je, že méně pozorný pozorovatel si těch mnohokráte pouze jemných nuancí a náznaků všimne jen stěží:-)…

Rozluštění tajenky

No, a tak se jakýmsi oslím můstkem dostáváme k tomu, co tedy vlastně dělá ženu šťastnou, co vyjasní její tvář a zbaví ji napětí, které tolikrát pozoruji v jejím výrazu nebo například na nepatrném (a častokrát možná i nevědomém) pohybu jejích rukou. Je to SPOKOJENOST!!!

Právě ´spokojenost´ je onou prémiovou vlastností a bingem; bezpečným přístavem, do kterého se žena snaží navracet tak často, jak je to jenom možné.

Právě když vidíme ženu spokojenou,- ať už v partnerském vztahu či se svými dětmi, při vykonávání smysluplné činnosti nebo volnočasových aktivit, tak si můžeme být téměř jisti onou skutečností, že se jedná o nezvratné znamení toho, že právě V TUHLE CHVÍLI se u ní všechno sešlo až takovým způsobem, jakým by si velice pravděpodobně přála, aby tomu bylo už napořád; jedná se o tak obrovský a nádherný akt emanace, že snad jen slepý by to obrovské vyzařování, ten neuvěřitelně silný a pozitivní proud energie, který V TOMTO okamžiku ze samotného středu jejího nitra vychází, tu auru, která v danou chvíli takto požehnanou ženu obklopuje, mohl přehlédnout.

Tajemství ženy.

Od Tajemství ženy k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Pro milovníky příběhů a myšlení:-)

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Potkáme se na Facebooku:-)