Slavnost bezvýznamnosti

Jistě mnoho z vás zaznamenalo, že na podzim loňského roku byl konečně přeložen do češtiny s vysokou pravděpodobností poslední a ´rozlučkový´ román Milana Kundery pod názvem ´Slavnost bezvýznamnosti´.

Do češtiny ho excelentně přeložila vynikající překladatelka Anna Kareninová; postupně při permanentní komunikaci s jeho autorem či autorovou manželkou Věrou nabídla přibližně deset verzí k překladu, než se nakonec obě zainteresované strany dobraly ke shodě na oné konečné, finální verzi…

Annu Kareninovou možná znáte z filmových titulků nebo z překladu těch nejvýznamnějších (ale mnohdy také i těch čtenářsky nejobtížnějších) světových autorů na čele s básníkem Ezrou Poundem nebo Louisem Ferdinandem Célinem. Jejím manželem byl významný český básník Petr Kabeš.

Měl jsem tu čest párkrát s Annou Kareninovou hovořit; malinko jsem si u ní šplhnul, když jsem se ji ptal na příběh jejího tatínka, například na tu skutečnost, jak se mu podařilo objevil Karla Gotta:-)…

Překvapení hned na úvod

Když jsem vzal poprvé tento poslední Kunderův literární opus do rukou, okamžitě mě překvapila, resp. zarazila, jeho útlost a ´hubenost´; po jeho (povinném!) minimálně dvojím přečtení, včetně jeho vynikajícího doslovu z pera jedné z největších ´kunderoložek´ Sylvie Richterové, se člověku chce věřit tomu, že i ona artikulovaná úspornost byla autorovým promyšleným, žertovným plánem…

To minimálně dvojí přečtení románu mi také při našem letmém setkání doporučila samotná Anna Kareninová; bez takto vynaloženého úsilí, včetně přečtení si onoho zmiňovaného doslovu, prakticky není možné si tuto knihu ani pořádně užít, ani si ji do toho nejposlednějšího doušku vychutnat,- ale v neposlední řadě jí ani patřičně porozumět…

A dovolím si na tomto místě přidat ještě jednu (snad) dobře míněnou radu; ti z vás, kteří jste se s autorovým proslulým dílem zatím ještě prakticky vůbec nestihli seznámit, rozhodně s jeho seznamováním se nezačínejte tímto jeho posledním, rozlučkovým, románem…

Abyste si mohli opravdu naplno užít tu maximálně možnou krásu Kunderových světově proslulých románů, začněte na rozjezd něčím ´krapet jednodušším´, například parádním, a zároveň také čtenářsky daleko více přístupnějším souborem povídek pod názvem ´Směšné lásky´ (1963).

Tímto způsobem (poměrně snadno) proniknete do autorova myšlení i poetiky, a získáte z následného čtení Kunderových klíčových románů nejen spoustu vědomostí, ale i pocity radosti, snad až jakési vznešenosti nad ´jakousi samozřejmou´ krásou těchto jeho monografií.

Kunderovými největšími (i nejvýznamnějšími) romány jsou ´Žert´ (1967), ´Valčík na rozloučenou´ (1972), ´Nesnesitelná lehkost bytí´ (1984) a ´Nesmrtelnost´ (1990); právě ´Nesmrtelnost´ je potom mým zdaleka nejoblíbenějším Kunderovým románem…

Slavnost bezvýznamnosti

´Slavnost bezvýznamnosti´. Už samotný název Kunderova posledního románu ´před/avizuje´, o čem by asi tak mohl ve svém hlavním plánu pojednávat. A samozřejmě ten úmyslně! pojatý a artikulovaný (a na první pohled zdánlivě nelogický až nesmyslný) protimluv: jak může být ´bezvýznamnost´ důvodem ´k nějakým oslavám´? Ironie či sarkasmus jako vyšitý!…

Milan Kundera se tímto útlým románem loučí se svojí předlouhou (a velice úspěšnou) spisovatelskou kariérou, a potažmo také se svými čtenáři; jak jsem již avizoval, ani v tomto (s vysokou pravděpodobností) svém posledním velkém díle si neodpustí patřičnou ´provokaci´, ŽERT

Ale nejenom ´žert´, také ostatní klasické kunderovské pojmy proplouvající mořem jeho románů, jako například ´život´, ´vůle´, ´gesto´ nebo ´andělé´ v této monografii v žádném případě nemůžou chybět…

Snad nebude moje čistě osobní:-)! úvaha úplně od cesty, když si dovolím tvrdit, že hlavní těžiště v této pravděpodobně poslední autorově hře se čtenářem spočívá v tom, že nepřipravený čtenář mu na ony lsti, pasti a návnady, důsledně a úmyslně připravené a kladené jejím autorem, naskočí až takovým způsobem, že si ani nebude vědom toho, že je spolkl i s navijákem…

Přeloženo do češtiny: bude se s vysokou pravděpodobností domnívat, že pochopil (téměř) všechno,- zatímco ve skutečnosti nepochopí téměř nic…; nikoliv náhodou se říká, že v Kunderových románech zůstává více nevyřčeného než vysloveného…

Ale pozor, jsem pevně (byť přirozeně čistě subjektivně) přesvědčen o tom, že Kundera jako Velký Hráč si PŘEJE, aby ona hlavní zápletka, pointa, hlavní myšlenka, vyznění i testament jeho závěrečného opusu byly odhaleny; rozhodně to ovšem bude stát čtenáře patřičnou námahu, ony pověstné (v tomto případě přirozeně pouze symbolicky myšlené)  churchillovské ´krev, pot a slzy´…

Ale pokud na tuto Kunderovu úmyslně zvolenou ´hru´ (její ´pravidla´ ostatně platí prakticky pro všechny obory lidské činnosti, ve kterých chce člověk nějakým způsobem ´uspět´) čtenář přistoupí, dostane se mu nevšedního zážitku, radosti i odměny nad vynikajícími Kunderovými romány, viz. výše.

Čtyři přátelé

O čem tedy pojednává román ´Slavnost bezvýznamnosti´? Na jakém půdorysu se jeho ´do/kompletující´ umělecké dílo vlastně odehrává?

Základní zápletka tohoto ´existenciálního´ románu zdá se být na první pohled až banálně prostá. Postupně se v něm seznamujeme se čtveřicí přátel, když každý z nich (kromě tohoto stávajícího bohulibého pouta) řeší řadu aktuálních situací i starostí ohledně svého, tady a teď probíhajícího života; v této rovině můžeme číst román minimálně dvěma způsoby: prvně, že se vžijeme do života jeho samotných hrdinů, kdy například jeden z nich je silně poznamenám skutečností, že jeho matka ho vůbec nechtěla přivést na svět…

„Podívej se kolem: z těch všech, co je vidíš, tu nikdo není z vlastní vůle. Ovšem, řekla jsem teď nejbanálnější pravdu všech pravd. Natolik banální, natolik zásadní, že jsme ji přestali vidět a slyšet. (…) Ani pohlaví sis nevybral. Ani barvu očí. Ani století. Ani zemi. Ani matku. Nic z toho, na čem záleží.“…

No a ta druhá rovina je potom přirozeně více obecnější: užíváme si příběh a u/vedle toho promýšlíme (nebo možná meditujeme) nad tím, co se nám prostřednictvím jeho hrdinů říká o životě; jaký je jeho ´smysl´ nebo ´nesmysl´; o co by měl člověk pravděpodobně usilovat, aby, až se bude jeho život blížit ke konci, mohl konstatovat, že prožil smysluplný, naplněný život…

A je takového způsobu (naplnění) života vůbec možno nějakým (reálným) způsobem dosáhnout?,- zvláště když mnoho lidí (i teorií) říká (i učí) že člověk je ´pouze´ jakousi biochemickou entitou…

Od Kanta ke Stalinovi

Tak to jsou možná dvě základní roviny, jak je možno interpretovat (nejen) tento Kunderův román; k tomu ovšem navíc se jeho romány vyznačují určitým (a v mnohých případech sofistikovaným) filozofováním. Ani v tomto útlém románu tomu přirozeně nemůže být jinak.

Seznamujeme se v něm hned se třemi největšími německými filozofy: Kantem (1724-1804) , Schopenhauerem ( 1788-1860 ) a Hegelem (1770 -1831); a nemůže být snad ani větší ironické facky, že do dvou prvně uvedených géniů zasvěcuje své podřízené soudruhy (a přirozeně i některé čtenáře) samotný všemohoucí J.V.Stalin…

Když však tuto (samozřejmě úmyslně pojatou) ´skutečnost´ vážený čtenář skousne, může se buďto tak trošku malinko intelektuálně pochválit za to, že učení těchto velikánů mu není až tak úplně neznámé (a zároveň to pojmout jako výzvu k dalšímu pilnému  a usilovnému studiu), a nebo se naopak tak trochu zdravě naštvat, a něco základního si o těchto třech TOP myslitelích přečíst, protože, věřte mi, to stojí opravdu za to; rozšíří vám to totiž až takovým způsobem vaše duchovní a intelektuální obzory, že se nebudete stačit divit:-)…

Filozofování (řekněme ´rozumné´ filozofování) jako takové je vysoce krásnou, smysluplnou a naplňující aktivitou, k jehož nekonečným obzorům se může člověk vydat; možná trošku složitější to budou mít v tomto směru poněkud ´křehcí a citlivější´ čtenáři, kteří budou muset nějakým způsobem do sebe vstřebávat podobné věty, které vyřkne jeden z románových hrdinů:

„Bezvýznamnost, příteli, je podstata existence. Je s námi všude a pořád.“

Pozadu v tomto směru se svými názory rozhodně nezůstává ani slavná La Francková, která také navštívila onu slavnost.

´S očima hledícíma do prázdna přesunula část jídla doprostřed úst, sežvýkala ho, polovinu z něj spolykala a řekla: „Lidské bytí je jen samota.“

„Ó, jak přesné!“ zakřičela mladá D´Ardelová.

„Samota obklopená samotami,“ dodala La Francková, pak vhltla zbytek, otočila se a odešla jinam.´

Ostatně, kdo zná například Schopenauerovo ´optimistické´ učení, mohl by vyprávět…

Filozofie bezpupečnosti

Románem jako Ariadninou nití se vine mnoho podobenství a afinit; například jednu z nich, ´pupíky´ jsem použil převážně v té ´biologické´ rovině ve stejnojmenně nazvaném, poměrně nedávném, článku.

„Byl červen, ranní slunce vycházelo z mraků a Alain šel pomalu pařížskou ulicí. Pozoroval dívky, které ukazovaly nahý pupek mezi nízko přepásanými kalhotami a krátce střiženým tričkem. Zaujalo ho to; zaujalo a dokonce znepokojilo: jako by se jejich svůdná moc už nesoustředila do stehen, ani do zadku ani do ňader, ale do té malé kulaté dírky uprostřed těla.“

Další z pověstných Kunderových žertů; právě těmito značně smysluplnými větami celá Kunderova monografie začíná, a navnaděný čtenář se už nemůže dočkat dalších stránek laděných v tomto a podobném tónu, případně na ´pozorovací´ procházku červnovou Prahou…

Vedle takovýchto pudových a přízemních záležitostí, budeme se zde ovšem také zabývat ´filozofií bezpupečnosti´, a to konkrétně u andělů a první ženy mezi ženami, Evy.

Jakže se to tedy vlastně má s těmi anděly? Jsou bezpohlavní, možná i toto jejich biologické:-) ustrojení přispívá k jejich tolik opěvované dobrotě…

„A má anděl pupek? (…) Nemá-li anděl pohlaví, nenarodil se z ženského břicha. (…) Je tedy bez pupku.“

Eva, první žena mezi ženami „nenarodila se z břicha, ale z rozmaru, z rozmaru stvořitelova. A první pupeční šňůra vyšla z její vulvy, z vulvy bezpupečné ženy.  Mám-li věřit Bibli, vyšly z ní ještě další šňůry a na konci každé z nich byl zavěšen malý muž nebo malá žena. (…) A to všechno se v milióntém a milióntém opakování proměnilo ve velikánský strom, strom tvořený nekonečnem těl, strom, jehož větvoví sahá do nebe. A představ si, že ten obří strom je vkořeněný do vulvy jediné malé ženy, první ženy, ubohé bezpupečné Evy.“

Pírko

Pírko. Tak nějak samovolně se vznáší nad účastníky oslavy, naprosto podobným způsobem, jako na samém začátku kultovního filmu ´Forest Gump´…

Možná to byl přímo ten nějaký anděl, který „to drobounké, sotva viditelné pírko upustil vyplašeně z křídla, než ho svrhli z nebe…“

Omlouvání se. Jeden z hrdinů Kunderova příběhu má nutkání neustále se za něco omlouvat, – v úplně té první řadě potom za to, že tady a teď, na tomto světě, vůbec je, že existuje…

Á propos, již zmiňované gesto: pro ty z vás, kdo jste ještě nečetli ´Nesmrtelnost´, jeden z klíčových stavebních kamenů celého tohoto famózního románu, když na jeho samotném počátku ho udělá u plaveckého bazénu stárnoucí žena Agnes směrem k mladému plavčíkovi, a maličko u toho jaksi pozapomene, že už je o mnoho desítek let starší, než tomu bylo v době, když ho dělala poprvé směrem k muži, který ji zaujal…

A to má být jako všechno?

A jak může vůbec tento ´absurdní ´román o ´slavnosti bezvýznamnosti´ skončit? No samozřejmě a logicky – ´absurdně´!!! Stalin střílí po sochách francouzských královen instalovaných uprostřed proslulé pařížské Lucemburské zahrady, lidé se tomu usmívají, tleskají a dětský pěvecký sbor k tomu všemu jako by na oslavu sovětského diktátora zpívá…

Tak si to nyní všechno pěkně shrňme. „Bezvýznamnost, příteli, je podstata existence. Je s námi všude a pořád.“

„Lidské bytí je jen samota. (…) Samota obklopená samotami.“

A to má být jako všechno? Nebojte, zdaleka ne:-)!!! Jak někteří z vás už možná víte, jednou z mých nejoblíbenějších vět na toto téma je, že život je na jednu stranu obrovský dar a zázrak, na druhou stranu ovšem také nekonečně složitá a těžká disciplína…

Každý z nás se s touto skutečností vyrovnává přirozeně po svém, svým originálním způsobem a přístupem; já mám (mimo jiné) hodně rád filozofii a z poměrně velkého počtu mých oblíbenců (Herakleitos, Platón, Spinoza, Kant, Hegel, Schopenhauer, Heidegger apod.) jen letmo se na tomto místě zmíním o Fichteho učení.

J.G.Fichte (1762-1814), který je nedílnou součástí geniálního vystoupení německé klasické (idealistické) filozofie (Kant, Fichte, Schelling, Hegel), věřil v obrovskou tvůrčí moc vůle. Jeho jedinou potřebou a usilováním potom bylo jednat a působit mimo sebe sama.

No a ta jeho hlavní myšlenka spočívá v usilování o to, aby se člověk stal „vnitřně nezávislým na všech vnějších vlivech, a jednal tak v souladu s nejhlubší podstatou svého Já, které je nekonečnou činností…“

Flow

Jednat a působit mimo sebe sama… Neříká vám to náhodou něco?… Samozřejmě mám v tomto případě na mysli jedno z nejvýznamnějších (a především NEJVĚTŠÍCH!) učení současnosti, FLOW

Pokud bych měl zmínit jeden jediný myšlenkový koncept, jednu jedinou ´filozofii´, která je, resp. bude páteří mého uvažování, myšlení a psaní, pak je to právě toto.

Toto (podle mého skromného názoru) jedno z nejoptimističtějších (ale zároveň také i nejrealističtějších!!!), prohumánních a proradostných (a ke smysluplnému a naplněnému životu směřujících) učení ´vynalezl´ americký psycholog maďarského původu Mihaly Csikszentmihalyi.

Učí v něm (přirozeně s jistou nadsázkou) prakticky totéž, s čím přišel před necelými dvěma sty lety právě Fichte.

Podle Csikszentmihalyiho se jedná „o stav, ve kterém jsou lidé tak ponořeni do určité činnosti, že nic jiného se jim nezdá důležité (…) Kdy se naše tělo nebo mysl vzepne k hranicím svých možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to.“

Jedná se o až takový stupeň zaujatosti a zapomenutí na sebe sama, jako když například tančící tanečnice stává se samotným tancem, nebo když hudebník stane se samotnou skladbou, kterou hraje; oba subjekty, oba aktéři či účastníci spolu pro tuto chvíli naprosto splynou v jedno…

Abych nezapomněl, právě nám začíná jedno z nejkrásnějších období v celém roce. Třebaže už ´podruhé v řadě´ bude naprosto atypické od těch předchozích, ´klasických´ sezón, moc rád bych věřil (a budu věřit:-)!) tomu, že právě v těchto třech měsících se začnou rýsovat (i objevovat) první zřetelné kontury onoho tolik námi všemi očekávaného světla na konci tunelu…

Jaro!!!

Od Slavnosti bezvýznamnosti k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.