Rozsvíceno. Zhasnuto.

Rozsvíceno nebo zhasnuto. Světlo nebo tma. Jedničky nebo nuly. ANO nebo NE… Tenhle princip je tak křišťálově průzračný a jasný a přesto se jím v naprosté většině případů v tom našem krásném každodenním životním počínání vůbec neřídíme…

Většinou o všem (na rozdíl od zvířat, vypínačů, algoritmů nebo elektřiny) až přespříliš přemýšlíme, a zvažujeme u toho všechna možná pro i proti; na jednu stranu má toto naše počínání přirozeně zřetelné výhody: dvakrát měř a jednou řež; menší pravděpodobnost osudového a ne/z/vratného počínání či rozhodnutí, stejně jako třeba výrazně menší pravděpodobnost vyhození z práce:-(:-)…

A ty nevýhody? Určitá rozbředlost a nejasnost v našem myšlení, chování a vystupování; přebytečná ztráta času, energie i psychických sil v rámci toho našeho KONEČNÉHO života…

Domnívám se, že mnohokráte my více váhající a přemítající jedinci, mezi které se určitě také (tedy jako do určité míry:-)) řadím, tak trošku (více) závidíme těm úspěšnějším, JASNĚJI, napřímo a bez obalu reagujícím a formulujícím, s přímým tahem na branku… A ve skrytu duše si poté přejeme, že takhle nějak bychom to chtěli umět, resp. Ovládat také…

Umět asertivně říci, když se mi něco nelíbí- že se mi to prostě nelíbí; říci, když se tohodle projektu nechci zúčastnit, že se ho prostě nechci zúčastnit; říci, když už mám potřebu odejít z nějakého setkání- tak to prostě slušně oznámit a bez jakýchkoliv špatných výčitek svědomí ODEJÍT; podobně jako u jednoho z těch úplně nejtěžších úkolů ohledně použití jasné a srozumitelné řeči, totiž když se chceme rozejít se svým partnerem, resp. Při vyjasnění si některých záležitostí, jak to tedy ´ mezi námi chlapci a děvčaty´ ve skutečnosti DOOPRAVDY je, aby jakousi čirou náhodou nemohlo dojít z jedné či druhé strany k NE/CHTĚNÉ MÝLCE, nepochopení či nedorozumění…

Udělat si jasno

I v těch nejkrásnějších světových románech oceňujeme onu až téměř božskou, algoritmickou přímočarost a téměř jasnozřivou řeč faktů a čísel, kdy černá je prostě černá a bílá je prostě bílá, jako u snad největšího světového románu všech dob, Tolstého Anny Kareninové, a to všechno při vědomí, že se všemi jednotlivými rysy i celkovým charakterem jedné z hlavních postav tohoto doslova geniálně napsaného románu, s poněkud (minimálně na první pohled) lehkovážným Alexejem Vronským, rozhodně nebude každý z jeho čtenářů tak jako úplně souhlasit či souznit…

´ Vronskij měl šťastný život proto, že si vytvořil souhrn pravidel, která neomylně stanovila, co se patří a co se nepatří. (…) Z toho okruhu nikdy nevybočil a také nikdy ani na okamžik nezakolísal, měl-li vykonat, co bylo třeba. Pravidla neomylně stanovila, že musí zaplatit falešnému hráči, kdežto krejčí počká, že mužům se lhát nemá, kdežto ženám může, že nikdo nesmí být klamán, ale manžel ano, že nesmíme odpouštět urážky a smíme se jich dopouštět atd. Všechna ta pravidla byla snad nerozumná a nepěkná, ale byla neomylná, a když je Vronskij dodržoval, cítil, že je klidný  a může chodit s hlavou hrdě vztyčenou. Teprve v poslední době, totiž ve svém poměru k Anně /Kareninové/, Vronskij cítil, že souhrn jeho pravidel nepřihlíží ke všem okolnostem, a do budoucna se mu jevily obtíže a pochyby, ke kterým už nenalézal vodítko.

(…) Anna byla řádná žena, která mu darovala svou lásku, Vronskij ji miloval, a tedy pro něho byla ženou hodnou stejné, ne-li větší úcty než zákonitá manželka. (…) Avšak poslední dobou vznikly mezi ním a Annou nové vnitřní vztahy, které ho děsily svou neurčitostí. Právě včera mu oznámila, že je těhotná. A tušil, že její zpráva i to, co od něho očekává, si od něho žádá něco, co není přesně vymezeno v souhrnu pravidel, kterými se v životě řídil.

(…) Jestliže jí řekl, aby opustila muže, tedy by měla spojit svůj život s jeho životem. Je k tomu připraven? Jak s ní teď ujede, když nemá peníze? Dejme tomu, že by to nějak zařídil… Ale jak s ní může ujet, když je ve službě? Jestliže to vyslovil, měl by být připraven, totiž měl by mít peníze a zažádat o přeložení do výslužby.

(…) Vronskij si pomalu zakroutil knír, vstal od stolu a přešel pokojem. Oči mu svítily zvlášť živě a byl v neochvějné, klidné radostné náladě, která se ho zmocňovala vždy, když si udělal jasno. Vše bylo jako po každém účtování čisté a jasné. Oholil se, dal si studenou lázeň, ustrojil se a vyšel ven.´

Posedlost zadními vrátky

Izraelský profesor behaviorální ekonomie Dan Ariely, který přednáší na jedné z nejprestižnějších univerzit na světě, na Massachusettském technologickém institutu (MIT), věnoval našemu špatnému, tedy IRACIONÁLNÍMU rozhodování se, celou jednu monografii pod názvem Jak drahé je zdarma.

Mimo jiné v ní ukazuje, že třebaže víme, nebo minimálně tušíme, jak bychom se měli v té či oné situaci rozhodnout či zachovat, resp. Co bychom měli SPRÁVNĚ udělat, častokrát se nakonec zamotáme do celého problému (úkolu, záležitosti) který jsme právě nuceni vy/řešit až takovým způsobem, že ho poté nejsme schopni vlastními silami rozmotat a najít to (v rámci možností i nastalé situace) nejlepší možné REÁLNÉ východisko či řešení…

Jedním z nejvíce opakujících se fenoménů ohledně lidského chování je potom podle Arielyho náš téměř až permanentní panický strach ze ZTRÁTY MOŽNOSTÍ, z nemilosrdně se přivírajících dveří příležitostí, na které MUSÍME, ať už se nám to líbí nebo nelíbí, během té naší KONEČNÉ, pouze několik desetiletí trvající pouti tímto našim životem, rezignovat…

Ariely vypráví o až téměř učebnicovém příkladu jeho bývalé studentky Dany, která řešila podobný problém; měla totiž dvě vážné známosti a OPRAVDU nevěděla, pro kterou se má rozhodnout…

„Mohla investovat svůj čas a energii na rozvíjení vztahu se zajímavým člověkem, kterého nedávno potkala, nebo se mohla věnovat svému původnímu vztahu, který pomalu skomíral.“

Všimněme si: Zapnuto/vypnuto. Jedničky nebo nuly… a nic mezi tím, žádné´ polozapnuto´ nebo ´ polozhasnuto´ , žádné 0,3, 0,61 nebo 0,77…

Ariely popisuje, že nového přítele měla ona mladá žena rozhodně raději než toho starého, ale NEDOKÁZALA z toho původního vztahu odejít, což se vcelku přirozeně nelíbilo jejímu novému příteli…

„Opravdu chceš riskovat, že o nový vztah přijdeš?“ zeptal jsem se jí, když se mi svěřila. „A to jen kvůli nepravděpodobné možnosti, že se láska k předchozímu chlapci znovu rozhoří?“ Dana zatřásla hlavou a řekla „Ne“, ale propukla přitom v pláč…

Proč jsme tak posedlí zadními vrátky? Proč tak rádi necháváme otevřené všechny možnosti, i když nás to stojí hodně úsilí? Proč se nedokážeme jednoduše zaměřit na jedinou cestu?“ připojuje Ariely řečnickou otázku…

Přátelům poradíme, ale sobě už ne

Při této příležitosti si dovolím upozornit na jeden známý, a podle mého názoru velice zajímavý PARADOX: když se jedná o nějakou složitou záležitost týkající se našeho života, rozhodujeme se, jak známo, častokráte velice těžce, bolestně a v mnohým případech také poměrně značně IRACIONÁLNĚ – zatímco pokud by se to naše trápení a mnohdy až znehybňující a paralyzující nerozhodnost týkalo našich nejbližších přátel, v naprosté většině případů bychom jim poradili naopak velice racionálně a správně

Když bychom tuto úvahu aplikovali na tu naši studentku Danu, která se nemohla patřičně rozhodnout mezi dvěma muži,- tak kdybychom byli jejími blízkými přáteli, s vysokou pravděpodobností bychom jí poradili podobným způsobem, jakým to SPRÁVNĚ učinil Dan Ariely; no a úplně stejně by tak učinila v podobně stavěném příběhu Dana, kdyby v tomto měla poradit svojí blízké trápící se a tápající kamarádce…

Ale kdybychom se v podobné situaci, do které se dostala Dana, ocitli MY SAMI, no tak potom by to samozřejmě byla úplně jiná káva…

Porazit nepřítele nebo zemřít

Ariely ve své monografii také připomíná příběh, jehož kontury i klíčovou myšlenku zcela jistě mnozí z vás znáte, a který já osobně až tak strašně moc miluji, že to snad nejde ani vyjádřit slovy…

Přibližně 200 let před naším letopočtem přešel jeden čínský generál se svým vojskem řeku Jang-c´, aby následujícího dne mohli napadnout armádu konkurenční dynastie.

Poté, co se vojáci ráno probudili, nemohli uvěřit vlastním očím: jejich lodě se všemi zásobami se ocitly v plamenech. Když chtěli následně začít hasit požár a pátrat po pachatelích, bylo jim řečeno, že tohle všechno úmyslně udělal jejich velitel…

„/Generál/ Siang Ju vysvětlil své armádě, že bez hrnců a bez lodí nemají žádnou jinou možnost – jen porazit nepřítele nebo zemřít. Že by to z něj udělalo nejoblíbenějšího čínského generála všech dob, to se zrovna říct nedá. Ale mělo to ohromný účinek na morálku jeho vojska: všichni se chopili kopí a štítů, zaútočili na nepřítele jako zběsilí a vyhráli devět bitev za sebou, čímž úplně zničili jádro čchinské armády.“

Jak uvádí Ariely, „Příběh čínského generála je zajímavý, protože jde přesně proti zvyklostem normálního člověka. Představa spálených mostů je pro nás obvykle nepřijatelná. Pořád si chceme někde nechat otevřená vrátka, jimiž se dá utéct. Kdybychom byli na místě Siang Jua, asi bychom naopak nechali na místě část armády, aby hlídala naše lodě – čistě pro případ, že bychom potřebovali rychle ustoupit. A samozřejmě bychom si taky ponechali polní kuchyně – vždyť vojsko bude potřebovat sílu na mnoho týdnů pochodu… (…) /a/ často si /u toho/ ani neuvědomujeme, že tohle zajišťování nás něco stojí.“

U Boba na dači

Na přelomu prvního a druhého zářijového týdne tohoto roku jsem navštívil svého velkého a drahého přítele z výšky Boba na jeho krásné dače nedaleko Plzně; v rámci své celoroční Oslavně – Narozeninové Tour jsem u něho strávil neděli a pondělí…

Tenhle oslavný meeting  jsme plánovali prakticky celý rok dopředu a těšili se na něj jako malí kluci…

Během těch dvou dnů jsme zažili nespočet krásných příběhů, od setkání s místními ve vesnické hospůdce, stejně jako o něco později večer v nedaleké hájence,- pivo a panáčky Jägermeistera u toho tekly krásným jednolitým proudem…

Sem tam jsem se připojil do probíhající debaty, třeba když jsme se společně zamýšleli nad vyhlídkami českého národního fotbalového týmu ohledně večerního utkání proti vysoce favorizované Belgii,- ale rozhodně více jsem se snažil pozorně naslouchat proudu dění kolem sebe i plnými doušky nasávat pro mě prakticky zcela neznámou atmosféru, co se jak lidí, tak probírajících témat týká…; jak se kvůli podmočené půdě protáhly žně až do září; o tom, jak myslivci museli předstírat, že nezastřelili bachyni, ale kňoura – a oni jim na to přišli…; o říjnovém výlovu rybníka nebo odvozu dříví z lesa na zimu…

No a v pozdních nočních hodinách jsme jako správní bývalí studenti filozofické fakulty filozofovali nad životem:-), posilujíce se u toho báječným domácím salámem z hájenky a mnou dovezeným narozeninovým Jamesonem…

Dostalo se také přirozeně na tu moji TEORII ROZHODOVÁNÍ v podobě onoho studijního programu Rozsvíceno. Zhasnuto.:-), a hned na úvod jsem musel tomu svému krapet rozjařenému drahému příteli krapet vyčinit, že on to má v těch rozhodovacích procesech (asi už jako od přírody) daleko jednodušší než většina z nás ostatních smrtelníků, neboť zaprvé mu v naprosté většině případů nedělá žádný problém se rychle, a z jeho pohledu i zájmů správně a akurátně se rozhodnout, a za druhé už něco přes dvacet let žije ve spokojeném vztahu se svojí úžasnou manželkou Kačkou, takže ani v tomto směru nemusí vynakládat přebytečnou a drahocennou životní energii…

Pokud si ještě vzpomínáte, tak celý ten první zářijový týden panovalo vskutku nádherné počasí, které jsme přirozeně maximálně možně využili k bohulibým odpočinkovým a relaxačním aktivitám, včetně krmení daňků v přilehlé oboře; no a nakonec se mi Boba podařilo vytáhnout i na houby, kterých jsme – na rozdíl od jeho výjimečně skeptického názoru na věc – našli docela požehnaně…

No a na úplný závěr pobytu samozřejmě táborák, po hodně dlouhé době jsem si zase naplno užíval opékání buřtů, chleba i brambor v popelu, a byl jsem tak soustředěný na to svoje krásné usilování a úkoly, že jsem si vůbec nevšimnul, že mi dva zákeřné a nepoddajné uhlíky přeskočily na povrch mojí pravé boty a vypálily do ní dvě nepřehlédnutelné díry…

Prvně jsem se začal tak jako že docela vztekat, že mám boty v p….i, ale nakonec (když jsem se dovztekal a můj velký kamarád Bob doplakal smíchy) jsem si řekl, že mám naopak KRÁSNÉ a ORIGINÁLNÍ boty s PŘÍBĚHEM, že takováto výsada se nepoštěstí jen tak někomu…

Má tajná románová láska

Aby bylo jasno:-), třebaže naprostou většinu postav z mého tolik milovaného a tolikrát přečteného románu Anna Kareninová, včetně onoho již zmiňovaného Alexeje Vronského, mám velice rád,- stejně jsem měl ze všeho nejraději ty ´ poněkud déle dumající a pochybující´, a mnohdy značně nerozhodně a rozervaně jednající postavy, přirozeně na čele s hlavním hrdinou celého románu Konstantinem Levinem (coby alter egem Tolstého), stejně jako třeba jeho staršího bratra, uznávaného filozofa Sergeje Ivanoviče Koznyševa

Partie knihy, ve které na procházce s mojí zdaleka nejoblíbenější postavou celého románu, už na první pohled čistou, milou, sympatickou a přirozeně chytrou Váreňkou,-prototypem děvčete, po které by zatoužil snad každý normální chlap, zvažuje Sergej Ivanovič všechna pro i proti, zdali se má vyslovit a požádat ji o ruku, patří do zlatého fondu té vůbec nejkrásnější možné světové literatury…

´ Váreňka ve svém bílém šátku v černých vlasech, obklopena dětmi, kterým se dobromyslně a vesele věnovala, a patrně rozechvěna vyhlídkou, že muž, který se jí líbí, se možná vyjádří, byla velice půvabná. Sergej Ivanovič chodil vedle ní a stále ji se zalíbením pozoroval. Při pohledu na ni vzpomínal na všechny ty milé řeči, které od ní slyšel, na všecko, co o ní věděl hezkého, a stále víc a víc si uvědomoval, že k ní chová docela zvláštní cit, jaký poznal dávno a dávno a jen jednou, v raném mládí. Radostný pocit, že je jí nablízku, stále vzrůstal. A když jí pak dával do košíku obrovského kozáka na tenké nožičce a s ohnutým okrajem, pohlédl jí do očí, zpozoroval, jak jí obličej polila červeň radostného i bázlivého rozechvění, také upadl do rozpaků a mlčky se na ni usmál až příliš výmluvně.

Když je tomu tak, řekl si, musím se rozmyslet a rozhodnout se, a nepoddávat se chvilkovému opojení jako nějaký hošík.´

Hvězdné nebe nad námi

Z naší krásně probíhající filozoficko – životní debaty mě najednou Bob už hodně dlouho po půlnoci vytrhnul konstatováním, že teď hned se musíme jít podívat na verandu, že mi chce něco krásného ukázat…

„Neblázni, příteli,“ snažil jsem se chabě argumentovat, „na těch vašich příkrých schodech si po těch všech pivech, panácích Jägermeistra a Jamesonech tak akorát rozbiju čumák…“

„Maťo, nedá se nic dělat, tak když tak vezmi ty schody po čtyřech…“

No nakonec jsem je nějakým zázrakem zvládnul po dvou, a nutno dodat, že ta následná vyhlídka na oblohu plnou hvězd byla prostě nepopsatelně nádherná…

Snažil jsem se tak nějak jako alespoň trošku krotit ty neodbytně přicházející emoce, a vzpomněl jsem si u toho také na nesmrtelná slova jednoho z mých nejoblíbenějších filozofů, Immanuela Kanta, který s oblibou říkával, že existují dvě věci, který naplňují jeho mysl neutuchajícím obdivem a úctou. Jsou jimi hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně

A propos, málem bych zapomněl dopovědět, jak to nakonec dopadlo s těmi krásnými námluvami mezi Váreňkou a Sergejem Ivanovičem…

…kdo z vás to ještě čirou náhodou nevíte, dočtete se o tom v onom samotném nádherném Tolstého románu:-):-)…

Rozsvíceno? Zhasnuto?

Zhasnuto:-)!!!

Od Rozsvícena k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Pro milovníky příběhů a myšlení:-)

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Potkáme se na Facebooku:-)