Pupíky

Náhody neexistují? Náhody neexistují! Nedávno za mnou (téměř v afektu) přiběhla před začátkem odpolední směny jedna moje milá kolegyně.

Stále opakovala něco jako „to snad není možný, to snad není možný“…

„A co jako není možný?“

„Díval ses v sobotu na ´Tvoje tvář má známý hlas?“

„To fakt nedíval, pročpak?“

„Úplně na konci tam ti porotci zpívali tu písničku ze seriálu ´Majka z Gurunu´… No jak jsme se o tom spolu bavili dva dny zpátky…“

Abych to trochu osvětlil; já mám totiž poměrně stabilní repertoár melodií a písniček, které si podle nálady ´broukám pod fousy´.

A právě ona kolegyňka, co se věku týče prakticky moje vrstevnice, byla snad jedinou osobou (z mnoha a mnoha lidí, se kterými jsem o tomto mluvil), která tento slovenský seriál pro děti, který jsem ještě jako hodně malý klučík doslova MILOVAL, znala, a také měla velice ráda…

„Ty si děláš …..?“

„Ne, fakt nedělám… Když jsem to vyprávěla příteli, tak mi absolutně nevěřil, myslel si, že si z něho dělám srandu…“

Btw., pokud si tu písničku budete chtít přehrát, najdete ji na mém facebookovém profilu ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´:-)…

Dveře nebo pupíky? To je to, oč tu teď běží!

Tak skvělý, jedeme dál; přijdu z práce domů a Facebook mi hlásí ´opravdu životně důležitou novinku´:-), totiž že jedna moje známá, se kterou jsem se seznámil před patnácti lety v indickém hlavním městě Dillí, má novou titulku…

Fajn, a co dál? Dál je to, že hlavním sdělením (vyzněním, metaforou) tohoto obrázku jsou DVEŘE; no a právě s TÍMTO motivem (symbolikou) budu poměrně hodně pracovat v jednom z následujících článků…

Až tak jsem se z té opravdu zcela neočekávané série ´náhod a následných překvapení´ rozrušil:-), že jsem se OKAMŽITĚ musel jít ´kapku zchladit´ do lahodných vod výtečné knihy izraelské autorky Alony Kimchi ´Plačící Zuzana´.

Zhruba ve chvíli, kdy už jsem byl poměrně plně ponořený (FLOW) do této (až neočekávaně!) krásné a obohacující monografie, rozsvítil se mi před očima název stávající kapitoly – ´Pupíky´…

Pane Bože, kde jsem už tohle jenom četl?… No jasně, přece v Kunderově nedávno do češtiny přeložené knize ´Slavnost bezvýznamnosti´… Nikdy před tím, co si tedy pamatuji, jsem o žádných pupících v kvalitní:-) literatuře nečetl, a teďka najednou hnedle takováto dvojitá dávka…

Kunderův hrdina Alain o NICH medituje procházejíce se rozpálenou červnovou Paříží, zatímco Kimchiové (vedlejší) postava, sociální pracovnice Rivki, chce prorazit ve světě umění právě skrze výstavu oněch specifických sou/částí lidského těla…

„Byl červen, ranní slunce vycházelo z mraků a Alain šel pomalu pařížskou ulicí. Pozoroval dívky, které všechny ukazovaly nahý pupek mezi nízko přepásanými kalhotami a krátce střiženým tričkem. Zaujalo ho to; zaujalo a dokonce znepokojilo: jako by se jejich svůdná moc už nesoustředila do stehen, ani do zadku, ani do ňader, ale do té malé kulaté dírky uprostřed těla.“…

Specialista na ne/náhody

Co se mě samého týká, určitě se považuji za člověka, který takovéto ne/náhody přitahuje mírou DOSLOVA nebývalou; jedním z mých největších majstrštyků v tomto směru bylo, když jsem se před nějakými čtyřmi lety seznámil při jedné z občerstvujících procházek červnovou letní Prahou s mladou sympatickou ženou.

Bylo to přesně v tom období, kdy jsem řešil svoje (docela náročné) stěhování kousek za Prahu, kde jsem si právě na hypotéku pořizoval byt; jednoho dne, jen pár dnů po této vskutku příjemné a obohacující události, telefonoval jsem si s prodávající ohledně nějakých ´detailů´, když se mě na úplném konci našeho rozhovoru jako by z ničeho nic zeptala, jestli jsem se zhruba před týdnem nenacházel na přibližném místě xy…

Zatímco jsem zvažoval patřičnou formu odpovědi, a posléze i přikývnul, že jsem se v onom inkriminovaném čase na tomto místě opravdu vyskytoval, paní prodávající mi sdělila, že ona mladá sympatická žena, se kterou jsem si po nějakou chvíli povídal, byla její sestra…

A hned vzápětí dodala, že takováto náhoda snad není ani možná, a pojala (zdálo se mi, že poměrně vážně míněné) podezření, že jsem si tu její sestru jaksi vyčíhnul, abych od ní vyzískal nějaké ´neveřejné´ informace ohledně onoho sestřina bytu…

S Rivki rozhodně NE!

Určitě bych ovšem ty ´nenáhodné´, resp. někdy až ´neuvěřitelné´ náhody, které mě, jak jsem se o pár řádků výše zmiňoval, provázejí prakticky celý můj stávající život, nerozebíral ani neanalyzoval  s jednou z hrdinek onoho výtečného románu od Aloni Kimchi, mladou sociální pracovnicí Rivki

Sice už ve více či méně nápadných náznacích během zhruba prvních dvou třetin knihy si patřičně myšlenkově, intuitivně a emotivně naladěný čtenář říká, jestli je ta Rivki pro tu naší citově i psychicky složitou a velice oslabenou hlavní postavu románu, Zuzanu, tou nejlepší možnou pomocí či alternativou…

Vše se nakonec v plné nahotě ukáže v okamžiku, kdy namísto její matky ji ke zmiňované mladé sociální pracovnici doprovodí jejich ´nově objevený´, a ´velice pěkný a charismatický´ příbuzný

Rivki je z něho, poměrně přirozeně, celá paf, a na místo toho, aby se věnovala svojí dlouholeté klientce, celou svoji energii i veškerý svůj ženský um, potenciál a sny napře směrem k předvádění se před oním přesympatickým mladým mužem…

No a toto okázalé (byť z části také nevědomé, resp. minimálně nekontrolované) nesebeovládání se, končí právě zmínkou o svých (až doposavad před svým nejbližším okolím PŘÍSNĚ utajovaných) uměleckých ambicích.

Rivki, s tou největší možnou upřímností sobě vlastní, našemu mladému muži mimo jiné sdělila, do čeho všeho se už během svého stále ještě poměrně krátkého života pouštěla: „Já sama jsem například absolvovala korespondenční kurz o Platónovi. Je to tak obohacující zkušenost. Dřív jsem se taky učila hrát na klavír, litografii, lidovým tancům, józe, meditaci vipassaná, jaderné fyzice, drhání, léčení akné pomocí kyvadélka, scenáristice a svírání řitního otvoru Paulinou metodou…“

No a nyní měl tedy konečně přijít na řadu ten samotný vrchol, ta pomyslná třešnička na dortu, ona (zcela jistě přenádherná) výstava pupíků.

„No, fotit pupíky. Různých lidí. Víte co, hubených, tlustých, starých, ošklivých a tak, a uspořádat výstavu. Nevím, co to znamená, ale někde uvnitř cítím, že je to správné.“

„Fascinující,“ řekl host.

Rivki vycítila v jeho hlase zřetelné a bodavé ostny ironie a sarkasmu. „Měla jsem pocit, že vy to pochopíte. Víte co, v Izraeli je všechno malé, provinční. Lidé tu nechápou věci, které jsou trochu zvláštní. I když jsem slyšela, že i u vás v New Yorku se dělá spousta blbostí.“

Náš mladý muž se všemožně snažil stočit kormidlo stávajícího rozhovoru zpátky k Zuzaně a k řešení jejích stávajících problémů.

´Rivki se skoro radovala. Teď hostovi ukáže, co to je svádět nevinnou dívku a pak ji sprostě odvrhnout. Spící amazonka, která se ukrývá v srdci každé ženy, se probudila falešným polibkem princovým a povstala, aby jej zabila.´…

´Host se naklonil k Rivki, /a/ položil dlaň ruky vedle té její s okousanými nehty. (..) A pak, poprvé od toho večera, kdy okouzlil matku, jsem ho zase viděla v akci.´

„Poslechněte, Rivki. Při své práci se setkávám se spoustou lidí, lidí ve svém oboru kvalifikovaných, silných, kteří umí dosáhnout svého. Ale pouze málokdy se mi poštěstí potkat člověka v jehož nitru se snoubí s takovou harmonií cit pro umění s téměř právnickou asertivitou. Proto vím,“ pohnul rukou a s významnou něžností ji položil na tu Rivčinu, „že to dokážete zařídit. Pro Zuzanu.“…

Delfy jako pupek světa

Když si nyní (nebojte, pouze malinkato!) vypůjčíme na pomoc onu přeslavnou Hegelovu dialektickou triádu teze – antiteze- syntéza, kdy do kolonky teze dosadíme sousloví ´žádná náhoda neexistuje, existuje pouze OSUD´:-), do kolonky antiteze sousloví ´pupek (přesněji řečeno ´světa´)´, a ve finále do kolonky syntéza přiřadíme ´Delfy´, která na jednu stranu původní tezi a antitezi přesahují a ruší, na druhou stranu si ovšem tato dravá a překrásně stavěná řeka něco ze svých pramenů či přítoků ponechává; mám přirozeně na mysli onu ´nenáhoditost´ a ´pupkovitost´:-)…

O Delfách (z delfis, neboli lůno) které starověcí Řekové považovali za pupek, střed světa jsem vyprávěl v článku ´That´s the Life´. Jak známo, nacházela se v těchto místech, na úbočí mytologií a tajemstvími opředeného pohoří Parnas, nejslavnější věštírna celého tehdejšího starořeckého, resp. helénského světa.

Byl to pro mě přirozeně také ten nejslavnější a nejvzácnější PUPEK, kterého jsem se měl možnost během svého stávající života dotknout:-)…

To ´nic není náhoda´, ´asi to tak mělo být´ poté spočívalo v tom, že jsem měl původně v plánu Delfami jenom proletět, pouze se jich dotknout (Touch) a pokračovat v cestě ke slavným klášterům do Meteory.

Ovšem poté, co mi (pro mě v tu danou chvíli) naprosto šokujících způsobem oznámili, že další autobus do Meteory pojede až další den, a poté, co mi nějakou (docela dlouhou) chvíli trvalo, než jsem se patřičně vyvztekal, tak nějak jsem se postupně ´smířil s osudem´…

A poté, co jsem se (opět přirozeně zcela nenáhodně) ubytoval ve velice sympatickém a čistém hotelu Tholos, s nádhernými výhledy do okolní přírody, pojmenovaném podle nejslavnější (minimálně pro milovníky architektury) místní (a možná dokonce i v rámci celého Řecka) pamětihodnosti…

Na slovíčko s Gábinou

Když jsem si tak trošinku, ještě před samotným začátkem psaní, lehounce promýšlel strategii, resp. architekturu tohoto článku, napadlo mě na téma ´pupíky´ mnoho dalších afinit, metafor, podobenství a příběhů, na čele s Hřebíkovým ´Pupendem´ nebo třeba ten s takzvaným tequilovým body shotem, kterého jsem se v prvních letech tohoto tisíciletí, světě div se, také párkrát zúčastnil:-)…

Abych o tomto mohl něco málo (smysluplného) napsat, zadal jsem si pro jistotu do Googlu výrazy ´pupík´ a ´tequila´, o výrazu ´body shot´ jsem v té chvíli neměl ani páru…

Ale hned poté, co jsem si ten ´bodyšot´ přečetl, prakticky okamžitě se mi těch pár, už poměrně vzdálených, téměř až archaických příběhů, krásně vybavilo na mysli, až jsem se z toho samým dojetím téměř rozeštkal…

Tedy, popravdě řečeno, stalo se to až chvilinku poté, co na mě z internetového vyhledavače vykoukla na toto téma první nabídka, datovaná k 24.11.2010. Titulka nejmenovaného bulvárního deníku zněla ´Marešova milenka olizovala pupík Partyšové!´

„Moderátorka Gábina Partyšová (32) to umí pořádně roztočit! Odhalený pupík, pití alkoholu a líbačka s holkou! To vše stihla během pěti minut! S Marešovou milenkou Hanou Svobodovou (22) předvedly ukázkový body shot a nezapomněly se při tom ani pořádně vykousnout – do pomeranče!“…

Okouzlen, uchvácen, rozrušen, ba přímo dojat tímto stěží opakovatelným příběhem a setkáním dvou mladých, sympatických a citlivých dívek, málem bych zapomněl poznamenat, že oněm dvěma zmiňovaným, krásně napsaným monografiím, Kunderově ´Slavnosti bezvýznamnosti´ a Kimchiové  ´Plačící Zuzaně´ budu se věnovat v některém z následujících článků…

Jo, a samozřejmě hlavně prosím nezapomínejme, že ´náhody neexistují´, že ´všechno se děje /dobré i to špatné/ tak jak má být´:-)…

Bohužel. Bohudík…

Koneckonců, možná bychom si na to mohli i připít, třeba právě s tou mexickou (stříbrnou nebo zlatou) tequilou:-)…

Od Pupíků k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.