Paní Ljuba Hermanová

Miluji, když v místech, která jsou mi blízká nebo kterými projíždím, žijí nebo žili významní lidé, kteří mají svým nevšedním a mnohdy i výjimečným životním příběhem stále co říci také nám, generaci současníků lidského pokolení.

Takto jsem například při své touch (dotknout se) Tour do zemí bývalé Jugoslávie v srbském Novém Sadu narazil na příběh místní rodačky Milevy Marićové, bez jejíhož výrazného přispění by její manžel Albert Einstein jen stěží dosáhl tak obrovského úspěchu.

V Bělehradě ještě téhož dne, když jsem asi hodinu hledal můj hostel umístěný na břehu Dunaje (a na dohled soutoku Dunaje se Sávou), jako stěžejní orientační bod jsem používal centrální ulici pojmenovanou po srbském světoběžníkovi (a přirozeně v první řadě geniálním vynálezci) Nikolu Teslovi.

A do třetice, když jsem hned vzápětí navštívil třetí největší srbské město Niš, a procházel se po místní pevnosti, patřičně jsem si užíval pocit, že mezi nejslavnější místní rodáky rozhodně patří Konstantin I. Veliký, který svým Ediktem milánským (313 n.l.) zaručil křesťanům náboženské svobody.

Pozdě v noci jsem potom přejel busem do sousední Makedonie (nyní už Severní Makedonie), abych mohl stávajícího dne v jejím hlavním městě Skopje, hned vedle návštěvy proslulého Starého města s orientálním bazarem, navštívit také muzeum věnované památce Matky Terezy, místní rodačky…

V loňském červnu jsem svoji ´Zakarpatia touch (dotknout se) Tour´ zahájil v ukrajinském Lvově.

Ve Lvově, nádherném historickém městě, které rozhodně doporučuji navštívit, jsem byl úplně u vytržení heterogenním portfoliem osobností, které jsou s tímto místem nějakým způsobem spojeny.

Z celé té až neuvěřitelně široké škály se nyní zmíním pouze o dvojici, která je až takovým způsobem protikladná, že má snad společného jen to samotné město Lvov: vynikajícího světového ekonoma Ludwiga von Misese a Leopolda von Sachera – Masocha, jehož přiznanou zásluhou mohou používat tohoto pojmosloví lidé, kterým patřičně rezonuje, když můžou čas od času dobrovolně dostávat naplácáno…

A teď už rychle zpátky do Česka. Už několik let jezdím z Prahy (kde pracuji) do nedalekých Neratovic (kde bydlím); přesně v půli cesty se potom nachází obec Líbeznice. Právě odtud pochází vynikající český architekt Otto Kohn, který je biologickým otcem neméně vynikajícího českého režiséra, Miloše Formana…

Neobyčejný příběh Ljuby Hermanové

Ale to už jsme přijeli do Neratovic, a od autobusové zastávky se zhruba desetiminutovou krásnou procházkou v přírodě, dostáváme až ke břehu Labe, v jehož těsné blízkosti odpočívá největší ´místní´ chlouba a ikona, samotný otec národa František Palacký…

Kousek od tohoto symbolického a pietního místa, taktéž na území obce Lobkovice, nachází se místní (žel stále ještě ne dostatečně zrenovovaný) zámeček, který kdysi patřil zakladateli rodu Lobkoviců Mikuláši z Újezda, a v pozdější době ho intenzivně navštěvovali takové osobnosti, jako například právě František Palacký nebo Božena Němcová…

No a někdy přibližně dva roky zpátky jsem zjistil, že další významnou osobností Neratovic je místní rodačka, zpěvačka a herečka Ljuba Hermanová.

Byl jsem za tento objev přirozeně rád, ale přeci jenom mě to po pravdě řečeno nechávalo poměrně klidným… Do chvíle, kdy jsem si čirou náhodou na vlnách Českého rozhlasu poslechl její životní příběh.

Popravdě řečeno, nestačil jsem zírat. Příběh herečky, zpěvačky a tanečnice, která za první republiky tvořila nerozlučnou dvojici s hvězdnou Adinou Mandlovou…

Ljuba Hermannová se narodila roku 1913 v obci rakousko-uherského mocnářství jménem Neratovice. Narodila se do doby, kdy k nám z Ameriky přicházel jazz, vznikl tuzemský rozhlas a rodily se němé filmy a gramofonový průmysl; její otec pracoval jako úředník u dráhy, její maminka byla nadšenou ochotnickou herečkou.

Život je jen náhoda

Po přestěhování se celé rodiny do Prahy začala slečna Ljuba intenzivně a naplno žít: v Lucerně, kam v doprovodu chodila tančit v rámci tehdy vysoce oblíbených a populárních nedělních čajů, seznámila se dokonce s tehdejší ikonou Národního divadla, Hugem Haasem. A právě tato zkušenost ji ještě více utvrdila v přesvědčení, že se má ve svém stávajícím životě naplno věnovat umění.

Aniž stihla řádně dokončit konzervatoř, už jako mladičká umělkyně svůj nesporný talent prokazovala na prknech pražského Švandova divadla, a hned poté také v Národním slovenském divadle.

A prakticky vzápětí byla pozvána na zvukovou zkoušku na film Peníze nebo život s Voskovcem a Werichem, ve kterém zazněla legendární píseň Život je jen náhoda…

Jak velice vtipně vyprávěla sama Ljuba Hermanová, na zkoušce ji na klavír doprovázel Jaroslav Ježek, který ji vzápětí doprovázel i domů. Stali se doživotními přáteli…

Jak známo, vysoce prestižní roli v tomto velice úspěšném filmu doopravdy dostala, a spolu s populární Hanou Vítovou se staly ženskými ´protihráčkami´ Voskovci a Werichovi. Později začala také spolupracovat s podobně naladěným Oldřichem Novým.

„Čekáme na splnění toho, co tu není
Den za dnem jen doufáme, že se dřív rozední
Tím, že nás láká jenom to, co nesmíme mít
To že smíme toužit jen je vino jablko Evino…“

Svůj herecký i pěvecký um následně stvrdila v operetní komedii Jsem děvče s čertem v těle, která ji přinesla další porci popularity.

Slabost jménem muži

Osvobozené divadlo. S Werichem a Voskovcem si velice rozuměli jak po stránce herecké, tak po stránce lidské. Trošku (více) měla Ljuba Hermanová, jak sama později přiznala, problémy se svým až přebujelým temperamentem. V předválečných 30. letech se tak například vysloveně nadstandardně přáteli s několika muži najednou, když původně o tom ani jeden z oněch zainteresovaných aktérů neměl žádné tušení…

Takto například najednou randila se všemi třemi hlavními ikonami Osvobozeného Divadla, Voskovcem, Werichem i Ježkem. A nakonec se to všechno (logicky i samozřejmě) provalilo…

Vůbec po celý svůj dospělý život měla velké ´problémy´ s vyvolenými muži jejího života i láskou k nim. Ke stáru sama připustila, že tuto ´kapitolu´ svého života rozhodně nezvládla nejlépe, když hlavního viníka nacházela především v sobě samé…

A jaksi ruku v ruce s touto skutečností, přirozeně kromě jiných okolností a ´osudu´, nebylo až tak úplně překvapující, že se jí nepodařilo přivést na svět žádného svého potomka…

Podobně se Hermanová příliš nechválila ani za svůj, až přespříliš bohémský, způsob života; a vlastně proč ne, vždyť žijeme přece jenom jednou…

Jak přežít válku

Druhou světovou válku strávila převážně v dělnických profesích; coby poloviční židovka si v tomto směru rozhodně nemohla příliš vybírat. V té tobě už měla za sebou svoje první nevydařené manželství.

Ke konci války ji ve ´své´ slavné pražské Lucerně schoval strýc budoucího československého a českého prezidenta, Miloš Havel. Zaměstnal ji jako pomocnici promítače.

Po válce se Ljuba Hermanová začala navracet zpátky k hraní; a také k osvědčené spolupráci s Janem Werichem a Oldřichem Novým. Divadlo ABC, Hudební divadlo v Karlíně…

Až do téhle chvíle, přestože jsem byl už naprosto unesený jejím životním příběhem (a záležitostmi, o kterých jsem až doposavad neměl prakticky žádné tušení) mě ještě ani v nejmenším nenapadlo, že o ní budu chtít něco napsat…

Definitivně to zlomila až následující událost. Okamžitě, co jsem ji vyslechl, jsem věděl, že o tom musím napsat. Ani vteřinu jsem o tom nepřemýšlel, prostě jsem to věděl…

Láska to jsou jen písmena

To se v Redutě (v Praze na Národní třídě) jednou setkali tehdy začínající mladí hudebníci Suchý se Šlitrem s Ljubou Hermanovou. Sice o sobě vzájemně věděli, ale v žádném bližším kontaktu rozhodně nebyli.

Jak Jiří Suchý zavzpomínal, už tehdy si Ljuby Hermanové a jejího hereckého a pěveckého umění velice vážili a uznávali ho; ovšem ani ve snu je rozhodně nenapadlo, že je jednoho dne (právě v té Redutě) požádá, aby pro ni složili nějakou pěknou píseň.

Skladby Suchého se Šlitrem mám přirozeně velice rád, a rád si je znovu a znovu pouštím; a tohle byl pro mě další, naprosto nečekaný rozměr…

Chtěla po nich tedy, aby pro ni složili nějakou písničku; něco o lásce, aby to bylo smutný…

Napsali tedy pro ni píseň Láska jsou jenom písmena. Tu písničku jsem ´samozřejmě´ znal, ale až do téhle chvíle mi absolutně nesepnulo, že ji zpívá právě Ljuba Hermanová…

„Láska to jsou jen písmena
a z těch písmen se slovo skládá
Co však to slovo znamená
to, věřte, věděla bych ráda

Není snad vůbec k potřebě
básníkům do krámu se hodí
Mluví o ní jak o chlebě
to proto, že lžou, kudy chodí

Mnozí říkali, že to ví
že láska přece jenom kvete
A těm jsem řekla: ale jděte
vy bláhoví, vy bláhoví

Člověk ač má pláč na krajíčku
nakonec se vždycky ovládne
Nemohu zpívat při měsíčku o lásce
nevím o žádné…“

Sama Hermanová podotkla, že nejraději ze všeho zpívala právě šanson. Aby její skladby lidé poslouchali, aby se jim to líbilo, aby měl text, celá ta struktura, kompozice, samotný obsah, patřičnou hodnotu a úroveň, aby se to naplno dotklo lidských srdcí…

A drobně ještě doplním: už samotný text je prostě skvělý, vynikající; ale když se k tomu přidá ona celá geneze vzniku téhle písničky, přirozeně včetně samotného životního příběhu Ljuby Hermanové, prostě ten reálný životní kontext, potom je to prostě bomba…

Plané roky

Když bylo Ljubě Hermanové přibližně osmdesát let, začala se pomalu odvíjet poslední etapa jejího živého koncertování. Na pódiu ji často doprovázel slovenský šansonier Igor Šebo: „Já jsem nezažil nikoho u nás, který by dokázal během tří minut někoho rozesmát i rozplakat.“

„Ptáte se, jestli jsem chtěla děti? Mohla jsem mít dvě. Nechtěla jsem. Tehdy hrálo v mém životě hlavní roli divadlo. A po válce bylo pozdě. Propásla jsem půlku života. Půlku života bych dnes dělala jinak.“

„Ach, jen vyplačte se slzy
jste potok modrooký
Jestli mě dneska něco mrzí
pak jen ty plané roky.“

Ročník 1913

Jsem moc rád a hrdý na to, že žiji ve městě, ve kterém spatřila světlo světa tato obdivuhodná žena. Byla jen o dva měsíce starší než moje pardubická babička.

Snažím se zamyslet nad tou záhadou jménem život. Nad tím, že tyto dvě ženy byly vlastně vrstevnice, a byť přirozeně každou z nich osud zavál naprosto rozdílným směrem, obě v jejich dětství formovala kultura nově vzniklé republiky.

Snažím se představit si je jako malé děti, zamilované slečny, mladé ženy, které ve svých nejlepších letech musely zažívat pro ty nás, kteří jsme to díky bohu nezažili, nepředstavitelné hrůzy 2. světové války, jako stárnoucí ženy…

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“