Nejhorší člověk na světě

Zamýšleli jste se už někdy nad tím, kdo vás až takovým způsobem naštval, že se stal pro vás tím nejhorším člověkem na světě? Anebo obráceně: když chytnete nějakou pořádnou, ale opravdu pořádnou depku, se takto čas od času cítíte přímo vy sami:-(:-)?…

Také těmito záležitostmi se zaobírá stejnojmenný norský film režiséra Joachima Triera, který na loňském prestižním filmovém festivalu v Cannes získal cenu pro nejlepší herečku v hlavní roli.

Celým filmem jsou jako Ariadninou nití nesena dvě hlavní témata: jaké to překvapení, že tím prvním, v tomto filmu úplně klíčovým a zásadním, jsou vztahy; a následně také (více či méně úspěšné) hledání našeho místa ve světě, a ruku v ruce s tím přirozeně také i smyslu a naplnění našeho života…

Povolání ženy

Ještě před tím, než se pustíme do vyprávění, základní analýzy i výstupů (z) tohoto filmu, podívejme se na věc maličko z teoretického, vědeckého, ale přirozeně také i z toho praktického hlediska:-):-); téma lásky a partnerských vztahů zcela jistě patří – jaké to překvapení! –  k tomu naprosto nejzásadnějšímu, co my jako lidé řešíme. 

Anton A.Bucher ve své monografii Psychologie štěstí na toto téma poznamenává: ´Zamilovanost vyvolává v mozku podobné procesy jako kokain. „Když mi můj první přítel vyřídil přes naši známou pěkný pozdrav. Byla jsem do něj už dva roky zamilovaná. Když jsem zjistila, že na mě myslí, vyskočila jsem na stůl a tancovala.“´

Dale Carnegie, autor vynikající monografie Jak se zbavit starostí a začít žít, pro změnu vypraví příběh o mladé ženě Alici, která se vracela domů unavená a otrávená z práce, která ji vůbec nebavila ani nenaplňovala; její matka už z ní byla naprosto zoufalá.

„A v tom zazvonil telefon. Její přítel! Zval ji na taneční zábavu! V očích jí zajiskřilo, nálada se jí zvedla. Vyběhla nahoru, oblékla si večerní šaty a tančila až do tří do rána; když se pak konečně dostala domů, nebyla ani trochu unavená. Po pravdě řečeno byla tak vzrušená, že ani nemohla usnout.“…

A konečně José Ortega y Gasset (1883 – 1955), jeden z největších světových filozofů první poloviny 20. století, ve své úžasné monografii Meditace o ženách a lásce píše, že „povoláním ženy, když není ničím jiným než ženou, je: být konkrétním ideálem, kouzlem, iluzí muže. (…) Žena je tedy ženou v té míře, jak okouzluje nebo vábí.

(…) Když žena neokouzluje, muž si ji nezvolí za manželku, takže se nestane matkou dcer, sester jejich synů. Všechno tedy stojí na té kouzelné schopnosti očarovávat.

(…) Iluze to může být chvilková nebo věčná: ať pomíjející či nepomíjející, vždy je příležitostí k uplatnění největší moci, jaká byla ženě dána nad mužem.“

(…) Společenský život není pak nic jiného než veřejná soutěž mužů, kteří se měří ve svých schopnostech, a cílem této soutěže je být odměněn od ženy.“

Podobně, jak jsou muži vášniví ´po mužsku´, tak naopak ženy jsou vášnivé ´po žensku´; jednou z neklamných známek coby důkaz toho, že je ten který muž převelice přitahuje, jsou takzvaní motýlci v břiše: „Já vím, že je to hajzl a sobec a že to s ním nakonec špatně dopadne, ale prostě si nemůžu pomoc…“:-)…

Nezapomenutelná paní de Renal

Ortega y Gasset fenomenálně shrnuje: „Žena, jakmile je zasažena /láskou/, se cítí jakoby zničena. Láska již čekala: potřebovala se jen vznítit.“

Tohle se například přihodilo, tedy kromě několika známých z mého okolí, také paní de Renal z proslulého Stendhalova románu ´Červený a černý´: motýlci v břiše jak vyšití:-),- když se jako nějaká mladá nezkušená dívka naprosto bezhlavě zamilovala do andělsky krásného mladého muže Juliena…

„Nechám žebřík na chodbě, zavolám sluhu a pošlu ho, aby mi něco obstaral.“

„Nezapomeň si připravit nějakou výmluvu, kdyby sluha žebřík uviděl, až půjde chodbou.“

„Ano, miláčku,“ řekla paní de Renal a políbila ho. „A ty zase nezapomeň se pokud možno rychle schovat pod postel, vejde-li sem Elisa za mé nepřítomnosti.“

Julien se divil její náhlé veselosti. „Tedy blízkost skutečného nebezpečí místo aby ji znepokojila,“ pomyslil si, „vrací ji veselost, protože zapomíná na výčitky svědomí. Je to opravdu neobyčejná žena! Ach, vládnout takovému srdci je věru štěstí!“ Julián byl nadšen.

(…) Vrhla se Juliánovi do náručí a tiskla ho křečovitě k sobě. „Ach zemřít, takto zemřít!“ volala a líbala ho…´

Ortega y Gasset upozorňuje, že zatímco žena „je teatrální na povrchu a skrytá v nitru, v muži je teatrální to intimní. (…) Žena žije ve stálé poplašenosti, protože žije ve stálém zahalení. Patnáctiletá dívka se snaží mít víc tajemství než nějaký stařec a třicetiletá žena hájí své utajení více než hlava státu.

(…) Tato držba vlastního života, izolovaného a tajemného, tato vláda ve vnitřním příbytku, kam nelze nikomu proniknout, je superioritou ženy nad mužem.“

Od Chateaubrianda k Neratovicím

My muži jako v tomhle směru o něco méně šťastni či vybaveni, tak trošku bez toho ´hajzlovsko – motýlkovského charismatu´:-(:-), si pravděpodobně budeme muset vypomoci jinak; například tím, že své potencionální vyvolené předvedeme, jak se v těch našich klíčových a prémiových dovednostech dovedeme ohánět: umýt nádobí, něco dobrého uvařit, umět udělat elektriku, novou koupelnu, zateplit barák, zařídit pěknou dovolenou:-)…

Nebo třeba… Začít dělat do umění podobným způsobem jako slavný francouzský preromantický spisovatel Chateaubriand (1768 – 1848). Ten podle Ortegy y Gasseta „pro sebe nachází lásku už ´udělanou ´. Nemusí se namáhat. Žena projde kolem a náhle se cítí nabita kouzelnou elektřinou. Vzdá se ihned a cele. Proč? Ach, to je tajemství, které by nám autoři pojednání o donjuanismu měli odhalit! /A přitom/ Chateaubriand není hezký muž. Je malý a trochu nahrblý. Stále špatně naladěný, nepříjemný, odměřený.“…

Podobně ´malého a trochu nahrbeného´, hodně popadesátkového muže jsem viděl tuhle sobotu při hudebním vystoupení na neratovickém pivním festivalu; kdybych ho potkal na ulici, řekl bych si: možná, že nějaký bezdomovec…

…ale to, co předváděl (spolu s celou kapelou) na pódiu, tak to byla taková jízda, předvedení takového muzikantského umění i charismatu, že by to člověka u takto stavěného muže věru ani v nejmenším nenapadlo…

Nejhorší člověk na světě

Nejhorší člověk na světě, norský film režiséra Joachima Triera.  Člověka vždycky zajímá, jakým způsobem a v jakém tempu film (podobně jako třeba kniha, u které je z logických důvodů nástup či rozjezd spíše pozvolnější) začne, jak se dají věci do pohybu. U skoro třicátnice Julie, hlavní hrdinky filmu, jsme svědky opravdu hodně rychlého nástupu; během chvilky už o/na ní víme tolik věcí, že lze velice dobře i poměrně objektivně pozvolna načrtávat její charakter…

Podobně jako naprostá většina z nás, také ona chce přirozeně nějakým způsobem ve svém životě uspět, realizovat se v něm; v tom, co dělá být naplněná a ´šťastná´; vybrala si medicínu, ale když měli studenti ´praktickou´ přednášku na pitevně, došlo ji, že o žádnou tesařinu nestojí, a že namísto toho by se chtěla zaobírat lidským nitrem…

I tohle studium ji však velice brzy přestalo zajímat a začala se zajímat o:-)…

Julie byla na jednu stranu hodně zvídavá, a snad by se dalo i říci, že také svým způsobem talentovaná, chytrá a inteligentní; na druhou stranu jí ale dosti sráželo její impulzivní a zkratové, zkrátka a dobře poměrně nevyzpytatelné jednání i chování…

Sice se mi jako nesvěřila:-), do jaké míry byla spokojená se skutečností, že se při svém krátkém studiu psychologie stihla vyspat se svým panem profesorem… Každopádně hodně charakteristické pro ni bylo, že střídala chlapy jako ponožky… PROČ??? Jisté je v tomto směru pouze jedno: KAŽDÉ naše chování či vystupování má svoji nějakou, ať už vědomou nebo nevědomou, příčinu…

No, a takhle, když byla někde na baru s jedním z těch svých aktuálních milenců, seznámila se za jeho zády se známým autorem komiksů, přibližně o patnáct let starším Akselem.

Aksel tak trochu tušil, že takovýto vztah (navíc ještě) s takovouto ženou:-) prostě nemůžu dost dobře fungovat i dopadnout, nakonec se však nechal ukecat, zamiloval se do ní (ona ovšem do něj také) a:-)…

Už jsem se zmiňoval o tom, že ta prvotní rovina filmu je zcela jednoznačně vztahová, druhá rovina se potom týká hledání naplnění a smyslu toho našeho životního počínání; film má ovšem minimálně ještě další dvě pod/roviny či fazety.

V jedné z nich se Julie poměrně složitě vyrovnává s rolí a působením jejího otce v jejím životě; no, a v té čtvrté, poměrně komicky zobrazené, ale naprosto vážně artikulované, se jedná o to, jak vypadají takové ty rodinné sešlosti, nota bene, když tam jeden z jejích členů přivede ukázat svého nového partnera…

Taková porce nedorozumění, nepochopení, otrávenosti, ne/přetvářky, nudy,- a přitom se člověk snaží v tomto směru chovat podle zcela jednoduchých a na první pohled snadno??? pochopitelných pravidel: ´žít a nechat žít ´…

Diváka by třeba v nějaké té slabší chvilce mohlo napadnout, že se to čas od času děje jenom v tom jeho milovaném příbuzenstvu:-):-), ale chyba lávky: to samé – a mnohokrát snad ještě daleko horší – se to uskutečňuje také u většiny mých známých, takže asi to nakonec takhle bude vlastně docela normální:-(:-)…

Julie byla z celé té rodinné sešlosti, atmosféry, strnulosti a nepochopení tak rozčarovaná, že se snažila, co to jenom šlo, své potenciální ´příbuzné´ zapojit do nějaké zábavy… No, dopadlo to naprosto tragikomicky a katastrofálně…

Vztah Julie a Aksela prostě NEMOHL vydržet,- dobrá rada pro pány: s takovouto sice fajn, chytrou a docela hezkou, ale na druhé straně také hodně náladovou, složitou a poměrně nevyrovnanou ženou, si není moc radno začínat,- přirozeně pouze v tom případě pokud, s ní tedy jako chceme plánovat nějakou tu společnou budoucnost…

Ale možná (snažím se, seč mi na to ty moje chabé síly a schopnosti stačí, abych vám všechny ty jednotlivé dějové linky, směřování a propletence nevyzradil:-)) nebo spíše určitě,  to bude také hodně a hlavně o tom, že je stále ještě nevyzrálá, že se stále ještě hodně hledá, že sama vlastně pořádně neví, co jako chce…. A třebaže rozhodně nechce nikomu vědomě ubližovat, v reálném životě se jí to tak trochu paradoxně docela úspěšně daří…

Že by tedy byla nakonec právě Julie tím nejhorším člověkem na světě:-):-)?…

Moc se mi líbila jedna velice trefná poznámka jednoho z recenzentů: „S přibývajícími minutami nicméně sílí pocit, že Julie žije v podivném vzduchoprázdnu. Jako by takřka padesátníci za kamerou zapomněli, že by mohla mít přátele také mezi svými vrstevníky. /Takto se/ hrdinka noří pouze do světů svých partnerů, do nichž zcela nezapadá.“

Na to, jakým způsobem film uspěl v loňském roce na festivalu v Cannes nebo ohledně nominace na Oscary, jsem čekal minimálně o trošku ´lepší´ podívanou či level…

Ale i tak určitě stojí za to na tento film zajít, už jen z toho prostého důvodu, abychom si pěkně a z blízka, tak říkajíce v přímém přenosu,  ´vyposlechli´ příběhy několika (možná nám v lecčem docela podobných) lidiček, kteří – podobně jako my – hledali či stále ještě hledají to svoje místo na slunci.

Nejhorší člověk na světě:-):-)…

Od Nejhoršího člověka na světě k Filozofii úspěchu

No, a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“