Kontejner Containall

Podobně jako mnohokrát v minulosti, také letos naplnili tři ledoví muži Pankrác, Servác a Bonifác svoje legitimní hrozby. A stejně jako vloni následoval poté krásný, sluneční víkend.

Zatímco před rokem jsem přesně touhle dobou se svými dvěma úžasnými kamarádkami Hankou a Luckou poprvé v životě absolvoval onen vysoce známý a oblíbený turistický pochod Praha- Prčice (po jeho konci byl až takovým způsobem unavený až zničený, že jsem někde cestou domů vytratil z kapsy suvenýr v podobě tolik ceněné botičky), letos jsem si ve stejném termínu zvolil poněkud snadnější a rozhodně méně robustní úkol, když jsem v sobotu odpoledne vyrazil do snad nejkrásnějšího a zároveň také i nejnavštěvovanějšího pražského parku Stromovka, který se nachází hned vedle Výstaviště a už poněkud postarší hokejové haly, ve které se stali českoslovenští hokejisté v roce 1985 slavnými mistry světa…

Do baťohu jsem si s sebou přibalil Coelhova Alchymistu, abych se po letech navrátil k příběhu, který mě, spolu s dalšími milióny čtenářů po celém světě, velice oslovil.

Směle k hlavnímu cíli

Hlavním cílem mojí cesty (přirozeně kromě samotného užití si krásného odpoledne uprostřed kulis tohoto libého parku) bylo doputovat k vysoce originální hospůdce jménem Containall, když původním účelem a funkcí tohoto dvanáctimetrového objektu bylo sloužit coby nákladní kontejner.

Třebaže (samozřejmě v přiměřené míře:-)) vládnu anglickým jazykem, pro jistotu jsem si vše ještě ověřil: ´contain´- obsahovat, zahrnovat, pojmout; ale pozor: také potlačit, tajit. ´All´ potom v překladu znamená všechno. No a vzápětí pro mě přišla naprosto nečekaná bomba, totiž když jsem si ještě ověřoval ten kompletní pojem ´containall´, o němž jsem byl skálopevně přesvědčen, že to bude znamenat něco jako zahrnovat, obsahovat všechno… Ale chyba lávky: ´containall´ znamená v překladu omezit!!!

V naprosté bezradnosti jsem si nakonec vypomohl učením největšího (hned po Kantovi) představitele německého idealismu, filozofa G.W.F. Hegela, resp. jím tolik proslavenou dialektikou. Tezí je v tomto případě výraz ´zahrnovat´, antitezí výraz ´tajit´ a syntézou, která oboje předchozí ´ruší´, ale zároveň je u sebe pozdrží a hned vzápětí je vynese do zcela jiné úrovně a významu ´omezit´…

Královská obora, jak se oficiálně nazývá tento, v anglickém stylu uspořádaný park, byla údajně založena králem Přemyslem Otakarem II. ve 2.polovině 13. století.

K jejím hlavním dominantám patří na konci 15.století vystavěný královský lovecký letohrádek (za vlády Vladislava Jagellonského); poté za vlády Rudolfa II. vznikla Rudolfova štola, jejímž prostřednictvím byl přímo z Vltavy napájen nový Velký rybník.

Dalším vysoce ceněným objektem je Šlechtova restaurace, vystavěna původně na konci 17.století jako barokní letohrádek. Před přibližně dvěma stoletími začala sloužit jako restaurace, a v současné době Pražané netrpělivě čekají na to, až se po mnohaletém dohadování se, a právě nyní probíhající kompletní rekonstrukci, znovu otevře pro veřejnost.

Do parku vstupuji ´hlavním´ vchodem, od tramvajové zastávky Výstaviště. Moje očekávání se nijak nepřekvapivě naplnilo: po obvyklém příspěvku tří zmrzlých, jde si jarního květnového sluníčka užívat nespočetné množství obyvatel Prahy; pěšky, běžecky, na kolech, na kolečkových bruslích, v kočárcích…

Spolu s ostatními příchozími poměrně rychle míjíme pražské planetárium a pomalu se blížíme k soustavě několika krásně upravených místních rybníků, jedním ze symbolů i středobodů současné Stromovky.

Rozkvetlé stromy, zpívající ptáci a naplno svítící slunce; na přilehlých travnatých plochách se lidé opalují, piknikují, relaxují, meditují, cvičí jógu, hrají badminton, fotbal nebo si hází talířem; některé děti se v malém rybníčku s přilehlým ostrůvkem, na který se lze dostat pramicí, dokonce i koupou…

Alchymista

Alchymista. Abych úplně neprozradil samotný příběh, resp. jeho klíčovou zápletku, poselství a symboliku pro ty z vás, kteří jste tuto knihu (čirou náhodou) ještě nečetli, omezím se v tomto směru pouze na konstatování, že prakticky celou knihou, snad něco na způsob Ariadniny nitě, prostupuje coby její leitmotiv skutečnost, že člověk, ať už je prakticky kýmkoliv (nebo čímkoliv), měl by vynaložit veškeré svoje usilování, umění, inteligenci a energii k tomu, aby se ze svého života pokusil vytvořil Osobní příběh.

Třebaže moc dobře víme, jak moc jsme svázaní se spoustou každodenních starostí a povinností, na čele se skutečností, že si musíme vydělávat peníze na živobytí, abychom ochránili sebe a svoji rodinu, zcela určitě bychom neměli na tento zdaleka největší úkol, jakému můžeme my lidé dostát, rezignovat…

Kniha vypráví příběh andaluského mladíka Santiaga, kterému bylo poněkud tajuplně řečeno, že najde v prostoru egyptských pyramid poklad.

Santiago ovšem už v té době, i přes svoje očividné mládí, je velice činorodým člověkem. Všemi možnými způsoby snaží se převzít svůj život do vlastní rukou; být v něm aktivním, a nikoliv pasivním; stát se demiurgem svého vlastního života, a nikoliv konzumentem, tak jak se nás k tomu s oblibou (a mnohokráte s velkým úspěchem) snaží přinutit naše okolí…

Během své (rozhodně dobrodružné; na jedné straně trnité, na druhé ovšem krásné) cesty zažije Santiago spoustu příběhů; narazí na mnoho lidí, kteří mu pomůžou v nesnázích, avšak přirozeně má také co dočinění s těmi, kteří ho zradí, neboť naivně uvěřil tomu, že všichni lidé jsou poctiví a dobří…

Ale úplně nejpodstatnější na celém tomto příběhu byla skutečnost, že ať se mu už přihodilo cokoliv, třeba i hodně nepěkného, nikdy nesešel z Cesty; osušil slzy, a po chvilkovém spočinutí a nabrání nových sil rozhodl se pokračovat přes veškerou mu způsobenou újmu dál; a za svoje úsilí a Odvahu byl posléze náležitě odměněn…

Na samotné střeše světa

Přírodní prostor byl téměř zaplněný lidmi žíznícími a lačnícími po tekutém zlatu, stejně jako po oné pospolitosti, tak nečekaně zkoušené během uplynulých dvou měsíců… V tomto směru jediným opravdovým omezením byla pouze skutečnost, že na místo klasických tří druhu piva (Vinohrady, Kárané, Rychtář) čepovala se pouze dvě (bez toho vinohradského)…

Tuto hospůdku, tak trochu schovanou stranou před běžnými (neznalými:-)) návštěvníky Stromovky, a s naprosto osobitou, možná až hippiesácko – rebelující atmosférou, jejíž kompozici a barvitost s nehranou přirozeností až bezelstností pravidelně dotvářejí projíždějící vlaky, objevil jsem v podstatě čirou náhodou někdy před dvěma lety.

Prakticky okamžitě se stala (hned vedle té mojí nejoblíbenější hospůdky nacházející se uvnitř tržnice přímo naproti stanici metra Kobylisy) především v jarních a letních měsících mojí vysoce oblíbenou a favorizovanou destinací, když jsem si chtěl odpočinout, zarelaxovat, octnout se prakticky mžikem uprostřed přírody, dát si dobré pivo, něco si pěkného přečíst, a když na to přišlo, krásně si popovídat s přáteli…

Kontejner Containall. Hospůdka Containall. Domnívám se, že je docela dobré a příhodné upozornit na to, že v tomto areálu se nenalévá pouze výborné pivo. Na přilehlých kurtech tu lidé hrají beach volejbal, nohejbal nebo ping pong. Pouští se zde také muzika, cvičí jóga nebo promítá film…

Až do teď se pamatuji, jak jsem sem přišel (vlastně úplnou náhodou) poprvé, jak tu bylo úplně narváno, jak jsem byl naprosto paf z celé té až téměř elektrizující atmosféry; jak jsem si šel sednout na střechu toho bývalého vagónu a měl jsem to vlnící se a hemžící se lidské mraveniště přímo před očima, jako na dlani…

Příběh o lžičce se dvěma kapkami oleje

Tak tedy pivko (Káraný) moc dobré, stejně jako Coelhův Alchymista. Příklad jedné klasické věty, pod kterou by se většina lidí musela (chtě, nechtě) podepsat? První: „Splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka.“… A druhá: „Všichni (…) vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami.“…

A do třetice: jeden z nejkrásnějších a nejúžasnějších příběhů, jaké jsem kdy četl, resp. slyšel vyprávět ohledně toho, jak dodat našemu života šmrnc, šťávu, energii, radost, smysl a naplnění, vypráví Coelho přibližně takto:

Jeden kupec poslal svého syna za nejmoudřejším ze všech lidí, aby od něho vyzvěděl Tajemství štěstí. Po přivítání ho aktuálně zaneprázdněný Mudrc požádá, ať si jde zatím prohlédnout palác a vrátí se přibližně za dvě hodiny zpátky.

K tomu všemu ještě Mudrc ukápl na lžičku dvě kapky oleje. ´Chci tě ale o něco poprosit. Vezmi s sebou tuhle lžičku a dej pozor, aby se ti cestou olej nerozlil.´

Po návratu začal mladíka zpovídat, jak se mu líbila zahrada, perské koberce nebo nádherné rukopisy v jeho knihovně.

Mladému muži nezbylo než zahanbeně přiznat, že ničeho z toho si nevšiml. Veškerou svoji energii a pozornost totiž věnoval tomu, aby nerozlil olej, který mu byl svěřen…

Mudrc ho tedy následně vybídl k tomu, aby si prošel celý jeho palác s přilehlými prostory znovu, a pečlivě si prohlédl onu veškerou avizovanou nádheru…

Mladík, čerstvě poučen minulým nezdarem, byl až do takové míry soustředěn, že nevynechal jediné místečko, jediné zákoutí těchto líbezných prostor, a hned po svém návratu s nehraným nadšením barvitě Mudrcovi popisoval veškerou krásu, které se stal před maličkou chvílí svědkem…

´Kde ale jsou ty dvě kapky oleje, co jsem ti svěřil?´ zeptal se Mudrc.

Mladík pohlédl na lžičku a viděl, že je rozlil.

´Tak tohle je jediná rada, kterou ti mohu dát,´ řekl nejmoudřejší ze všech mudrců. ´Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout přitom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce.´

Tak tedy snad už brzy na viděnou v Královské oboře, ve stínu vysoce originální, a zároveň také přívětivé, kontejnerové hospůdky Containall!

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“