Jak zapřáhnout čerta do pluhu

Co myslíte, že by asi tak chtěl být člověk ze všeho NEJVÍCE na světě:-)? No, samozřejmě, že ŠŤASTNÝ:-)!!!

A tak se poctivě probírám čerstvě pořízenou monografií Psychologie štěstí od výsostného odborníka na tuto problematiku, Antona A. Buchera.

A vskutku, brzy se dočítám hodně překvapující skutečnost, totiž že snad tím vůbec největším fenoménem či afrodisiakem, díky němuž může být člověk opravdicky ŠŤASTNÝ je – LÁSKA:-):-)!!!

„Procházka s mým manželem před jeho cestou do Říma. Objali jsme se tak vroucně, jako bychom potřebovali ještě jeden od druhého hodně natankovat.“

Bucher připomíná, že ´zamilovanost vyvolává v mozku podobné procesy jako kokain. „Když mi můj první přítel vyřídil přes naši známou pěkný pozdrav. Byla jsem do něj už dva roky zamilovaná. Když jsem zjistila, že na mě myslí, vyskočila jsem na stůl a tancovala.“´

Až po uši zamilovaná paní de Renal

Ona žena byla zamilovaná do svého vyvoleného muže podobným způsobem, jako paní de Renal do Juliena Sorela v klasickém Stendhalově románu Červený a černý.

„Nechám žebřík na chodbě, zavolám sluhu a pošlu ho, aby mi něco obstaral.“

„Nezapomeň si připravit nějakou výmluvu, kdyby sluha žebřík uviděl, až půjde chodbou.“

„Ano, miláčku,“ řekla paní de Renal a políbila ho. „A ty zase nezapomeň se pokud možno rychle schovat pod postel, vejde-li sem Elisa za mé nepřítomnosti.“

Julien se divil její náhlé veselosti. „Tedy blízkost skutečného nebezpečí místo aby ji znepokojila,“ pomyslil si, „vrací ji veselost, protože zapomíná na výčitky svědomí. Je to opravdu neobyčejná žena! Ach, vládnout takovému srdci je věru štěstí!“ Julián byl nadšen.

(…) Vrhla se Julienovi do náručí a tiskla ho křečovitě k sobě. „Ach zemřít, takto zemřít!“ volala a líbala ho…

Moc pěkně i upřímně se ve svém výstupu ohledně (v tomto případě) neopětované náklonnosti vyjádřila jedna z hrdinek vynikající knihy Aliny Kimchi Plačící Zuzana:

Rivki vycítila v jeho hlase zřetelné a bodavé ostny ironie a sarkasmu, když si poněkud nediplomaticky dovolil rozporovat nebo snad dokonce i napadnout její umělecké nadání, nadšení a nápady. „Měla jsem pocit, že vy to pochopíte. Víte co, v Izraeli je všechno malé, provinční. Lidé tu nechápou věci, které jsou trochu zvláštní. I když jsem slyšela, že i u vás v New Yorku se dělá spousta blbostí.“

Sympatický mladý muž, který ještě navíc vysoce zaujal onu nebohou mladou ženu svým fyzickým vzezřením i charismatem, snažil se následně všemožně stočit kormidlo stávajícího rozhovoru zpátky k jeho sestřenici Zuzaně a k řešení jejích stávajících problémů.

´Rivki se skoro radovala. Teď hostovi ukáže, co to je svádět nevinnou dívku a pak ji sprostě odvrhnout. Spící amazonka, která se ukrývá v srdci každé ženy, se probudila falešným polibkem princovým a povstala, aby jej zabila.´…

Snad ani není třeba připomínat, že totéž probíhá také v obráceném gardu, kdy pro změnu muž je čerstvě okouzlen nějakou jemu převelice sympatickou ženou; v tu chvíli jdou jeho veškerá dosavadní pohodlnost, netečnost i komfortní zóna stranou, a na řadu přichází známé a strategické fenomény jako jsou například dvoření se, předvádění nebo odhodlanost,- a v mnohých případech dokonce i odhodlanost k boji, což, abychom si jako nalili čistého vína, v bleděmodrém plně platí také pro onu slabší polovinu lidstva:-):-)…

Ba co více: když jsem si kontroloval v Googlu ´správnost´ výrazu ´ slabší polovina lidstva´, vyskočila na mě kromě jiného informace, že „kvůli získání náklonnosti opačného pohlaví je 60 procent mužů ochotno věnovat se sportovním aktivitám, aby na ženy působilo co nejlepším dojmem a bylo zcela fit.“…

Nešťastník Levin

Ale zpět ke krásné literatuře. Podobným způsobem, jako se to přihodilo Rivki, pohořel také Konstantin Levin z proslulého Tolstého románu Anna Kareninová, když přišel požádat o ruku svoji milovanou Kitty Ščerbackou. Ta ho ovšem, jak známo, se slzami v očích odmítla, protože byla až po uši zamilovaná do Alexeje Vronského…; který byl ovšem až po uši zamilovaný – do Anny Kareninové

´Jak blízká mu byla ještě před chvílí, co znamenala v jeho životě! A jak mu teď byla cizí a vzdálena!´

„Jinak to nemohlo dopadnout,“ řekl, ani se na ni nepodíval.

(…) ´Ano, mám v sobě cosi protivného, odpuzujícího, přemýšlel Levin, když vyšel od Ščerbackých a zamířil k bratrovi. Říkal si, že se nehodí mezi lidi. Prý hrdost. I ne, ani hrdost nemá. Kdyby měl nějakou hrdost, nedostal by se do takové situace. A tu si představil Vronského, šťastného, dobrého, rozumného a klidného Vronského, který na tom jistě nikdy nebyl tak hrozně jako on dnes večer. Ano, musela si zvolit jeho. Je to v pořádku, a Levin si nemá na koho ani nač stýskat. Všechno si zavinil sám. Jakým právem se mohl domnívat, že by chtěla spojit svůj život s jeho životem? Kdo vlastně je? A co je? Bezvýznamný člověk, o kterého žádný, pražádný nestojí.´

O modrookém chlapečkovi a cynickém hajzlovi

Mnohokrát jsem na tomto místě zmiňoval, jak miluji ne/náhody, věci a záležitosti udávající se někde v prostoru mezi nebem a zemí…

Skvělou Bucherovu monografii Psychologie štěstí bych stěží objevil tak říkajíce sám od sebe, kdyby mi v tom ovšem nepomohla ´náhoda´ v podání facebookového PFka 2022 jedné mojí známé; s jistou nadsázkou řečeno, snad více než na jeho samotný obsah jsem se zaměřil především na tu jeho opravdu hodně bohatou a výživnou obrazovou přílohu v podobě mnoha krásných monografií, kterou jsem si předsevzal vzít podobným – postupným – útokem, jaký například vedou afričtí lvi směrem k těm nejrůznějším druhům antilop nebo třeba k prasatům bradavičnatým…

No, a když jsem si následně zašel pro tu Psychologii štěstí do knihkupectví, zavadil jsem tam také o velice dobře recenzovaný i oceňovaný prozaický debut jedné z nejuznávanějších současných českých básnířek, Kateřiny Rudčenkové, pod názvem Amáliina nehybnost.

A protože (kromě jiného, kromě samotného příběhu) její kniha, když jsem v ní lehce zalistoval, poměrně zřetelně prozrazovala, že se bude v rámci svého obsahu i vyznění hodně zaobírat tou naší slavnou lidskou vztahovou problematikou (a přirozeně jsem také usoudil i doufal, že se tam dozvím hodně věcí i záležitostí z – pro nás muže mnohdy stěží uchopitelného – ženského cítění, myšlení, uvažování i vidění světa:-):-)),- tak prakticky intuitivně a okamžitě jsem ji přihodil do nákupního košíku k té mojí Psychologii štěstí…

Jak už z názvu knihy vyplývá, její hlavní hrdinkou je přibližně pětatřicetiletá mladá žena Amálie, nacházející se – alespoň na první pohled – v poměrně spokojeném i dlouhodobém partnerském vztahu; pracuje v jakési magazínové redakci jako novinářka, a je poměrně dosti poznamenána nikterak úžasnými vztahy mezi jednotlivými členy svojí nejbližší, nukleární rodiny.

Už samotné první věty, pomyslný výkop do samotného příběhu, vypovídají poměrně hodně o směřování i nastavení, kterým se budou jak kniha, tak v první řadě její hlavní hrdinka, nadále ubírat i rozvíjet.

„Amálie leží už třetí den v posteli v letenském bytě a nemá chuť se pohnout. V pátek večer, když přišla z práce, se uložila ke spánku, ale v sobotu ráno ji nenapadl žádný důvod, proč by měla vstát. Záměrně znovu a znovu upadala do spánku, dokud to šlo, ale v jedenáct už znovu usnout nedokázala, a tak zůstala ležet a koukala do stropu.

Strop byl bílý a nic se na něm nedělo.

(…) Jednoho slunečného dne na písečné pláži Baltického moře v Lotyšsku Amálii v jejích pětatřiceti letech poprvé v životě napadlo, že mít dítě – s Markem, mužem, kterého má tak ráda – by bylo hezké.

(…) Když tehdy Markovi napsala, že by s ním chtěla mít modrookého chlapečka, na týden se odmlčel. Následovaly dlouhé hovory a vysvětlování.“

Amélie Marka milovala, respektive se domnívala, že ho miluje; jeho urostlé tělo, vášeň, náruživost, humor, citlivost, hloubku, umělecké ambice…

„Ne, on děti nechtěl, měl přece svou uměleckou kariéru, které by se musel vzdát, a podívej se na chudáka Edu, který chtěl v mládí malovat, a jak dopadl, má rodinu a nemaluje nic.

(…) V běžném životě byl mírný, klidný a pozorný. V jeho osobnosti splývalo tolik vlastností jako stvořených jen pro ni. Našli se a byl to zázrak. Někdy ji svírala úzkost, co by si počala, kdyby zmizel z jejího života. Takového muže by už nenašla, to bylo jisté.“…

A potom se znenadání zamilovala do o rok staršího Lasseho, který ovšem k její smůle tu její lásku neopětoval.

„Nepřitahuješ mě, napsal.

Zasloužil bych nakopnout, můžeme to spojit s obědem.

Napadlo ji leccos, jen tohle ne.

(…) Doplavala pod most a zařvala si pod ním – ty cynickej hajzle!

Poté se postupně seznámila s dalšími muži, až nakonec po čtyřicítce zakotvila u:-):-)…

Měli se rádi, snad se i milovali, ale dítě s ní mít nechtěl.

„Nechtěla ani dítě ze spermabanky od neznámých dárců, ani adoptovat opuštěné, to ne. Chtěla ho jen s milovaným mužem. Jen jako výsledek lásky.“…

Filozofové to věděli

O snad nikdy nekončících vášních i milostných zápasech mezi muži a ženami napsal vynikající monografii jeden z největších filozofů první poloviny 20.století José Ortega y Gasset pod názvem Meditace o ženách a lásce

No, a právě v TOMTO OKAMŽIKU bychom se měli snažit vzít rozum do hrsti a situaci do vlastních rukou:-):-), ale kdo to v té převelice náročné osobní situaci dokáže, ať upřímně hodí kamenem:-(:-):-)…

Nejen z Buddhova učení dobře víme, že „všechno žití je strast; /a že/ všechna strast má příčinu v žádosti, ´žízni´.“

Geniální německý filozof Arthur Schopenhauer pro změnu připomíná, že to, „co k sobě tak neodolatelnou silou přitahuje dva jedince různého pohlaví, je rodově se projevující vůle k životu. Láska je iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu.“

Zapřáhnout čerta do pluhu

V ohromující záři reflektorů těchto globálních filozofických celebrit by se nám ovšem velice lehce mohlo přihodit, že bychom po/zapomněli na snad o něco méně okázalé, ale zároveň podobně hluboké vystoupení kněze, poustevníka a prvního opata Sázavského kláštera, Svatého Prokopa.

„Legenda říká, že čert svatého provokoval. Ten se však nenechal strhnout k boji, v němž by čerta chtěl zničit. Místo toho ho zkrotil a zapřáhl do pluhu a křížem v pravé ruce jej popoháněl. Oral s ním brázdu ke své rodné vsi, kde si z pluhu oklepal hlínu. (…) V symbolické rovině jde /přirozeně!!!/ o popis vnitřního duchovního zápasu se silami temna.“

Možná by tenhle geniální manévr zaujal Buddhu, Schopenhauera, podobně jako třeba i ty největší antické filozofy.

Svatý Prokop v této legendě vlastně odpověděl hodně podobně jako jeden z největších filozofů období baroka, Baruch Spinoza. Ten totiž ve svém učení, coby důkladný znalec lidské přirozenosti, mimo jiné konstatuje, že nemůžeme prostě žádat, aby „rozum vášně zkrotil a potlačil.“

A ruku v ruce s tímto konstatováním upozorňuje, že ty naše slavné pudy potřebujeme „jako hnací sílu, jako motor života.“

No, a v tom ideálním případě s nimi potřebujeme provést podobný manévr, jaký uskutečnil se symbolicky pojatým čertem v oné zmiňované legendě Svatý Prokop, když DUCHAPLNĚ přišel na jediný možný, snad přímo na JEDINEČNÝ způsob, jak toho zákeřného padoucha přelstít a PORAZIT.

Nenechal se zlákat do možná na první pohled lákavé a nic neřešící pasti jejich vzájemného souboje (S ČERTEM, S NAŠIMI PUDY, S NAŠIMI TEMNOTAMI, S NAŠIMI TŘINÁCTÝMI KOMNATAMI), ale naopak až téměř geniálně a dokonale využil jeho zdánlivě NEUCHOPITELNOU A OBROVSKOU SÍLU VE SVŮJ PROSPĚCH.

Ta nezměrná, strašlivá i strašidelná čertovská i pudová energie, která, zdálo by se, že svého hostitele nemilosrdně porazí či rovnou přivede do záhuby,- tak aniž to bylo jejím sebemenším záměrem, nakonec posloužila naprosto paradoxně a proti své vůli PRO DOBRO VĚCI.

Ať se tedy i nám, když to bude jenom trochu možné, daří přetavit či sublimovat onu, z našeho pohledu negativní, defenzivní, ochromující a oslabující nás pudovou energii do těch nejrůznějších druhů smysluplných či naplňujících činností a aktivit,- ať se nám s tou původně obrovskou, stěží uchopitelnou ´ďábelskou´ energií podaří učinit něco DOBRÉHO, VELKÉHO, KRÁSNÉHO…; roztočit vodní mlýny i rozsvítit celá města:-):-)…

Od Čerta k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.