I Have A Dream

Zcela jistě nepřicházím s žádnou překvapující informací, když budu konstatovat, že každý člověk chce být spokojený a šťastný.

Přirozeně, úplně jiné nároky na ´šťastnost´ bude mít člověk v nějaké těžce zkoušené, například africké zemi, než člověk, který měl to obrovské štěstí, že se narodil do některého z nejvíce rozvinutých a nejbohatších států naší planety.

Když se na tento fenomén podíváme očima proslulé Maslowovy pyramidy potřeb, tak takový běžný obyvatel již zmiňované Afriky sotva bude atakovat samotný vrchol oné pyramidy, na kterém se nachází potřeby uznání, úcty a seberealizace, neboť většinu svého času a energie bude s vysokou pravděpodobností nucen obětovat k zajištění svých základních, biologických potřeb.

Oproti tomu typický člověk současného západního světa by se s takto ´nízko´ nastavenou laťkou v naprosté většině případů rozhodně nespokojil, a snažil by se prostřednictvím konkrétního usilování dostat ve svém putování (krásnou, ale také mnohdy velice trnitou) krajinou Maslowovy pyramidy co možno nejdále a nejvýše. Občas (možná přesněji velice často) dochází během této cesty k velice komickým (nebo spíše tragikomickým) situacím…

Velice vtipně se ohledně této záležitosti například vyjadřuje vynikající americký psycholog s maďarskými kořeny Mihaly Csikszentmihalyi, který se po celý svůj život zaobírá učením pozitivní psychologie, respektive obrovského fenoménu současnosti ´flow´, který ho natolik proslavil napříč celým světem.

„Od prvních let života jsme (…) vedeni k víře, že příznivý osud má pro nás nachystáno něco hezkého. Koneckonců všichni se shodují na tom, jaké štěstí máme, že žijeme v nejbohatší zemi všech dob, ve vědecky nejpokročilejším období lidské historie. (…) A tak právem očekáváme, že povedeme bohatší a smysluplnější život než kdokoli z lidí, kteří žili před námi. Když mohli být spokojeni dědeček a babička, kteří žili v té absurdně primitivní minulosti, jen si představte, jak šťastní bychom měli být my!“

Jakže to zpívá ta ABBA ve známé písni I Have A Dream?

„I have a dream,

A song to sing,

To help me cope

with anything,

If you see the wonder

of a fairy tale,

You take a future even if

you fail,

I believe in angels

Something good in

everythings I see,

I believe in angels

When I know the time is

right for me,

I´ll cross the stream,

I have a dream…“

Všichni sníme

Lidé by se rozhodně neměli svého snění vzdávat, ale právě naopak. Naprosto přirozeně totiž patří do (řekl bych) nezbytné výbavy onoho poměrně záhadného živočicha jménem člověk. Možná se už ani přesně nepamatujeme na den, kdy k nám takovéto snění přišlo úplně na poprvé. Ale zato téměř všichni si pamatujeme na údobí, kdy jsme se chtěli postupně stát kosmonauty, doktory, prezidenty, slavnými sportovci, herci nebo zpěváky.

O něco později začaly naše sny získávat (minimálně v některých případech) o něco reálnější i konkrétnější podobu; chtěli jsme si k sobě najít ideální protějšek, se kterým budeme kráčet ruku v ruce společně životem; zajímavou a (nejen finančně) oceňovanou práci, která bude (v ideálním případě) dávat našemu každodennímu počínání smysl.

Bez (alespoň drobné pravidelné porcičky) snění bychom se možná ani ráno nezvedli z postele, třebaže alternativa nepohodlného spaní pod mostem by nás pravděpodobně velice rychle postavila zpátky na nohy…

V tomto případě mám ovšem v první řadě přirozeně na mysli snění ubírající se směrem k otevřenému a doposavad nepopsanému obzoru budoucnosti. Ať už se to týká takových naprosto klíčových a vlajkových záležitostí, jako potkání partnera pro život; studia a zaměstnání, které nám alespoň trochu bude dávat smysl; a když už ne práce samotná, tak potom alespoň nějaká volnočasová aktivita.

Mnoho lidí (a je to tak naprosto v pořádku) sní o pořízení si chaty či chalupy někde o samotě, uprostřed přírody, kam by mohli alespoň na chvíli prchnout, spočinout a nabírat sílu k dalšímu pravidelnému setkávání se s poblázněnou a vystresovanou postmoderní společností.

V neposlední řadě je dobré si uvědomit, že bez alespoň nějakého ´základního´ snění, bez těšení se ´na něco´, co by nám v bližší nebo vzdálenější budoucnosti mohlo udělat (alespoň malou) radost a udělat nás (alespoň pro tuto chvíli) šťastnými, tak jako bychom prakticky ani nežili. Ploužili bychom se po světě jako stíny nás samých, a byli totálně vyčerpáni; bez náznaků radosti a energie, třebaže podle neomylných přírodních zákonů bychom jí měli naopak překypovat.

Ale se svěšenou hlavou a permanentně ´blbou´ náladou, bez povoleného dopingu pozitivní psychické energie a placeba či (ideálně) rovnou reality alespoň trošku reálně uskutečnitelného snění, se příliš daleko s vysokou pravděpodobností rozhodně nedostaneme.

Na druhou stranu je ovšem poměrně nutno našlapovat po minovém poli těchto velice křehkých, subtilních a docela i citlivých záležitostí, poněkud opatrně, abychom třeba jednou nedopadli podobně jako jedna mladá hrdinka vynikajícího Steinbeckova románu Toulavý autobus, Norma.

Normin příběh

Amerického romanopisce první poloviny 20.století Jacka Steinbecka řadím se stoprocentní jistotou mezi největší spisovatele celé literární historie. Určitě jste už četli některý z jeho románů, ať už ty ´tlustý´ a nejslavnější, jako Hrozny hněvu či Na východ od ráje, nebo ty ´o něco málo tenčí´ jako například Na plechárně, O myších a lidech nebo třeba právě onen zmiňovaný Toulavý autobus.

Samotným příběhem tohoto skvělého Steinbeckova románu se budeme samostatně zabývat v některém z budoucích článků; nyní pouze zmíním, že se celý odehrává v kulisách maloměsta na americkém západě, snad ještě přesněji převážně v prostorách budovy, kterou si pořídili k podnikatelským účelům hlavní hrdinové příběhu, manželé středního věku, Chicoyovi.

Vedle jídelny si zde ještě pořídili koncesi na veřejnou autobusovou trať. No a v tomto jejich poměrně pestře namixovaném podnikání jim pomáhají dva mladí lidé: Kid, zvaný Puchýř (záležitosti kolem autobusů), a hlavní hrdinka našeho minipříběhu Norma (záležitosti týkající se kuchyně a obsluhy zákazníků).

Právě na příkladu Normy si krásně ukážeme, jak to vypadá, když se nám naše (pro zdravý, radostný a naplněný život) tolik potřebné snění tak trošinku vymkne s rukou.

Ale ničeho se nebojte, i z takto ožehavé situace se nakonec dá, samozřejmě při oné pověstné a nezbytné kapičce štěstí, poměrně zdárně dostat, nebo případně vyrůst; rozhodně snadněji, než například z cigaretové, alkoholové nebo drogové závislosti.

Norma, jako snad každá sotva dvacetiletá dívka, má své sny a touhy, co by chtěla ve svém budoucím životě dělat a čeho by chtěla dosáhnout. No a aby patřičně psychicky přežila onu stereotypní, nekvalifikovanou a nijak inspirativní práci, a k tomu ještě velice často protivnou a náladovou paní Chicoyovou, utíkala, jenom co to bylo možné, ke snům.

Ale k jakému snění; to nebylo jen tak obyčejné snění, jako máme většina z nás obyčejných smrtelníků; ona se chtěla stát rovnou uznávanou americkou herečkou, hollywoodskou hvězdou…

Ale to ještě není zdaleka všechno. Ona se (ve svých snech!!!) blízce přátelila s tehdejší obrovskou hollywoodskou hvězdou Clarkem Gablem (Sever proti jihu) a v dopisech mu vyznávala lásku:

„Napsala dvanáctistránkový dopis začínající ´Drahý pane Gable´ a končící ´milující přítelkyně´. Zachvěla se pokaždé, že by pan Gable mohl vypátrat, kdo ten dopis napsal.“

Ale pozor, Norma byla nejen hodné a romantické děvče, ale ještě k tomu byla navíc stoprocentně věrná! Nikdy by svému milému nezahnula, to ani náhodou. To ať si ty ostatní rajdy a poběhlice lítají za těma svýma Sinatrama nebo jinýma, podobně laděnýma, hejskama. Ona je slušně vychované děvče, a tenhle do očí bijící, a lidskou morálku devalvující, podraz v lásce by svému milému rozhodně nikdy nebyla schopna provést…

Norma opravdu nechtěla nic ponechat náhodě, a docela přirozeně přemýšlela také tom, jaké by s touto hollywoodskou hvězdou par excellence mohlo být milování. Ale tak trochu si úplně nevěděla rady, neboť prakticky ještě žádné zkušenosti v tomto směru až doposavad nenasbírala.

„Praktické milování v jejím životě byla zatím jen řada zápasnických utkání na zadním sedadle automobilu, s cílem udržet si na sobě šatstvo. Prozatím vždycky vyhrála, ale jen prostým soustředěným odporem. Byla přesvědčena, že pan Gable by nejen nic takového nedělal, ale ani by mu nebylo vhod, kdyby o tom třeba jen slyšel.“

Když se přeneseme z Normina amerického snu a příběhu zpátky do oněch úžasných prostor naší krásné země, prostřednictvím skvělého kouče Jaroslava Homolky se ještě lehounce dotkneme (touch) jednoho poměrně velkého (možná dokonce přímo největšího) nebezpečí, které na nás číhá ohledně fenoménu snění.

Naprostá většina z nás má totiž poměrně zásadní problém nikoliv v tom, že bychom neuměli snít, ale v tom, že nejsme ochotni pro naplnění svých snů něco konkrétního udělat; zrealizovat a uskutečnit svoje teoretické představy v praxi.

Ve vynikajícím rozhovoru s Petrou Sláncovou na toto téma Homolka mimo jiné říká, že „všichni mluví o tom, že chtějí udělat změnu, ale jen málokdo ji chce udělat. (…) Spousta lidí mluví o změnách, ale nedělají pro ně nic. Sní.“ Když už se lidé rozhodnout změnit svůj život, rozhodně se to nestane „nějakým zázrakem na počkání. Bolí to. Každý trénink bolí,“ upozorňuje Homolka, jehož učení v mnohých aspektech vychází z časem prověřených, křišťálově průzračných a vysoce zdravých pramenů bojových sportů, kterým se po většinu let svého života velice aktivně věnuje.

Samotná disciplína je potom pro Jaroslava Homolku první ze dvou rozhodujících a klíčových dovedností, které se musí člověk naučit, aby měl vůbec nějakou reálnou šanci dosáhnout vytčeného cíle.

„Bez ní neudělám nic. Když se chci něco naučit a nesednu k učení, to prostě nejde. Když si chci vydělat peníze a nejsem ochotný chodit do práce, nevydělám si. Takže disciplína, a za tím je ještě vytrvalost. To jsou dva klíčový faktory úspěchu čehokoliv.“

Ve svých drobných příspěvcích se všemožně snažím o to, aby (tu více, tu méně), mohl si vážený čtenář přečíst něco, co by ho mohlo obohatit či povzbudit v jeho dalším usilování.

V Řeku Zorbovi jsme si takto například ukázali, že ačkoliv je Zorba velikým životním optimistou a snaží se žít doopravdy naplno a radostně, nakonec ho (samozřejmě a očekávaně!) otázky po smyslu života a lidské existence jako takové přirozeně dostihnou:

„Mohl bys mi říci pane,“ jeho hlas zněl v teplé noci slavnostně a dojemně, (…) jaký to má všechno smysl? Kdo to stvořil? Ale především tohle (v Zorbasově hlase se tajil hněv a strach): Proč musíme umřít?“

„Nevím, Zorbasi,“ řekl jsem a styděl jsem se, jako by se mě ptal na zcela prostou a potřebnou věc, a já ji nedovedl vysvětlit.

„Nevíš?“ divil se Zorbas a oči se mu rozšířily. (…) Chvíli mlčel a najednou vybuchl:

„Ty a copak čteš v těch starých knihách? A proč je čteš? Když se tam nepíše o tomhle, o čempak se tam píše?“

„Píše se v nich o těžkostech člověka, když nedovede odpovědět na to, co se ptáš, Zorbasi,“ řekl jsem.

„Z těch těžkostí přece nic nemám,“ namítl Zorbas a kopl vztekle do kamení. (…)

„Chci abys mi řekl, odkud přicházíme na svět a kam jdeme.“ (…)

V Zorbasově hlase bylo tolik úzkosti, že jsem zatajil dech. Ach, kéž bych mu mohl dát odpověď…

To Coelhův Alchymista působí v tomto směru rozhodně optimističtěji. V prvním plánu nás nabádá, abychom se všemožně snažili o to maximálně možně prožít svůj vlastní, originální životní příběh; vydat se na cestu, třebaže to rozhodně nebude vůbec jednoduché, a rozhodně k tomu budeme potřebovat notnou dávku odvahy; zvláště když nám k tomu ještě bude chybět závětří a zázemí onoho, od počátku věků prakticky stále na podobných principech založeného, lidského stáda, které nejenže nám nebude krýt záda ve chvíli, když bychom to možná docela potřebovali, ale naopak se nám ještě bude snažit patřičně naložit a házet nám klacky pod nohy.

„Splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka.“

„Všichni (…) vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami.“…

Dycky Most!

Jako většina z nás, také já bych mohl vyprávět přinejmenším do pozdních nočních hodin o patřičně veliké řece snů, která mi během mého dosavadního života už protekla korytem mé hlavy.

O jednom, a to poměrně docela zásadním, bych se nyní rád zmínil. Abyste si ho ovšem mohli maximálně možně vychutnat a užít, bylo by poměrně dobré mít skouknutý snad nejpovedenější porevoluční seriál Dycky Most! Pro naše účely alespoň prvních pět dílů.

Seriál je stále celý ke shlédnutí například na webových stránkách České televize; ale myslím, že i jinak by měl být dohledatelný na internetu.

Osmidílný seriál Dycky Most! se (velice překvapivě) odehrává v… Mostě… Hlavní hrdinové příběhu (na čele s Luďkem) se pravidelně scházejí v mostecké sídlištní hospodě Severka. No a když se v jednou dílu rozhádají (z nějakého poměrně intimního a specifického důvodu) dva doposavad velice dobří kámoši, Luďan s Edou, je Luděk ´donucen´ jít si vypít pivo ke konkurenci ke Kalendům, kde točí Hněvana…

Když jsem v loňském srpnu toto (poseriálově) nejnavštěvovanější město v republice navštívil, přirozeně s hlavním cílem vydat se po klíčových stopách a místech seriálu, tak po návštěvě kultovní restaurace Severky jsem si to rovnou namířil směrem k té největší místní chloubě, ikoně a dominantě v jednom, na proslulý kopec Hněvín.

Do prostor, na jehož vrchu se cikán Franta vášnivě líbal s mladou a velice sympatickou ženou Dášou (dříve, ještě před operací Pavel,- Luďkův bratr), když je tam načapal Eda (zamilovaný do Dáši, před operací Pavel) a dal Frantovi pořádnou nakládačku…

Na a když jsem se tak říkajíce s jazykem na vestě dokodrcal až na samotný vrchol (a opět si už snad po sto první říkal, že bych měl s tou svojí totálně zanedbávanou fyzičkou něco konečně pořádného začít dělat), a našel i ten proslavený altánek s lavičkou, najednou mě, prakticky z ničeho nic, napadlo, že okamžitě půjdu uhasit svojí opravdu palčivou žízeň do přilehlé krásné restaurace; no a hlavně: že když jsem už na tom Hněvíně, tak že jaksi přirozeně a samozřejmě rovnou ochutnám toho seriálem proslaveného Hněvana.

Když jsem vzápětí ve vnitřních prostorách oné krásné restaurace požádal slečnu servírku o onu proslulou desítku, dívala se na mě, zdálo se mi, tak trošku jakoby nechápavě; řekl jsem si tedy, že asi nesprávně (nebo nesrozumitelně) artikuluji, a tak jsem se poctivě a soustředěně pokusil o nápravu, „jako že bych si chtěl tady dát toho vašeho slavnýho, seriálovýho Hněvana, víte“…

„Aha“, zareagovala servírka a zdálo se, že už začíná mému skromnému přání a touze konečně rozumět…

Nakonec z ní ovšem (po krátké poradě s jejím kolegou) vylezlo, že žádná taková značka piva jménem Hněvín v reálu neexistuje, že se jednalo pouze o seriálovou fikci, stejně jako v případě oné smyšlené hospody U Kalendů. No alespoň, že ta Severka byla opravdová…

Ještě nějakou chvíli jsem poměrně zkroušeně a bez nálady seděl v rohových prostorách zahrádky oné restaurace, a pomalu upíjel onu starou dobrou, krásně vychlazenou a orosenou Plzničku.

Možná jsem i v nějakých spodnějších patrech svého podvědomí přemýšlel o americkém snu naší mladé panenské hrdinky Normy ze Steinbeckova Toulavého autobusu; o tom, že jsme vlastně oba dopadli podobně; ona se (s vysokou pravděpodobností) nikdy za svého života nedostala face to face ke Clarku Gableovi, a já jsem nikdy neochutnal (a pravděpodobně asi už nikdy ani neochutnám) ten lahodný a zlatavý, tím úžasným příběhem oprýmkovaný, mok mosteckého Hněvana, na který jsem se celou cestu na místo určení tak hrozně moc těšil…

Jak že to napsal ten proslulý Pedro Calderón de la Barca ve svém životním opusu Život je sen?

„Vskutku, zkroťme, co nám dříme

v povaze, tu temnou zlost,

běs a ctižádostivost,

když je tomu tak, že sníme,

a potom snad pochopíme,

že život je pouhé snění,

v světě, jenž je tím, čím není:

už chápu tu světskou lest,

člověk sní o tom, čím jest,

nežli přijde probuzení“…

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“