Humenné

Některé věci prostě NEJDOU vymyslet, zkrátka a dobře SE STANOU; když jsem si připravoval podklady pro tento čerstvý článek, oslovil jsem také jednu moji kolegyni z práce, o které jsem (přirozeně) věděl, že pochází ze Slovenska; tak nějak jsem i intuitivně tušil, že to bude odněkud z té východnější části…

Ale následně mě doslova šokovala svým konstatováním, že se narodila, i svoje dětství a pubertu prožila… v HUMENNÉM!!!… A to ještě zdaleka nebylo všechno…

Když jsem od ní potřeboval zjistit název té kultovní a naprosto jedinečné humennské hospody, kterou jsem v tomto městě, tolik proslaveném příběhem i epizodou dobrého vojáka Švejka, NAVŠTÍVIL,- tak nejenže mi prozradila, jak se ona hospoda jmenuje (jaké to velké překvapení, že právě Vihorlat!!!), ale také mi ještě navíc k tomu sdělila, že v dávných dobách to byl velice vážený a prosperující podnik, fungující také jako hotel… A aby těch stěží uvěřitelných příběhů nebylo málo, tak její rodiče, když stavěli v nedaleké vesnici barák, v těchto prostorách v roce 1964 dokonce několik nocí přespali; pokoj pro dva, jak mi od svojí maminky ta moje hodná a úžasná kolegyně zjistila, je tehdy vyšel na rovných 30 Kčs

V současné době se bohužel jedná o naprostou ruinu,- a z podobné ruiny v podobě mého postaršího a ´kleknutého´ mobilu se mi jen pár dní po těch jejích úžasných informacích podařilo dostat na světlo světa ty humennské fotky toho před mnoha lety tak slavného a tolik navštěvovaného zařízení…

Už mnohokrát jsem se na těchto místech zmiňoval o tom, že téměř bezmezně důvěřuji té svojí úžasné:-) intuici… A prakticky okamžitě, poté co jsem v červnu roku 2019 při své Zakarpatia (Touch) Tour prožil několik málo krásných i vysoce adrenalinových hodin v tomto okresním východoslovenském městě, mi bylo jasné, CO jako že bude středobodem tohoto článku…

Popořadě jako

Ale pěkně popořádku: po mimořádně úspěšné Last Yugoslavia Tour v červnu roku 2018 jsem téměř na den o rok později vyrazil na onu již zmiňovanou Zakarpatia Tour, s tím, se že cestou zpátky ještě dotknu (touch) některých východoslovenských měst, míst a jejich příběhů…

Startoval jsem ve Lvově a základní kostru té mojí Tour tvořily (resp. měly tvořit) Lvov – Koločava – Mukačevo – Užhorod –  Medzilaborce -Levoča – Spišský hrad – Prešov -Košice

Na tom mém cestování (cestoval jsem výhradně autobusem) miluji (a občas samozřejmě také nenávidím) tu skutečnost, že sotva někam přijedu, ubytuji se, (alespoň základně se) zorientuji, na chvíli si to začnu krásně užívat… a následně už musím začít pomalu balit a ´přemýšlet a rozmýšlet´, jak se dostat (ubytovat se, a tak stále dokola) do následující destinace na té mojí Tour…

Přesně takhle jsem postupoval také ve Lvově: kolem nádherného, v secesním stylu vystavěného vlakového nádraží, postaveného ještě v době Rakouska-Uherska, jsem se dostal ke svému hostelu; mladá žena z recepce se mnou mluvila velice slušnou češtinou, neb její maminka pracovala v Praze…

No a poté už jsem vyrazil na prohlídku starého města, a po pravdě řečeno nevěděl, čeho se nabažit více (i dříve): úchvatných řeckokatolických a římskokatolických katedrál a kostelů, na čele se starobylou arménskou katedrálou; nádherné architektury, kulturního dění, jehož energie byla cítit prakticky na každém kroku, – na čele s nádherným divadlem opery a baletu… nebo snad renesanční radnicí umístěnou na rynku…

A těch úžasných osobností, které mají něco společného se Lvovem; za všechny bych rád zmínil alespoň proslulého lovce nacistů Simona Wiesenthala, famózního ekonoma a snad ještě o něco více myslitele Ludwiga von Misese (autora geniálně napsané monografie ´Lidské jednání´) nebo třeba Leopolda von Sachera-Masocha, díky němuž víme – pokud chce někdo jako naplácat na zadek – jak tento (pro někoho) zřejmě bohulibý akt vlastně nazývat…

Za Nikolou Šuhajem

Ale to už se nacházím v Koločavě. Na tu jsem se opravdu specielně těšil,- jako by se tady člověk vrátil v čase hluboko do minulého století; Nikola Šuhaj Loupežník, Ivan Olbracht, nádherná krajina s nádhernou, dravou a meandrující řekou a majestátnými kopci na obzoru, škoda že jsem měl na všechno tak strašně málo času…

Ubytování na ´zakarpatské´ je hodně levné, a specielně tady jsem měl přes Booking.com zaplacený pěkný pokoj v hotelu, který na fotografiích vypadal opravdu hodně sympaticky…

Když jsem se ohlásil paní recepční, zavedla mě namísto do útrob onoho krásného hotelu na dvorek, kde mi ukázala jednu zatuchlou, nevětranou místnost bez oken, že jako tohle bude moje ´spálňa´…

Byl jsem až v takovém šoku, že jsem se ani nedokázal adekvátně rozčílit, přesto jsem (alespoň na mě) reagoval poměrně bystře i trefně:

„Já jsem si u vás objednal ´ekonomik klass´ a ne tenhle prasečí chlívek!!!“…

Ruská! ženština nehnula ani brvou:

„Vždyť tohle je ´ekonomik klass´, přesně jak jste si objednal…“

Zkrátím to: nakonec jsem si připlatil jednou tolik a byl jsem připuštěn do toho hotelu; to už byl pro mě normálně fajn a příjemný pokoj; ten původně mnou myšlený ´ekonomik´ bylo pro paní z hotelu tohle ubytovací zařízení už ovšem nazýváno ´luxory´…

Nakonec jsem si tohle drobné:-(:-) zklamání vynahradil návštěvou bývalé československé četnické stanice, fungující nyní jako hostinec i ubytovna… Tak skvělý boršč jsem snad ještě nikdy v životě nejedl, a jediná věc, která mi tak trochu kazila radost z jídla byla úvaha, proč já vůl jsem si nezařídil to ubytko v těchto prostorách…

Až vyrazíte na Zakarpatskou a do Koločavy (obojí samozřejmě vřele doporučuji), určitě se zajistěte ubytování v tomto hostinci…

Ale to už jsem pelášil, třebaže jsem měl od toho famózního jídla boule málem až za ušima, po stopách toho zbojníka Nikoly Šuhaje a jeho milé Eržiky, stejně jako Ivana Olbrachta, a podobně jako kolikrát během té mojí Tour mě přepadla nostalgie po té atmosféře i příběhu té naší první meziválečné republiky…

Nakonec jsem měl neuvěřitelné štěstí i na to, že mě už hodně pozdě večer vzal místní pan hlídač do koločavského proslulého skanzenu (dá se v něm i přenocovat!); vyprávěl tak poutavě i krásně, že jsem byl z toho až takovým způsobem nadšený i šťastný, že jsem ani samou radostí nedutal…

Ozvěny meziválečné republiky

No a příští den přes několikahodinovou návštěvu Mukačeva hurará do Užhorodu; ten jsem, ačkoliv byl přirozeně mnohem menší než Lvov, objevoval podobným způsobem; a jenom co jsem se v něm zorientoval, užíval jsem si v něm každou minutku svého pobytu…

Jedna moje známá, která pochází právě z Užhorodu, mi před odjezdem poradila, kde jsou tam ty nejdobřejší restaurace, a tak jsem si ten užhorodský příběh opravdu užíval se vším všudy…

Navíc se jedná o město s obrovskou a vysoce oceňovanou i chválenou (v té úplně první řadě architektonickou) československou stopou; no a když jsem se například procházel onou nádhernou ´československou´ lipovou alejí,- jinými slovy řečeno kolonádou lemující řeku Už, a dále potom pokračoval po mostě Tomáše Garrigue Masaryka, ke spokojenému pocitu mně už opravdu nic nemohlo chybět…

Jako podle pohádky

No a pak už směle a zvesela na přejezd na to východní Slovensko; přes Michalovce do Humenného, kde jsem měl zpočátku v plánu jen se dotknout (touch) místního náměstí a kaštela, a potom už hurará do Medzilaborců za Andy Warholem a tím jeho stěží uvěřitelným americkým snem i příběhem, ale Osud nakonec rozhodl jinak…

Když jsem se totiž zašel poinformovat na místní vlakové nádraží, tak kromě toho, že jsem cestou spatřil onu vysoce povedenou sochu pana Josefa Švejka, mi bylo řečeno, že do těch Medzilaborců je velice špatné spojení (přirozeně včetně času stráveného prohlídkou muzea toho jejich proslulého rodáka), a že pokud mám v plánu se ten samý den ještě ubytovat v Levoči, budu muset pro tentokráte ty Medzilaborce oželet…

Nějakou chvíli jsem se snažil silou vůle skousnout to zklamání, ale poté jsem se už naplno pustil do objevování Humenného.

Po prohlídce centra a toho již zmiňovaného kaštela jsem se nějakým způsobem (asi opět veden tou neomylnou rukou Osudu) dostal před brány oné již zmiňované hospody, kdy její pojmenování tou nejhorší možnou, tedy takzvanou pátou cenovou skupinou, bylo by pro ni ještě naprostou, zcela nefalšovanou lichotkou

Nějakou chvíli jsem se vší vážností a odpovědností vůči sobě samému zvažoval, jestli mám vůbec vejít dovnitř; no, nakonec jsem se tedy po/řádně pomodlil směrem ke svému stvořiteli:-) a prostě to risknul a (dobrovolně se) rozhodl pro vstup; tu mojí ´strnulost, očividnou nervozitu i nejistotu´ bezpečně museli vycítit i ti štamgasti, kteří se nacházeli uvnitř tohoto vysoce originálního zařízení ve stavu naprostého alkoholického deliria…

Nakonec (podobně jako v pohádce) všechno dobře dopadlo, nikdo mi nic neukradl ani mě nezbil:-(:-), pod ochranná křídla si mě tam vzal jejich místní kápo a začal mi krásně vyprávět o Humenném i o místních spoluobčanech…

To už jsem se i docela uvolnil, a on mě jako takový malý bonus vzal na komentovanou prohlídku místního centra; optal jsem se ho také, mimo jiné, na tu sochu Švejka, která stojí před nádražím a on mi na to mimo jiné odpověděl, že je tady na náměstí ještě jeden malej Švejk, a že mi ho jako ukáže…

Přesně před sto lety

Miluji, když všechno do sebe krásně zapadá a následně vytvoří krásný obraz (resp. příběh), podobně jako to dokážou třeba jednotlivé dílky puzzle, když se je podaří pěkně poskládat do jednoho plně kompatibilního celku; takže v té úplné první řadě: letos uběhlo přesně STO LET od napsání onoho slavného Haškova románu ´Osudy dobrého vojáka Švejka´…

Snad každý z nás se tohoto geniálně napsaného příběhu nějakým způsobem dotknul: ať už prostřednictvím knižní nebo filmové podoby; až do dnešních dnů neutuchají debaty o tom, jestli je Josef Švejk prototypem typického ´vyčůraného´ Čecháčka, anebo zdali se naopak nejedná o jakýsi úmyslně vystavěný ironický či sarkastický příběh, kdy takto napsaná i pojatá postava Josefa Švejka slouží Jaroslavu Haškovi coby pouhopouhý nástroj, resp. katalyzátor právě ve jménu napsání onoho geniálně pojatého PŘÍBĚHU…

Snad všichni známe alespoň některé z těch do konce našich životů nezapomenutelných hlášek i příběhů toho našeho ne/šťastného, a dozajista také zcela bezelstného hrdiny:-)… Kdy na samém rozjezdu románu například zatýkal ty, kteří původně měli zatknou jeho; v plné nahotě nás obeznámil s genealogií morálky v podání vyčůraného a alkoholu zcela oddanému feldkurátu Katzovi; nebo když hodnému nadporučíku Lukášovi z jeho naprosto nevyzpytatelného chování častokráte tak říkajíce vstávaly vlasy hrůzou na hlavě…

Zakázaný věci

Ale jak se proboha, ten Vltavou a vyhlášenými pražskými putykami křtěný malý český človíček ocitnul zrovna v tom dalece východoslovenském, tehdy přirozeně ještě rakousko-uherském Humenném?…

No přirozeně byl součástí batalionu mířícího do válečné vřavy, aby tam posléze bojoval za toho jejich císaře pána…

A proč je vlastně ten Švejk ztvárněn jako zrovna u té studny s pumpou? Že by si potřeboval opláchnout ten svůj od starostí a každodenních bojů unavený a zaprášený obličej jako?…

Realita byla přirozeně poněkud prostší i ´reálnější´; ten hodný poručík Lukáš, který se v tu chvíli podle svých vlastních slov rozhodně necítil ve své kůži, požádal Švejka, jestli by mu nemohl přinést koňak, aby se mohl jako trošičku opít a alespoň na chvíli se tak pokusit zapomenout na ten stávající, odporně válečný světabol. A že ho prý na tajňačku prodávají kousek od nádraží, tak aby byl jako opatrný, protože je to zakázaný…

Švejk ho okamžitě začal ujišťovat o své naprosté spolehlivosti:

„Buďte ubezpečenej, pane obrlajtnant, že to bude všechno v pořádku, poněvadž já mám moc rád zakázaný věci, poněvadž jsem se vždycky octnul v něčem zakázaným, aniž bych vo tom věděl bejval. Jednou v karlínských kasárnách nám zakázali…“…

´Švejk šel tedy za nádraží, opakuje si po cestě všechny složky své výpravy: že koňak musí být dobrý, proto ho musí napřed ochutnat, že je to zakázané, proto musí být opatrný. ´

Švejk samozřejmě ani na vteřinku nezahálel, náročný úkol beze zbytku splnil, koňak řádně otestoval, ale na cestě zpátky mu zcela neplánovaně zkřížil cestu všemi mastmi mazaný (a k tomu také ještě trochu přitroublý i zlý) poručík Dub; a vzápětí na něj hnedka udeřil, co že to zcela jasně a viditelně vydutého skrývá pod svým ošacením…

Švejk byl následně přinucen panem poručíkem vytáhnout lahev s tím nažloutlým drahocenným obsahem a se zcela zřetelnou etiketou Cognac na světlo Boží…

„Poslušně hlásím, pane lajtnant, že jsem si byl do prázdný flašky od koňaku napumpovat trochu vody k pití. Já mám ještě vod toho guláše, co jsme měli včera, strašnou žízeň. Jenže voda je tam u tý pumpy, jak vidíte, pane lajtnant, nějaká žlutá, to bude asi nějaká železitá voda. Takový vody jsou moc zdravý a užitečný.“

Načež poručík Dub přinutil toho našeho nebohého Švejka, aby ten celý obsah butilky na místě vyprázdnil, tajně doufaje, že Švejk po chvíli odpadne a on si bude moci ten zbytek láhve krásně a v klidu dopít…

To ovšem ještě pořádně neznal Švejka; ten ani nemrknul okem a prakticky na ex celou tu flašku s koňakem vypil…

Zkoprnělý poručík se ovšem nechtěl vzdát jen tak snadno, a tak vyzval Švejka, aby mu ukázal tu zázračnou studnu; Švejk samozřejmě neměl o nějaké studni se zdravou železitou vodou ani tušení, ale s Boží pomocí se mu ji nějakým neuvěřitelným zázrakem podařilo objevit…

A z té studně, ze které shodou (těch Božích) okolností vytékala velice podobně zbarvená, nažloutlá tekutina, ochutnal už nadobro zblblý poručík Dub onu ´železitou vodu´, sestávající z ´koňské moče a hnojůvky´…

Cukr, káva, limonáda…

Ale nenechme se mýlit, poručík Dub nebyl zase tak úplný blbec, jak by se nám možná mohlo na první pohled zdát; mu to (občas) i docela myslelo i pálilo…

Vydal se tedy po nějaké chvíli vyhledat našeho nebohého Švejka, který právě vyspával tu svojí (nedobrovolnou) těžkou kocovinu; zdálo se, že tentokráte už Švejka definitivně dostane a patřičně kázeňsky potrestá, ale chyba lávky…

„Dýchni na mne!“ zařval na něho poručík Dub.

Švejk vydechl na něho celou zásobu svých plic, jako když horký vítr nese do polí vůni lihovaru.

„Co je z tebe, chlape, cítit?“

„Poslušně hlásím, pane lajtnant, ze mě je cítit rum.“

„Tak vidíš, chlapečku,“ vítězně zvolal poručík Dub. „Konečně jsem tě dostal.“

„Ano, pane lajtnant,“ řekl Švejk beze všeho výrazu znepokojení. „Právě jsme fasovali rum do kafe a já napřed vypil rum. Jestli však, pane lajtnant, je ňáký nový nařízení, že se má pít napřed kafe a pak teprve rum, prosím za odpuštění, příště se to již nestane“…

Jenom pro drobné připomenutí: všechny tyhle krásné a nezapomenutelné příběhy prožil ten náš slavný voják v Humenném!!!

Obchod na korze

Ale to ještě není zdaleka všechno! Snad nejvýznamnější osobností, která se v Humenném narodila, byl spisovatel Ladislav Grosman, autor slavné novely ´Obchod na korze´, jejíž filmová verze byla v roce 1966 oceněna Oscarem.

Kdo z vás jste ji ještě náhodou nečetli, resp. neviděli, jedná se o hodně smutný (byť místy také značně sarkastický) příběh z druhé světové války, který nakonec pro hlavní hrdiny skončí tragicky…

Židovskou tématikou během druhé světové války se Grosman zabýval také ve svých dalších stěžejních dílech; například v ´Nevěstě´ se snažila hlavní hrdinka příběhu urychleně vdát, aby nemusela být ´odsunuta´, ale stejně jí to ve finále nebylo nic platné…

No a potom z ´Pekla štěstí´, příběh mladého chlapce, který žil se svými rodiči a mladším bratrem v Humenném; rodiče se ho všemožně snažili dostat do bezpečí, ze spárů hrozících transportů a ghett, ke svým příbuzným a známým; nakonec skončil svoje putování v užhorodském ghettu (Užhorod za války patřil Maďarsku), a když se mu nějakým zázrakem podařilo uprchnout a dostat se zpátky do Humenného, zjistil, že zůstal ze své židovské komunity prakticky jediným, kterému se podařilo zachránit…

Takže Osud nakonec rozhodnul, že namísto návštěvy Muzea moderního umění Andyho Warhola jsem se krapet zdržel v tom Humenném; a rozhodně se chci do těchto bohulibých míst ještě někdy vrátit, pěkně si projít (i prožít!) to celé ´vihorlatské´ okolí i jeho příběhy:-)…

Ale to už v té šíleně originální humennské hospodě rychle dopíjím poslední pivo (nebo panáka?) a pospíchám na autobusové nádraží (nacházející se hned vedle sochy Švejka), abych pokračoval do té Levoče, abych se (mimo jiné) na živo podíval na ten nejvyšší dřevěný gotický oltář na světě od Mistra Pavla z Levoče

Východňár

Následující den jsem navštívil majestátný Spišský hrad, a potom už hurará do Prešova.

Na návštěvu tohoto města, mimo jiné rodiště mých velkých oblíbenců i vzorů Petera Nagye, Petera LipyKatariny Knechtové, jsem se těšil jako malý kluk; vždyť jsem ji plánoval přinejmenším od začátku nového tisíciletí…

Z jeho architektury, kultury, energie i příběhů jsem byl naprosto unešen a při pomyslném přiťuknutí si Šarišem jsem si pro sebe sama na čestné slovo přislíbil, že se do těchto končin určitě musím zase někdy brzy zajet podívat; definitivně se stal ze mě VÝCHODŇÁR

Osud si se mnou v tom Prešově ovšem zahrával i nadále; to když jsem při prohlídce města zaregistroval v jeho centru výstavku děl Andyho Warhola; v době mého pátečního příjezdu akorát zavírali, a v sobotu se pro změnu otevíralo v čase, když už jsem se opět musel vydat na cestu…

Před galerií  byla coby poutač v nadživotní velikosti umístěna replika jedné z jeho vůbec nejznámějších ikon, plechovky pro polévky značky Campbells … Chvíli jsem na ni fascinovaně, až téměř posvátně i meditativně vzhlížel, a následně, až se mi podařilo alespoň trochu uklidnit:-), jsem se rozhodl pokračoval v cestě…

Kruh se definitivně uzavřel

Humenné!!!

Od Humenného k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Pro milovníky příběhů a myšlení:-)

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Potkáme se na Facebooku:-)