Hospůdka U Tří prasátek

Pražské Královské Vinohrady. Úžasné a krásné prostory, kterými mám tu možnost i čest se už více než tři roky téměř každý všední den pohybovat…

Předloni v létě, za dávných, ještě úplně normálních necovidových časů:-(:-), mě moje TOP kamka Lucka zavedla do jejich největší perly, restaurace U Tří prasátek:-), která se nachází na Vinohradské ulici, mezi Flórou a náměstím Jiřího z Poděbrad…

Pro ty z vás, kteří jste ještě z nějakého důvodu nestihli navštívit a obdivovat krásy (nejen) starověkého Říma, mám dobrou zprávu: začněte zprvu objevovat Vinohrady, a jako výchozí bod vašeho putování a objevování zvolte si výše uvedenou hospůdku; my, co už se v těchto místech alespoň trošinku orientujeme a vyznáme, tak moc dobře víme: VŠECHNY CESTY VEDOU KE TŘEM PRASÁTKŮM:-):-)…

Kočičko pojď si hrát

Ok, někdo by na výše vyřčené mohl vcelku správně namítnout, že Královské Vinohrady nejsou pouze restaurace U Tří prasátek, ale také například (nejen) historickými událostmi proslulá budova Českého rozhlasu, neméně významné Vinohradské divadlo, dvě erbovní a dominantní stavby v podobě kostelů Svaté LudmilyNejsvětějšího srdce Páně, který projektoval proslulý slovinský architekt Jože Plečnik.

No a co třeba Riegrovy sady, Grébovka, Národní dům na Vinohradech, Vinohradská tržnice a sokolovna… a … samozřejmě také (už žel bývalá) proslulá, a ve všech směrech profláknutá hospoda, resp. bufet Valdek, kam jsme zašli na začátku oněch porevolučních devadesátek s mým velkým kamarádem Oldou na pár kousků, no, a protože nás vrchní (velmi slušně řečeno) docela dost natáhnul, pomstili jsme se mu tím, že jsme se namísto v patřičné místnosti (s prominutím) vyčůrali v pasáži… no a jak jsme byli docela (doopravdy jenom docela:-)!) nametení a strašně veselí a vtipní, tak jsme si tam povídali o kolegyních z bohnické prádelny, kde jsme právě oba absolvovali onu úžasnou civilní vojenskou službu; vtipkovali jsme o Estébačce, Krůtě, paní Pomykáčkové a já už si teď ani přesně nevzpomenu, o kom ještě, a tak jsme u toho všeho hýkali a plakali smíchy, že jsme si málem načůrali do kalhot…

Někdy v roce 1997, přibližně pět let poté, co jsme spolu s tím mým drahým přítelem Oldou ošklivě počůrali ten Valdek, složila známá hudební skupina Chinaski písničku vzdávající hold hlavní dopravní tepně celých Vinohrad, na jejímž dolním toku se nachází ta naše úžasná (a nesčetnými legendami opředená) hospůdka U Tří prasátek

Vinohradská

Kočičko pojď si hrát

Půlnoc je nádherná loď

Poplujem spolu tmou

Přeci dnes nepůjdem spát

Pod plachtou, peřinou

Upředem tenkou niť

Kočičko pojď si hrát

Pomalu ztrácím svůj klid

Neříkej chce se mi spát

Neříkej únava

Pořád se neděje nic

Pořád se neděje nic

Zdá se, že prohrávám…

Vinohradská je třída dlouhá

Vinohradská 90

Vinohradská je třída dlouhá

V půl třetí nemůžu spát…

Od bratří Čapků ke Švejkovi

Co se týká osobností, které strávili minimálně nějakou část svého života v oněch úchvatných prostorách pražských Královských Vinohradech, tak v tom snad úplně nejstručnějším možném výčtu určitě nesmíme opomenout fenomenální bratry Čapkovi, Miroslava Horníčka, Otu Pavla, Svatopluka Čecha nebo třeba Jaroslava Haška, autora snad nejproslulejší a nejvýstižnější studie o vysoce převažující povaze a charakteru českého člověka, ´Osudů dobrého vojáka Švejka´ …

A kdybyste měli čirou náhodou neodbytné nutkání zeptat se známého a vysoce populárního herce Pavla Lišky, jestli má jako fakt zapotřebí dělat tu OPRAVDU VYMAZLENOU A SMYSLUPLNOU reklamu pro jednoho nejmenovaného prodejce energií, nebo případně jeho partnerky Báry Polákové na genezi a příběh jejího obrovského hitu, písničky ´Nafrněná´, opět by vám nezbývalo nic jiného, než si dát krásnou letní procházku do Královských Vinohrad:-)…

Tři prasátka jako samotný středobod Vinohrad? No samozřejmě, že ANO:-)!!!, podobně jako když jeden z největších filozofů první poloviny minulého století José Ortega y Gasset ve své vynikající monografii pod názvem ´Meditace o ženách a lásce´ vypráví, jak byl svými mladými přáteli pozván na golfové klání, aby si alespoň na chvíli odpočinul od každodenního náročného studia knih a cigaretového kouře.

Zatímco mladí šli hrát golf, on jim tam jako by na oplátku při obědě přednášel o ideji ´dharmy´, a nadšen jejich sportovním úsilím i schopnostmi poznamenal: ´Onen atašé, bezděky se opírající o drzost anglického loďstva, měl pravdu, když jednoho dne prohlásil. „To byla opravdu dobrá myšlenka postavit Madrid tak blízko golfového hřiště.“…

A mně přirozeně nezbývá nic jiného, než parafrázovat a aplikovat tuto úžasnou moudrost i na české poměry: to byla opravdu dobrá myšlenka postavit Královské Vinohrady v blízkosti restaurace U tří prasátek:-)…

Jenom si tak sedím

Sedím si tak na zahrádce u Prasátek, zcela výjimečně:-) na nic vysloveně konkrétního nemyslím, nic nepromýšlím a ani neanalyzuji; prostě jen tak odpočívám, relaxuji, zkrátka a jednoduše JSEM:-); pozoruji místní cvrkot, užívám si genia loci tohoto magického místa, i krásného a slunečného červencového odpoledne.

Jak jsem již na začátku avizoval, do téhle erbovní vinohradské hospůdky mě přesně před dvěma lety přivedla moje TOP kamka Lucka, se kterou (a ještě spolu s Hankou) jsem také před dvěma lety poprvé (a zároveň asi také i naposledy) absolvoval onen slavný turistický pochod Praha Prčice, na jehož konci jsem byl až takovým způsobem zničený únavou, že jsem někde cestou domů vytrousil onu slavnou a tolik ceněnou prčickou botičku…

No a taky mě tady Lucka seznámila s úžasným příběhem jedné mladé ženy (která si říká Ňuňu) a jejího přítele (který si říká Balů), a kteří se rozhodli spojit svůj další život s poznáváním a objevováním Ameriky

O tom jejich příběhu a putování jsem posléze napsal článek ´Ňunin příběh´, a zároveň jsem se také stal vášnivým fanouškem jejich amerického putování; když mně Lucka tehdy před dvěma lety vyprávěla o Ňunině novátorském a vypiplaném projektu ´Pipinění´, úplně jsem z toho (v tomto případě, a na rozdíl od Valdeku, přirozeně pouze obrazně:-)), čůral smíchy…

„Myslím, že tenhle kanál bude úplně úžasnej,“ sděluje svým natěšeným fanynkám Ňuňu, „protože miluju hadry, miluju boty, miluju kabelky, miluju kosmetiku, miluju všechno tady to pipinění…“

A skvěle si také tato ne zrovna modelingovými mírami požehnaná žena umí udělat srandu ze sebe samé: „Závidím holkám, které mají prdelku jak dva kmínky, vyrýsovaný záda, plochý bříško a na bocích takový ty vyrýsovaný čárky, co přechází do podbřišku. Já tam ty čárky mám taky, ale jen proto, že se mi tam láme špek. (…) Absolutně bych se nesnížila napsat holce s krásným zadkem, že je to ku*va, která se jen ráda vystavuje. Upřímně? Já mít tak krásnou prdel, tak ji taky světu ukážu.“

Alespoň jedno přežilo

Jen tak mimochodem, při opětovné vzpomínce na vystavění Madridu v blízkosti golfového hřiště jsem si nemohl nevzpomenout, že vyhlášenou vinohradskou hospůdkou U tří prasátek se například také inspiroval Jaromír Nohavica ve svém převelice slavném ´prasátkovském´ songu:

V řadě za sebou tři čuníci jdou

ťapají si v blátě cestou necestou

Kufry nemají cestu neznají

vyšli prostě do světa a vesele si zpívají…

Dokonce se vinohradským, oním zcela nepopiratelným, geniem loci inspirovala také ona známá klasická pohádka: „V jednom domku žila tři malá prasátka se svou maminkou. Dvě prasátka nebyla moc chytrá, a navíc byla i trochu líná. Třetí prasátko bylo šikovné a pracovité.

Jednoho dne jim maminka řekla, že už jsou dost velká, aby šla do světa a tam si postavila své vlastní domečky. Prasátka byla nejdřív velmi rozrušená, ale nakonec se začala těšit na dobrodružství. Rozloučila se s maminkou a vydala se na cestu…“

Celková bilance, jak známo, nebyla nikterak povzbuzující; první dvě prasátka skončila tragicky, ale to třetí, nejchytřejší a nejpracovitější, přežilo…

No a v neposlední řadě se onou slavnou vinohradskou citadelou dokonce nechala inspirovat slavná severoirská, významnou Man Bookerovou cenou nedávno oceněná, prozaička Anna Burnsová.

Její nejúspěšnějším román ´Mlíkař´, jímž jsem se zevrubně zaobíral v minulém článku pod stejnojmenným názvem, pojednává o vrcholícím severoirském konfliktu v 70.letech minulého století…

„A tak jsme si toho dne my, starší sestry, společně lámaly hlavu nad tím, zda by se šest, sedm a osm let případně dalo klasifikovat jako dostatečně nízká věková hranice, která by odpůrcům zabránila potrestat mladší ségry obvyklým způsobem, kterým se trestali ti, o nichž se povstalci domnívali, že jsou to donašeči, a jestli by třeba mladší ségry nemohly od odpůrců obdržet pouze ústní pokárání a nařízení daná periodika vyhodit a raději se věnovat Třem malým prasátkům, jako to dělají všechny ostatní děti.“

Málem bych už v této souvislosti úplně zapomněl na svoji maličkost; když jsme nedávno po práci zašli zrelaxovat, a alespoň trošku se tak tímto bohulibým způsobem vzpamatovat z proběhlého dne do Tří prasátek, vyprávěl jsem Zuzce, Síbě, Kláře a Danče jednu takovou, řekl bych, docela vymazlenou scénku, která by se měla stát (a pevně věřím, že se i stane:-)!) součástí jedné mojí budoucí knížky, když (zřejmě pouze jedno) nezvedené a hrubě netaktní prasátko zásadně naruší právě vrcholící vášnivé přitakání, které by se jinak s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou v následujících okamžicích rozhořelo stěží uhasitelným požárem…

Milovníci vinobraní

I lidé, pro které nejsou Vinohrady tím až tak úplně pravým šálkem kávy, určitě alespoň jednou během svého života navštívili ona proslulá vinobraní probíhající na náměstí Jiřího z Poděbrad nebo snad ještě více a častěji v Grébovce; přirozeně také patřím do této skupiny vyvolených, a na ony picí, gastronomické nebo hudební zážitky mám jenom ty nejlepší a nejkrásnější celoživotní vzpomínky:-)…

Mimochodem, když se řekne Grébovka, tak kromě výše uvedeného, a také nádherné dvoupatrové novorenesanční vily, přirozeně spolu s přilehlým rozsáhlým parkem s mnoha dalšími dechberoucími pamětihodnostmi či atrakcemi, přijde mi také na mysl vernisáž z roku 2012 v rámci slavnostního zahájení výstavy nových obrazů, kterou tu měla moje dlouholetá kamarádka Ivana, a kterou mimochodem moderoval její spolužák ze základky, nějaký Marek Vašut:-)…

No, a protože jak známo, OPRAVDU NIC není náhoda, tak jsme zprvu ani jeden z nás nemohli dost dobře uvěřit tomu, že poté, co jsem před těmi více než třemi lety pracovně přestoupil na tu vinohradskou Prahu 2, tak se naše úžasné a majestátní budovy, ve kterých si v potu tváře:-) vyděláváme na živobytí, téměř dotýkají; s mírnou nadsázkou by se dalo říci, že si téměř vidíme do oken…

Hurá do Dvora

No, a právě s touhle Ivanou máme svoji ZÁKLADNU v naší vysoce oblíbené tržnici pod názvem Dvůr, která se nachází naproti stanice metra Kobylisy.

Jen tak mimochodem, možná si někteří z vás, vážených čtenářů, na tu úžasnou hospůdku, kterou naleznete v zadní části onoho kobyliského Dvora, vzpomenou; ať už z vlastní návštěvy, nebo snad z přečtení mého úplně PRVNÍHO článku na tomto webu, který jsem věnoval mnoha příběhům a vyprávěním právě z tohoto prostředí, a který se (nikoliv náhodou:-)!) jmenoval ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´:-)…

My si tam ty společné srazy z devadesáti devíti procent vůbec neplánujeme, ale asi nějakým řízením osudu nebo čeho se tam vždycky nějak potkáme, dáme pivko a krásně popovídáme…

No a když jsme se úplně nedávno potkali naposledy, tak jsem jí kromě Tří prasátek (i ona má tenhle podnik hodně ráda) vyprávěl o tom, jak jsem se letos, během těch posledních třech let už podruhé, nestihl dostat domů do Neratovic, neboť jsem poměrně značně podcenil neúprosně ubíhající tok času, a najednou, jako by z ničeho nic, jsem si uvědomil, že už ten poslední možný spoj prostě NEBUDU STÍHAT…

Měl jsem potom k dispozici vlastně takové dvě reálné možnosti: vzít to domů taxíkem, ale já taxíky (kromě naprosto výjimečných a mimořádných situací) prostě… (decentně řečeno) nejezdím; no a ta druhá varianta potom spočívala v tom, že kdybych se opravdu hóóódně snažil, tak bych si to přespání v Praze s poměrně vysokou pravděpodobností asi zajistil,- ale  budit někoho někdy v jednu v noci, aniž bych byl s tím dotyčným nějak dopředu alespoň trochu před/domluvený, do toho se mně také příliš nechtělo…

No, a protože ty obě inkriminované ´venkovní´ noci proběhly v létě, tak jsem je nakonec prospal (daleko přesněji probděl) uprostřed krásného areálu jednoho nejmenovaného:-) školního multifunkčního hřiště v blízkosti stanice metra Ládví:-)…

Když jsem právě o téhle poměrně ještě hodně čerstvé zkušenosti vyprávěl Ivaně, tak jsem tak nějak trochu počítal s tím, že mě alespoň trochu (třeba jen na oko:-)) polituje, a že se mě třeba jako alespoň zeptá, jestli mě z toho vskutku neplánovaného spánku přímo v náručí velkoměstské přírody nebolela záda, nebo třeba za krkem….

Ona však odpověděla (alespoň pro mě) trošičku neočekávaně, když řekla jako že v pohodě, když ta situace proběhla v tom létě, že daleko horší by to bylo v zimě. Tím to pro ni zhaslo a následně se dala do otevírání nějakého dalšího existenciálního tématu…

Ale jak známo, všechno zlý bývá častokrát k něčemu dobrý… v tomto konkrétním případě zejména v tom smyslu slova, že jsem si mohl pořádně a EXISTENCIÁLNĚ uvědomit, a zároveň také pěkně v přímém přenosu a na vlastní kůži PROŽÍT, že přeci jenom to není až tak úplně špatná (a na druhou stranu také v žádném případě samozřejmá) záležitost, totiž mít tu vlastní střechu nad hlavou a v ní potom umístěnou pohodlnou postel, ve které člověk v průběhu noci může načerpat onu nezbytnou dávku energie tolik potřebnou do dalších náročných životních bojů:-)…

Škoda Kafe v kufru

Moc rád jsem také chodil (bohužel chodil) do kavárny Kafe v kufru, která je teď (moje intuice mi říká, že díky tomu koronaviru asi na hodně dlouho) zavřená; uvnitř bylo nádherné (a vysoce originální) prostředí i interiér, stejně tak jako samotná atmosféra…

No a právě v těchto prostorách, podobně jako na přilehlé zahrádce, jsem se napil něco Bernardů, uskutečnil něco rozhovorů, přečetl něco knížek, promyslel něco nápadů ohledně tohoto mého projektu (Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích), poznal spoustu zajímavých lidí, poslechl si několik koncertů, navštívil několik pěkných a hodně originálních výstav; no a taky jsem tam měl svoji oblíbenou kočičku (tehdy ještě koťátko) pod nádherným a charismatickým jménem Gréta,- tak tu jsem tedy (přirozeně nejenom já) doopravdy zbožňoval….

Na magickém místě v Riegrových sadech

Jinak opravdu krásných vináren, kaváren, hospod a restaurací je po celých pražských Královských Vinohradech, jak určitě mnozí z vás tušíte nebo rovnou víte a znáte:-), doopravdy nepřeberné množství; pokud nebudete cílit na nějakou konkrétní, tak určitě doporučuji začít vaši Tour (nejen) v tomto směru například na náměstí Míru nebo na náměstí Jiřího z Poděbrad, a prakticky ať už se vydáte na jakoukoli světovou stranu, vždycky na něco zajímavého narazíte:-); dalším zajímavým centrem či rozcestníkem za pivní nebo vínovou turistikou můžou být již zmiňovaná hlavní vinohradská tepna, Vinohradská ulice, nebo třeba ulice Francouzská…

Ale opravdu bude bohatě stačit, když si ty Vinohrady budete více nebo méně řízeně (ale každopádně NA POHODU!) procházet křížem krážem, podle intuice i kam vás hlava nebo nohy povedou; snad téměř v každé přilehlé uličce na něco pěkného a zajímavého určitě narazíte-)…

No a když byste si chtěli teď v létě užít opravdu krásný romantický večer, potom už ani na chvíli neváhejte a vydejte se do Riegrových sadů navštívit ONO magické, emocemi, energií, příběhy a geniem loci nabité místo, a užijte si tu skvělou pospolitou atmosféru, stejně jako nádherný pohled na západ slunce s pražským Hradem na obzoru:-)…

Celé to vaše krásné vinohradské putování poté zakončete nedaleko odtud, v místech, kde se nachází ona nejúžasnější hospůdka z celých Královských Vinohrad, U Tří prasátek:-)…

U krásně vychlazené Plzničky nebo Kozlíka, výtečného jídelního menu a hodně sympatického personálu, který vám bude vždy k dispozici, budete si moct následně zameditovat nad tím, že třebaže život rozhodně není peříčko, tak přesto všechno ho rozhodně stojí za to žít:-):-)…

Hospůdka U Tří prasátek.

Od Prasátek k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Pro milovníky příběhů a myšlení:-)

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Potkáme se na Facebooku:-)