Fifty

Pokud bych měl uvést konkrétní příklad nějakého článku, o kterém jsem poměrně hodně dlouho rozmýšlet, jestli ho veřejně publikovat, potom je to právě tenhle.

Já osobně mám tu zkušenost, že když například čtu nějakou knihu, v naprosté většině případů mě mnohem více než ´životní příběh´ jejího autora zajímá JEJÍ samotný obsah.

Tak například, když jsem četl vynikající monografii od Alony Kimchi ´Plačící Zuzana´, snad ani jednou jsem se nepozastavil nad tím, co vedlo autorku k tomu, že vetkla své hlavní hrdince takové či onaké, někdy až trošku prapodivné a zvláštní, lidské vlastnosti a charakteristiky…

Ještě více to potom (minimálně v té symbolické rovině) bije do očí u snad nejuznávanější současné autorky (nebo snad autora?:-)) takových majstrštyků, jakými jsou například ´Geniální přítelkyně´ nebo ´Prolhaný život dospělých´, Eleny Ferrante, u které dokonce ani dodnes nevíme se stoprocentní jistotou, jestli se jedná o ženu nebo snad (čirou náhodou) o muže…

Při četbě těchto bestsellerů jsem byl ovšem až takovým způsobem zabrán do všech těch nejrůznějších a nejroztodivnějších tenat a zákoutí samotného děje, že jsem si na jejich autora (s prominutím:-)) ani jednou nevzpomněl…

Trošičku jiné je to v tomto ohledu například u jednoho z nejkontraverznějších (a zároveň také ovšem) nejuznávanějších spisovatelů současnosti, Michela Houellebecqa; Člověka kolikrát při četbě jeho knih (volky nevolky) napadne, čím vším se tento autor při svém psaní asi tak musel inspirovat, jako když v jeho posledním světovém bestselleru ´Serotonin´(pravděpodobně z nudy nebo možná coby výraz či artikulaci jakéhosi vzdoru proti ´něčemu´) stáváme se svědky milostného vzplanutí mezi jednou mladou ženou a jejím roztomilým pejskem…

Fifty

Fifty. Po pravdě, mám úplně jiné koníčky než nějaké bujaré slavení narozenin, třebaže u těchto ´nejkulatějších ze všech kulatých´ udělám krapet výjimku, pokud tedy situace s covidem dovolí:-(:-)…

Mnohým z nás to už ani nemusím říkat: člověk se pomalu ani nenaděje a najednou mu je… Pane Bože, jak je možné, že to všechno tak strašně rychle uteklo?…

Do teďka si pamatuji, jak jsem se v den svých krásných (a samozřejmě Vodnářských:-):-)) 22 narozenin procházel po pražském Žižkově, a pod fousy si u toho brblal něco jako ´Pane Bože, já už jsem tak starej´…

Jednou, to mně mohlo být tak kolem pětadvaceti, jsem (s prominutím) s/balil jednu mladou holku; pěkně jsme si povídali, malinko (opravdu jenom malinko:-)) jsem ji takzvaně vrážel klíny do hlavy, když mi líčila, že chodí (takhle mladá holka!!!) s nějakým čtyřicetiletým (!!!) páprdou…

´Pane Bože, co s ním budeš jako dělat???´, lámal jsem ji tehdy…

Fifty…

Drobné doteky a střípky (touches)

Ok, takže drobná chronologie, jenom takové malinkaté střípky, doteky (touches); chodím v Pardubicích do školky, moje milovaná babička, když jsme spolu na procházce, mi vyhrožuje, že jestli budu takhle zlobit, tak půjdu do polepšovny…

Někdy v pěti a půl letech, v předvečer strejdovy promoce, závodíme s klukama v běhu kolem baráku až tak intenzivním způsobem, že mě jeden z nich (přirozeně nechtěně) ´odhodí´ na ostrou hranu schodiště, a já tak namísto účasti na strejdově promoci skončím v pardubické nemocnici s šeredně rozbitou hlavou…

První třída základky už v Praze. Třídní učitelka Květa Tomášková. Do dneška si pamatuji jména a příjmení všech spolužáků ze základky, byť se spolu (až na výjimky) žel nestýkáme…

Následuje třídní Hana Dibelková. Moc rád bych se s ní ještě někdy setkal a popovídal… Měl jsem opravdu velké štěstí na svoje třídní paní (soudružky:-)) učitelky, a to prakticky na všech mnou absolvovaných stupních škol…

Jasně, i pubertu jsem si ´spolehlivě´ užil, rozhodně jsem nezklamal:-)… Babička byla ze mě vždycky hotová, když jsem přijel do Pardubic v totálně roztrhaných džínách; po pravdě řečeno, v těchto konkrétních případech se už o džíny jako takové rozhodně nejednalo…

V době, kdy jsem ´ještě pořádně nevěděl, co se životem´, chodil jsem na fotbal na Spartu i jezdil na výjezdy; určitě jsem nepatřil k těm ´nechvalně proslulým´ hooligans, ale některé z nich jsem samozřejmě znal…

Třebaže DALEKO VÍCE introvertně než extrovertně založen, byl jsem dozajista potěšen, že jsem byl identifikován mými pardubickými bratranci při televizních utkáních pražské Sparty na hřišti Interu Bratislava nebo třeba Rudé Hvězdy Cheb; chudák moje babička pak z toho nemohla několik nocí pořádně usnout:-):-)…

Jedné solidní dovednosti jsem se při těchto výjezdech přeci jenom naučil, a to jízdě ve vlaku pod sedačkou; dalo se u toho i docela pěkně ušetřit…

Nejvíce jsem tuto dovednost zúročil v lednu roku 1993, když jsem tímto způsobem projel mezinárodním expresem z Drážďan do severoněmeckého hanzovního města Hamburku a zpátky…

Nějaké další podobné majstrštyky? Například během civilní vojenské služby v psychiatrické léčebně (nyní nemocnici) v Bohnicích se mi v červnu 1992 podařilo odcestoval na tři týdny do španělské Valencie. Na sběr pomerančů… Do dneška dost pořádně nechápu, jak se mi to povedlo, i jak mi to prošlo…

Peter Nagy a fandění; to byly moje dva hlavní nástroje, za pomoci kterých jsem zvládal svoje post/pubertální ataky; a samozřejmě také kamarádi (a občas i kamarádky:-)), plus pomalinku se rodící a probouzející se psaní…

Teprve v červnu 2019 jsem svoji první návštěvou východoslovenského Prešova, rodiště Petera Nagye, v rámci mojí úžasné ´Zakarpatia Tour´ symbolicky i fakticky, byť s mnohaletým zpožděním, uzavřel pro svůj následující život tak ohromně důležitou i formující kapitolu…

Už od mala jsem chtěl být ´v něčem´ dobrej; ale to zase myslím není až tak výjimečná pohnutka…

Snad téměř každý z nás chce nějakým způsobem ´uspět´, ať už je to svými znalostmi či dovednostmi, uvnitř party kamarádů nebo u opačného pohlaví:-)…

Já jsem hodně často dostával za uši, že u ničeho pořádně nevydržím; při zpětném pohledu musím přirozeně konstatovat, že v mnohém ohledu měli naši (tedy hlavně táta) pravdu; zkoušel jsem hokej, fotbal, tenis, badminton, závodní chůzi, šachy (ty jsem hrál celé dětství)…

Když jsem ´vycítil´, že asi nebudu patřit mezi ty nejlepší, tak jsem to vzdával…

Častokrát asi (možná určitě) bez boje…

Přichází čas na psaní

Psaní. Do pouhých několika málo vět se mi (tedy snad:-)) podařilo vtěsnat prakticky veškerý stěžejní obsah mého soudobého usilování:

„Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání.“

Četl jsem (i ´psal´) poměrně od mala, a určitě mě to bavilo. Jako svoji úplně první knížku jsem přečetl v té době velice populární zvířátkovský opus ´Kvak a Žbluňk jsou kamarádi´:-), nejvíce jsem ve svém dětství určitě miloval ´Děti z Bullerbynu´ od Astrid Lindgrenové

Jakési pomyslné, snad až téměř totální ponoření se do záležitostí okolo psaní, a pokorná sebedůvěra ve své kreativní schopnosti, tedy situace, ve které se právě nyní snad nějakým způsobem nacházím, v žádném případě nepřišla sama od sebe, jako by ze dne na den, ani žádným mávnutím kouzelného proutku.

Byl to dlouhodobý, desetiletí trvající proces, kdy někdy na přelomu tisíciletí při prvním, opravdu vážně míněném pokusu nějakým způsobem na sebe upozornit, byl jsem zprvu docela pochválen za svoji stávající básnickou, respektive textařskou tvorbu; v té době jsem psal přibližně takto:

Dělám, že spím

duchem jsem stále

vzhůru

Přikrytá tmou,

dělám si inventuru

Vím, že bych měla

už zhasnout

lampičku svých myšlenek

Jenže to nejde a nejde

a nejde

Tak hned…

Nebo:

Vstávejte a převlečte se

do trenýrek a do trička!

Za pět minut začíná se 

intelektuální rozcvička

Jak už znáte, budete

hádat

autory známých výroků

Hrajte fér a vyhněte se

likvidačním zákrokům…

Následně ovšem, poté, co jsem dal přečíst jednomu poměrně známému i uznávanému kritikovi, svoji první (doposavad také zatím i poslední) divadelní hru pod názvem ´Třešně bez pecek´, strhal mi ji až takovým způsobem, že mi na rovinu oznámil, že nic horšího v tomto směru snad ještě nikdy nečetl… Jako by se tím pro mě, tak říkajíce z minuty na minutu, zbortil celý svět…

Skončilo to bublaninou…

Z té upřímně uštědřené rány jsem se vzpamatovával ještě dlouho. Jedna moje vtipná kamarádka si potom ze mě ještě po dlouhá léta dělala legraci, když se mě čas od času zeptala, kdy už se ty ´Třešně bez pecek´ konečně budou hrát v nějakém divadle, že do teďka se s nimi setkávala pouze v bublanině… 

Krátce poté jsem ještě rozepsal knihu pro náctileté, ale navzdory tomu, že se některým lidem docela líbila, dal jsem plně na svoji intuici a rozhodl jsem se ji (a dobře jsem udělal!) ´stáhnout´ z oběhu. A potom jsem se na hodně dlouhou dobu prakticky odmlčel…

…A potom se stal ten zázrak

Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Jedno nádherné slunečné srpnové odpoledne roku 2014 posadil jsem se s pivem a se svým oblíbeným časopisem ve svojí oblíbené tržnici.

Neprožíval jsem zrovna své nejlepší období, ale přesto mě z jakési latergie prakticky okamžitě vytrhnul článek o jedné americké matematičce iránského původu. 

Okamžitě jsem zpozorněl. Velice totiž dám na svoji intuici, a v tuhle chvíli něco na mě doslova a do písmene křičelo, něco jako ´jsem tady jenom pro tebe, jsem to, na co jsi čekal celý svůj dosavadní život… Tak na nic už proboha nečekej a vezmi si mě tady!´…

Několik nekonečných vteřin jsem byl až takovým způsobem ochromený, totálně soustředěný a usebraný do sebe samého, že jsem snad samým napětím ani nedýchal. Možná jsem v onen osudový okamžik po této stránce prožíval něco, co některá duchovně zaměřená literatura nazývá vytržením

A potom jsem TO objevil! Ona oceňovaná matematička ve zmiňovaném článku mimo jiné hovořila o tom, že vysoce preferuje náročné úkoly, které vyžadují běh na dlouhou trať…

A teď už to doopravdy přichází, ten rozhodující impuls, na který jsem po celý svůj dosavadní život čekal; zmiňovala se totiž o tom, že ´netrhá jablka, která visí na spodních větvích´…

Určitě všichni známe ono pořekadlo, ve kterém se říká, že štěstí přeje připraveným.

Kdyby za mnou nebyly desítky let opravdu poctivého a intenzívního ´přemýšlení´, usilování a tvorby, stěží by tahle vyřčená věta našla ve mně tak obrovskou, intenzivní a plně rezonující odezvu…

Přirozeně, ani těch prvních přibližně třináct let nového tisíciletí jsem vysloveně nezahálel.  

Musel jsem řešit, tak jako prakticky každý z nás, nejrůznější výzvy, které mi život postavil do cesty… Mimo to jsem se během těchto let připravoval na cestu do Indie (2005), Irska (2008), a vystudoval vysokou školu (2008-14).

Nevzdávat! 

Ačkoliv se mi po stránce tvorby prakticky vůbec nedařilo, nechodily mi nápady, myšlenky, nic jsem (nejen) v tomto směru nestíhal, nikdy jsem to nevzdával.

Vždycky jsem věděl, minimálně tedy přibližně od svých patnácti let věku, kdy jsem začal psát písňové texty pro jednu poprockovou skupinu, že ´tvorba´, nebo snad přesněji řečeno psaní, je mým životním údělem i posláním. Obětoval jsem tomu prakticky celý svůj pracovně -´kariérní´život, hrál jsem v podstatě vabank… 

Jak se říká, že například ten či onen tenista věří ve svoji hru (jinak by přirozeně neměl šanci uspět), tak podobným způsobem jsem také já po celý ten dlouhý čas věřil v tuhle svoji hru…

Pevně věřím tomu, že se během letošního roku už budete moct KONEČNĚ:-)!!! začíst do mojí první knihy pod názvem ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´; budu věřit i doufat, že vám udělá (alespoň trochu:-)) radost…

A co samotný život? Jako?

A co samotný život jako? Moje oblíbené životní ´moudro´ zní, že (nejen) lidský život je na jednu stranu obrovským zázrakem, na druhou stranu ovšem neuvěřitelně a nekonečně náročnou disciplínou

V minulém článku pod názvem ´Hlad´ jsem právě k tomuto tématu citoval slova fenomenálního norského malíře Edvarda Muncha: „Všechno je v nás, bratři, v mocné hře života! Radost je přítelkyní smutku, jaro poslem podzimu a smrt rodí život!“

Fifty. V onen můj slavný den, v tichém a soustředěném usebrání se, jsem VZPOMÍNAL na všechny ty, kteří už nejsou mezi námi; na mamku s tátou: tolik jsme si toho NESTIHLI říci…; na pardubickou babičku a bohdíkovské dědu, strejdu a sestřenici Helu…

A také na své nejbližší příbuzné na čele s mladším bratrem a jeho rodinou, ´pardubickými´ tetami a  bratranci, a ´bohdíkovským´ příbuzenstvem…

A také na všechny své TOP přátele a známé; bez VÁS, bez toho, že byste nebyli pro mě k dispozici, když jsem vás potřeboval,- coby osamělý voják v poli, bych nikdy nebyl schopen na/čerpat tolik potřebnou energii, vůli a naději, ony základní a životodárné komponenty tvořící NAPROSTO NEZBYTNOU esenci pro ono moje (zatím stále ještě:-):-)) neutuchající životní usilování a snažení…

Fifty. Mnozí lidé v tomhle věku už pomalu ´končí´; pozvolna sundávají nohu z plynu a svoji pozornost i energii v první řadě napínají k co možná nejpohodlnějšímu a pro ně samé přirozeně (alespoň zdánlivě) nejvýhodnějšímu udržení stávajícího stavu, respektive benefitů, které z něho vyplývají…

Já naopak v tomto  věku, jak je ostatně tak trochu vlastní mému celoživotnímu (a možná tak trošinku atypickému:-)) charakteru a ustrojení, vlastně teprve ´začínám´; jsem za tuhle možnost strašně moc rád i vděčný, a ani vteřinu svého života, všechny ty moje boje, radosti, výhry i prohry, naděje i zklamání bych s NIKÝM na světě neměnil:-):-)…

Přesto bych si na tomto místě velice RÁD dovolil podotknout (i zopakovat), že život (jak známo) utíká strašně rychle, a než se člověk naděje, tak je mu najednou…

Pokud je to tedy jenom trochu možné, neztrácejme ani minutu ZBYTNÉHO či promarněného času, usilujme o to jít CO NEJVÍCE, co to jen půjde a bude možné, naproti svým snům a cílům. A samozřejmě tady veliký pozor: nejenom v našich hlavách a představách, ale v první řadě v jejich konkrétní, PRAKTICKÉ realizaci…

Z celého srdce přeji NÁM VŠEM, ať se nám v tom našem každodenním usilování, na naší CESTĚ či plavbě uprostřed  zdánlivě nekonečného a v mnohých případech značně rozbouřeného moře či oceánu našich naprosto originálních životů, daří co nejlépe a nejkrásněji!!!

Život je totiž neuvěřitelný a sotva opakovatelný zázrak, a rozhodně stojí za to, abychom se v něm ze všech našich sil a schopností pokusili realizovat VEŠKERÝ potenciál, který se uvnitř nás samotných skrývá…

Fifty.

Od Fifty k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Miluji příběhy a myšlení. Svými knihami chci lidem předávat radost, naději a rozšiřovat jejich obzory. Z rozbouřených vod každodenního života chci je převážet ke břehům poznání. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.