Žít jako Řek Zorbas

Když jeden z nejlepších českých sportovců současnosti, David Pastrňák, dosáhl v nejprestižnější hokejové soutěži světa (NHL) ve stávající sezoně 2019/2020 v lednu tohoto roku již svého třetího hattricku, a prakticky tak rozhodl o vítězství svého týmu Boston Bruins proti kanadskému Winnipegu; na otázku novinářů, jestli by mohl okomentovat právě skončený a pro něj tak úspěšný zápas, odpověděl takto: „Dnes to bylo dobré, snažil jsem se hrát jako vždy a soustředil jsem se na to, abych týmu nejvíce pomohl. Ničím jsem se nestresoval a prostě hrál svou hru.“

Jak vidno, život je vlastně strašně snadná a jednoduchá záležitost, stačí se v něm jenom nestresovat a prostě hrát svoji hru; a to je vlastně všechno, o nic jiného v našich životech nejde…

To je sice svatosvatá pravda, ale na druhou stranu prakticky všichni z nás moc dobře víme, že až takhle jednoduché a křišťálově průzračné to s největší pravděpodobností asi nebude.

Například vynikající americký psycholog maďarského původu Mihaly Csikszentmihalyi, autor fenomenální monografie ´Flow´, mimo jiné poznamenává, že svět a všechny síly v něm navzájem proti sobě působící, tu nejsou od toho, aby se staraly o naše dobro… Že průvodním znakem a symptomem uspořádání našeho světa je chaos a nikoliv kosmos.

Přichází Alexis Zorbas

Alexis Zorbas, hlavní hrdina vynikajícího Kazantzakisova románu, se stoprocentní jistotou neměl o Csikszentmihalyiho  učení ani tušení. Přesto čteme příběh tohoto (v tehdejší době!) starého prostého muže, s neutuchajícím nadšením.

Co by asi tak říkal na ten jeho nehraný entuziasmus a tak příznačně originální přístup k životu například takový Eckhart Tolle, autor takových bestsellerů, jakými jsou ´Moc přítomného okamžiku´ nebo ´Nová země´?… Anebo již výše zmiňovaný Mihaly Csikszentmihalyi, autor fenomenálního učení flow, snad nejzářivějšího diamantu na koruně pozitivní psychologie, jehož hlavní princip spočívá v naprostém ponoření se do prakticky jakékoliv činnosti, kterou v danou chvíli vykonáváme; v ideálním případě se potom jedná o naprosté splynutí…

Nadpozemské vystoupení Antony Quinna

Ti z nás, kteří posléze shlédli i filmové zpracování slavného románu v režii Michalise Kakojannise z roku 1964, když hlavní roli Řeka Zorby nezapomenutelným způsobem ztvárnil vynikající americký herec Antony Quinn, museli být z jeho vystoupení a charismatu, který nás svým nekonečným vyzařováním propaloval snad až do morku kostí, naprosto u vytržení.

Nadšeného diváka by až málem napadlo, že Antony Quinn se zjevně narodil jenom z toho důvodu, aby přinesl (už tak skvostnému a dechberoucímu) románovému Zorbovi ještě další, až téměř nadpozemskou dimenzi či level; symbolickou i faktickou laťku, k jejímuž případnému překonání snad musí mít člověk dispozice nepocházející z tohoto světa…

Seznámení v Pireu

Rámec celé knihy i příběhu je velice jednoduchý a přehledný. Na jeho samém počátku se mladý muž, intelektuál a spisovatel, s přiznanou slabostí pro Buddhu a Danta, seznámí v kavárně athénského přístavu Pireus s už na první pohled hodně zvláštním a rozhodně originálním postarším mužem, Alexisem Zorbou. Poněkud zariskuje a nakonec se uvolí vzít tohoto samorostlého podivína s sebou.

„A kdes pracoval naposled?“

„V dolech. Jsem totiž, abys věděl, dobrý horník; vyznám se v rudách, najdu žílu, otvírám šachty, hloubím studny, nebojím se. Pracuji dobře. (…) Ale čert nikdy nespí. Minulou sobotu jsem se dostal do nálady, trochu jsem si zařádil, obořil se na majitele, který se ten den přišel na nás podívat, a nabil jsem mu holí.“

Po otázce po Zorbově pracovní anamnéze, přichází vzápětí otázka na tu jeho rodinnou.

„Jsi ženatý?

„A copak nejsem člověk? Člověk, abych tak řekl, zaslepený? Taky jsem spadl do louže, jako už mnozí přede mnou.  Oženil jsem se. Ale špatně jsem pochodil. Stal jsem se otcem rodiny a postavil si dům; měl jsem děti. Samé trápení. Sbohem santuri!“

„Hrál sis doma, když jsi chtěl zahnat starosti?“

„Ksakru, je vidět, že nehraješ na žádný nástroj. Co mi tu tlacháš? Doma jsou starosti, žena, děti, co budeme jíst, co na sebe, co s námi bude? Peklo. A santuri chce duševní pohodu. Když mě žena hubuje, můžu mít chuť hrát na santuri? Když děcka mají hlad a kňourají, zkus to a hraj! Santuri chce, abys myslel jen na santuri, už chápeš?“

Ostatně ženy provázely tohoto charismatického stárnoucího barda v hojném počtu prakticky po celý jeho již poměrně dlouhý život. A když bylo z jeho úhlu pohledu zapotřebí, předával svoje letité zkušenosti svému, přibližně o jednu a půl generaci mladšímu, společníkovi.

„Žena je slabý tvor, jemný, kolikrát ti to budu říkat? Porcelánová váza. Musí se s ní zacházet moc šetrně, pane.“

Společně na Krétu

Již jako společníci vyplouvají na ostrovní Krétu; mladý muž, který si na krétském pobřeží pronajal opuštěný lignitový důl, a Alexis Zorbas, který dostane na starost řídit a praktikovat jeho těžbu.

Oba muži, a v první řadě potom samotný Zorbas, poctivě dodržují jakousi nepsanou dohodu, totiž že si nebudou navzájem nic nalhávat, a naopak si vždycky budou nalévat čistého vína; ať už se to bude týkat jejich pracovních či životních úspěchů, nebo naopak poněkud slabších (či snad přímo stinných) stránek obou zmiňovaných subjektů.

Už jejich ohlášený příjezd do krétské vesnice přinesl hotové pozdvižení. Kazantzakis na této ploše rozehrává další mistrné hry a variace, když poklidné, snad o něco lépe a přesněji umrtvené, moře (snad až ortodoxního) tradičního společenství a uspořádání, jakoby z ničeho nic, doslova z minutu na minutu, překreslilo k nepoznání valící se tsunami těchto dvou naprosto odlišných živlů i povah…

Uvědomělá dělba úkolů a rolí

Svůj čas oba přátelé rozdělovali v první řadě mezi práci a vzájemné vyprávění si svých životních příběhů, pokud se tedy Zorbas zrovna uvolil pustil svého mladého přítele vůbec ke slovu; zatímco mladý muž se věnoval převážně tomu svému Budddhovi a psaní svojí budoucí (dozajista úžasné) monografie, Zorbas věnoval spousty času, emocí, energie i citu jedné místní vysloužilé kurtizáně…

Nejlépe snad (přirozeně kromě ženského společenství) bývalo Zorbasovi s jeho milovaným hudebním nástrojem, zvaným santuri; nebo když se rozhodl rozpouštět svoje pozitivní nebo negativní emoce či stavy v divokém řeckém tanci.

Živelným tancem také například odpovídal na neočekávanou smrt svého malého synka; použil ho jako prostředek, za pomocí kterého se snažil ze sebe dostat veškerou bolest, žal a beznaděj, která se v něm v tu chvíli rozprostírala.

Tanec jako oslava života

Ten, kdo viděl filmovou podobu tohoto románu, určitě nikdy nezapomene na scénu, ve které se pustili do společného tance oba naši hlavní hrdinové. V tomto případě rozhodně nešlo pouze o onu bohulibou a řádně členěnou pohybovou aktivitu, nýbrž o samou oslavu života; o živočišnou manifestaci zázraku jménem život.

Jak už bylo naznačeno, rtuťovitý,  extrovertní, a po emocionální stránce značně nevyrovnaný Zorbas předával rady a své životní zkušenosti také svému mladému souputníkovi, především potom co se týkalo velice sympatické a krásné vdovy, která vysoce ostrakizována svými poněkud zaostalejšími spoluobčany žila ve stejné vesnici.

Když ani Buddha nepomáhá

Ačkoliv se neustále snažil, možná až proti své vůli, ty neustále dorážející touhy svého těla přetransformovat do Buddhova učení, Zorbas lehounce přečetl jeho stávající myšlenky, a pěkně od podlahy a na rovinu mu vyčinil.

„Jsi ještě mladý, pane,“ řekl najednou zatrpkle a podrážděně.

„Jsi mladý, zdravý, dobře jíš a piješ, dýcháš čistý vzduch, hromadíš sílu, a co s ní děláš? Spáváš sám, škoda té síly. Vstaň ještě dnes večer, nemarni čas, pane, kolikrát ti to mám říkat? Nedumej tolik!“

Nezodpovězené otázky

Zorbasovy názory na život, na ženy, na lásku nebo třeba na lidské společenství jako takové by zaplnily snad celý poznámkový aparát patřičně soustředěného čtenáře.

Možná až takovým způsobem, že by si potom tento poctivý a uvědomělý čtenář ani nestačil patřičně zanalyzovat, jaké že to výroky patří samotné románové postavě Alexise Zorby (nebo případně jeho románové předloze), a co z těchto úžasných, barvitých a originálních výroků pramení přímo v hlavě demiurga celé této monografie, řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise.

„Mohl bys mi říci pane,“ jeho hlas zněl v teplé noci slavnostně a dojemně, (…) jaký to má všechno smysl? Kdo to stvořil? Ale především tohle (v Zorbasově hlase se tajil hněv a strach): Proč musíme umřít?“

„Nevím, Zorbasi,“ řekl jsem a styděl jsem se, jako by se mě ptal na zcela prostou a potřebnou věc, a já ji nedovedl vysvětlit.

„Nevíš?“ divil se Zorbas a oči se mu rozšířily. (…) Chvíli mlčel a najednou vybuchl:

„Ty a copak čteš v těch starých knihách? A proč je čteš? Když se tam nepíše o tomhle, o čempak se tam píše?“

„Píše se v nich o těžkostech člověka, když nedovede odpovědět na to, co se ptáš, Zorbasi,“ řekl jsem.

„Z těch těžkostí přece nic nemám,“ namítl Zorbas a kopl vztekle do kamení. (…)

„Chci abys mi řekl, odkud přicházíme na svět a kam jdeme.“ (…)

V Zorbasově hlase bylo tolik úzkosti, že jsem zatajil dech. Ach, kéž bych mu mohl dát odpověď…

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“