Z Kalkaty do Athén (aneb Od Thákura k Sókratovi)

Miluji návraty na místo činu. Na místa, která zcela zásadním způsobem ovlivnila i formovala můj následující život.

Určitě se chci ještě minimálně jedenkrát v životě podívat do Indie, kterou, jak se zcela oprávněně říká, budete buďto milovat nebo nenávidět; do míst, kde se s vysokou pravděpodobností nachází ten nejkrásnější a nejslavnější památník lásky na světě (Tádž Mahal); do míst, kde pod stromem bódhi došel Buddha k osvícení (Bódhgaja); do Mathury a sousedícího Vrindávanu, kde se podle védské tradice narodil, pobýval a konal své, v mnohých případech značně okázalé, skutky i kousky Nejvyšší Bůh Krišna.

Do Váránasí, jednoho z nejposvátnějších indických měst, snad po celém světě známém svými proslulými pohřebními gháty, rozkládajícím se na západním břehu posvátné řeky Gangy; nebo třeba do Kalkaty, kde ti nejchudší z nejchudších mají postavený jednoduchý ´přístřešek´ přímo na chodníku; do světové megapole, kde po značnou část svého života bohulibě působila Matka Tereza, a odkud také pochází nositel Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranáth Thákur…

Krásná i nešťastná Itálie

Letos v létě tomu bude přesně deset let od mojí první návštěvy Itálie. Ještě před nedávnou dobou by mě snad ani v tom nejhorším možném snu nenapadlo, jakou doslova apokalypsu bude tato nádherná, přívětivá, svojí tradicí a historickými památky tak proslulá země, v současné době prožívat…

Raději rychle zpátky k nezapomenutelným zážitkům a vzpomínkám, ale také k naději směrem do budoucnosti; že až se tato největší světová virová epidemie od dob Španělské chřipky přežene, že bude zase dobře, a že se snad z této situace, která tak obrovským a zcela nečekaným způsobem zaskočila prakticky celý postmoderní svět, patřičně poučíme…

Tak tedy zpět do roku 2010; z krásy Říma, Florencie, Sieny, Benátek, Ferrary, Bologny, Padovy nebo třeba Vicenzy, mi šla hlava kolem, ale já se přesto všechno nejvíce ze všeho těšil do možná o něco méně známé, ale o to více okouzlující starobylé Ravenny, a také do naopak velice populárního a hojně turisty navštěvovaného, přímořského letoviska Rimini.

Ravenna je proslulá jak svoji bohatou a velice barvitou historií, tak také svými památkami, zejména z dob počátků křesťanského období. Právě z tohoto historického města se v roce 49 př.n.l. vypravil Julius Caesar, poté co se rozhodl překročit řeku Rubikon…

Z raně křesťanských kostelů jsem se nejvíce těšil na baziliku ze 6.století San Apollinare in Classe. Že z ní budu nadšený, to jsem po pravdě tak trochu očekával; ale že budu dojatý až k slzám (a to nejenom z té nádherné až ohromující ústřední mozaiky), podobně jako tomu bylo při návštěvě Tádž Mahalu v indické Ágře, tak s tím jsem opravdu nepočítal…

V kontextu výše vyřčeného už člověka ani příliš nepřekvapí, že v tomto městě dokončil geniální Dante svoji proslulou Božskou komedii, a je zde také pohřben.

Rimini. Magické město s historickými dominantami z dob Římské říše, i z časů renesance, ve kterém prožil převážnou část svého života snad největší italský režisér Federico Fellini (právě na letošní rok vychází oslavy sto let od jeho narození). Nesmrtelnost tomuto městu poté zajistil jedním ze svých nejslavnějších opusů, filmem Amarcord.

Tak tedy těmito prostory, po těchto chodnících, kterými jsem se v létě roku 2010 v rámci mojí oblíbené ´dotykové´ (touch/ dotknout se; stihnutí toho co možná nejvíce, za co nejkratší možnou dobu) turistiky ubíral, procházeli se přibližně v polovině 30. let obyčejní smrtelníci, kteří posléze Fellinimu posloužili coby předloha k tak vymazleným postavičkám, jakými byli například nezapomenutelná prsatá trafikantka, Štěstíčko nebo Prďoch řítící se na svém motocyklu jeho zasněženými ulicemi…

Hrdé a nepoddajné Irsko

Irsko 2008. Ostrovní stát, který se hrdě hlásí ke svým keltským kořenům.  Dublin (irsky Baile Átha Cliath – ´Proutěný brod´); katedrála sv.Patrika, největší kostel v Irsku, kde jako děkan působil autor slavných Gulliverových cest Jonathan Swift; Trinity College, kterou v roce 1592 založila Alžběta I.;  Guiness Storehouse…

Nebo Connemara, historický a zároveň také velice drsný kraj, nacházející se na západním pobřeží Irska, s dech beroucími Moherskými útesy. Není žádnou náhodou, že právě tuto část Irska proslavil ve svých značně kontroverzních divadelních hrách jeden z největších soudobých světových dramatiků, Martin Mc´Donagh. Napsal mimo jiné Osiřelý Západ, Kráska z Leenane, Mrzák Inishmaanský nebo třeba Pan Polštář. Určitě jste už alespoň jeden z jeho opusů navštívili…

Jedním z hlavních center Connemary je potom přibližně osmdesátitisícové město Galway. Téměř celý únor roku 2008 jsem se tam snažil najít nějakou práci, ale neuspěl jsem. Mnohem úspěšnější v tomto směru, byl jsem při hledání domu, kam se chodil dvořit jeden z největších irských spisovatelů, James Joyce, svojí budoucí manželce. S Guinessem v ruce, a v co možno nejusilovnějším soustředění se a usebrání, poctivě jsem se snažil nasávat genia loci daného místa i celého příběhu…

Proč zrovna Sýrie?

Myslím také na těžce zkoušenou Sýrii, o to více proto, že jsem ji v roce 1997 navštívil; přívětiví lidé a nespočetné množství památek i příběhů z daleké minulosti; Damašek, Aleppo, Palmýra, Homs, Latákie…

Aleppo: stále se nemohu úplně srovnat s tím, že v místech, kde jsem si tehdy dával s místními lidmi vodní dýmku, procházel se orientálním tržištěm (súk) nebo třeba vystupoval na proslulou a více než dvě tisíciletí starou, citadelu, všechno zničila občanská válka… Kolik z lidí, které jsem tehdy na své Tour potkával, je díky této válce mrtvých, přirozeně včetně těch, kteří spatřili světlo světa až po mojí návštěvě…

Damašek: poprvé jsem se tu setkal (tak říkajíce ´na živo´) s okázalým příběhem svatého Pavla z Tarsu. Právě na cestě do Damašku došlo k jeho obrácení na křesťanskou víru. Jen o několik dní později, při stejné cestě, následovalo ´setkání´ v (nyní) tureckém Efezu (List Efezským), v roce 2010 v Římě (List Římanům), a v loni také v řeckém Korintu (První a druhý list Korintským), a především potom v Athénách.

Athény se staly vůbec první Pavlovou misí, když se na pahorku zvaném Areopag pustil do proslovu o novém náboženském učení. Jak známo, jeho vystoupení na (v tomto směru) prakticky nepolíbené řecké půdě bylo velice úspěšné, byť šlo přirozeně o pouhý začátek…

Kolébka evropské civilizace

Tak tedy Řecko; rozhodl jsem se prakticky na poslední chvíli projet jeho pevninskou část (přirozeně opětovně tím mým oblíbeným, ´dotykovým´/ ´touch´, způsobem) vloni v říjnu, a ani na okamžik jsem toho nelitoval; starověký Korint, Mykény, Sparta, Olympie, Delfy, Soluň, odkud do našich zemí přišli věrozvěsti Cyril a Metoděj…, a samozřejmě také již avizované Athény.

Když Athény, tak v první řadě Akropole s proslulým Parthenónem, třebaže já osobně jsem se nejvíce ze všeho těšil na poněkud nenápadnější a subtilnější chrám Erechtheion, jehož strop nese šest nádherných ženských postav (korai); Dionýsovo divadlo, nejstarší známé divadlo na světě, odehrávaly se zde premiéry Aischilových, Aristofanových, Euripidových a Sofoklových her.

Po návštěvě římské agory přichází procházka tou řeckou: Hefaistův chrám z roku 449 př.n.l, který je zároveň také nejzachovalejším antickým chrámem vůbec; tak tedy v těchto posvátných prostorách, doslova prosycených geniem loci, pokládal starořecký filozof Sokrates otázky svým studentům; někde v těchto místech mnohokráte promlouval se svým nejproslulejším žákem, Platónem…. Emoce pracují opravdu na plno, a po pravdě řečeno se až tak moc není čemu divit: doslova se dotýkám, tak říkajíce ´face to face´, samotných základů naší, evropské civilizace…

Také bych rád co nejdříve opětovně navštívil bulharské černomořské pobřeží, místa, kam jsem jako dítě jezdil se svými rodiči; Albena, Primorsko, Nesebar… Jak asi ta místa budou vypadat nyní, po tak obrovsky dlouhé době?…

Pardubice, Polabiny

Miluji návraty na místo činu. Na místa, která zcela zásadním způsobem ovlivnila i formovala můj následující život.

Pardubice, Polabiny. Po ´obrovsky dlouhé době´ jsem si jednoho prosluněného podzimního dne opravdu pořádně prošel svoje rodné město Pardubice, přesněji jednu jejich část, ve které jsem žil do svých šesti let, Polabiny…

Tolik se toho tady změnilo od dob mého raného dětství, třebaže školka, kterou jsem navštěvoval, i škola, kam jsem stihl jít ještě na zápis, a před kterou mě můj moravský dědeček učil jezdit na dětském trojkole, tu fungují do dneška…

Stejně jako například slepé rameno Labe, kam jsme si zašli s mamkou na procházku, nebo pardubický zimní stadion, kam jsme pro změnu chodili s tátou na bruslení… Tehdy se v mých dětských představách jednalo o ´obrovské´ vzdálenosti, zatímco nyní mi přišlo, že se ty jednotlivé objekty doslova dotýkají, jak se nacházejí blízko sebe…

Nekontrolovaně a jaksi na přeskáčku mi do hlavy naskakují další a další vzpomínky a emoce: jak jsem hrál fotbal s dvojčaty Svobodovými na ´hřišti´, které už dávno neexistuje; jak mě mamka poslala koupit kefír v litrové skleněné lahvi, kterou se mi podařilo ještě v prodejně rozbít: zbaběle jsem utekl z místa činu a už jsem se do toho obchodu (pro jistotu) nikdy nevrátil…; jak mně moje milovaná pardubická babička na odpolední procházce ´vyhrožovala´, že když budu takhle zlobit, že mě dají do polepšovny…

Jak jsem v předvečer návštěvy promoce mého strýce Zdenka závodil v běžeckých disciplínách se svými podobně starými kamarády až takovým intenzivním a rivalským způsobem, že mně jeden z nich nechtíc postrčil při probíhání jedním z průchodů na jeden, až jakoby svévolně  trčící do volného prostoru, poměrně ostrý roh; a já byl tak na místo plánované a radostné oslavy v československé Žilině odvezen do poněkud ponurejších prostor pardubické nemocnice s ošklivě rozbitou hlavou…

Prakticky každý z nás, a čím jsme starší, tak o to ještě více a intenzivněji, vzpomínáme na místa, kde jsme strávili svoje dětství a dospívání, a na příběhy, které jsme v tomto období prožili.

Kolikrát bychom tak strašně moc chtěli přehradit tok řeky času a vrátit se zpátky do přístavu těchto (zdánlivě, na první pohled a viděno z dnešní perspektivy) bezpečných a bezstarostných dní, třebaže moc dobře víme, že do stejné řeky nikdy nemůžeme vstoupit dvakrát…

My ovšem musíme žít a plnit si, přirozeně v rámci našich možností a našeho ustrojení, svoje úkoly a povinnosti, tady a teď; úplně ideálně se co možno nejčastěji nacházet (a rozpouštět se/ ´flow´) v přítomném okamžiku.

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“