Sněhulák

V neděli po Štědrém dni jsme si dopoledne posílali zprávy s jednou mojí dobrou známou, která se mě mermomocí snažila nakazit svojí až podezřele dobrou náladou; ne, že bych ji měl vysloveně špatnou, to by snad o Vánocích nebylo ani dost dobře možné, ale přesto jsem se, co to jenom šlo, snažil zasoustředit na onu úžasnou monografii o Stevu Jobsovi z pera Waltera Isaacsona, než na mlsání vánočního cukroví:-)…

Prvně jsem si myslel, že jí převelikou radost udělalo to nádherně svítící, zimní postslunovratové sluníčko, které tak krásně svými něžnými paprsky prozařovalo východní okna mého bytu…

Ale chyba lávky, tím pravým a skutečným důvodem byl sníh, který tam u nich v Praze prý krásně během soboty napadal.

Taková drzost: já bydlím jen kousek od Prahy, v té Polabské nížině nebo jak se tomu přesně říká:-), a po sněhu ani památky…

Reagoval jsem poměrně bezprostředně, intuitivně a krapet závistivě: „Tak alespoň postav sněhuláka, a pošli mi to všechno do mobilu, ať z toho sněhového příběhu také alespoň něco jako mám.“…

A vzápětí, prakticky okamžitě, jsem začal cítit, jak mi leze do hlavy nějaký bezva nápad,- a o další malou chvilku později jsem ho už dokázal dekódovat; když tu teda (na rozdíl od Pražáků) nemáme jako sníh, tak já si postavím sněhuláka po svém, a toho úplně nejkrásnějšího… Přímo od Jo Nesba, velmistra severské krimi…

Sněhulák

Co se týká knižních titulů a konkrétně potom beletrie, tak se snažím v naprosté většině případů jet takovou tu svoji oblíbenou linku, totiž číst tu nejlepší a nejzajímavější soudobě vycházející literaturu, kterou se poctivě:-) snažím mixovat s klasikou…

Detektivky po pravdě řečeno příliš nevyhledávám a poté, co jsem úspěšně unikl z osidel i vábení veleúspěšné Larssonovy trilogie Milénium, nakonec jsem se před několika lety rozhodl pro Nesbovy Lovce hlav, hlavně abych se v té první řadě pokusil jako zjistit, co že to tolik čtenářů po celém světě na tomhle norském chlápkovi a rockovém muzikantovi vlastně má…

Lovce hlav jsem tedy před těmi mnoha lety začal číst tak trošku s despektem, ale postupem času, jak jsem se pěkně step by step přesunoval po jednotlivých stránkách knihy, vskutku jsem nestačil zírat…

Detektivní (a místy až téměř hororový) příběh, který se odehrával na půdorysu příběhu o jednom poměrně mladém, a především potom velice úspěšném a ambiciózním muži, který svůj podnikatelský záměr postavil na vyhledávání lidí na ty nejvyšší a nejvíce ceněné manažerské pozice, a kterému se v jistém okamžiku začal tento jeho vysoce lukrativní byznys jaksi vymykat z rukou…

K četbě Sněhuláka jsem tedy rozhodně přistupoval už s poněkud větší důvěrou než k oné Nesbově předchozí monografii, a byl jsem vskutku natěšený i zvědavý, jakým způsobem tahle kniha naplní moje náročná očekávání…

Nebudu vás dlouho napínat, jen tak mimochodem už to ostatně mnozí z vás tušíte… Sněhulák byl prostě skvělý; ještě docela štěstí, že jsem mezi vánočními svátky a novým rokem nemusel ráno tolik vstávat do práce, jinak bych asi ty ´pročtené´ noci ta následující rána nedával… Ale co si proboha počít, když ta kniha prostě NEŠLA odložit…

Pro ty z vás, kdo jste ho náhodou:-) ještě nečetli, tak vězte, že hlavní linka příběhu se odehrává v průběhu jedné, právě nastupující zimy v hlavním městě Norska, Oslu.

Všechno to vypadá na první pohled pěkně, uspořádaně a přirozeně; jedna, zdá se že spokojená a patřičně fungující rodinka, schází se vpodvečer ve svém domě, když matka a manželka v jedné osobě Birte Beckerová začne chválit ty svoje dva chlapy, jakéhože to krásného sněhuláka postavili v jejich zahradě…

Oni ovšem, manžel i syn, unisono tvrdí, že žádného sněhuláka rozhodně nepostavili; ta situace jim nejde vůbec na rozum…

Tak třeba ho tam postavil nějaký soused- šprýmař; nicméně: ráno je Birte, aniž by někomu cokoliv oznámila, pryč, a sněhulák má kolem krku uvázanou její šálu…

Kruh násilí, zmizení i vražd se začíná rozšiřovat i roztáčet nebývalou rychlostí…

Podobně jako u Lovců hlav, tak také u Sněhuláka jsem na mnohých místech opravdu doslova trnul (možná se až téměř chvěl) hrůzou, jak to všechno nakonec dopadne…

Například, když muž pronásledoval ženu za (předpokládaným) účelem jejího zabití, normálně jsem ji, div že ne nahlas, a po emoční stránce pro mě velice náročně, povzbuzoval, aby tím potokem utíkala rychleji, neboť jsem tušil, že onen násilník s vražedným nástrojem v ruce jí pomalu začíná dýchat na záda…

Jediná jistota

Když se to moje emoční rozpoložení už téměř doopravdy začínalo blížit panice a sotva už ovladatelné hrůze, kolikrát jsem tu knihu musel alespoň na okamžik odložit a u toho si pro sebe nahlas říkat: člověče prober se, ten děj, který ti běží v hlavě a v tvých představách, se NEODEHRÁVÁ DOOPRAVDY, odehrává se pouze JAKO, to není příběh o konkrétních, živých lidech, to všechno jsou JEN A POUZE loutky a SMYŠLENÉ příběhy, které vyšly (i se zrodily) z pera jejich demiurga a stvořitele, onoho proslulého norského spisovatele detektivních románů, Jo Nesba…

No… Vůbec to nepomáhalo…

Snad jedinou jistotu, kterou jsem v té spirále snad nikdy nekončícího násilí měl, byla skutečnost, že ať se stane cokoliv, Nesbova klíčová postava, proslulý detektiv Harry Hole, tuhle řež opětovně přežije…

Jak pregnantně pravil jeho stvořitel Jo Nesbo v onom prvním covidovém roce při rozhovoru pro Reflex: „Ujišťuji vás, že až Harryho Holea jednou zabiju, bude to navždy.“

No, a moje drobná a skromná ješitnost mi také nedá, abych se s vámi nepodělil o skutečnost, že nakonec se mi už poměrně v samotném rozjezdu tohoto thrilleru INTUITIVNĚ:-) podařilo odhadnout, kdo bude (by asi tak mohl být) nakonec tím Sněhulákem, oním masovým Vrahem…

Ale dlužno dodat, jak se postupem času stávala situace stále více a více zamotanější a zapeklitější, nevsadil bych na ten svůj původní tip ani korunu… No, nakonec se stalo:-)…

Nepatrný otazníček

Jak jsem zvyklý z těch klasických a ´normálních´ pěkných beletrií a románů, nejvíce mě na nich zajímají i jsem zvědavý na jednotlivé lidské PŘÍBĚHY: jakým způsobem se této ženě podařilo najít ve svém životě určitý klid, pohodu, smysl a naplnění, zatímco jiná postava se utápí v depresích a/nebo třeba v alkoholu…

Ani ve Sněhulákovi, když už jsem se do něho jako rozhodl takto pustit, jsem si (navzdory oné hlavní lince, která se jako Ariadnina nit vinula celým příběhem) NEMOHL odpustit, abych se nezajímal o osudy jeho jednotlivých aktérů…

Třebaže, na rozdíl od té klasické beletrie, nejsou v tomto žánru literatury jednotlivé postavy tak barvitě a poněkud více do hloubky vykresleny, velice jsem se snažil o to, aby mi NEUNIKL byť jen náznak chování či uvažování té či oné osoby,- a abych se v této souvislosti nesnažil (alespoň letmo) nepopřemýšlet o tom, proč to mají, resp. se chovají PRÁVĚ takto…

Proč JSOU třeba dva lidé spolu, když minimálně jeden z nich o to rozhodně nestojí tolik jako ten druhý…

A klidně i úplně obecně: co se odehrává v hlavách (nás) jednotlivých lidí, co lze usuzovat z našeho konání a jednání; co bylo příčinou/ příčinami/, prvopočátkem toho, že TADY A TEĎ se nacházíme v situaci, ve které se zrovna nacházíme…

Ve Sněhulákovi bylo v tomto směru pro mě jednoznačně tou hlavní linkou NE/VZTAH mezi kriminálním komisařem Hary Holeem a jeho bývalou partnerkou Ráchel.

V průběhu prakticky celé knihy měli OBA DVA sami sebe v hlavách, a třebaže se stýkali, resp. žili s jinými partnery, tou svojí úžasnou intuicí:-) jsem JEDNOZNAČNĚ cítil, že úplně nejlépe ze všeho jim je, když jsou SPOLU…

Tak moc jsem jim držel palce, aby se k sobě opětovně navrátili, až jsem si je málem umačkal…

Ve chvílích, když byli spolu a bylo to KRÁSNÉ, jsem si mnohokrát říkal: tohle už MUSÍ prostě dopadnout…

´Sklonila hlavu ke straně, až se dotkla jeho ramene.

„Věříš tomu, co se tvrdí o labutích?“ zeptala se. „Že si jsou věrné, dokud je smrt nerozdělí?“

„Myslím, že jsou věrné daným slibům,“ odvětil Harry.

„A jaké sliby si dávají labutě?“

„Žádné, předpokládám.“

„Takže teď mluvíš o sobě? Vlastně jsem byla raději, když si sliby dával a porušoval je.“

„Chceš slyšet další sliby?“

Zavrtěla hlavou.

Vyrazili dál a Ráchel se do něj zavěsila.

„Přála bych si, abychom mohli začít znovu,“ povzdechla si. „Tvářit se, jako by se nic nestalo.“

„Já vím.“

„Víš ovšem i to, že to nejde.“

Harry zaznamenal, že se jí podařilo pronést to takovým tónem, že to znělo jako konstatování, přesto se uvnitř skrýval nepatrný otazníček.´…

Nejsme už děti, profesore

Když jsem se letmo zmiňoval o té klasické, krásné literatuře, měl jsem na mysli například toho času doslova a do písmene HVĚZDNOU triádu tří amerických literárních velikánů, a shodou okolností také židovských spisovatelů, Bernarda Malamuda, Saula Bellowa a Isaaca Bashevise Singera (Nobelova cena za literaturu, 1978).

Až si uděláte chvíli času, určitě si od Bernarda Malamuda (1914-1986) přečtěte povídkový výbor Život je lepší než smrt nebo třeba Dubinovy životy.

Od Isaaca Bashevise Singera (1902-1991) stoprocentně doporučuji například Kejklíře z Lublinu nebo jeho vrcholný (a nádherně!!! psaný i čtivý) román Rodina Moskatova…

…no, a poslednímu z toho hvězdného tria, Saulu Bellowovi (1915-2005) se budeme věnovat trošičku obšírněji…

Jeho jednoznačně nejznámějším a nejproslulejším dílem je jeho román Herzog; zatímco v Nesbově Sněhulákovi spolu řeší svoje krásné, ale zároveň také velice spletité a složité partnerské vztahy osloský kriminální komisař Harry Hole spolu s tou jeho Ráchel, v Herzogovi se této problematiky pro změnu chopí stárnoucí literární vědec a historik Moses E. Herzog,- spolu se svou o mnoho let mladší, čerstvou přítelkyní Ramonou.

´Byla to rozkošná žena, ale i s ní ovšem byly problémy – musely s ní být problémy. Ramona byla obchodnice, měla květinářství na Lexington Avenue. Nebyla už mladá – něco přes třicet; nechtěla Mosesovi prozradit své stáří-, byla však neobyčejně přitažlivá, cizokrajná, vzdělaná.

(…) V taxíku, cestou z nudné přednáškové síně do Ramonina velikého bytu v Západní čtvrti ho vybídla, aby se přesvědčil, jak jí tluče srdce. Sáhl jí na zápěstí, aby nahmatal tep, ale Ramona řekla: „Nejsme už děti, profesore,“ a položila si ruku jinam.´…

Ovšem namísto téměř nespočitatelných vražd a useknutých hlav, jak jsme toho svědky ve Sněhulákovi, v Bellowově románu, především potom prostřednictvím jeho hlavního, tak trošku tragikomického hrdiny, si (ať už se nám to líbí nebo nelíbí) musíme klást poměrně náročné filozofické otázky po smysluplném směřování těch našich všedních, každodenních a v té úplně první řadě potom také i KONEČNÝCH životů…

„Světlo se šíří rychlostí 0,4 miliónu kilometrů za vteřinu proto, abychom viděli na česání vlasů nebo si mohli přečíst v novinách, že uzená kýta od včerejška zlevnila. Tocqueville pokládá touhu po blahobytu za jeden z nejsilnějších impulzů demokratické společnosti. Nemůžeme ho kárat za to, že podcenil destruktivní síly, zplozené týmž impulzem.“

(…) ´Uviděl své zmatené, zuřivé oči a vykřikl nahlas: „Bože můj, kdo je tahle bytost? Myslí si, že je lidská. Ale jaká je? Není lidská sama o sobě. Je v ní však touha po lidskosti. Jako mučivý sen, neodbytná vidina. Tužba. Odkud to všechno pochází? A co je to? A čím by to mohlo být! Není to touha po nesmrtelnosti. Ne, je to naprosto smrtelné, ale lidské.“…

Tekutá společnost

A hned vzápětí mě u toho napadá: konečnost, smrtelnost – nejen lidská, ale také SNĚHULÁKŮ!!!

Také s tímto čistě fyzikálním faktorem (i metaforou) Nesbo mistrně pracuje v té svojí úžasné monografii…

A dále: nechtěl pan Nesbo v jakémsi dalším (neartikulovaném, nevyzrazeném) plánu touto ´sněhulákovou konečností´ apelovat na naše s/vědomí a zároveň také vypovědět něco o té naší SOUČASNÉ společnosti coby ´tekuté modernitě´ jak ji popsali ve svých známých monografiích polský sociolog Zygmunt Bauman nebo třeba francouzský myslitel Gilles Lipovetsky?…

O současné době povrchnosti, jakéhosi bezčasí i určité rezignaci na otázky po smyslu, pojednává také úplně čerstvá (a vynikající!)  kniha rozhovorů se známým koučem i bývalým hokejovým trenérem (včetně Jaromíra Jágra) Marianem Jelínkem, který s ním mistrně vede uznávaná novinářka Renata Červenková.

Už jen samotný název této monografie Život na uzdě nenásilnou formou, ale zároveň také naprosto jasně a pregnantně naviguje své čtenáře, jakými že směry by se měli ve svém životě snažit ubírat, aby dosáhli jakéhosi základního naplnění a smyslu,- přirozeně pouze v tom případě, že nemají v úmyslu dopadnout podobným způsobem jako ten nešťastný SNĚHULÁK, jehož SVOBODA i existence je striktně odvozena od rozmarů a milosti či nemilosti přírody…

Sněhulák.

Od Sněhuláka k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“