Roky

Významný americký psycholog, spoluzakladatel pozitivní psychologie a především ´objevitel´ jednoho z nejúspěšnějších a nejužívanějších psychologických konceptů a směrů, FLOW, Mihaly Csikszentmihalyi, ve své fenomenální a životní monografii pod stejnojmenným názvem napsal: „Jak život lidí postupuje od nevědomého mládí, plného nadějí, k vystřízlivění dospělostí, dříve či později se všichni ocitají tváří tvář v otázce: ´A tohle má být všechno?´ Dětství může být bolestivé, dospívání plné zmatků, ale pro většinu lidí se stále za tím vším skrývá naděje, že až člověk dospěje, všechno se zlepší. Během let časné dospělosti vypadá budoucnost pořád ještě slibně, člověk očekává, že se mu jeho cíle splní. Ale zrcadlo v koupelně začne nezvratně odrážet první bílé vlasy a potvrzuje, že nabraná kila už nám zůstanou. Zrak se zhoršuje a v těle se začínají ozývat různé podivné bolesti. První náznaky smrtelnosti nám jasně dávají na vědomí, že náš čas se naplňuje, podobně jako když dojídáme v restauraci večeři a číšníci už začínají prostírat okolní stoly ke snídani. Na tohle není většina lidí připravena. ´Počkejte, tohle se přece nemůže dít mně. Vždyť jsem ještě ani nezačal žít. Kde jsou všechny ty peníze, které jsem měl vydělat? Kde jsou všechny ty hezké chvíle, které jsem měl prožít?´“…

1940

Přestože si dovolím tvrdit, že se v oblasti české i světové literatury docela obstojně orientuji:-), o letošní laureátce Nobelovy ceny za literaturu, francouzské spisovatelce Annie Ernauxové, jsem až doposavad neměl ani šajnu…

O to zvědavěji jsem se tedy pustil do četby její emblematické i nejslavnější knihy v jednom, pod názvem ´Roky´.

Na začátku četby, tak jako prakticky u všech knih, které se mi dostanou do ruky, nacházím se v jakémsi ´poměrně napjatém očekávání´, jak mi ten či onen autor nebo autorka sednout, protože na to, aby člověk četl něco, co ho nezaujme, resp. co mu nerezonuje, je život příliš krátký; a navíc: proč se zbytečně trápit s nějakým ´zbytným´ uměním, když všude kolem sebe (přirozeně pokud jsme ochotni dát si tu námahu s ´díváním se ´) to/ho máme tolik krásného a povznášejícího:-)…

Jako by nám neměly stačit ony ´přirozené´, každodenní ´starosti a trápení´, která jsou – jdoucí ruku v ruce také s onou druhou stranou mince, ´radostí´ – nezbytnou součástí a ingrediencí těch našich úžasných stávajících životů:-)…

´Roky´ Annie Ernauxové mě ovšem téměř okamžitě naprosto celého vtáhly do děje, a prakticky ihned mě moje milovaná i téměř neomylná:-) intuice hlásila, že jsem se dotkl něčeho zcela mimořádného…

Btw, Ondřej Horák, jeden z českých nejtvrdších literárních kritiků, označil její monografii za literární událost roku…

Annie Ernauxová, která se narodila na počátku 2. světové války i německé okupace Francie, v roce 1940, formou jakéhosi (velice zjednodušeně řečeno) deníku či pamětí předkládá svým čtenářům (a zároveň také ovšem i sobě samé!!!) posloupný (i bilanční!!!) sled každodenních, běžných i významných událostí jak osobního, tak také i rodinného, sociálního, francouzského, evropského a konečně i světového významu, které probíhaly – ´den za dnem´ – od jejího raného dětství až do téměř sedmdesáti let jejího života…

Malá holka

1941. „Baculatý kojenec s trucovitě ohrnutým masitým rtem, tmavé vlasy tvoří na temeni loknu, napůl nahý sedí na polštáři uprostřed vyřezávaného stolu. (…) Všichni příbuzní určitě dostali po jedné zvětšenině a okamžitě se snažili uhádnout, po kom to dítě je.

(…) Nadšení, jež vypuklo po osvobození, pomalu vyprchávalo. Lidé mysleli jen na to, kam se jít bavit, svět se zaplnil touhami, které lze co nejrychleji uspokojit. Lidé se hnali za vším, co se po válce začínalo znovu objevovat, za banány, za losy Národní loterie, za ohňostroji. Po celých čtvrtích, od babiček podpíraných dcerami po kojence v kočárku, lidé spěchali na pouť, do lampiónového průvodu, do cirkusu Bouglione a v tlačenici se tam pak málem navzájem ušlapali.“

Srpen 1949. „Usmívá se. Jeden silný tmavý cop má přehozený dopředu, druhý za zády. Z obrázku čiší touha pózovat jako filmové hvězdy v Cinémonde či v reklamě na opalovací krém Ambre Solaire, uniknout z ponižujícího, nezajímavého těla malé holky.

(…) Chlapci a dívky byli všude zvlášť. Chlapci byli hluční, nebrečeli, pořád by něčím házeli, kameny, kaštany, petardami, tvrdými sněhovými koulemi, říkali sprostá slova, četli Tarzana a Bibiho Fricotina. Dívky, které se jich bály, byly nabádány, aby je nenapodobovaly, aby dávaly přednost klidnějším hrám, zlatá brána otevřená, skákání panáka, všechno lítá, co peří má. V zimě si každý čtvrtek hráli na učitelky (čtvrtky totiž byly v té době volné), za žáky měly staré knoflíky nebo manekýnky vystříhané z L´Écho de la mode, rozložené na kuchyňském stole.“

Velká holka

Červenec 1955. V dospívající „brunetě sice nepoznáme copatou holčičku z pláže, /která si/ možná neuvědomuje, jak se liší od ostatních spolužaček ze třídy, s nimiž by ji vůbec nenapadlo se společně vyfotit. Jinak se baví, jinak tráví čas mimo školu, jinak celkově žije, ta jinakost ji vzdaluje nejen od slečen z lepší společnosti, ale i od těch, které už pracují v kanceláři nebo v továrně.

(…) Při psaní úkolů poslouchá písničky z rádia, texty si zapisuje do notýsku, a celé dny je pak nosí v hlavě, ve škole i kudy chodí, říkals, říkals přece, jak ji máš rád, cos provedl své lásce, že teď v dešti pláče.

S chlapci nemluví, ale neustále na ně myslí. Chtěla by mít právo používat rtěnku, nosit punčochy a vysoké podpatky – za ponožky se stydí, venku si je svléká -, aby dala najevo, že patří do kategorie dívek a že stojí za to se za ní na ulici otočit.“

1957. „Na této /fotografii/ stojí už velká dívka s rovnými, polodlouhými tmavými vlasy, oči v širokém obličeji mhouří před sluníčkem a trochu se vykrucuje v bocích, aby dala vyniknout křivce stehen pevně obemknutých a zeštíhlených úzkou, rovně střiženou sukní pod kolena. Světlo jí dopadá na pravou tvář, zvýrazňuje poprsí dmoucí se pod svetrem s bílým límečkem á la Petr Pan.

(…) Už ví, na jakou společenskou úroveň patří – doma nemá ani lednici, ani koupelnu, záchody jsou na dvoře a pořád ještě nebyla v Paříži -, tedy níž než spolužačky. Doufá, že si toho nevšimnou, nebo jí to odpustí, proto se snaží, aby s ní byla ´sranda´ a ´pohoda´, proto říká ´můj bejvák´ a ´je mi to šumák´.

Všechnu energii soustředí na to, aby ´měla styl´. Starost jí stále dělají brýle na dálku, zmenšují ji oči a vypadá v nich jako ´šprtka´. Když si je sundá, na ulici nikoho nepoznává.“

Dospělá slečna

Červen 1963. „Vlasy má sčesané do stran s pěšinkou uprostřed po vzoru George Sandové, s obnaženými širokými rameny působí nejvíce ´žensky´. (…) Nemá brýle. Snímek byl pořízen v období mezi zkouškami a vyhlášením výsledků. V období probdělých nocí, diskusích v barech a v pokojích ve městě, po nichž následuje svlékání a hlazení, vedoucí až na samý práh neopatrnosti na pozadí písně ´La Javanaise´ od Serge Gainsbourga.´

(…) Za prosluněných odpolední si ženy na lavičce v parku povídaly o plenách, dětské výživě, a přitom sledovaly dění v pískovišti. Časy povídání a svěřování v době dospívání, kdy spolu trávily nekonečně času, se zdály být dávno pryč. Dřívější život, nanejvýš před třemi lety, jim připadal neuvěřitelný, k tomu se přidávala lítost, že si ho víc neužily. Teď vstoupily do světa starostí o stravu, oblečení a dětské nemoci. Ač si myslely, že nikdy nebudou jako svoje matky, najednou se stavěly na jejich místo, jen byly o něco málo lehkomyslnější a nenucenější vlivem četby Druhého pohlaví a reklamy Moulinex osvobozuje ženu.“

Vdaná paní

Zima 1967. „Na snímku není vidět jeho autor, přelétavý student, který zůstal věčným klukem a během necelých čtyř let se stal manželem, otcem a státním úředníkem v horském městě. Spoušť stiskl určitě v neděli, v jediný den, kdy mohou být všichni spolu, kdy ve vůni oběda bublajícího na plotně, se žvatláním dítěte stavějícího z lega, při opravě splachovadla na záchodě a na pozadí Bachovy Hudební obětiny budují společnou paměť a utvrzují se v pocitu, že když se to vezme kolem a kolem, jsou šťastní.“

1972-73. „Podle kritérií ženských časopisů patří do rozvíjející se kategorie aktivních třicátnic, které dokážou skloubit zaměstnání s mateřstvím, k tomu navíc zvládají neztrácet nic ze své ženskosti a udržovat kontakt s módou. Z výčtu míst, na nichž se v průběhu dne pohybuje (škola, Carrefour, řeznictví, čistírna a tak dále), z množství přejezdů Mini Cooperem (mezi pediatrem, judem staršího syna a keramickým kroužkem mladšího syna, poštou), a z vyčíslení doby každé z činností (výuce ve třídě a opravování sešitů, přípravě snídaně a oblečení pro děti, praní prádla, vaření oběda a obstarávání nákupů – kromě chleba, ten cestou z práce kupuje každý den on) by se daly vyvodit následující poznatky:

-zjevná nerovnováha mezi činností vykonávanou doma a mimo domov, v zaměstnání tráví dvě třetiny času, domácími pracemi včetně výchovy jen třetinu

-vysoká rozmanitost činností

-z velké části se pohybuje v obchodních prostorech

-z hlediska využití času se nenajdou prakticky žádné prostoje.“

Pochybnosti

Červenec 1980. „Ona je manželka a matka rodinné skupinky, v níž chybí ještě čtvrtý člen, starší dospívající syn, který snímek pořídil. Stažené vlasy, skleslá ramena, neforemné, splývající šaty svědčí o únavě a vyhaslé snaze líbit se – a nic na tom nemůže změnit ani široký úsměv.

(…) V soukromí pod širým /španělským/ nebem může pustit z hlavy všechny možné starosti, o nichž by se daly dohledat kusé záznamy v jejím diáři – převléknout povlečení, objednat pečeni, třídní schůzky atd. -, a věnovat se čistě jen úvahám o sobě, a tak se od okamžiku, kdy v lijáku vyjeli z pařížského regionu, nedokáže zbavit smutku, který pociťuje nad svým partnerským vztahem, ani dotírajících pocitů bezmoci, zatrpklosti a porážky. Smutek ovlivňuje její vztah k okolnímu světu. (…) Na předzahrádkách kaváren sleduje jen ženy, které odhaduje na pětatřicet až padesát let, v jejich tvářích pátrá po stopách štěstí nebo trýzně, ´jak se s ní vypořádávají ony´? Když však později v nějakém baru zpovzdálí pozoruje své dva syny, jak s otcem hrají na zábavním automatu, drásá ji pomyšlení na trápení, které by do tohoto klidného prostředí svým rozvodem vnesla.“…

Roky

Roky…

Život je na jednu stranu zázrak –  na druhou stranu ovšem, jak je dobře známo, také hodně zapeklitá záležitost; a navíc ubíhá tak obrovskou rychlostí, a každým rokem rychleji…

Vždyť teprve nedávno jsme slavili Vánoce – a už je tu máme znovu…

Vánoce, Nový rok, a zase o rok starší; jaro, léto, podzim, zima…

Stephen Leacock napsal: „Jak zvláštní je ten běh našeho života! Dítě říká: ´Až budu velký kluk.´ Jenže co to znamená? Velký kluk říká: ´Až budu dospělý.´ Když dospěje, říká: ´Až se ožením.´ Ovšem, co to je, oženit se? Pak se jeho slova změní na: ´Až budu moci jít do penze.´ A nakonec, když přijde do penze, ohlédne se za sebe, kudy to vlastně šel, a spatří krajinu ošlehanou studeným větrem; všechno mu tak nějak uteklo, aniž by si toho všiml. Teprve pozdě zjišťujeme, že život spočívá v samotném žití, v předivu dní a hodin.“…

Podívejte se ve svých knihkupectvích po oné úžasné knize z pera letošní laureátky Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernauxové nebo si o ní případně napište Ježíškovi:-); pro její krásu i pro její spontánní a (pouze zdánlivě!!!) ´obyčejné a všední´ vyprávění z ní budete nadšeni až takovým způsobem, že se od ní nebudete schopni odtrhnout, dokud si ji nepřečtete až do konce:-):-)…

ROKY:-):-)…

Od Roků k Filozofii úspěchu

No, a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“