Proč píšu blog

Proč jsem se vlastně rozhodl psát blog? Protože miluji příběhy a myšlení. Rád bych v tomto směru dosáhl dvou základních cílů; co se týká mě samého, láká mě na tomto fenoménu v první řadě možnost poměrně pravidelného broušení pily vlastní mysli; a co se týká případných přínosů pro samotného čtenáře, moc rád bych mu jeho prostřednictvím přinášel některé (snad) alespoň trochu zajímavé úvahy, myšlenky či příběhy; stejně jako i odlehčení, inspiraci nebo radost…

Zamilovat se do zapsaných myšlenek

Určitě prakticky všichni z nás jsme někdy slyšeli o těch nejrůznějších možných benefitech a výhodách, které pramení z toho, když si nějakou záležitost, aktuálně se odehrávající v našem životě, z nějakého, právě pro nás dobrého důvodu, zapíšeme.

Ryze praktické využití spatřuje v tomto fenoménu například Dale Carnegie, autor vynikající monografie ´Jak se zbavit starostí a začít žít´, když ve své knize praví: „Jenom pro dnešní den si připravím program. Zapíšu si, co předpokládám, že budu každou hodinu dělat. Možná se tímto plánem nebudu řídit přesně, ale budu ho mít, což mi pomůže odstranit dvě nebezpečí: spěch a nerozhodnost.“

Alastair Campbell, autor knihy ´Bible vítězů´, se sice ve své monografii zabývá především těmi ´úspěšnými´ a ´vítěznými´, na druhou stranu ovšem neopomene neustále zdůrazňovat, jak obrovský a prospěšný účinek může mít pro život prakticky každého z nás skutečnost, pokud si budeme zapisovat své každodenní postřehy a úvahy v podobě nejrůzněji strukturovaných poznámek či deníků, ze kterých následně budeme čerpat inspiraci pro další dny, týdny a měsíce naplněného a smysluplného života.

Podle jeho názoru je dokonce nezbytné se tohoto stěžejního pravidla držet až s buldočí zarputilostí, zejména v situacích, kdy „nás hektický život dotlačí k tomu, že se takovému sepisování nevěnujeme tolik, jak bychom měli.“

Moje česko-slovenské začátky

Co se mě samotného týká, už prakticky od mala jsem inklinoval k tomu, nacházet radost a potěšení v magickém světě kouzelných písmen. Kdybych měl jmenovat pouze jednu jedinou knihu, která mě v mém dětském věku nesmazatelně ovlivnila, bez váhání bych ukázal na ´Děti z Bullerbynu´ Astrid Lindgrenové. Až do dnešních dnů mám jejich nádherně, a především potom lidsky, vykreslené (nejen ty dětské) postavy stále živě před očima…

Svoji (tuším, že) první ´básničku´ jsem potom složil na konci čtvrté třídy na škole v přírodě ve slovenském (tehdy ještě česko-slovenském) Hlohovci; byla to jakási rýmovačka na text jedné přeslavné táborové písně:

V Hlohovci je cesta

jako žádná ze sta…

Dále už se nepamatuji…

Někdy zhruba v patnácti letech jsem se pustil do básnické, a později i textařské, tvorby tak říkajíce na plno. Právě z tohoto období pochází básnička, při které jsem přinutil moji pardubickou babičku poměrně hlasitě zamyslet se nad tím, kde se ve mně bere v tomto mladistvém věku takový životní pesimismus…

Život není peříčko

dívej se a pochopíš

že stačí jenom maličko

a ke dnu se potopíš…

Od svého raného dětství až přibližně do této doby, podobně jako mnoho mých vrstevníků, usiloval jsem o to být ´dobrý´ ve fotbale, hokeji (po prvním tréninku jsem si vyhodnotil, že v hokeji se už ´dobrým a úspěšným´ stát nechci), tenisu, badmintonu a šachu…

Někdy od napsání ´peříčka´ jsem si vyhodnotil, že bych chtěl být ´dobrý´ už pouze ve psaní a tvorbě…

Na vrcholu básnické ofenzívy

Přibližně koncem devadesátých let moje básnická aktivita vrcholila. V té době jsem psal přibližně takto:

Dělám, že spím

duchem jsem stále vzhůru

Přikrytá tmou

dělám si inventuru

Vím, že bych měla

už zhasnout

lampičku svých

myšlenek

Jenže to nejde a nejde a nejde

tak hned…

Nebo:

Vstávejte a převlečte se

do trenýrek a do trička

Za pět minut začíná se

Intelektuální rozcvička

Jak už znáte

budete hádat

autory známých

výroků

Hrajte fér

a vyhněte se

likvidačním zákrokům…

Člověk jako maratónský běžec

Rozhodujícím bodem zlomu ohledně mých psacích a tvůrčích aktivit, stalo se léto roku 2014, když jsem si v jednom časopise přečetl vynikající rozhovor s americkou matematičkou iránského původu Mirjan Mirzániovou. Mirzániová v něm v první řadě tvrdila, že ze všeho nejvíce na světě miluje náročné úkoly a výzvy, a že snad nade všechno ostatní upřednostňuje běh na dlouhou trať; a především potom, že ´netrhá jablka, která visí na spodních větvích´…

Nebýt tohoto, z mého pohledu vysloveně iniciačního, setkání, s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou, nestál bych tu nyní před vámi coby člověk, který má ambici prostřednictvím tohoto blogu pokusit se (alespoň trochu) zpestřovat a prozařovat ta naše každodenní počínání a zápasy, prostřednictvím kterých (někdo méně, jiný více) platíme jakousi pomyslnou daň za onu výsadu, že jsme se stali z nějakých, nám ne zcela známých a pochopitelných, příčin a důvodů, přímými účastníky onoho zázračného procesu a příběhu, kterému říkáme život…

Jsme pomyslnými maratónskými běžci, kteří moc dobře vědí (třebaže si to mnohdy raději nechtějí sami sobě připustit), že jednoho dne budou předávat onen symbolický štafetový kolík, který jim samotným byl před méně či více lety propůjčen na dobu určitou, dalším, po nás nastupujícím, generacím…

Na konci minulého tisíciletí jsem měl jakousi ambici psát (snad) alespoň trochu zajímavé básničky, které by se mohly lidem líbit; nyní, na samém prahu dvacátých let 21. století, mám pro změnu pokornou ambici psát knížky, které budou dělat lidem radost, a které jim (snad) také něco pozitivního a smysluplného přinesou…

Inspirace slovem

Rád bych ještě jednou připomenul: ať už se zabýváme čímkoliv, nechme se, přirozeně každý podle svého naladění, ustrojení a možností, inspirovat slovem, v jeho jakékoliv podobě; ať už slovem mluveným, tištěným nebo (ideálně) rovnou námi zapsaným…

Pro konkrétní a praktický příklad jsem si zašel ke skvělému člověku i kouči v jedné osobě, Jaroslavu Homolkovi, autorovi devítibodového programu nesoucího název ´Predator Core´. Ve vynikajícím rozhovoru s Petrou Sláncovou se Homolka mimo jiné zmiňuje o tom, že tím úplně nejdůležitějším faktorem a zároveň i předpokladem pro to, abychom vůbec reálně mohli v našich životech patřičně uspět, je disciplína. „Bez ní neudělám nic. Když se chci něco naučit a nesednu k učení, to prostě nejde. Když si chci vydělat peníze a nejsem ochotný chodit do práce, nevydělám si. Takže disciplína, a za tím je ještě vytrvalost. To jsou dva klíčový faktory úspěchu čehokoliv.“

V čem se nachází ono adekvátní vyznění? Ona naznačená pointa spočívá v tom, alespoň tedy podle mé letité zkušenosti, že kdybych si tyto výše uvedené, na první pohled zdánlivě obyčejné až banální věty, patřičně nepoznamenal, a měl je prostě jen ´někde´ na hrubo uloženy v hlavě, tak v okamžiku, kdy na mě přijde krize v podobě prokrastinace či lenosti, nebo případně celkové oslabení zapřičiněné stresem, nebudu se moct jít kam podívat, a o co se ve svém snažení a usilování v těchto kritických okamžicích opřít…

Naopak, když budu mít takovéto (a jim podobné) ´moudrosti a životní zkušenosti´ současníků i moudrých lidí, kteří tu žili, chodili po stejné planetě a dýchali stejný vzduch jako my, desítky nebo dokonce stovky let před námi, zapsané, pomůže mi to  daleko lépe a účinněji utřídit si svoje vlastní myšlenky.

V klidu a beze spěchu zanalyzovat nastalou situaci, a poté, pokud možno objektivně a chladnokrevně, udělat si jasno v tom, co mě čeká, když tomuto pokušení podlehnu; a nebo přesně naopak: jaké přidané hodnoty a následného posunu ve svém osobnostním rozvoji mohu dosáhnout, když zatnu zuby a vytrvám…

Btw, vždyť přece tento fenomén máme zarytý hluboce pod kůží, je přece samou součástí naší kulturní DNA. Jakou že to větou uvozuje učení ´Nového zákona´ Janovo evangelium? Pokud se úplně nepletu, píše se tam něco takového, jako že „Na počátku bylo Slovo.“…

PROČ PÍŠU BLOG:-):-)…

Od Blogu k Filozofii úspěchu

No, a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale ze všeho nejvíce a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“