Počítáme s počítadlem

Od poloviny března zhruba do půlky října. Přibližně takto dlouhou dobu trval příběh zrození profilového obrázku na Facebooku;  s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou bude tento obrázek také hlavní tváří přebalu mojí první opravdové knihy, eBooku pod názvem ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´.

Moji milí čtenáři, kteří už mě (snad) alespoň trošičku poznali z mých dosavadních vystoupení, mně jistě dají za pravdu, že snad nejvíce ze všeho miluji, když mě na jakousi ústřední či zásadní myšlenku k napsání článku navede nápad, postřeh nebo úvaha některého z lidí, kteří se nějakým způsobem zrovna vyskytují v mém nejbližším okolí.

Tentokrát to byla Eva, malířka a ilustrátorka onoho facebookového obrázku, která mě (jako už tomu tak povětšinou bývá) nevědomě! navedla na napsání článku o tom, v jakých bolestech (ale samozřejmě i radostech:-)!) vznikal tento, možná pro mnohé ´zdánlivě a na první pohled prostý a obyčejný´ FB obrázek:-)…

V době, když už jsem byl prakticky stoprocentně rozhodnutý, že ústřední bod zmiňovaného obrázku bude tvořit počítadlo s pěti řadami jablek tvořících uskupení podle modelu Maslowovy pyramidy (lidských) potřeb, poslala mi Eva první návrhy takovéhoto počítadla emailem, a jako jeho název uvedla ´Počítáme s počítadlem´.

Já jsem se svojí téměř neomylnou:-) intuicí okamžitě zavětřil tu vyzařující sílu energie a potenciálu, která se uvnitř bohulibých prostor takovéhoto pojmenování nachází, a prakticky už v téže chvíli mi bylo téměř jasné, že tento úžasný název náležitým způsobem vytěžím…

Mladá žena trhající jablka z VYSOCE položených větví

Když jsem svoji anabázi ohledně FB obrázku někdy začátkem března odstartoval oním pomyslným výstřelem ze startovací pistole, ani ve snu by mě nenapadlo, že se z toho nakonec stane takovéto mnoha měsíční martyrium. Kvůli jednomu ´obyčejnému´ obrázku na pozadí Facebooku…

Jenže já jsem měl svoji konkrétní představu, a opravdu jsem si z celého srdce přál, aby ten obrázek byl pěkný a prostě se návštěvníkům mých stránek tak nějak přirozeně, jako by sám od sebe, líbil.

Moje úvodní představa (a ještě hodně dlouho jsem ani trošičku nepochyboval o tom, že bude zároveň také představou konečnou) spočívala v tom, že na obrázku bude nějakým (samozřejmě tím nejlepším možným) způsobem nakreslena krásně plodící jabloň, a do tohoto schématu bude následně zakomponována ústřední postava celé kompozice, mladá žena, která bude stát na špičkách a natahovat svoji pravou ruku, co možná nejvíce to půjde, k jablkům, která ´visí na VYSOKO položených větvích´.

Tu ženu jsem viděl ve svých představách naprosto jasně: mladá energická žena, cca mezi dvaceti a třiceti lety, s velikou pravděpodobností bruneta, asi delší vlasy, možná svázané do culíku; pozorovatelem viděná pravděpodobně zezadu, další případnou variantou by bylo z boku.

Ze všeho nejvíce jasno jsem měl v tom, v jakém dress codu bude oblečena: bílé tričko s krátkým rukávem, modré džínsy a (nejspíše) bílé tenisky. Na levé ruce by měla hodinky, v uších větší kruhové náušnice, na krku možná lehounký šátek…

A opravdu hodně důležité: bylo třeba, aby vypadala fakt sympaticky a ´pěkně´, ale na druhou stranu určitě nemělo jít o nějakou ´plakátovou a prvoplánovou´ krásku.

A úplně ze všeho nejdůležitější, musela by se líbit jak mužskému, tak přirozeně také i ženskému publiku; muži, třebaže by ji pravděpodobně spatřili pouze zezadu, museli by vycítit, že se jedná o ´úplně normální´, ale přesto velice sympatickou ženu, kterou by rádi, pokud by to bylo jenom trochu možné, pozvali na rande.

Naopak ženy by v ní ideálně měly vidět pěknou sympatickou ženu, se kterou by se rády kamarádily, která by určitě nezkazila žádnou legraci, hodně by se toho mohly od ní naučit, stejně jako se jí například zeptat, kde se v ní bere takový životní optimismus, elán, energie a odhodlání v tomto mnohdy neradostném a nelítostném světě…

A najednou bum bác, během několika málo vteřin přišlo nečekané a tvrdé vystřízlivění.

Jedna moje kamarádka, a také hodně dobrá (vystudovaná) výtvarnice, právě ta, která mě navedla svojí nevědomě! vyřčenou hláškou k napsání článku pod názvem ´Meditace v jurtě´, mně na rovinu sdělila, že takovýmto způsobem to prostě vůbec nejde namalovat; že jsou teď úplně jiné trendy, že všechno směřuje k maximálně možnému zjednodušování a grafickému pojetí.

Jako následováníhodný příklad poté uvedla práce Aleše Najbtra, respektive grafického Studia Najbrt, které se mimo jiné proslavilo svoji vysoce originální a s ničím nezaměnitelnou grafikou jednotlivých ročníků Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Případnou kresbu ´mojí´ mladé ženy s jabloní, ke které jsem upínal svoje veškeré nadšení, naději, pozornost i energii, přirovnávala k ilustracím ze 70. let minulého století, například k tehdejšímu dětskému bestselleru od Bohumila Říhy, ´Honzíkově cestě´…

Rozsudek potvrzen

Když se mně i malířka toho mého obrázku Eva (přirozeně poněkud jemněji a decentněji, seznámila mě s ní jedna moje hodně dobrá kamarádka) snažila vysvětlit, že mnou takto nastíněná kompozice by se hodila daleko více pro fotografii než pro ilustraci, začal jsem se pomalinku se svojí vysněnou, a do těch nejposlednějších detailů promyšlenou představou, loučit.

Ještě jsme onu mladou ženu zkoušeli umístit do poněkud jiného prostředí, do míst, kde by se případná ilustrace dala nějakým (patřičně oprávněným) způsobem obhájit, ale nakonec jsem to vzdal; ale co bylo na tom všem snad úplně nejhorší: neměl jsem ani to nejmenší tušení, jakým směrem se dále v této záležitosti ubírat.

Do toho všeho trápení mně Eva udělala jednu ´drobnou´ radost, když přišla s nápadem, že to jablko, které bude viset na těch vysoko položených větvích, a které by se mělo stát jakýmsi symbolickým ideálem, ideou pro naše celoživotní usilování a snažení, jakýmsi pomyslným majákem, který nám bude svítit na naší (někdy krásné, ale mnohdy také velice trnité) cestě životem, by mohlo být ZLATÉ.

Nakonec se mi tento její nápad opravdu velice zalíbil a stal se jedním z neodmyslitelných dílků i symbolů celé budoucí kompozice.

Jenže co teď? Co dál? Přirozeně ani zdaleka nebylo vyhráno, ba snad právě přímo naopak; pokerovou terminologií řečeno, neměl jsem v ruce k dispozici prakticky žádné karty ani na to, abych se jimi mohl pokusit alespoň nějakým patřičným způsobem blafovat…

Nic jsem ale samozřejmě nevzdával! V knihkupectvích jsem si například poctivě prohlížel těmi nejrůznějšími možnými způsoby pojaté, ilustrované přebaly knih; v prvním plánu jsem se potom snažil zaměřit na nějaké to co možná nejjednodušší grafické uspořádání; jak to proboha udělat, aby to bylo maximálně jednoduché, ale zároveň to řádně splnilo svůj účel, a ještě navíc k tomu to bylo pěkné…

Já, naprostý ´nekreslíř´, jsem se snažil kreslit nejrůznější variace, třeba šest hracích kostek (jedna až šest), na kterých budou podle nějakého algoritmu uspořádána ona jablka; nebo jsem si vzpomněl na ony nechvalně proslavené (nejen) české skořápkáře, s tím, že by se pod tou jednou (přirozeně kterou?) skořápkou skrývalo ono zlaté jablko, které visí na těch vysokých větvích…

Záchrana přichází za minutu dvanáct

Už jsem byl z toho téměř na prášky, když jsem cítil, že mi začíná přicházet nějaký hodně dobrý nápad; takovéto téměř až ´zázračné´ ´stavy´ čas od času mívám k dispozici, takže jsem prakticky okamžitě věděl, o co se v tomhle okamžiku jedná, a jenom jsem úpěnlivě prosil toho našeho Pána Boha, ať je to opravdu ONA myšlenka, ono rozhodující popostrčení, na které už tak netrpělivě a úpěnlivě čekám…

A skutečně, když se mi tu přicházející myšlenku podařilo v té mojí hlavě  dekódovat (vůbec nevím, jak se mi to tam všechno postupně po/pře/skládalo), začaly se tam rýsovat (zprvu hodně mlhavé) obrysy právě onoho počítadla, na kterém budou vzestupně v pěti řadách (a po vzoru Maslowovy pyramidy potřeb) poskládána ona jablka, pěkně od paty až k samotnému vrcholu, koruně ´stromu´, v jejímž nejvyšším možném bodě bude do všech světových stran vyzařovat ono přirozené, krásné a jedinečné charisma zlatého jablka…

Když jsem tohle všechno takto poskládal, uspořádal a doladil, málem jsem se z toho všeho samou radostí rozbrečel. Jednalo se totiž o ten nejdůležitější a rozhodující krok v tomto příběhu; ale na druhou stranu a upřímně: ještě štěstí, že jsem neměl ani tušení, kolik práce a ´bolení hlavy´ v tomto směru je ještě přede mnou, resp. před námi…

Prvně jsem začal postupovat poněkud intuitivně. Počítadlo položené na levé straně stolu, lampička, nějaký zápisník s perem, a na zdi v angličtině napsaný úryvek písně norské skupiny Katzenjammmer, přesně tentýž, jak ho nyní vidíte na pravé straně FB pozadí…

Eva mně na základě tohoto mého zadání poslala pěkný, byť ještě ne úplně dokončený obrázek, já si ho tak z různých úhlů pohledu prohlížel, a… něco mi tam nehrálo.

Poměrně brzy jsem přišel na to, v čem spočívá ten hlavní problém; v tom, že je až takový příliš usedlý, konzervativní; na můj vkus až přespříliš vážný a neoplývající patřičným charismatem, a ještě snad více bezprostřední energií; chyba ovšem byla na mojí straně hřiště: přesně takovýhle obrázek jsem si totiž u Evy ´objednal´…

Takže se k tomu opětovně muselo přistoupit ÚPLNĚ jinak. Ale proboha jak???

Několik dní jsem ještě přemýšlel o tom, že bych ten stůl s počítadlem mohl přenést do nějakého provzdušněného magického prostředí kavárny, umístěné třeba rovnou někde u mořského břehu; namísto lampičky by na stole byly umístěny přesýpací hodiny (viz. Benjamin Disraeli: „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“) Ale tak nějak intuitivně mi tohle všechno tak trochu zavánělo kýčem…

Cesta je cíl

A tak jsme se vlastně opětovně ocitli v místech, jako tomu bylo jenom o chvíli před tím. Ale zase až tak úplně vlastně NE, měli jsme už přece k dispozici ono POČÍTADLO!!!…

Na místo toho, abych se věnoval jiným záležitostem, tvrdohlavě jsem si zkoušel načrtávat nějaké nápady, jak onu kýženou a vysněnou kompozici uskutečnit; po nespočtu nepoužitelných variant se mně jako jedno z možných řešení začal poměrně líbit nápad, že na tmavě modrém podkladu bude několik bublin, ve kterých budou umístěna ta jednotlivá počítadla…

Ale pořád mi ta moje intuice namítala, že to stále není přesně to, co doopravdy hledám. Když už jsem si doopravdy začínal myslel, že mě z toho neustálého načrtávání a zkoušení těch nejrůznějších nápadů a variant hrábne, napadlo mě, že bych mohl ta jednotlivá počítadla v těch bublinách nějakým způsobem pospojovat. Ale jak? A co by tedy mělo být oním výsledným tvarem a uspořádáním???…

A najednou mi opět (a jako obvykle z ničeho nic) NĚCO říkalo, že přichází nějaký super zajímavý nápad. Když dorazil až k branám mého vědomí, vyjevilo se mi zhruba toto: středobodem celé kompozice bude CESTA (cesta je cíl), která se bude ubírat do dálky, přirozeně podle patřičných pravidel a zákonů perspektivy.

No a v zatáčkách coby taková pomyslná návěstidla budou umístěna ta počítadla, celkově tak přibližně čtyři pět kousků; no a podobně jako například u křížové cesty, imaginární (ale zároveň přirozeně i naprosto živý!) čtenář – poutník na té své cestě životem by u každé té zatáčky spatřil ono počítadlo, a čerpal by z něho energii, motivaci, inspiraci a naději pro to svoje další usilování…

S touto myšlenkou, o které jsem byl prakticky stoprocentně přesvědčen, že už bude OPRAVDU tou pravou ořechovou, pustil jsem se do domluveného pozdně odpoledního červencového telefonátu, a to všechno ve venkovních prostorách lemujících jednu pražskou městskou knihovnu, ve které jsem si byl chvíli předtím vypůjčit úžasnou monografii Oty Pavla pod názvem ´Povídky z šuplíku´.

Z původně naplánovaného, přibližně půlhodinového, rozhovoru se stalo vysoce intenzívní brainstormingové povídání značně přesahující dvě hodiny času.

Evě se můj nápad s CESTOU a na ní umístěnými počítadly docela líbil; upřesňovali jsme si a komunikovali nejrůznější možné detaily celkové kompozice, stejně jako naše představy o jednotlivých prvcích v ní umístěných.

Jediná ´drobná´ nepříjemnost, které jsme si ovšem byli oba plně vědomi, spočívala v tom, jak to udělat, aby byl obrázek pro návštěvníka stránek patřičně srozumitelný a uchopitelný; bylo by naprosto v pořádku, kdyby přišel nový člověk na Facebook a chvíli si dával dohromady, co vlastně všechny ty jednotlivé symboly, jako že i ta celková kompozice znamenají…

Ale na druhou stranu by bylo rozhodně ŠPATNĚ, kdyby mu to hledání významu a jednotlivých kontextů trvalo až přespříliš dlouho, nemluvě už vůbec o tom, že by vůbec nebyl sto pochopit, co chtěl autor těmito svými obrázky a symboly vlastně komunikovat…

Když jsme konečně dotelefonovali a já chtěl odejít ze zmiňovaného areálu knihovny (a zároveň také i školky), s mírným zneklidněním jsem zjistil, že oba hlavní východy, které byly při mém příchodu otevřeny, jsou nyní už uzamčeny.

Když jsem si už pomalu začal hledat nějaké to co možná nejschůdněji zdolatelné místo v plotě, kudyma že bych přehodil svůj krásný černobílý batoh, plnou síťovku s nákupem z Billy, a ve finální fázi také sebe sama, z druhé strany budovy jsem objevil odemčený východ…

Rozuzlení během tropické letní noci

Následně jsem prakticky celou noc nespal. A rozhodně to nebylo pouze těmi aktuálně panujícími vedry; stále jsem si totiž v hlavě přehrával ten podvečerní rozhovor s Evou, a ze všeho nejvíce potom ty naše obavy z toho, aby lidé ten náš obrázek (a následně onen symbolický příběh, který artikuluje) vůbec náležitým způsobem dokázali pochopit a uchopit…

Takže zase skoro téměř na začátku??? Třebaže jsem prakticky vůbec nic nenaspal, v hlavě mi to šrotovalo jako o život…

A potom najednou bum bác, a už to TAM bylo!!! Radostí a štěstím jsem se už (opětovně) málem rozbrečel; takže: FB pozadí rozdělíme na dvě části: v té pravé, zhruba v 1/5 z celkové plochy bude se nacházet část toho v angličtině zpívaného textu písně ´Rock Paper Scissors´ od norského ženského kvartetu Katzenjammer; no a v té stěžejní, levé části, bude se potom vyskytovat coby středobod celé této kompozice to naše jablkové počítadlo, ke kterému povede krásná, ale přirozeně také velice náročná a zapeklitá CESTA, která se už po několik tisíciletí vyznačuje pojmem LABYRINT:-)!!!…

Na modrém podkladu bude bílou barvou vyznačeno pět kružnic (opět přiznaná symbolika pěti pater Maslowovy pyramidy), které budou symbolicky představovat cestu labyrintem právě směrem k tomu ideálnímu zlatému jablku.

Na pravé straně obrázku, pod úryvkem písňového textu, bude potom nakresleno červené (nebo zlaté) klubko symbolizující takzvanou Ariadninu niť (Ariadna tímto způsobem pomohla krásnému a odvážnému Théseovi, aby se mohl vymotat právě z onoho nekonečného labyrintu chodeb, poté, co se mu podařilo zabít netvora s lidským tělem a býčí hlavou, Minotaura).

Hned téhož dne dopoledne jsem ten nápad volal Evě, a třebaže jsem kvůli tomuto telefonátu málem přišel pozdě do práce, už jsem tak nějak tušil, že tohle už bude DOOPRAVDY bingo, ona pověstná trefa do černého. A také že byla!!!

Jenom mně Eva v průběhu toho našeho krásného  povídání (a definitivně potom během několika následujících dnů) vymluvila to klubko; předně by to bylo podle jejího názoru už překombinované a zbytečně by to tříštilo pozornost, a následně tak odvádělo od středobodu celé kompozice, POČÍTADLU S JABLKY, nacházejícím se uprostřed LABYRINTU, a sestavovaném (zasazeném) podle vzoru oné slavné Maslowovy pyramidy potřeb…

O tom, že by v tom klubku mohl nějaký poctivě a usilovně hledající návštěvník stránek spatřovat jakousi afinitu například na workshop zaměřený na kurzy pletení, raději ani nemluvě…

Siniaková vs.Cirstea

Stavba byla tedy postavena, a v samotném finále jsme už řešili a ladili ´pouze´ nějaké ´drobnosti´  a vychytávky; v první řadě potom skutečnost, v jaké barvě by měl být napsaný onen písňový text. Variant přicházejících do úvahy bylo několik, největšími favority byly tmavě modrá, černá nebo šedivá…

Zrovna v této době probíhal (kvůli koronavirové pandemii) odložený tenisový Grandslam US Open. A protože miluji tenis (bohužel tedy převážně pasivním způsobem:-(:-)), rozhodl jsem se na chvíli odpočinout si od onoho poctivě vynakládaného úsilí, a podívat se na nějaký ten zápas:-)…

Zrovna hrála naše Siniaková s Rumunkou Cirsteaovou, bylo to obrovské drama, nakonec se šťastným koncem pro českou tenistku; já se ovšem od jistého okamžiku ponejvíce ve svých úvahách věnoval úplně jiným věcem a záležitostem. Opět nastoupilo u mě to klasické: ´něco´ je cítit ve vzduchu, blíží se ke mně nějaká (pro moje potřeby) podstatná myšlenka…

A pak najednou bum, bác, a už to tam bylo. Sorana Cirsteaová totiž nastoupila na tenisový dvorec v nádherném šedobílém dress codu, a já během vteřiny (poté, co jsem to přicházející vnuknutí dekódoval) jsem okamžitě věděl, že PŘESNĚ v této barvě bude napsán onen textový úryvek z písně ´Rock, Paper, Scissors´…

Okamžitě jsem volal Evě (a poslal ji fotky té Cirsteaové), prakticky hned s tímto nápadem souhlasila, a ještě (coby takovou sladkou třešničku na dortu) dodala, že má moc ráda právě onu šedobílou kombinaci oblečení…

Závěrem

Aby bylo jasno, v žádném případě si nemyslím, že by ono konečné dílko bylo něčím výjimečným či snad dokonce přímo nadpozemským, to fakt určitě ne:-):-)…; ale na druhou stranu musím upřímně konstatovat, že mám z té opravdu poctivě vykonané práce a usilování, kterou jsme oba do tohoto projektu vložili, velice dobrý pocit.

Mám ohromnou radost z toho, že navzdory ´krvi, potu a slzám´ jsme nakonec našli adekvátní řešení, s jakým se můžu s naprosto čistým svědomím plně ztotožnit, a z celého srdce si přeji, aby alespoň trochu (pokud ovšem ne více:-)) se tento tak těžce se rodící obrázek líbil také mým čtenářům.

Jo, abych nezapomněl, moc Vám, Evo, děkuji, za krásnou, smysluplnou a naplňující spolupráci, stejně jako i za patřičnou vytrvalost a trpělivost s mojí maličkostí:-)!!!

Od Počítadla k filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“