Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích

Miluji návraty na místo činu. Už při příjezdu tramvají si pozorně všímám kolem procházejících lidí: jak to vlastně všichni ti lidé mají s tím trháním? Co vlastně dělají proto, aby trhali jablka, která se nacházejí na těch vysoko položených větvích?…

Farmářská tržnice, kterou všichni zainteresovaní nazývají Dvůr, se nachází přímo naproti stanice metra Kobylisy. Právě v těchto prostorách, došlo z mého pohledu pro mě k rozhodující  ´literární´ události.  V srpnu 2014 přečetl jsem si tady u piva rozhovor s oceněnou americkou matematičkou íránského původu Mirjam Mirzániovou o tom, jak ji ze všeho nejvíce záleží na plnění úkolů, které představují běh na dlouhou trať; na úplně prvním místě potom zdůrazňovala, že ´netrhá jablka, která visí na spodních větvích´.

Jsem prakticky stoprocentně přesvědčený o tom, že kdyby mě tento článek z nejrůznějších důvodů minul, nikdy bych se nerozepsal takovýmto způsobem, jako je tomu snad právě nyní…

Pomalu se blíží konec února, namísto toho, aby zima řádně vrcholila, není tu po ní ani památky. Pravda, jak může něco vrcholit, když to vlastně ještě ani pořádně nezačalo…

Chtěl bych se posadit a dát si pivko v těch samých venkovních prostorách hospody, jako před těmi zhruba pěti a půl lety, ale ještě mají zavřeno. Přesunuji se tedy o kousek vedle, do pouze o pár metrů vzdálené, útulné kavárničky jménem Orient; nachází se hned v blízkosti vstupu do areálu.

Není Orient jako Orient

Její romantický a všeříkající název jsem si ještě o něco více oblíbil poté, co mi jedna moje známá sdělila, že právě Orient se jmenuje proto, že jen kousek odtud, někde na úrovni jednolitého pásu plotu a budov, které obepínají celý Dvůr, stálo už před drahnou dobou prostorné kino téhož názvu.

Lehce jsem si poté spočítal, že zatímco mě zhruba v polovině sedmdesátých let můj moravský dědeček učil jezdit v rodných Pardubicích na malém dětském trojkole, moje známá si v tom (lidsky) nejkrásnějším možném věku na plné pecky užívala magického kouzla filmového plátna…

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Struktura a organizace celé tržnice je přibližně stejná, jako tomu bylo před těmi více než pěti lety; po levé straně kamenná prodejna s ovocem a zeleninou, hned vedle následuje prodejna mléčných (přirozeně farmářských) výrobků. Z druhé strany je to potom síť menších obchůdků, které nabízejí nejrůznější paletu (především) potravinového zboží. Jakýmsi středobodem celého tohoto živého, dynamického, a zároveň také velice útulného prostoru je potom obrovský ořešák, kde pod přímým dohledem jeho přilehlých větví se nachází ona avizovaná hospůdka.

Prostory stejné nebo podobné, ale majitelé, či (snad přesněji) pronajímatelé, jiní. Letos na jaře budu ochutnávat už jiné pivo než tomu bylo před pěti lety, a namísto skvělého sýru a vína od sympatického Itala odněkud z Toskánska budu testovat izraelskou kuchyni…

Sedím uvnitř kavárny v těsné blízkosti širokého okna, skrz které je vidět téměř na celý Dvůr.  Vychutnávám si dvojku červeného, a na místo toho, abych se začetl do Řeka Zorby nebo do knihy úchvatných povídek od laureátky Nobelovy ceny za literaturu, kanadské spisovatelky Alice Munroové, dívám se jakoby před sebe někam směrem do daleka, a snažím se při tom plně ponořit do vzpomínek, jakých že to vlastně příběhů jsem byl v těchto prostorách v poslední době svědkem…

Jak to tedy vlastně mají lidé s tím trháním?

Mé plné soustředění a vzpomínání krapet narušují lidé, kteří korzují po areálu, pravděpodobně aby si něco nakoupili. Pravda, rozhodně jich není tolik, jako jich tu bude na jaře; o létu ani nemluvě, to si častokrát ani nesednete… Ale přesto: sympatická, možná tak čtyřicetiletá dáma: na první pohled vypadá spokojeně, snad až ´šťastně´; zamýšlela se někdy nad smyslem svého života? Našla jeho naplnění? Netrhá čirou náhodou jablka, která visí na spodních větvích?…

A co ten muž středního věku v montérkách, který si to namířil rovnou ke stánku s uzeninami? Nebo ty tři ženy, které si něco navzájem povídají a společně se tomu smějí?… Pravděpodobně to budou nějaké úřednice z blízkého okolí, neboť jsou teprve dvě hodiny odpoledne… Jak to asi ti všichni procházející lidé mají s tím trháním?…

Už jsem zase plně soustředěný. V prostorách, které nyní zejí prázdnotou, bude za několik málo týdnů opět rušno. Čas od času se tam budu cestou z práce zastavovat ´na jedno´; buď sám, nebo třeba s jednou mojí dobrou kamarádkou, tak jako tomu bylo i předešlá léta…

Právě v těchto kulisách, byť to bude ještě poměrně za hodně dlouhou dobu, bude se scházet hlavní hrdina jedné z mých budoucích knížek se svojí známou, budou si vychutnávat akurátně vychlazenou jedenáctku, a k tomu si pěkně povídat. O čem? No přece o životě!…

Nepřipraven a nepříjemně zaskočen

V loni někdy v červnu jsme tu opět měli sraz, ohromně jsme si ty nejdelší dny v roce užívali. Opomněl jsem ještě zmínit, že dalšími nepřehlédnutelnými postavičkami jsou v tomto areálu jeden roztomilý a přítulný kocourek (druhého kocourka už si bohužel někdo odnesl) a poté také jedna paní pozdnějšího seniorského věku, která, kromě toho, že ji moc chutná místní pivečko, odnáší hostům ze stolu (ať už s jejich svolením nebo klidně i bez něho) na první pohled zdánlivě prázdné půllitry…

No a právě v tom loňském červnu mně tahle skutečnost, nějakým, pro mě docela záhadným způsobem, dostatečně a patřičně nesepnula, a já si dovolil (v její přítomnosti!) odnést onu inkriminovanou, už na první pohled prázdnou nádobu, do které se posléze nalévá lahodný zlatavý mok, sám…

To jsem ovšem opravdu neměl dělat, v mžiku mi totiž vyťala tak rázný a především potom až téměř neuvěřitelně tvrdý políček, že jsem byl z toho poněkud zaskočený nejen já, moje kamarádka, či ostatní lidé nacházejí se v našem nejbližším okolí, ale také i ona dotyčná dáma. Nakonec ovšem, namísto toho, abych ji řádně odvedl vystřízlivět pod ledovou vodu, jak jsem to měl původně v úmyslu, tak když jsem spatřil, že se samou bezradností rozklepala až takovým způsobem, že se málem na místě rozplakala, začalo mi jí být líto, a nakonec jsem to byl já, kdo si šel strčit tu svojí proplesknutou hlavu pod vodovod…

Všichni hrajeme

Vloni v létě jsem musel ukázal tu nádhernou a magickou tržnici svojí pardubické tetě, která v té době u mě prodlévala na každoroční návštěvě; třebaže bylo pondělí, akorát jsme se trefili do koncertu živé kapely, která v průběhu večera přehrávala ty největší česko-slovenské i světové hity, přibližně od osmdesátých let nahoru.

Prostory tržnice byly naplněné až k prasknutí, s notnou dávkou štěstí jsme zabrali jedny z posledních volných míst u stolů… Poměrně očekávaně se zde nacházelo daleko více žen než mužů, na parketu potom byl ten rozdíl ještě daleko markantnější…

Kromě několika málo mladých žen, tancovaly zde spíše ženy středního, a o trošičku více než středního věku. Pravda, mnohé z nich nebylo přes jejich postupně vybledávající tetování pomalu ani vidět…

Ale mě spíše v tomto směru zajímalo prozkoumávat (a následně přirozeně také analyzovat) poněkud jiné fenomény; jasně, samozřejmě, že jsem uvažoval o tom, jestli jsou tyto ženy ´naplněné a šťastné´, ale ještě daleko více mě zaujalo, jak při tom totálním ponoření se (flow) do toho tance ´obrovsky´ omládly, jako by se pomyslným mávnutím kouzelného proutku v mžiku vrátily do bezstarostného období svých mladých let, která ještě určitě byla plná snů, tužeb, očekávání a těch nejroztodivnějších přání…

V té úplně první rovině jsem se zde ovšem pokoušel verifikovat ještě jeden, podle mého názoru velice podstatný fenomén, totiž fenomén hraní těch nejrůznějších rolí. Snad v tomto ohledu ani nemusím připomínat, že všichni nějakým způsobem hrajeme. Lišíme se jenom tím, jestli o tom víme, že (když) hrajeme, a jakým (jestli vůbec nějakým) způsobem toto ´hraní´ na vědomé úrovni promýšlíme a korigujeme…

Z logických důvodů se domnívám, že ženy jsou nuceny (neboť jsou v tomto ohledu daleko zranitelnější než muži) hrát daleko častěji a rafinovaněji… No a jedním z nejfantastičtějších fenoménů, které snad vůbec existují, je potom podle mého názoru ten, když se žena dostane do takové situace, kdy už nemusí nic před těmi druhými předstírat, a může se stát, alespoň pro tuto chvíli, konečně sama sebou… A taková, snad přímo až archetypální, situace nastává právě při tanci.

Svobodně uvězněná ve víru tance

Svobodně uvězněná v jeho víru, aniž by si toho povětšinou byla nějakým výraznějším způsobem sama vědoma… Tak trochu paradoxně o ní samotné naopak vypovídá její tanec tolik, že kdyby o tom měla, třeba jen malé, tušení, přestala by snad pro jistotu úplně s tancováním…

Ale ona přirozeně přestat nemůže, neboť pohyb, víření, tanec, jsou jedním z jejích klíčových atributů a přirozeností; nevyčerpatelným pramenem radosti a samotným přitakáváním životu…

Jejda, to už mám dopito?… Dáte si ještě jednu?… Děkuju, až zase příště, teď už musím jít konečně začít něco pořádného dělat…

Až budete mít teď na jaře nebo v létě na chvíli čas, nebo třeba budete zrovna projíždět Prahou, zastavte se v kobyliské tržnici a nasajte její okouzlující atmosféru.

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“