Neobyčejné cesty autobusem

Snad nejvíce ze všeho miluji, když mě nějaká ´informace´ – ať už v podobě knížky, filmu, myšlenky, ´hlášky´, vlastně prakticky jakéhokoliv HODNĚ zajímavého příběhu – osloví až takovým způsobem, že mě ta moje úžasná:-) intuice prakticky okamžitě napoví, že je to prostě bomba, tak říkajíce naprostá trefa do černého.

Za autobusem ani chlapem se neběhá!

Něco podobného se mi přihodilo nedávno, když jsem si na Facebooku přečetl aktuální životní motto jedné jeho uživatelky, Katariny: „Za chlapom a autobusom sa nebehá. Vždy príde ďalší.“…

ZA CHLAPOM A AUTOBUSOM SA NEBEHÁ. VŽDY PRÍDE DALŠÍ!!!…

Tolik příběhů a asociací mně po této takřka geniální větě (a klidně si u toho ještě pro rozšíření pole působnosti můžeme zaměnit ´chlapy ´ za ´ženské´:-)) prakticky okamžitě přišlo na mysl…

Od mojí milované knížky Johna Steinbecka Toulavý autobus přes můj vysoce originální  ´jednodenní´ přejezd z albánského přímořského letoviska Drač do chorvatského Dubrovníku… Až po skutečnost, že kdybych se tímto poetickým, praktickým i pravdivým pořekadlem v jednom o něco více i krapet prozíravěji a pragmatičtěji v tomto svém stávajícím životě řídil, kolik bych (ohledně těch úžasných (mužsko – ženských záležitostí) ušetřil času, energie i poměrně zbytečných nervů:-(:-):-)…

Pro náš samotný život, řekl bych, je docela dobré našlapovat po minovém poli těchto velice křehkých, subtilních a docela často i poměrně citlivých záležitostí, poněkud opatrně, abychom třeba ve svém upřímně:-) snaživém usilování nedopadli podobným způsobem jako jedna mladá hrdinka onoho již zmiňovaného vynikajícího Steinbeckova románu Toulavý autobus, Norma.

Toulavý autobus

Amerického romanopisce první poloviny 20.století Johna Steinbecka řadím se stoprocentní jistotou mezi největší spisovatele celé literární historie. Určitě jste už četli některý z jeho románů, ať už ty ´tlustý´ a nejslavnější, jako Hrozny hněvu či Na východ od ráje, nebo ty ´o něco málo tenčí´ jako například Na plechárně, O myších a lidech nebo třeba právě onen zmiňovaný Toulavý autobus.

Steinbeckův skvělý román Toulavý autobus se odehrává ve dvou základních prostorech a rovinách; na začátku se postupně seznamujeme s jeho hlavními hrdiny i kulisami maloměsta na americkém západě; snad ještě přesněji s prostory budovy, kterou si pořídili k podnikatelským účelům hlavní hrdinové příběhu, manželé středního věku, Chicoyovi.

Vedle jídelny jsou zároveň také vlastníky koncese na veřejnou autobusovou trať. No, a v tomto jejich poměrně pestře namixovaném podnikání jim pomáhají zejména dva mladí lidé: Kid, zvaný Puchýř (záležitosti kolem autobusů), a krapet až moc romanticky založená slečna Norma (záležitosti týkající se kuchyně a obsluhy zákazníků).

Druhá polovina příběhu, resp. celé knihy, se následně odehrává poté, co následkem prudkého deště není onen ´toulavý autobus´, který se nachází se svými zákazníky někde uprostřed své pravidelné trasy, schopen dalšího pokračování v jízdě; jak známo, právě v krizových situacích se ukáže snad nejvíce, co je ten který člověk doopravdy zač, jaký že má charakter…

Pokud jste si ještě doposavad (mimo jiné navzdory stávající brutální válečné realitě) čirou náhodou tak nějak jako mysleli, že člověk je ve své podstatě ´dobrý´, vyvede vás John Steinbeck svým mistrovsky napsaným i vypointovaným (na jeho poměry poměrně tenkým) románem velice rychle z omylu…

Vlastně, možná ještě na samém začátku jeho dospělého života by člověk možná CHTĚL být dobrý, ale v kombinaci s postupujícími životními situacemi a zkušenostmi se mu toto zbožné přání jaksi nedaří patřičně naplňovat či realizovat…

Můžou za to SAMOZŘEJMĚ převážně ti druzí lidé, kteří ho svými postoji, jednáním a konkrétními činy naučili, že člověk je člověku vlkem, a tak nakonec člověku nezbude nic jiného, než chránit svoje zájmy a vybojovaná teritoria mnohdy nepříliš férovými či seriózními způsoby…

No, a právě na příkladu Normy – možná i z toho důvodu, že s vysokou pravděpodobností neměla příležitost nasát moudro z onoho vynikajícího motta, které má Katarina připíchnuté na Facebooku:-):-) – si krásně ukážeme, jak to vypadá, když se nám naše (pro zdravý, radostný a naplněný život) tolik potřebné snění tak trošinku jako vymkne z rukou.

Norma, jako snad každá sotva dvacetiletá dívka, má svoje sny a touhy, co by chtěla ve svém budoucím životě dělat a čeho by chtěla dosáhnout. No, a aby patřičně psychicky přežila onu stereotypní, nekvalifikovanou a nijak inspirativní práci, a k tomu ještě velice často protivnou a náladovou paní Chicoyovou, utíkala, jenom co to bylo možné, ke snům.

Ale k jakému snění! To nebylo jen tak obyčejné snění, jako máme většina z nás obyčejných smrtelníků; ona se chtěla stát rovnou uznávanou americkou herečkou, hollywoodskou hvězdou…

Ale to ještě není zdaleka všechno. Ona se (ve svých snech!!!) přátelila s tehdejší obrovskou hollywoodskou hvězdou Clarkem Gablem (Sever proti jihu) a v dopisech mu vyznávala lásku:

„Napsala dvanáctistránkový dopis začínající ´Drahý pane Gable´ a končící ´milující přítelkyně´. Zachvěla se pokaždé, že by pan Gable mohl vypátrat, kdo ten dopis napsal.“

Ale pozor, Norma byla nejen hodné a romantické děvče, ale také byla věrná! Nikdy by svému milému nezahnula, to ani náhodou. To ať si ty ostatní rajdy a poběhlice lítají za těma svýma Sinatrama nebo jinýma, podobně laděnýma, hejskama. Ona je slušné děvče ze slušné rodiny, a tenhle do očí bijící podraz by svému milému nikdy rozhodně neprovedla.

Norma opravdu nechtěla nic ponechat náhodě, a docela přirozeně přemýšlela také nad tím, jaké by s touto hollywoodskou hvězdou par excellence mohlo být milování. Ale tak trochu si úplně nevěděla rady, neboť prakticky ještě žádné zkušenosti v tomto směru až doposavad nenasbírala.

„Praktické milování v jejím životě byla zatím jen řada zápasnických utkání na zadním sedadle automobilu, s cílem udržet si na sobě šatstvo. Prozatím vždycky vyhrála, ale jen prostým soustředěným odporem. Byla přesvědčena, že pan Gable by nejen nic takového nedělal, ale ani by mu nebylo vhod, kdyby o tom třeba jen slyšel.“

Ubíhající roky

Ani poněkud přecitlivělá Blanche ze světově proslulé divadelní hry Tennessee Williamse Tramvaj do stanice touha ´nebyla dovezena´ ke štěstí, lásce, smyslu a naplnění svého života; ba právě naopak, její život, na rozdíl od toho Normina, skončil naprostým fiaskem, zoufalstvím a pádem.

Annie Ernauxová (narozena v roce 1940), laureátka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2022, popsala ve své famózní ´deníkové´ monografii pod názvem Roky svoji cestu životem od malé holčičky přes zamilovanou slečnu a mladou ženu plnými doušky si užívající studentských večírků, až po manželku a matku dvou synů…

…a poté, po letech, rozvod, o mnoho let mladší milenec a úplně nakonec osamocené bydlení s kočkami…

„Srpen 1949. Chlapci a dívky byli všude zvlášť. Chlapci byli hluční, nebrečeli, pořád by něčím házeli, kameny, kaštany, petardami, tvrdými sněhovými koulemi, říkali sprostá slova, četli Tarzana a Bibiho Fricotina. Dívky, které se jich bály, byly nabádány, aby je nenapodobovaly, aby dávaly přednost klidnějším hrám, zlatá brána otevřená, skákání panáka, všechno lítá, co peří má.“

(…) Červenec 1955. Při psaní úkolů poslouchá písničky z rádia, texty si zapisuje do notýsku, a celé dny je pak nosí v hlavě, ve škole i kudy chodí, říkals, říkals přece, jak ji máš rád, cos provedl své lásce, že teď v dešti pláče.

S chlapci nemluví, ale neustále na ně myslí. Chtěla by mít právo používat rtěnku, nosit punčochy a vysoké podpatky – za ponožky se stydí, venku si je svléká -, aby dala najevo, že patří do kategorie dívek a že stojí za to se za ní na ulici otočit.

(…) 1957. Na této /fotografii/ stojí už velká dívka s rovnými, polodlouhými tmavými vlasy, oči v širokém obličeji mhouří před sluníčkem a trochu se vykrucuje v bocích, aby dala vyniknout křivce stehen pevně obemknutých a zeštíhlených úzkou, rovně střiženou sukní pod kolena. Světlo jí dopadá na pravou tvář, zvýrazňuje poprsí dmoucí se pod svetrem s bílým límečkem á la Petr Pan.

(…) Červen 1963. Vlasy má sčesané do stran s pěšinkou uprostřed po vzoru George Sandové, s obnaženými širokými rameny působí nejvíce ´žensky´. (…) Nemá brýle. Snímek byl pořízen v období mezi zkouškami a vyhlášením výsledků. V období probdělých nocí, diskusích v barech a v pokojích ve městě, po nichž následuje svlékání a hlazení, vedoucí až na samý práh neopatrnosti na pozadí písně ´La Javanaise´ od Serge Gainsbourga.´

(…) Zima 1967. Na snímku není vidět jeho autor, přelétavý student, který zůstal věčným klukem a během necelých čtyř let se stal manželem, otcem a státním úředníkem v horském městě. Spoušť stiskl určitě v neděli, v jediný den, kdy mohou být všichni spolu, kdy ve vůni oběda bublajícího na plotně, se žvatláním dítěte stavějícího z lega, při opravě splachovadla na záchodě a na pozadí Bachovy Hudební obětiny budují společnou paměť a utvrzují se v pocitu, že když se to vezme kolem a kolem, jsou šťastní.“

Muži a ženy

Velkou, možná až přímo klíčovou důležitost onomu úžasnému a převelice moudrému:-):-) citátu „Za chlapom a autobusom sa nebehá. Vždy príde ďalší.“ s vysokou pravděpodobností přikládá nesčetné množství mužů a žen. Jinak by přeci spisovatel a hvězdný párový psychoterapeut Honza Vojtko sotva mohl upozorňovat na vypozorovanou skutečnost, že muži udržují online přibližně sedm až osm skrytých (paralelních) kontaktů, zatímco ženy přibližně půlku.

Vojtkova teorie se až nápadně podobá té naší, AUTOBUSOVÉ:-):-)… Zmiňuje se v ní totiž o tom, že se tak děje v prvé řadě z toho důvodu, že když vztah zadaných lidí prochází nějakou vážnější krizí nebo když hrozí přímo rozchod, tak aby zainteresovaní aktéři co možná nejvíce eliminovali míru rizika skutečnosti, že by mohli zůstat sami…

„Existuje výzkum, že heterosexuální muž má průměrně více zadních hořáků než heterosexuální žena. (…) To neznamená, že se rozhoří, ale že tam jsou. Další problém spočívá ve vztahové pozornosti. Pozornost, kterou bych měl věnovat svému partnerovi, najednou rozmělňuji mezi další kontakty. (…) Komunikace mezi lidmi na sociálních sítích překračuje určitou hranici intimity a velmi rychle se může změnit v příležitost. Mnoho lidí tuto komunikaci dokonce záměrně udržuje. Jde o jakýsi pseudointimní vztah, který si dotyčný pěstuje pro případ, že by to se současným partnerem nevyšlo, abych nezůstala sama nebo sám.“

Neboli se zainteresovaní aktéři preventivně brání tomu, aby jí, respektive jemu NEUJEL autobus, ve kterém se plánovali svézt, respektive poměrně dlouhou dobu svého života vozit:-)…

Nejdražší sprcha v životě

Tak alespoň takto okrajově, pouhým dotknutím se (touch) jsme probrali první část ´autobusové záhady´, totiž ´že za chlapem (ženskou) se neběhá, neboť za nějaký čas pojede (přijede) další´…

Druhou část onoho krásného citátu, že ´za autobusem se neběhá´ téměř každý všední den zakouším v praxi, když prakticky neustále DOBÍHÁM autobus, který mě vozí do Prahy do práce, a který mi díky bohu staví téměř až před barákem…

Zejména při zpáteční cestě domů, když si zrovna nečtu nebo o něčem nepřemýšlím, nezapomenu si při průjezdu Líbeznicemi připomenout, že právě tady žil biologický otec nejslavnějšího československého filmového režiséra Miloše Formana, anebo se o několik minut později pokochat úžasným pohledem na majestátnou (a pro naši státnost tak významnou) horu Říp…

No, a když jsem absolvoval ty svoje krásné zahraniční výjezdy (Tour), převážnou část trasy jsem absolvoval právě tím autobusem…

Z Prahy do Lvova (ach jo:-() nebo do srbského Nového Sadu (rodiště první manželky Alberta Einsteina, Milevy Marićové), kde jsem dále pokračoval do Bělehradu a Niše; z Niše přes noc do hlavního města Severní Makedonie Skopje (rodiště Matky Terezy); ze Skopje opět přes noc do hlavního města Albánie Tirany, a z Tirany k moři do Drače…

No, a z onoho albánského přímořského letoviska jsem se pokusil o hodně odvážný i smělý kousek, totiž dotknout se (touch) Černé Hory (Podgorica, Budva, Kotor) s nočním příjezdem do chorvatského Dubrovníku, kde jsem měl už z domova zaplacené ubytko…

Přímořské Budva i Kotor (viz. Boka Kotorská, spojená známými událostmi z konce 1. světové války) byly přenádherné, ale už v podvečer v Budvě jsem věděl, že ten ´noční´ autobus do Dubrovníku prostě nemůžu stihnout…

Dorazil jsem tam nakonec druhý den někdy po deváté ráno, vcelku rychle jsem se zorientoval a našel svůj krásný (a docela dost drahý) hostel přímo v srdci Starého města, a jen tak zkusmo jsem zkusil mladíka na recepci ´přemluvit´, jestli by nešlo tu promeškanou zaplacenou noc přesunout na tu následující…

Převelice se mi omlouval, ale samozřejmě to NEŠLO, a tak jsem ho alespoň slušně – byť jistý si svým výsledkem – požádal o to, abych se mohl v tom hostelu alespoň vysprchovat, udělat si kávu, čaj a něco dobrého k jídlu; v tomto směru už mi bylo ´samozřejmě ´ vyhověno, a tak jsem absolvoval jednoznačně nejdražší sprchu i pití kávy ve svém dosavadním životě…

Pella

Nebo třeba při té mojí krásné Greek Tour, když jsem v raném odpoledni cestoval autobusem z Korintu a měl jsem zaplacený hotel ve starořecké Olympii. No, a cestou jsem se chtěl symbolicky dotknou (touch) genia loci starořecké Sparty a všech těch jejich dávných příběhů a činů…

Nakonec to dopadlo tak, že jsem se starořecké Sparty dotýkal přibližně 15 minut na místním autobusáku, neboť ten autobus, kterým jsem ´musel´ takhle narychlo odjet, byl toho dne posledním, kterým jsem se mohl do té Olympie dostat…

A potom ´neobyčejná cesta autobusem´ z Athén do ´věšteckých´ Delf a hned další den do Soluně (věrozvěsti Cyril a Metoděj) a odtud AUTOBUSEM výlet do Pelly, kde se narodil a prožil svoje dětství a rané mládí Alexandr Veliký Makedonský…

Určitě naprostá většina z vás má s cestou autobusem spojeno spoustu zážitků a příhod, a ti ´šťastnější z nás´ v těchto prostorách dokonce prvně spatřili svého budoucího životního partnera; takhle se například se svojí stávající přítelkyní seznámil můj veliký kamarád Karel.

Mně se podobný majstrštyk, pokud si tedy dobře vzpomínám, jako úplně nepodařil:-(:-), ale určitě jsem si v tomto dopravním prostředku za ta dlouhá léta popovídal i se setkal se spoustou zajímavých lidiček…

Když jsem jako ´začínající´ cestovatel cestoval v létě 1997 (jak jinak než autobusem) z Prahy do Sýrie (ach jo:-() (s přestupem v Istanbulu), tak někde těsně před tím, než jsme přejeli tureckou hranici, seznámil jsem se v autobuse se (na rozdíl ode mě) zkušeným cestovatelem Honzou, se kterým jsme se velice rychle dohodli, že naši společnou Tour začneme v Damašku.

No, a tam jsem se od něho naučil spoustu záležitostí i vychytávek ohledně toho ´trošinku vzdálenějšího´ cestování, a když se po pár dnech naše cesty rozešly (já jsem dál cestoval po Sýrii, Honza měl namířeno do Jordánska), nabral jsem – přirozeně kromě pokory a patřičného respektu – také patřičnou dávku sebevědomí, abych tu svoji Tour nejen bezpečně (samozřejmě v rámci reálných možností, panujících podmínek, včetně tolik potřebného onoho pověstného kousku štěstí) zvládnul, ale abych si ji přirozeně také patřičně užil:-)…

Až budete mít chvilku, tak si určitě přečtěte tu nádhernou prózu od Jacka Steinbecka Toulavý autobus.

Ale úplně ze všeho nejvíce mějte na paměti onu skutečnost, že „Za chlapom a autobusom sa nebehá. Vždy /totiž/ príde ďalší!!!“:-):-)…

Od Autobusu k Filozofii úspěchu

No, a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“