Mlíkař

Miluji, když mě udělá radost nějaká knížka, třebaže na jejím samotném začátku nemám ani to nejmenší tušení, jestli tomu tak doopravdy bude…

V tomto článku se budeme zabývat třemi nádhernými knihami, které čistou shodou náhod všechny napsaly ženské autorky:-)…

Úplně konkrétně jsou jimi ´Prolhaný život dospělých´ od snad nejčtenější a nejúspěšnější autorky současnosti Eleny Ferrante, ´Plačící Zuzana´ od Alony Kimchi, a konečně prestižním oceněním v podobě Man Bookerově ceny ověnčený ´Mlíkař´ od severoirské spisovatelky Anny Burnsové…

Takhle to mají muži, a takhle zase ženy

Prvních dvou zmiňovaných titulů jsem se již lehce dotkl (touch:-)) v některém z předchozích článků, přesto se domnívám, že nebude úplně od věci připomenout si jejich emblematické věty.

V případě ´Prolhaného života dospělých´ se jednalo o konstatování hlavní hrdinky celého příběhu náctileté Giovanny, která kdyby načerpala ve svém dosavadním životě alespoň o něco více znalostí či informací o základních formách mužského ustrojení, ´uvažování´ a ´myšlení´, nebyla by možná až tak převelice překvapena, zaskočena a vyvedena z míry z poněkud (v jejích očích) až naivně šokujícího mužského chování…

„Jak je možné, říkala jsem si v duchu, že jsou muži tak pitomí, jak je možné, když se těch dvou jen dotknu nebo je nechám, aby se dotkli oni mě, rázem nevidí a neslyší, necítí dokonce ani to, že je mi ze sebe samé špatně.“…

Naopak v jedné poměrně charakteristické pasáži tak trochu symbolizující a poodkrývající ženský způsob myšlení a její po/rozumění světu, pro změnu zase pro mužskou část čtenářského publika o něco méně povědomý, uchopitelný či snad pro někoho až stěží pochopitelný, krásně a pregnantně vyjádřila izraelská autorka Alona Kimchi ve svojí skvělé monografii ´Plačící Zuzana´:

Rivki vycítila v jeho hlase zřetelné a bodavé ostny ironie a sarkasmu, když si poněkud nediplomaticky dovolil rozporovat nebo snad dokonce i napadnout její umělecké nadání, nadšení a nápady.

„Měla jsem pocit, že vy to pochopíte. Víte co, v Izraeli je všechno malé, provinční. Lidé tu nechápou věci, které jsou trochu zvláštní. I když jsem slyšela, že i u vás v New Yorku se dělá spousta blbostí.“

Sympatický mladý muž, který ještě navíc vysoce zaujal onu nebohou mladou ženu svým fyzickým vzezřením i charismatem, snažil se následně všemožně stočit kormidlo stávajícího rozhovoru zpátky k jeho sestřenici Zuzaně a k řešení jejích stávajících problémů.

´Rivki se skoro radovala. Teď hostovi ukáže, co to je svádět nevinnou dívku a pak ji sprostě odvrhnout. Spící amazonka, která se ukrývá v srdci každé ženy, se probudila falešným polibkem princovým a povstala, aby jej zabila.´…

No a co nezapomenutelného bychom mohli vypíchnout v Burnsové ´Mlíkaři´? Třeba tohle!

„Tak jo, Já toho nechám,“ řekla jsem, čímž jsem myslela čtení za chůze.

(…) „Tak se mi to líbí,“ pobídla mě kámoška. „Jako použij mozek, ne, nech tý svý zatvrzelosti, zapracuj na svým přístupu, slez z těch svejch nafoukanejch výšin a ukaž svýmu okolí aspoň špetku toho přátelství. Klidně jen něco nepodstatnýho, co je uspokojí místo abys je furt popichovala tím svým mlčením.“

(…) ´Tím naše schůzka v horním baru skončila a poté už jsem se s nejstarší kámoškou ze základky setkala jen třikrát. Poprvý o čtyři měsíce později na její svatbě na venkově. (…) Rok po svatbě jsem se s ní setkala ještě jednou, tentokrát na pohřbu jejího manžela. Tři měsíce poté jsem se zúčastnila jejího vlastního pohřbu. Uložili ji hned vedle manžela, na odpůrcovský plácek.´

Schopenhauer a spol.

Drobná vsuvka: docela by mě zajímalo, jakým způsobem čtete beletrii či romány právě VY:-)…

Domnívám se, že co čtenář, to naprosto ORIGINÁLNÍ přístup; někdo se do knihy a jejích postav totálně emocionálně položí, jiný čte třeba více analyticky, algoritmicky, příběhově nebo porovnává jednotlivé postavy či pasáže knihy se svým vlastním, REÁLNÝM životem…

A já? Já používám tolik způsobů a variací čtení, až mi jde někdy z toho hlava kolem, a tak trošku si musím dávat pozor, abych se, jemně řečeno, úplně neztratil v těch nejrůznějších ´způsobech a technikách´, a to všechno potom přirozeně na úkor onoho naplňujícího, krásného a křišťálově průzračného čtenářského´zážitku´…

Tak například se snažím číst knihu, resp. postavy v ní se vyskytující a jednající, ´podle Schopenhauera´; Schopenhauer tvrdí, že „volní akt a tělesná akce (…) jsou jedno a totéž.“ 

A připomíná, že jakékoliv tělesné jednání (nás bude přirozeně nejvíce zajímat to ´lidské´) „je objektivovaný akt vůle, tj. akt vůle, který je přístupný názoru. Tělo je vůle objektivovaná v čase a prostoru.“

No a další z jeho nejproslulejších úvah je tvrzení, že „podstata člověka nezáleží v myšlení, vědomí, rozumu. (…) Naše vědomé myšlenky jsou jen hladina hluboké tůně. Naše soudy obvykle nevznikají zřetězením jasných myšlenek podle logických zákonů – ačkoli o tom rádi přesvědčujeme sebe i jiné. Vznikají v temné hlubině, ale je to téměř tak neuvědomělý děj, jako trávení.“…

K tomu si potom ještě občas připomenu něco od Nietzscheho, jako třeba že „člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka.

Co je velkého na člověku, jest, že je mostem a nikoli účelem; co lze milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem.“…

Nebo si knihu užívám i se jí prokousávám třeba po ´hrabalovsku´, resp. ´pábitelsku´:-); u toho si často vzpomenu třeba na starého Haňťu, který v Hrabalově ´Příliš hlučné samotě´ pracuje ve sběrně surovin, nebo na hrabalovskou ´komínovou´ poetiku, kterou ve vrchovaté míře najdeme například v ´Postřižinách´, ve kterých ji nezapomenutelně ztělesnil svérázný strýc Pepin.

No a v neposlední řadě také čerpám z ´naděje a usilování o nalezení životního smyslu´ (například) v úžasných Tolstého nebo Steinbeckových románech či novelách, coby ´kontrapunkt i osvobození v jednom´ od příšerných a beznadějných Dostojevského ´běsů´…

Prolhaný život dospělých

Když si člověk pořídí novou knihu Eleny Ferrante, má už prakticky vyhráno; pokud jste ještě čirou náhodou nestihli přečíst její vynikající tetralogii ´Geniální přítelkyně´, tak to určitě v nejbližší době napravte:-); u této autorky máte prostě JISTOTU, že nemůžete sáhnout vedle…

No, a protože jsem jaksi intuitivně (i snad tak trošku logicky) odtušil, že nebudu potřebovat přespřílišnou energii na dostání se do děje, mohl jsem ji věnovat (přirozeně kromě samotného příběhu) oněm některým mým výše zmíněným ´čtenářským technikám´.

Nejvíce jsem si v tomto případě rozhodně vypomáhal právě tím Schopenhauerem, snad také i proto, že kromě ´čtení a snazšího pochopení životů´ jejich hlavních postav, bylo cítit (prostřednictvím některých jejích aktérů) nadšení a hlad po vědění a poznání…

„Ty,“ řekla, „jsi z něj nervózní, myslíš, že je jako ti lidé, co pořád leží v knihách, mají tendenci ostatním poroučet a o všem rozhodovat. On takový není, pamatuju si ho ještě jako malého kluka, nikdy to s učením moc nepřeháněl, rozhodně to nebyl nějaký zahloubaný učenec. Pořád někde venku lítal za míčem, je to typ člověka, který se učí za pochodu, vždycky dělal deset věcí naráz. Připomíná zvíře, které nerozlišuje mezi tím, co je dobré a co jedovaté, jemu nevadí nic, protože – a to jsem viděla na vlastní oči – dovede každou věc, které se jen dotkne, přetvořit tak, že na ni musíš zírat s otevřenou pusou.“

Už podle názvu knihy, resp. výše uvedených zmínkách, je nabíledni, že zde budeme v té úplně nejbazálnější rovině svědky postupného putování, resp. přerodu hlavní hrdinky celého příběhu z dětství do dospělosti, když na první pohled ve zdánlivě velice pevném a nerozlučném manželství jejich rodičů začnou se jakoby znenadání objevovat vážné trhliny, které nemůžou nepoznamenat následující dívčin život a osud, když oslabená zklamáním z chování svých nejbližších bude o to více usilovat (někdy více, někdy méně úspěšně) vyznat se a nalézt v sobě samé…

Nebyla by to Ferrante, kdyby si jako DEMIURG celého příběhu nehrála v některých partiích s váženým čtenářem tak trochu jako kočka s myší, a (třebaže přirozeně nic klíčového a rozhodujícího pro tento příběh rozhodně nebudu prozrazovat:-)), tak od jistých pasáží, ve kterých se začnou protínat vzájemné osudy některých z hlavních postav, budeme napnutí jako struny až do samotného konce, jak to asi nakonec všechno dopadne…

Plačící Zuzana

Zatímco ´Prolhaným světem dospělých´ jsem se prošlapával krajinou onoho literárního díla téměř s úsměvem na rtech:-), u ´Plačící Zuzany´ stejně jako u ´Mlíkaře´ jsem musel tvrdě (nebo snad tvrdohlavě:-)?) odhazovat pomyslnou lopatou nahromaděné (a jakoby stále neubývající) závěje, kterými jsem zpočátku prostě vůbec nebyl schopen projít; kolikrát jsem to chtěl vzdát, vykašlat se na to a pustit obě knihy k ledu; nakonec jsem to, jak známo, neudělal:-), a byl jsem za svoji vytrvalost a nezdolnost přebohatě odměněn…

´Plačící Zuzana´ izraelské spisovatelky Alony Kimchi přivádí své čtenáře do kulis současné izraelské společnosti. Už podle názvu knihy můžeme odvodit, kdo tak asi bude onou hlavní hrdinkou celého příběhu.

Zuzana Rabinová je nadměrně citlivá mladá žena, která je po emoční stránce vysoce závislá na svoji matce; bez její pomoci prakticky není schopná v reálném vnějším a tvrdém světě existovat…

Všechno se to změní, když se u obou našich žen ubytuje sympatický a pohledný příbuzný; jak jsem se již zmiňoval, prokousat se začátkem a dostat se do samotného příběhu dalo docela fušku, ale následně už čtenář jenom sbírá zasloužené ovoce svého vynaloženého úsilí a prakticky není schopen odtrhnout oči od probíhajícího dění…

Kniha má několik rovin, byť tím stěžejním půdorysem je již zmiňované soužití ještě poměrně mladé dospělé dcery s její matkou…

Se Zuzanou a její psychickou nemocí si člověk naplno uvědomí, že i takové zdánlivé maličkosti v našich každodenních životech, které prakticky nebereme ani na vědomí, rozhodně nemusí být pro všechny z nás úplnou a naprostou samozřejmostí…

´Sedím u sebe v pokoji a nechce se mi ven. Nechce se mi nic dělat. Dokonce ani v samotném pokoji ne. Dokonce ani malovat anebo vyrábět hliněné panáky nebo panenky, činnost, která mě většinou uklidňuje. Dávám pozor, abych seděla na židli a neležela, protože jakmile si lehnu, propadám se sama do sebe a pak je to vůbec obtížné. Když si lehnu, ze začátku se dostaví úleva, ale pak cítím, že je to zabité a že už z pokoje nikdy nebudu moct vyjít ven. Nebudu moct otevřít oči. Tak sedím.

Občas se mi chce umřít. Ne proto, že bych se měla špatně. Prostě mi to připadá příjemné. Když se všechny moje vnější projevy stávají neúnosně těžkými, lehám si a zavírám oči a cítím v nitru svoji existenci, je tam takový klid a ticho, že dokonce i při pomyšlení na nákup s matkou v koloniálu anebo na sprchu mě tlačí na prsou, což se podobá žaludeční nevolnosti.´

No a Zuzana se také stává takovým pomyslným rozcestníkem na cestě směrem k ostatním hlavním postavám knihy; k její matce, která vlastně vůbec nežije svůj život, ale výhradně život svojí dcery; k pohlednému bratrancovi, na první pohled velice úspěšnému, ovšem pouze do té doby, než mu postupně začne, jakoby z ničeho nic, vypadávat ze skříně jeden kostlivec za druhým; k sociální pracovnici Rivce, která namísto toho, aby byla ve svém úřadu plně k dispozici klientům, řeší si zde své (do značné míry) naivní představy o životě, a spíš než že ona by někomu měla pomoci, by měl někdo po pravdě pomáhat a zachraňovat ji…

Jo, abych nezapomněl, přečíst si ´Plačící Zuzanu´ (a mít ji následně při našich případných životních´krizových´ situacích vždy po ruce a k dispozici) může působit na jednu stranu jako taková hodně dobrá  a rozhodně fungující ´psychoterapie´, a zároveň také na stranu druhou jako velice účinné ´placebo´, a to v tom smyslu slova, že když se (někdy s hodně náročnými, složitými a těžkými zákoutími každodenního života) dokázala vyrovnat (někdy více, někdy o něco méně úspěšně) ne úplně po psychické stránce zdravá Zuzana, tak o to více potom MUSÍME:-) TAKÉ MY někdy ty hodně náročné životní zápasy a situace vybojovat také:-)…

Mlíkař

´Mlíkař´ Anny Burnsové se odehrává v hlavním městě Severního Irska Belfastu v 70. letech minulého století. Samotný děj knihy nás uvádí do přímého konfliktu mezi dvěma znesvářenými stranami, které kromě rozdílného náboženství v první řadě rozděluje jejich přesvědčení o státní příslušnosti…

´Osmnáctiletá hrdinka, ´prostřední sestra´, žije stejně jako všichni ostatní bez přestání pod drobnohledem okolí – všichni sledují, s kým mluvíte, kam chodíte, co čtete, protože každé sebemenší gesto má svůj význam a napovídá, jestli jste ´náš´, nebo patříte k ´nim´, nebo jste ´zrádce´.´

No, a právě na takto načrtnutém půdorysu se odehrává celý příběh naší mladé hrdinky, vyprávěný poměrně ponuře, někdy by se mohlo někomu zdát snad až beznadějně, ale zároveň také i s určitou, v mnoha případech mnohdy poněkud morbidní, nadsázkou….

´Speciálně obzvlášť jste se museli mít na pozoru, když jste se svým klukem nebo kámošema tancovali na parketu, takže jste svý drinky nechali bez dozoru, čili práškařce, která se mohla objevit kdykoli, volně k dispozici. (…) Naší nejnechvalněji proslulou nepřijatelně vyšinutou osobou byla právě tahle holka, co byla vlastně dospělá ženská – malá drobná šlachovitá holka, který táhlo na třicet, a která házela lidem do pití jed.´

I zde, jak jsem již avizoval, se musí čtenář na samotném začátku knihy obrnit značnou trpělivostí, aby se mu podařilo prokousat velkou spoustou (pro náš kraj) poměrně neznámých informací, situací a popisků, stejně jako vysoce originálního autorčina přístupu a stylu, a mohl si poté knihu už náležitě a naplno začít užívat a vychutnávat, notabene když ani jedna z postav v tomto románu není pojmenována jménem…

´Nejdřív umřel jeho otec, pak jeho nejstarší ségra, pak nejstarší brácha a všichni v posledních deseti letech a v rámci svých různých odpůrcovských aktivit. No a pak tu byl už zmíněný miláček rodiny, druhý nejstarší syn, ten, co zemřel tehdy, jak přecházel přes ulici. Dva měsíce po smrti miláčka přišel den, kdy to ve svým atomovým poblouznění zabalil i čtvrtý syn. Prášky, alkohol, plastová taška přes hlavu a vzkaz, který všechny šokoval: „Za tohle může Rusko a Amerika.“ Pak už z původní rodiny o dvou rodičích a dvanácti dětech zbyl jenom Někdo McNěkdo, jeho nyní duševně oslabená matka, jeho šest sester a tříletý chlapeček.´

Ještě jednou pro jistotu zdůrazním: ´Mlíkař´ rozhodně není POUZE poměrně značně pesimistické pojednání o skrz naskrz promarněných lidských životech; když čtenář hlouběji pronikne do duše i záměrů jednotlivých postav, velice rychle (minimálně pro mnohé z nich) najde pochopení pro jejich chování, vystupování a vůbec celé jejich životní ustrojení a směřování, jako takové.

A třebaže by se pravděpodobně nenašlo zase až tak příliš mnoho čtenářů, kteří by chtěli dobrovolně prožít svůj život v oněch 70.letech minulého století ve společenskými konflikty rozervaném Severním Irsku, z celkového vyznění příběhu vysvítá jakási naděje, že by nakonec mohly směřovat všechny tyhle krvavé záležitosti a peripetie k lepšímu uspořádání v budoucnosti, když nepopiratelným milníkem se v tomto směru stala tzv. Velkopáteční dohoda z roku 1998.

´Mlíkař.´

Od Mlíkaře k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“