Meditace v jurtě

Miluji, když mi k nějakému nápadu nebo myšlence malinko napomůže jiný subjekt, a ulehčí mi tímto (ne)vědomím konstatováním či způsobem práci. Takto například reagovala jedna moje kamarádka na můj vůbec první blogový článek (´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´): „Ahooj, tak jsem to přečetla, tak to je fajn, kavárna Orient… a vůbec… magie. (…) No tak to je meditace v jurtě kavárny Orient…“…

Na konec pracovní doby, který se uskutečnil minulé úterý, jsem se už od samého rána těšil jako malý kluk. Naprosto koncentrovaný jsem okamžitě vyrazil na tuto dobrovolně zvolenou misi, na jejímž počátku jsem moc dobře věděl, že se budu muset vypořádat s drobnou potíží, totiž že budu muset pořádně pohnout, abych stihnul oběhnout všechno, co jsem si naplánoval.

Nejvíce ze všeho jsem se (jaksi přirozeně) těšil do knihkupectví v centru města. Už z dálky jsem vyhlížel očekávanou frontu a natěšené davy, které se ovšem naštěstí nekonaly; a dokonale duševně (i duchovně) vyhladovělý po mnoho týdenním půstu, vešel jsem dovnitř.

Ven jsem po nějaké době vycházel s poměrně uspokojivým výrazem: většinu titulů, které jsem si předsevzal koupit, jsem si odnášel s sebou (Jan Vojáček – Umění být zdráv, Austin Kleon – Ukaž, co děláš, William Saroyan – Tracyho tygr, Walter Isaacson – Leonardo da Vinci, Tereza Matějčková – Hegelova fenomenologie světa, Ian Kershaw – Na horské dráze; Evropa v letech 1950-2017).

Tak paráda, a teď už honem rychle do kobyliské tržnice, aby mi tam nezavřeli obchůdky, a mohl si tam (v první řadě) nakoupit nějaký pěkný čerstvý kopr do plánované koprové polévky…

Hned na úvod zděšení

Hurará, úkol splněn, byť to bylo jenom a fous, a teď už honem domů… Nebo snad ještě ne?… Nějakou chvíli nerozhodně přešlapuji na jednom místě, a poté mě napadne spásná myšlenka…

Myšlenka na to, jak spojit pěkné s užitečným, neboli jak si zajít v této, poněkud prazvláštní době na krásně vychlazené pivko k výdejnímu okénku mojí oblíbené hospůdky, a zároveň si také zkontrolovat, jak se daří té ´mojí´ jurtě, nacházející se v areálu té mojí vysoce oblíbené kobyliské tržnice; a ještě o něco více konkrétněji, přináležející ke kavárně Orient, tak jak jsem se tam s ní setkal face to face (nejenom) v únoru tohoto roku…

Té jurtě, v jejímž interiéru, poté až se stávající opatření zaviněná koronavirem alespoň do určité míry rozvolní a budou opětovně navráceny (alespoň z části) k normálu, proběhne ona meditace avizovaná na začátku tohoto článku…

Prakticky okamžitě při mém opětovném vstupu do Dvora se mi otírá o nohu místní kocour, a hned poté se můj zrak i pozornost zaměřují ke kavárně Orient, v jejímž prostoru ovšem, kde se má nacházet ona již avizovaná jurta, zeje prázdno jako po výbuchu.

Ale vlastně ne tak úplně. V prostorách bývalé jurty na stojáka spokojeně popíjí pivečko ona krapet postarší dáma, která mně v loňském létě patřičně (byť poměrně neočekávaně) vyčinila za mé (z jejího pohledu) nepatřičné chování a vystupování (viz. článek ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´)…

Z drobného šoku její živé přítomnosti, a snad ještě o něco více poté z neživé nepřítomnosti jurty, která mi naprosto neplánovaně překazila plány na meditaci, kterou jsem chtěl uskutečnit v jejím nitru, okamžitě jsem se musel odebrat do prostor hospůdky na avizované pivko, které mi kromě dalších skvělých a uznávaných benefitů, mělo být nápomocno zapít žal ze stávající prekérní a především potom nevratné situace…

Jenom jsem za Boha nemohl najít ono výčepní okénko, jeden z nejznámějších fenoménů stávající koronavirové krize… Zeptal jsem se tudíž dvou spokojeně popíjejících pánů, jejichž následující odpověď mě rozhodně nepotěšila: pivo došlo!…

Když tedy pivo došlo, po dalším návalu zklamání nezbývalo mi nic jiného, než si dojít pro lahvového Bernarda ke kavárenskému okénku Orientu…

Nyní už o něco spokojenější i vyklidněnější jsme se spolu s tím Bernardem usadili do prostor, kde jsem si před necelými šesti lety přečetl pro můj další vývoj rozhodující článek od americké matematičky íránského původu Mirjam Mirzániové o tom, že ´netrhá jablka, která visí na spodních větvích´, který mě tak obrovským i pozitivním způsobem ovlivnil v mém stávajícím usilování…

U stolu sedím sám, lidé nacházející se u ostatních stolů příkladně dodržují předepsané vzdálenosti, většina jich má (z důvodu picích úkonů) roušku shrnutou k bradě; připadá mi to trochu, jako by měli tak trošku ´shrnuté´ či ´srolované´ fousky; u mužského osazenstva mě tahle úvaha ponechala vcelku chladným, ale když jsem se podobnými ´brýlemi´ představ a fantazie pokusil proskenovat ženskou část osazenstva, poměrně velice rychle jsem od tohoto svého počínání upustil…

Pivo, stejně jako paní u výdejního okénka Orientu, bylo úžasné, a tak jsem se rozhodl jít ještě do dalšího… Atmosféra začínala houstnout, svět (a lidi v něm se nacházející) najednou začínal se jevit hned o něco růžověji a krásněji…

Na návštěvu k Františkovi

A jak jsem měl stále více tu růžovější náladu, i jsem se patřičně (téměř až meditativně) uvolnil, někdy v tomto okamžiku mě to, jakoby z ničeho nic, napadlo! Co naplat, ta jurta tu prostě už není, a tudíž mi nezbývá nic jiného, než si udělat ´meditaci v jurtě´ bez přítomnosti jurty…

Necháme se při ní vést profesorem anglické literatury, který působil na slavné Kalifornské univerzitě v Berkeley, Eknathem Easwaranem.

Na úvod si můžeme v duchu přeříkávat Modlitbu sv. Františka:

Pane, učiň mě nástrojem pokoje.

Tam, kde je smutek, ať přináším radost;

Kde panuje nenávist, ať přináším lásku;

Kde bylo ublíženo, ať přináším odpuštění;

Kde jsou pochybnosti, ať přináším víru;

Kde je zoufalství, ať přináším naději;

Kde je temnota, ať přináším světlo;

Pane, učiň, abych sám

ne tolik útěchu hledal, jako útěchu dával;

ne tolik chtěl být pochopen, jako chápal;

ne tolik chtěl být milován, jako miloval.

Neboť skrze naši štědrost jsme obdarováni;

tím, že odpouštíme, je nám odpuštěno;

skonem našeho já rodíme se k životu věčnému.

František z Assisi. Ani jeho příběh jsem přirozeně nemohl vynechat na mojí krásné a vydařené Itálie touch (dotknout se) Tour 2010. Proslavené Assisi, které se nachází v regionu Umbrie v blízkosti města Perugie.

Poutní místo, z jehož každého metru čtverečního dýchá nepomíjející vznešenost i genius loci minulých století; křivolaké uličky, spousta kostelů nejrůznějších architektonických slohů a období, přirozeně v první řadě odkazujících na svatého Františka a svatou Kláru. František jako zakladatel žebravého řádu františkánů.

Btw, s kým že si to ta svatá Klára, zakladatelka řeholnického řádu klarisek, mimo jiné dopisovala?… No jasně, přece s naší Anežkou Přemyslovnou, princeznou a tetou Přemysla Otakara II….

Meditace o slonovi

Nádherná meditace, nádherná modlitba, ale něco mi tady přece jenom stále tak trochu chybí: s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou ta jurta, možná něco obecně mongolského… Že by až přímo Čingischán?…

Ne, ne, naštěstí to až takto horké není… Ale něco by to přeci jenom chtělo, nějak drobet prozářit tu ´meditaci v jurtě´ bez jurty…

Moje fantazie pracuje na maximální obrátky, a najednou bum, bác, a už to mám! Před očima jsem si ve svých představách představil takového pěkného mladého usměvavého mongolského vozku (asi přesněji nosku), kterého jsem dostal někdy na začátku našeho tisíciletí od jedné mojí mongolské kamarádky jako dárek k narozeninám.

Skvěle, už je mi zase o něco více veseleji. A právě tento sympatický mongolský vozka (noska), kterého jsem dostal od té jedné mojí úžasné mongolské kamarádky, nás doveze (donese) až rovnou před vstupní bránu vedoucí k nádhernému Easwaranovu ´meditativního´ příběhu o slonovi.

Tak přivřeme lehce oči, udělejme si co možná to největší a nejkrásnější pohodlí v té naší avizované, poněkud rozostřené či snad až pro někoho neviditelné, symbolické jurtě, a nechme se unášet tímto nádherným vyprávěním…

Hlavní hrdina našeho příběhu, obrovitánský slon, si vykračuje ve dnech indických svátků se soškou Boha na zádech úzkými vesnickými uličkami. Ty jsou přirozeně lemovány stánky s ovocem a zeleninou, ve kterých povětšinou prodávají svoje zboží velice chudí lidé. „Slonův chobot, jak známo, se nezastaví. Neustále šmejdí sem a tam, nahoru a dolů, a když průvod míjí stánek s ovocem, slon se často zmocní třeba vyloupnutého kokosu, otevře svou obrovitou tlamu a šup s ním dovnitř.“ Podobným způsobem se potom vzápětí zapráší i po trsu banánů…

Mahout, slonův vodič, tohle tak typické sloní chování přirozeně velice dobře zná, a tak ho „ještě před začátkem průvodu přiměje, aby chobotem držel neohebnou bambusovou tyč. Slonovi sice není jasné, proč má tyčku nést, ale z lásky ke svému mahoutovi to udělá. (…) Slon si spokojeně vykračuje, v chobotu drží tyčku a lahodná manga a melouny ho už nelákají, protože se má chobotem čeho držet.“

A Eknath Easwaran k tomu hned vzápětí dodává: „Lidská mysl je tak trochu jako sloní chobot. Nikdy se nezastaví, neustále těká sem a tam mezi vjemy, představami, myšlenkami, touhami, výčitkami svědomí a jinými podněty. Občas vyřeší nějaký problém nebo něco nutného naplánuje, ale většinou se bezcílně toulá, kde se jí zamane, protože my ji neumíme zklidnit ani užitečně zaměstnat.“

Především z tohoto důvodu je (nejen podle Easwarana) třeba meditovat, opakovat si mantry, a vůbec se (přirozeně rozumně a s mírou!) věnovat svému duchovnímu rozvoji…

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“