LOVCI A SBĚRAČI

Už jste se někdy zamýšleli nad tím, jestli by pro nás nebylo daleko jednodušší navrátit se do doby lovců a sběračů:-)?… Žádná televize ani sociální sítě; žádné trápení se záležitostmi týkajících se hypotéky, zdražování potravin, energií a pohonných hmot; no, a namísto věnování se sledování událostí prvořadého významu, jako jestli letos vyhraje fotbalovou ligu Slavia, Sparta nebo Plzeň, bychom si mohli pěkně ulovit mamuta a užít si ve společnosti ostatních soukmenovců krásný, ničím a nikým nerušený večer:-)…

Namísto věnování se ZBYTNÝM věcem, fenoménu, který snad ze všeho nejvíce odpovídá naší postmoderní době, situaci, společnosti a realitě (ideál ubavení se – pokud je to jen trochu možné – až k smrti), bychom se v naprosté většině případů věnovali pro ten náš stávající život těm opravdu (a jedině) podstatným, smysluplným a NEZBYTNÝM věcem, záležitostem a úkolům…

Sapiens

Jeden ze současných nejvýznamnějších světových intelektuálů, izraelský myslitel Yuval Noah Harari, autor fenomenálního celosvětového bestselleru Sapiens ve své knize připomíná, jakým zásadním a přelomovým způsobem se odlišovala společnost lovců a sběračů od té následující, zemědělské, kterou můžeme směle označit coby pomyslnou kolébku či pramáti naší současné, postmoderní civilizace.

„Lovci a sběrači jedli zdravěji, pracovali méně hodin, jejich dny byli rozmanitější a zajímavější, méně je ohrožoval hlad i nemoci.“

S tím bylo ještě navíc, jak Harari ve své monografii uvádí, založeno na další zásadní problém, týkající se naší tělesné konstituce. „Anatomie těla našeho Sapiens (…) je naprogramována ke šplhání na jabloně a běhání za gazelami, a ne k vybírání kamení a nošení věder s vodou. Cenu za to zaplatila naše páteř, kolena, krk a klenby chodidel. (…) Péče o obilí vyžadovala tolik času, že se lidé museli vedle svých políček trvale usadit, což od základů změnilo jejich život.“

A konečně a v neposlední řadě ani nahrazení rozmanité stravy jídelníčkem, který se zakládal na cereáliích, rozhodně nebylo pro člověka coby všežravce (nejen) podle Harariho žádnou výhrou…

A aby toho všeho nebylo ještě málo, následuje ještě druhá, poměrně záludná otázka: už jste se někdy pokoušeli zamýšlet nad tím, že ´člověk´ je pouhopouhým derivátem dvou pohlavních buněk, samičí a samčí:-)?…

Jak je ale potom možné, že se tomuto pouhopouhému ´čistě biologickému organismu´ jménem člověk už někdy před 20 000 až 30 000 lety podařilo zrealizovat ony známé, nádherné nástěnné malby nacházející se například v jeskyni Chauvet-Pont-d´Arc v jižní Francii?…

Harari v úvodu své famózní monografie Sapiens píše: „Přibližně před 13,5 miliardami let vznikla během takzvaného velkého třesku hmota, energie, čas a prostor. Zkoumáním těchto základních veličin našeho vesmíru se zabývá fyzika.

Asi 300 000 let po svém vzniku se hmota a energie začaly shlukovat do složitých útvarů, kterým říkáme atomy. Spojováním atomů pak vznikly molekuly. O vzniku atomů, molekul a o jejich vzájemném působení pojednává chemie.

Zhruba před 3,8 miliardami let se na planetě zvané Země některé molekuly spojily a vytvořily mimořádně velké a složité struktury, které nazýváme organismy. Studiu organismů se věnuje biologie.

Přibližně před 70 000 lety začaly organismy patřící k druhu Homo sapiens vytvářet ještě složitější struktury a hodnoty, jejichž souhrnu říkáme kultura. O vývoji lidských kultur vyprávějí dějiny.

Průběh dějin zásadním způsobem ovlivnily tři revoluce. Kognitivní revolucí před asi 70 000 lety dějiny začaly, zemědělskou přibližně před 12 000 lety nabraly nové tempo a vědecká revoluce, která začala před pouhými 500 lety by možná mohla dějiny ukončit a stát se počátkem něčeho zcela jiného.“

Nic nového pod sluncem

Prakticky každý současný, postmoderně žijící i uvažující člověk se minimálně jednou během toho svého úžasného života domníval, že je snad jediným subjektem na celém širém světě, kterého užírá trápení se s neopětovanou láskou; přirozeně chyba lávky:-)!!! Izraelský myslitel nás okamžitě uvádí do patřičného kontextu.

„Kdybyste se před dvěma miliony let vydali ve východní Africe na procházku, dost možná byste narazili na povědomé lidské postavy: matky úzkostlivě objímající novorozence, hloučky bezstarostných dětí hrajících si v blátě, pubescenty vzpouzející se společenským zvyklostem, unavené starce toužící po klidu, drsné chlapáky snažící se zaujmout místní krásku i moudré staré ženy, které to všechno viděly už stokrát. Tito pravěcí lidé milovali, hráli si, navazovali pevná přátelství a soutěžili o moc a postavení – ale totéž činili i šimpanzi, paviáni nebo sloni. Nebylo na nich nic výjimečného. Nikdo, člověka nevyjímaje, neměl ani tušení, že se potomci pravěkých lidí budou jednou procházet po měsíci, rozbíjet atom, luštit genetické kódy nebo zaznamenávat dějiny. Naši předci byli bezvýznamní živočichové, kteří své životní prostředí neovlivňovali o nic víc než gorily, svatojánské mušky nebo medúzy.“…

Podobným způsobem vylíčil naše (zdánlivě) vzdálené předky norský spisovatel Jostein Gaarder, autor beletristicky – filozofického bestselleru Sofiin svět, nejprodávanější knihy na světě v roce 1995.

„Pořád si /Sofie/ připomínej, že žiješ jen maličký díl života celé přírody. Pohybuješ se vlastně v obrovských souvislostech. (…) Nemám na mysli jen nekonečný vesmír. Mluvím i o nekonečném časovém prostoru. Jednou před třiceti tisíci lety žil v údolí Rýna jeden malý chlapec. Byl zlomečkem všehomíra, malou vlnkou na nekonečně velikém moři. Tak žiješ i ty, Sofie, droboučká součást života přírody. Mezi tebou a tím klukem není žádný rozdíl.“

„Já ale žiju teď.“

„Ale právě na tohle by ses měla pokusit podívat. Co z tebe zbyde za třicet tisíc let?“…

Nemilosrdná soutěž o počet kopií

A proč tedy vlastně tehdejší lidé opustili pro ně tolik úspěšné lovectví a sběračství, postupně se začali usazovat a vrhli se na zemědělství, třebaže na tom v celkovém součtu jednoznačně tratili i strádali?…

Podle Harariho vlastně jakákoliv biologická evoluce „nestojí na hladu a utrpení, ale na kopiích šroubovic DNA. Tak jako se ekonomický úspěch firmy měří dolary na účtu, tak i evoluční úspěch druhu lze vyčíslit počtem kopií DNA. Když zmizí poslední z nich, druh vymře. Podobně se povede firmě, která zbankrotuje, když přijde o peníze. Druh, který se může pyšnit velkým počtem kopií, je úspěšný. (…) Úspěch zemědělské revoluce spočíval v možnosti uživit více lidí v daleko horších podmínkách.“

Mensch

Ještě na chvilku se vrátíme k jednomu, onomu ´nejvyššímu´:-) druhu biologického organismu, kterému říkáme ´člověk´; a jen pod čarou a letmo doplníme, že Angličané tento samý organismus nazývají ´human´, Němci ´Mensch´, Francouzi ´Humain´, Italové ´umano´, Španělé ´humano´, Řekové ´o ánthropos´ a třeba naši severní sousedé Poláci ´czlowiek´…

V naší letmé úvaze rozhodně vynecháme materialistickou filozofii, která ve svém učení jednoznačně stavěla na první místo hmotu neboli materii; neboli, jak jsme se již zmiňovali, onen svět atomů, molekul a jejich vzájemnou interakci, propojenost a souvislost.

Podle materialistů a jejich učení je „nejen každá věc tvořená hmotou, ale i každý pozorovatelný jev je výsledkem interakce hmoty.“

Mezi nejvýznamnější představitele tohoto filozofického směru například patřili učenci počínaje starořeckým Démokritem (460 – 370 př.n.l.) (který v tehdejší době přenesl na tu nejvyšší možnou filozofickou rovinu učení o atomech), Thomas Hobbes (1588 – 1679) (autor proslulé i, žel, stále platné myšlenky, totiž že „Člověk je člověku vlkem“), Denis Diderot (1713 – 1784) (autor slavné Encyklopedie), až po Ludwiga Feurbacha (1804 – 1872) a jím neblaze proslulé následovníky, od Marxe (1818 – 1883) po Lenina (1870 – 1924)…

Naopak nás bude poměrně HODNĚ zajímat, kudyma jako vede cesta od oné matérie, od toho biologického organismu, derivátu oněch dvou pohlavních buněk k samotnému ´ČLOVĚKU´…

Americký psycholog a myslitel Mihaly Csikszentmihalyi, autor fenoménu i vynikající monografie stejného názvu FLOW, zmiňuje se v úvodu onoho svého slavného opusu o tom, že „každá (…) stránka lidského chování je (…) výsledkem biologických procesů.“

Člověk i jeho nesčetné každodenní chování i situace existují „jenom díky neuvěřitelně složité struktuře našeho nervového systému, který je zase vybudován podle instrukcí obsažených v proteinových molekulách našich chromozomů.“

Socializací, neboli osvojením si návyků a dovedností, které vyžaduje daná kultura, má poté na mysli transformaci „lidského organismu v jedince.“

Jeden z největších světových filozofů první poloviny 20. století, a zároveň také přímý i snad nejtalentovanější žák samotného zakladatele fenomenologie (českého rodáka:-)!) Edmunda Huserla (1859 – 1938) – Max Scheler (1874 – 1928) hlásal, že „teprve duch osvobozuje člověka, uvolňuje jej z pout organického života.“

Člověk tedy ve Schelerových očích „nejen že pochází ze zvířete, nýbrž je zvířetem. Ale na druhé straně je člověk bytost, která se modlí, která hledá boha, je duch, osoba.“

Poměrně nečekané otázky ohledně prázdného křesla

Se skvělou metaforou i učením o tom, jak rozlišit ´organismus o sobě´ a ´člověka jako takového´ přišel Rabi Nachman z Braclavi (1772 – 1810), pravnuk rabiho Jisra´ele Ba´al Šem Tova (1700 – 1760), zakladatele chasidského hnutí.

Ve svém krátkém, ale o to snad ještě více po duchovní stránce neuvěřitelně plodném životě, dělal všechno proto, aby pomohl lidem nalézat naději a radost; a to nejenom svým vrstevníkům, ale také dalšímu lidskému pokolení, které se objeví po nich; člověk, který se dovedl radovat ze života a zároveň nadále rozdávat radost a naději kolem sebe i ve chvílích, kdy tušil, že umírá a brzy odejde z tohoto světa…

Svůj pověstný výklad začíná skvělou řečnickou otázkou:

„Je to křeslo, ve kterém sedíš, prázdné?“

„To je směšné! Jak by mohlo být prázdné?“

„Máš pravdu, nemůže být prázdné… protože v něm sedíš ty.

Ale je možné, že člověk, který v tom křesle sedí, se cítí prázdný.

Potom je křeslo prázdné, i když je obsazené.“…

Rabi Nachman se chystal vyučovat, když tu se najednou chytil křesla, ve kterém seděl, a řekl: „Když někdo sedí v křesle, potom je to mensch!“

Podle Webstera je mensch je osoba, která „oplývá úctou a integritou.“

„V současném jazyce chápeme slovo mensch jako celistvou lidskou bytost. Je to někdo, kdo spojil rozličné prvky své bytosti, prvky fyzické i duchovní, někdo, kdo překonal vnitřní prázdnotu, kterou někdy pociťujeme. Když si takový člověk sedne do křesla, potom je to křeslo plné. Sedne si do něj a je to mensch,“

Nejen takových úžasných uměleckých děl, jako jsou již zmiňované nádherné nástěnné malby nacházející se například v jeskyni Chauvet-Pont-d´Arc v jižní Francii, je tento prazvláštní a poněkud specifický ´živý organismus´ jménem ´člověk´, jehož tu úplně původní genezi můžeme hledat až někde před 13,5 miliardami lety, schopen; můžeme je také nacházet v těch nejvýznamnějších světových muzeích a galeriích, ve vynikající architektuře, v proslulých hudebních symfoniích, jako je třeba ta Dvořákova (1841 – 1904) Novosvětská, v klasické světové literatuře od Homéra přes Danta (1265 – 1321) po Goetha (1749 – 1832), až po ty největší světové myslitele, Platónem (427 – 347 př.n.l.) počínaje a Gándhím (1869 – 1948) konče nebo vědce, za všechny jmenujme alespoň, pravděpodobně nejznámějšího i nejuznávanějšího z nich, Alberta Einsteina (1879 – 1955)…

´Člověk´ ovšem, jak nám historie i dějiny přesvědčivě ukazují, dokáže být také převelice zákeřný i krutý. Pokud si někdo čirou náhodou naivně myslel, že se této své ´neblahé přirozenosti´ už ´tou svojí cestou a poučením se z naší lidské, krvavé historie´ dokázal zbavit, současné světové dění ho velice rychle vyvádí z omylu…

LOVCI A SBĚRAČI…

Od Lovců a sběračů k Filozofii úspěchu

No, a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“