Hurará!!! Po necelých třech letech, po přenádherné návštěvě Řecka, tentokráte do staré dobré Anglie:-)…
Když se řekne Anglie, úplně jako první mi přijde na mysl Liverpool; severozápadní anglické město, ve kterém se zrodily nesmrtelný příběh i legenda Beatles; město, které bylo na konci 19. století považováno (hned po Londýnu) za druhý největší přístav impéria; město s obrovskou energií… ale zároveň také město, které je hodně ostudně spjato se svojí neblahou rolí při obchodování s otroky …
Hlavním cílem té mojí krásné:-) England Touch (dotknout se:-)) Tour byl přirozeně Londýn, ale samým nadšením jsem málem skákal radostí téměř až ke stropu, když jsem zjistil, že do (od Liverpoolu nedalekého) Manchesteru odlétá letadlo také v pátek v podvečer, což mi skvěle umožnilo jít ještě v pátek do práce a zároveň někdy v osm hodin večer téhož dne už se nacházet na manchesterském letišti…
Už jsem se tak nějak ve svém životě jako smířil se skutečností, že se kolem mě musí stále něco ´tak trochu neobvyklého´ dít; v případě tohoto mého výletu to byla smrt britské královny Alžběty II. jediný den před mým odletem; když jsem se z toho později trošku vzpamatoval a veškerou svoji energii soustředil a napřel jen a pouze na Tour, říkal jsem si – když už tedy budu v tom Londýně – že bych se zašel poklonit královně do Westminsterského paláce; následně už velice záhy ovšem přišlo vystřízlivění v podobě konstatování, že bych tuto akci už v tak nabitém programu té mojí týdenní Tour prostě nestíhal…
Rámcový plán byl tedy nad slunce jasný: v pátek 9.9 přílet do Manchesteru, v sobotu odpoledne přejezd do Liverpoolu, v neděli odpoledne přejezd do Londýna, ve středu výlet do Oxfordu a konečně v pátek 16.9 v podvečer odlet z Londýna do Prahy.
Manchester je, domnívám se, většině lidem velmi dobře znám pro svojí historickou roli, kterou sehrál v období průmyslové revoluce (poslední čtvrtina 18. století); moc se mi líbí genealogie jeho názvu: pochází z latinského jména keltského původu Mamucium (příp. Mancunium), složením z keltského mamm (prsa) nebo mamma (matka) a staroanglického ceaster (tábor); oblast byla osídlena ještě před příchodem Římanů.
Jako malý kluk jsem se těšil nejen na návštěvu rivalských fotbalových stadionů Manchesteru United a Manchester City, ale vůbec celkového genia loci tohoto průmyslového města, které se společně s Liverpoolem – mimo jiné – pyšní první železnicí pro osobní přepravu na světě, Liverpool and Manchester Railway.
V Manchesteru se nachází, vcelku nepřekvapivě, velké množství budov postavených ve viktoriánském období, v časech, kdy město z/bohatlo na obchodě s bavlnou; na druhou stranu se tu také nachází nejvyšší mrakodrap v Anglii (Beetham Tower), přirozeně vyjma Londýna.
Jak v Manchesteru, tak v Liverpoolu i Londýně jsem si vybral skvělé ubytování s blízkou dostupností do centra města; v Manchesteru je takovým centrálním bodem či uzlem čtvrť zvaná Deansgate; právě odtud jsem se dostával tramvají (jednodenní jízdenka) na východ města na stadion Manchesteru City, když cestou prakticky přes celé město jsem viděl všechna ta pěkná náměstí a zákoutí, která jsem také posléze letmo (touch:-)) navštívil…
Podobně mě posléze překvapilo, jak je z Deansgate blizoučko směrem na druhou, západní stranu, na Old Trafford, kde má svůj domovský svatostánek snad nejslavnější fotbalové mužstvo světa, Manchester United…
Kdybych měl o něco více času, určitě bych (mimo dalších jiných skvělých možností) navštívil například slavné průmyslové muzeum, které jsem měl snad jen pět minut chůze od toho svého úžasného hostelu.
A rozhodně nesmíme opomenout ani manchesterskou hudební scénu: zrodily se v ní formace jako Bee Gees, Oasis, Simply Red nebo třeba Joy Division.
Tohle moje Touch (dotknout se) cestování má kromě svých nesporných výhod (hodně toho uvidím i zažiju:-)) také pár drobných složitostí, jako například, že jsem prakticky neustále pod časovým presem, a ruku v ruce s vychutnáváním si ´přítomného okamžiku´, musím také (chca nechca) plánovat následující krok či kroky; užíval jsem si Manchester, a zároveň jsem si u toho musel hlídat odjezd autobusu do Liverpoolu, který mi jel v sobotu v půl páté; no, a když jsem začínal už být trošku v tom časovém presu a nechtěl jsem riskovat pozdní příchod:-(:-), poprosil jsem kolemjdoucí, jestli by mě na ten autobusák nenasměrovali,- no, a tak se prostě stalo, že sympatická tříčlenná skupinka mě dovedla až přímo k němu, a ještě jsme u toho stihli zažít spoustu legrace i udělat si společnou fotečku…
Autobus mě vysadil v Liverpoolu v blízkosti proslulých i nádherných Albertových doků; a opět znovu: po včerejším zorientování se uprostřed Manchesteru přichází snaha o současné zorientování se v uličkách Liverpoolu; no, nějak to (s drobnou výpomocí:-)) zvládám a s velikou radostí zjišťuji, že se můj hostel nachází jen pár kroků od snad nejslavnější hudební ulice na světě (Mathew St.), kde v místním klubu The Cavern objevil Beatles jejich budoucí slavný manažer Brian Epstein; btw, mezi lety 1961-63 tu Beatles odehráli neuvěřitelných 275 koncertů…
Tak rychle se ubytovat v hostelu (už v manchesterském hostelu jsem si uvědomil, že jsem si zapomněl vzít s sebou dvě nezbytnosti při takto zvolené formě ubytování, totiž visací zámek a baterku:-(:-); jako malý kluk jsem se už těšil na ubytko v Londýně na kolejích proslulé LSE (London School of Economics), kde budu mít pokojík jenom pro sebe, a ještě k tomu se snídaní v ceně:-)!) a hurá do akce: nejdříve ochutnat anglické pivko v místních pubech, resp. barech a potom už rovnou do toho přeslavného The Cavern Club…
Venku (i uvnitř) bylo hoodně rušno až do nějakých dvou hodin po půlnoci, nacházelo se tam také (a spontánně se bavilo) strašně moc žen někde mezi dvacítkou a šedesátkou, a poměrně hodně jich tam bylo v hodně podroušeném stavu (u mužů tohle přirozeně beru jako samozřejmost:-)) – podobného úkazu jsem si už všimnul při své měsíční návštěvě Irska v roce 2008; a také mi přišlo, že snad každá druhá (no, dobře, každá pátá:-)) tam byla za ´nevěstu´, alespoň podle toho bílého závoje, co měla na hlavě, jsem tak soudil…
Po vydatné snídani hurá do akce: prohlídka města a ruku v ruce s tím také návštěva Anfield Rd., stadiónu dalšího megaslavného anglického fotbalového mužstva FC Liverpool; parádní zážitek, hned přes park, přibližně deset, patnáct minut pěšky se ještě nachází rivalský stadion Evertonu; ten už jsem si prohlédnout nestihnul, a tak jsem se na něj alespoň podíval narychlo z dálky, zpoza rybníčku s kačenkami:-):-)…
Stadion se nachází až poměrně daleko za městem, a tak rychle zpátky, do (kromě těch Beatles) snad největší (a turisticky rozhodně nejnavštěvovanější) atrakce, Albertových doků; právě ony symbolizují i ztělesňují největší vzestup města; jak jsem se již zmiňoval, bylo to žel také hodně na úkor podílení se na obchodu s otroky…
Na konci 19.století byl tedy Liverpool druhým (hned po Londýnu) největším přístavem impéria, naopak v současné době patří mezi nejchudší regiony v Anglii.
Kromě Beatles si zde převelice cení královského liverpoolského symfonického orchestru, stejně jako muzeí či galerií na čele s Walker Art Gallery či Tate Liverpool.
Snad nejznámějšími objekty Liverpoolu jsou tři budovy nacházející se blízko nábřeží, upomínající na slávu již dávno zašlých ´bohatých´ obchodních časů, zvané tři grácie.
Neděle odpoledne a hurará do Londýna; svůj autobus jsem našel celkem v pohodě, ale těsně před Birminghamem řidič hlásí, že má nějakou poruchu, a že si budeme muset dát v tomto městě přibližně půlhodinovou přestávku; prakticky všichni ji využíváme k procházce a k lehkému dotknutí se (touch) tohoto druhého nejvýznamnějšího města Anglie; no, a když jsem si o Birminghamu v rychlosti něco základního přečetl, vykouklo na mě, že právě v tomto městě uskutečnil významný český architekt Jan Kaplický svoji nejznámější realizaci.
Pozdní nedělní večer a – konečně Londýn!!! Ohnisko a hlavní cíl té mojí jednotýdenní Tour; snil jsem o této cestě už několik let, tak konečně se mi ji podařilo zrealizovat; Londýn nepopsatelně poznamenaný úmrtím britské panovnice, která vládla svým poddaným neuvěřitelných 70 let…
Příjezd na hlavní autobusové nádraží Victoria Coach Station, a hned poté procházka k prostorům před Buckinghamským palácem; jsou zaplněné květinami a postávajícími hloučky lidí; od pondělního rána bude na těchto místech přibývat lidí geometrickou řadou…
Z domova mám rámcově nastudovaný svůj, přibližně dvouhodinový (šel jsem pěšky), přesun z Viktoriina autobusového nádraží až k místu mého ubytování, k oněm již zmiňovaným kolejím LSE, nacházejících se v malebné, kulturně – vědecké a intelektuální čtvrti Bloomsbury.
Právě tady Virginia Wolfová, autorka světově proslulých románů, jako jsou například ´Paní Dallowayová´ nebo ´K majáku´, byla spoluzakladatelkou proslulé intelektuální skupiny Bloomsbury Group; jejím dalším proslulým účastníkem byl například anglický ekonom John Maynard Keynes.
Pobývali zde také William Butler Yeats, Karel Marx nebo třeba slavný přírodovědec Charles Darwin. A určitě nesmíme zapomenout ani na takového Charlese Dickense, který v této čtvrti (v Doughty St.) napsal svůj slavný román s autobiografickými prvky ´Oliver Twist´.
Btw., právě v místním, proslulém nakladatelství Bloomsbury Publishing uspěla po nesčetných pokusech v jiných vydavatelstvích tehdy naprosto neznámá učitelka angličtiny Joanne Rowlingová se svým příběhem o nějakém čarodějnickém učni…
Když je člověk v Londýně coby normální turista, chce v té úplně první řadě – kromě samotného genia loci – procházet a objevovat ty (klasické) nejznámější místní památky a místa; Buckinghamský (sídlo královny) a Kensingtonský (sídlo Williama a Kate) palác byly, ještě spolu s Westminsterským opatstvím ze známých důvodů uzavřeny pro veřejnost, podobně jako Westminsterský palác (parlament) s ikonickým Big Benem.
I přesto zbýval velký prostor na spoustu dalších londýnských ´atrakcí´: pevnost Tower, ve které jsou uloženy korunovační klenoty (založil Vilém Dobyvatel po roce 1066), Tower Bridge, katedrála Sv. Pavla, nádherný monumentální památník vystavěný princi Albertovi, manželovi královny Viktorie; Trafalgarské náměstí s majestátným Nelsonovým sloupem, Piccadilly Circus, který nechává jistou podobností a uspořádáním zavzpomínat na proslulé newyorské náměstí Times Square; Čínská čtvrť, Soho, Chelsea…; proslulé finanční centrum City se svými nepřehlédnutelnými výškovými budovami, vystavěné na základech původního Londýna, který právě v těchto místech založili Římané…
A samozřejmě také návštěva nejznámějšího nádraží a nástupiště na světě: King Cross a 9 a ¾… Právě odtud odjížděl Harry Potter se svými přáteli do školy do Bradavic…
Docela se mi při návštěvě Londýna také hodilo, že vysloveně nesnáším výšky, a tak jsem se nemusel nijak zaobírat případnou návštěvou londýnských mrakodrapových bestsellerů, jakými jsou například Sky Garden nebo The Shard (´Střep´); podobně také případná ochutnávka další velké londýnské atrakce, London Eye, mě nechávala zcela chladným…
Přímo v Bloomsbury se nacházející Britské muzeum s proslulými (nejenom) staroegyptskými či antickými artefakty; fenomenální Národní galerie s obrazy od Rafaela, Tiziana, da Vinciho, Rubense, Rembrandta, až po van Gogha či Picassa; všemi chválená a vyzdvihovaná Tate Modern, přetékající tou nejúžasnější sbírkou moderního umění – tu už žel nebylo v mých časových možnostech ani silách shlédnout.
Ve středu jsem si plánovaně zajel do Oxfordu a – byl jsem jím naprosto unešen; ve své představivosti jsem se tak nějak jako domníval, že ona proslulá Oxfordská univerzita, kvůli které jsem (přirozeně) tento jednodenní výlet chtěl absolvovat, bude jakýmsi jednolitým celkem, který se bude nacházet na jednom místě; přirozeně, že chyba lávky, hodně přes třicet zcela autonomních kolejí je rozprostřeno po celém obvodu tohoto významného a malebného města.
Nakonec se mi poštěstilo a s neuvěřitelnou dávkou štěstí (bylo už po zavírací době) jsem se dostal do areálu té nejslavnější i nejnavštěvovanější Christ Church College (právě zde se natáčely filmové scény Harryho Pottera), když jsem se, řízen jakýmsi pudem sebezáchovy, připojil ke skupině, která se do místní kolejní ´katedrály´ vydávala na bohoslužbu.
Jinak Oxford jako město se pyšní skvělou a nádhernou architekturou, od ´obyčejných´ baráčků až po velké a významné budovy; je tu velice široká síť hospůdek i obchodů, a vůbec celkově městem proudí obrovsky pozitivní energie, podtržená přirozeně pod/vědomým postavením a rolí nejstarší univerzity anglicky mluvícího světa; budu moc rád, když budu mít možnost se sem ještě někdy (a rozhodně na alespoň o něco delší dobu, než na přibližně sedm hodin času) vrátit…
Plnými doušky jsem také nasával příběh i genia loci dvou nerozlučných přátel, kteří přednášeli na Oxfordu, nějakých J.R.Tolkiena a C.S.Lewise…
Chvíli před svým odjezdem do Anglie jsem měl sraz se svojí úžasnou a zcestovalou známou, která mi udělila několik hodně užitečných rad pro co nejúžasnější pobyt na ostrovech,- na čele s tím, že se určitě vyplatí koupit si dopředu jízdenky na autobusy u společnosti National Express; to jsem využil při cestě z Manchesteru do Liverpoolu, z Londýna do Oxfordu a z Viktoriina autobusového nádraží na letiště Stansted; jízdenku z Liverpoolu do Londýna od přepravní společnosti FlixBus jsem si koupil už v Praze a byla překvapivě (a díky bohu!) strašně moc levná…
Kapitolou samou o sobě je potom londýnské metro: celkově jedenáct linek – jak se v tom všem může člověk zvenku proboha vůbec jako zorientovat???…
Kdybych nebyl patřičně vybaven jejími úžasnými radami, na čele s tím, že nejlepší je platit (platí se VŽDYCKY a POUZE při procházení turnikety) kreditní kartou,- a že to metro (Tube), které má v Londýně obrovskou tradici už od roku 1863,- tak přestože je tak obrovské, má svůj naprosto úžasný SYSTÉM a prostě (byť se u toho musí člověk maximálně možně soustředit a nebát se, pokud si není úplně jistý, zeptat) se v něm dá pěkně zorientovat i jezdit:-)…
Svoji návštěvu Londýna i celé Anglie jsem tak trošku symbolicky zakončil páteční dopolední procházkou po zdaleka nejznámějším, největším a nejkrásnějším londýnském parku, Hyde Parku. Trošku mě zamrzelo, že už jsem měl hodně málo času a nemohl jsem se moc často zastavovat a kochat se tou přirozenou krásou, ale člověk prostě nemůže mít všechno, že ano:-(:-)…
K té mojí cestě do Anglie se budu určitě ještě čas od času vracet, a v dotycích (touching) resp. črtách, jako budou např. ´příběhy´, ´umění´ nebo ´hospody´ přidám snad alespoň trošku zajímavé střípky z tohoto mého krásného, výživného a nezapomenutelného (byť jenom týdenního) pobytu v Anglii.
LIVERPOOL:-):-)
No, a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.
Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.
V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).
Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“