Limity

Kdybych měl jmenovat jedno jediné slovo, které mám snad ze všech slov nejraději, byl by to výraz ´INTUICE´.

Myslím, že nejenom já se tímto (v mnohých životních bitvách a zápasech posvěceným a osvědčeným) fenoménem řídím například v oblasti partnerských vztahů, v rámci možností:-(:-) ve svojí práci, při volbě nejrůznějších nápadů nebo myšlenek, které chci aktuálně nějakým způsobem realizovat, nebo třeba při výběru knížky, kterou si chci zrovna přečíst…

Když mně jedna moje TOP kamarádka někdy začátkem jara poslala tip na píseň Limity od Vypsané fixy, hned po vyslechnutí prvních tónů, resp. slov textu, jsem OKAMŽITĚ věděl, že je to VONČO, že to je naprostá trefa do černého…

Vymalováno v šesti letech

Ať už se nám to líbí nebo nelíbí, jedno je naprosto jisté: před LIMITY prostě v tomhle našem úžasném životě neutečeme: budeme je řešit prakticky od prvního dne našeho narození (nemožnost dojít si sami a svobodně na záchod:-):-)), přes ty již krapet avizované vztahové nebo zaměstnanecké (nemožnost dělat si svobodně a čistě podle svého osobního rozhodnutí všechno to, co bychom jinak, bez těchto limitů, docela rádi, minimálně čas od času, dělali:-):-)), až po den našeho posledního vydechnutí na této Zemi (nemožnost svobodně rozhodovat o tom, koho bychom chtěli pozvat na náš vlastní pohřeb:-):-))…

A to ještě pro jistotu pro tuhletu chvíli necháme stranou tu skutečnost, že spousta lidí má svoje (mnohdy poměrně značné) limity ve svém každodenním vystupování, uvažování a myšlení; na druhou stranu mají ovšem tito jedinci i poměrně zřetelnou výhodu, která jim ušetří spoustu energie i trápení: v mnohých případech totiž o těchto (pro běžného pozorovatele) zřetelných limitech NEMAJÍ ani tušení:-):-)…

Neměli bychom ani zapomenout na skutečnost, jakým způsobem nás směrem do dalšího našeho života limitují naši rodiče, ostatní naši drazí příbuzní, přátelé, spolužáci nebo instituce; k tomu všemu ještě připojíme takovou ´drobnost´, jako že člověk jako takový je hotový nejpozději v šesti letech svého věku…

Ať už se potom budeme snažit či usilovat sebevíce i prakticky jakýmkoliv způsobem, z této svojí základny (stínu) nebudeme schopni v následujících letech cele vystoupit…

Za všechno může energie

Pro slavného německého filozofa Martina Heideggera (1889 – 1976) je tím zdaleka nejvýznamnějším limitem ČAS, když říká: „Kdybychom měli k dispozici nekonečně času, nic by nebylo naléhavé, nic důležité, nic ´skutečné´. Obvykle před tímto faktem zavíráme oči. Zapomínáme, že tváří v tvář smrti musíme realizovat vždy vlastní a nezaměnitelný život. (…) Smrt nás vyzývá k převzetí vlastní existence, zjevuje nám neodvolatelnost našich rozhodnutí a volá nás k autentickému a vlastnímu (´vždy mému´) životu ve svobodě a odpovědnosti ze sebe sama.“

Přirozeně, že limity nemáme pouze my lidé, má je rovnou celý vesmír; planeta Země, která podle naprosto přesných (a přirozeně i spočítatelných) pravidel a limitů obíhá kolem Slunce; kámen, který padá určitým směrem díky gravitační síle; antilopa, která se nemůže ubránit síle geparda; debetní karta, která je nastavena svojí mateřskou bankou na určitou/ limitní částku,- to pro případ, když by si chtěl její páníček spravit náladu prostřednictvím bujarého nákupu v nějakém vyhlášeném, prémiovém eshopu; MOŘSKÝ KONÍK, který si nikdy nebude moct vychutnat onu nádheru a genialitu Dvořákovy Novosvětské ani si zajít na parádní fotbalové představení na liverpoolském stadionu Anfield Road…

Všechny výše uvedené příklady jsou ovšem pouhopouhým slabým odvarem od neodvolatelně blížícího se tragického konce samečka kudlanky: „Samička při kopulaci požírá nebo po kopulaci sežere samečka. Chování má svou logiku – pro samičku je v době, kdy má v sobě vajíčka a potřebuje nejvíce energie sameček hodnotnější jako zdroj energie než jako partner. Kopulací samečkova úloha končí.“

Kopulací samečkova úloha končí… Intuitivně mě to nutilo k drobnému zamyšlení, jestli tenhle fenomén platí pouze v říši kudlanek, ale další příchozí vlna intuice si na mně vymínila , abych tohle téma pro tentokráte nezvednul a nechal plavat, a na místo toho se patřičně a usilovně snažil posouvat ty naše limity dál a dál:-):-)…

Limity

Jakže to tedy v té vynikající písni od Vypsané fixy zpívají ti kluci o těch LIMITECH:-)???

„Je to, jako když odletí mrak.

Jako když zjistíš, že vlci už nejsou

za tebou a že ten rozjetej vlak

jsi právě stih a že jsi naskočil.

Já vím, že mý srdce se zase votevírá

Cílový limity nejsou

Já vím, že mý srdce není černá díra

Cílový limity nejsou

Ale oni jsou…

Je to jako když překonáš strach

Jako když zjistíš

že žádný už nejsou

Že běžíš a že ten rozjetej vlak

jsi právě stih a žes naskočil

jako dřív…

Já vím, že mý srdce se zase votevírá

Cílový limity nejsou

Já vím, že mý srdce není černá díra

Cílový limity nejsou

Ale oni jsou…

Hluboko na mým území

Ale oni jsou…

Zakopaný…

Jak jsme už lehce naznačili, samotný náš život, přirozeně kromě toho, že je krásný, a svým způsobem přirozeně také zázračný, má také svoje (v některých případech poměrně hodně drsné) limity.

Jako třeba když se hrubě nezadařilo v oblasti lásky jedné z hrdinek vynikajícího románu Alony Kimchi ´Plačící Zuzana´, Rivki.

Rivki vycítila v jeho hlase zřetelné a bodavé ostny ironie a sarkasmu, když si poněkud nediplomaticky dovolil rozporovat nebo snad dokonce i napadnout její umělecké nadání, nadšení a nápady. „Měla jsem pocit, že vy to pochopíte. Víte co, v Izraeli je všechno malé, provinční. Lidé tu nechápou věci, které jsou trochu zvláštní. I když jsem slyšela, že i u vás v New Yorku se dělá spousta blbostí.“

Sympatický mladý muž, který ještě navíc vysoce zaujal onu nebohou mladou ženu svým fyzickým vzezřením i charismatem, snažil se následně všemožně stočit kormidlo stávajícího rozhovoru zpátky k jeho sestřenici Zuzaně a k řešení jejích stávajících problémů.

´Rivki se skoro radovala. Teď hostovi ukáže, co to je svádět nevinnou dívku a pak ji sprostě odvrhnout. Spící amazonka, která se ukrývá v srdci každé ženy, se probudila falešným polibkem princovým a povstala, aby jej zabila.´…

Paní Dallowayová

Mihaly Csikszentmihalyi, autor vynikající monografie Flow, v tomto směru připomíná, že „vesmír není vytvořen podle představ lidských bytostí o pohodlném životě. (…) Přírodní procesy se neohlížejí na lidské potřeby.

(…) Jak život lidí postupuje od nevědomého mládí, plného nadějí, k vystřízlivění dospělostí, dříve či později se všichni ocitají tváří v tvář dotírající otázce. ´A tohle má být všechno?´ Dětství může být bolestivé, dospívání plné zmatků, ale pro většinu lidí se stále za tím vším skrývá naděje, že až člověk dospěje, všechno se zlepší. Během let časné dospělosti vypadá budoucnost pořád ještě slibně, člověk očekává, že se mu jeho cíle splní. Ale zrcadlo v koupelně začne nezvratně odrážet první bílé vlasy a potvrzuje, že nabraná kila už nám zůstanou. Zrak se zhoršuje a v těle se začínají ozývat různé podivné bolesti. První náznaky smrtelnosti nám jasně dávají najevo, že náš čas se naplňuje. (…) Na tohle není většina lidí připravena. ´Počkejte, tohle se přece nemůže dít mně. Vždyť jsem ještě ani nezačal žít. Kde jsou všechny ty peníze, které jsem měl vydělat? Kde jsou všechny ty hezké chvíle, které jsem měl prožít?´

V jednom z nejznámnějších románů Virginie Woolfové (1882 – 1941) ´Paní Dallowayová´ stejnojmenné spisovatelčino alter ego uvažuje při procházce rozpálenými ulicemi červnového Londýna, kde se děj této knihy odehrává, nad sebou samou.

„Její jediná přednost spočívá v tom, že dovede odhadnout lidi téměř instinktivně, říkala si, jak šla dál. Když jste ji zavřeli s někým do místnosti, buďto se naježila jako kočka nebo začala příst. (…) Co na tom sejde, říkala si, zatímco kráčela k Bond Street, že nevyhnutelně jednou sama skončí; všechno tohle půjde dál bez ní; vadí jí to? – nebo ji naopak utěšuje víra, že smrtí sice vše skončí, ale že tak nějak v ulicích Londýna, v proudu i běhu věcí, tuhle i tamhle přežívá ona sama, přežívá i Peter, žijí jeden v druhém, pevně věřila, že sama je třeba součástí stromů u nich doma; toho domu, i když byl už ošklivý a chátral; součástí lidí, s nimiž se nikdy nesetkala.“…

Nebo třeba epizodní postava staré paní Dempsterové.

„Ta holka, pomyslela si paní Dempsterová (schovávala kůrky pro veverky a často obědvala v Regent´s Parku), co ta ví o životě; a říkala si, že člověk přece musí trochu něco vydržet, někdy trochu povolit a moc od života nečekat. Percy pije. No, je lepší mít syna, řekla si paní Dempsterová. Užila si své, to ano, a při pohledu na tuhle dívku se musela usmát. Vdáš se, pomyslela si, vždyť jsi dost hezká, a pak poznáš, co je to život. Vaření a tak dál. Každý mužský má něco. (…) Měla velkou chuť se Maisii Johnsonové s něčím svěřit; pocítit na vrásčité, ochablé staré tváři účastný polibek.“…

Člověk jako most

Snad v největším světovém románu všech dob, Tolstého Anně Kareninové, pro změnu Stěpan Arkadjič Oblonskij promlouvá do duše svému příteli, bezhlavě zamilovanému do Kitty Ščerbacké, Konstantinu Levinovi.

„Víš, ty jsi ohromně vyrovnaný člověk. Je to tvá přednost i tvá vada. Ty sám jsi ucelená povaha a chtěl bys, aby se celý život skládal z ucelených jevů, ale to se nestává. Pohrdáš veřejnou úřední činností, protože by sis přál, aby práce odpovídala cíli, ale to se nestává. Veškerá rozmanitost, všechen půvab, veškerá krása života se utváří ze stínu a světla.“…

Co se názorů německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844 – 1900) týče, ten se na téma limitů vyjádřil zcela nekompromisně: „Kdo říká, že život nestojí za nic, říká: já nestojím za nic.“

Podle Nietzscheho je člověk „provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí.

Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka.

Co je velkého na člověku, jest, že je mostem a nikoli účelem; co lze milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem.“…

Klukům z Vypsané fixy se (mimo jiného) povedl v Limitech vynikající textový obrat, který jako by ještě potrhl jedinečné vyznění jejich famózní skladby; slova, která si můžeme opakovat, když nám v tu chvíli nebude zrovna nejlépe na duši, a budeme se potřebovat nějakým rozumným způsobem alespoň trošku odpíchnout směrem dopředu…

Cílový limity nejsou

Ale oni jsou…

…Je to, jako když odletí mrak.

Jako když zjistíš, že vlci už nejsou

za tebou a že ten rozjetej vlak

jsi právě stih a že jsi naskočil…

LIMITY:-):-):-)!!!

Od Limitů k Filozofii úspěchu

No, a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“