Jedničky a nuly

Před několika málo dny se započal další nový rok, a pro mnohé z nás tím také i opětovný prostor pro vytčení si nejrůznějších přání a cílů, kterých bychom během jeho průběhu chtěli dosáhnout…

Tento článek však bude o něčem malinko jiném:-)… Na jeho samotný úvod si vás dovolím tak trochu nechat hádat; než se pustíte (rovnýma nohama a s dobrou náladou:-)) do jeho čtení, zkuste si jen tak letmo zatipovat, o čem by mohl asi tak přibližně pojednávat… ´Jedničky a nuly´…

Možná si budeme chtít touto poměrně rafinovaně skrytou ´desítkou´ lehce vypomoci k tomu, abychom vyjmenovali 10 hlavních věcí, které musíme v tomto už probíhajícím roce udělat pro to, abychom se (už konečně!) cítili naplnění a šťastní:-)…

Nebo že bychom sáhli do úplně jiného tematického šuplíku a jednalo by se o nějaký (snad) alespoň trochu zajímavý příspěvek s ryze počítačovou tématikou?

Nebo se budeme v tomto článku zamýšlet nad důvody soudobého nezpochybnitelného rozdělení naší společnosti?; snad ještě lépe a přesněji: naším vztahem a postoji: mě (jako úžasného a jedinečného jedince, jako konkrétní osoby, myself) k těm ostatním (tak trošku, hodně jemně řečeno, ´jiným´) lidem, k okolnímu světu?…

Nebo se (možná k překvapení všech!) budeme v následujícím článku zabývat příběhy nejlepších fotbalistů světa všech dob, kterým bylo vyhrazeno nosit na svém dresu prémiové číslo deset (1,0), jakými byli (nebo stále ještě jsou) Pelé, Maradona, Messi nebo třeba náš Tomáš Rosický?…

V pohodě a klidu si popřemýšlejte a zatipujte, nalejte si do skleničky nějaké dobré vínko (nebo si udělejte vaši oblíbenou kávu), a já se už zatím pustím do vyprávění samotného příběhu…

Zázrak jménem Tádž Mahal

Když jsem se koncem února roku 2005 pomalu blížil do finále svého úžasného indického putování i příběhu, čekal na mě ještě jeden z největších místních skvostů a vrcholů, totiž návštěva snad po celém světě proslaveného největšího památníku (či snad mauzolea) lásky, Tádž Mahalu, který se nachází ve městě Agra.

Když jsem si v poslední čtvrtině roku 2004 plánoval tuto svoji zdaleka největší, téměř dvouměsíční cestu, ´povinná´ návštěva Tádž Mahalu jednoznačně patřila k mým největším a neoddiskutovatelným prioritám…

Ovšem téměř na konci cesty, tolik zasažen všemi krásami, bolestmi i bídou soudobé Indie, už jsem byl ze všeho tak emočně a psychicky unaven a vyčerpán, že když jsem brzy ráno přejel rozkodrcaným autobusem z Radžastánu do Agry, a šel se na chvíli prospat do takového klasického indického hostelu, byl jsem po časném a nevrlém probuzení prakticky stoprocentně rozhodnut, že se na tuto vrcholně komerční a (na indické poměry) neuvěřitelně předraženou záležitost nakonec vykašlu, a navštívím pouze přilehlou a nádhernou pevnost, ve které byl uvězněn právě stavitel onoho ikonického Tádž Mahalu a jeden z největším panovníků mughalské dynastie, Šáhdžahán, který z nepopsatelného žalu nad smrtí svojí nade vše milované manželky Mumtaz Mahal toto nevídané mauzoleum lásky nechal vybudovat…

No nakonec jsem se (přirozeně!) kousnul a šel na věc; do posledních dnů svého života si budu pamatovat, jak jsem prošel vstupní bránou; před sebou jako na dlani jsem spatřil onu velkolepou stavbu s celým jejím dechberoucím prostranstvím; vůbec jsem v tu chvíli netušil, co se se mnou děje, jako bych byl úplně (jak to říci slušně…) omámený, do očí se mi jako by z ničeho nic začaly hrnout slzy…

Tak nějak intuitivně jsem se podíval vedle sebe, abych zkontroloval, jestli na mně to moje nefalšované dojetí není až příliš moc vidět, a… v očích naprosté většiny ostatních návštěvníků jsem spatřil stejný nebo hodně podobný výraz; naprosté a slovy nepopsatelné ustrnutí či snad přímo šok z té přímo před našima očima rozprostírající se krásy, která jako by snad ani nebyla z tohoto světa …

Opět naprosto intuitivně, jakýmsi samospádem, samopohybem jsem se začal rozhlížet po někom, koho požádám, aby mě vyfotil, když tu ke mně v ten samý okamžik náhle přistoupil mladý sympatický kanadský pár a požádal mě o totéž…

Od Nagana po Ledeckou

Zkuste si vzpomenout, kde jste byli a co jste dělali ve finální fázi onoho slavného olympijského hokejového turnaje století v japonském Naganu v únoru roku 1998?…

Co jste zrovna dělali ve chvíli, když tenistka Petra Kvitová poprvé vyhrála v roce 2011 Wimbledon, když ve finále porazila jednoznačnou favoritku zápasu Marii Šarapovovou?…

Co jste zrovna dělali ono časné sobotní ráno, když si na poslední zimní olympiádě dojela naše Ester Ledecká ve vysoce ceněné lyžařské disciplíně bez nadsázky šokujícím způsobem pro zlatou olympijskou medaili?…

A co že jsem dělal a kde jsem se nacházel v oněch až téměř zázračných a magických chvílích a okamžicích já?…

Slavné hokejové semifinále mezi Českem a Kanadou jsem spolu s ostatními sledoval na recepci úřadu, kde jsem zrovna pracoval…

Finále mezi Českem a Ruskem jsem si nenechal ujít na do posledního místečka zaplněném Staroměstském náměstí; byla tam tak skvostná atmosféra, že ani tehdejší obrovská zima, která tu noc panovala, nám nemohla pokazit onu obrovskou radost z toho nakonec pohádkového konce…

Na sobotní finále Petry Kvitové jsem si odskočil z knihkupectví, kde jsem v té době pracoval, do přilehlé hospůdky…

A konečně, také sobotní vítězný závod Super G Ester Ledecké jsem absolvoval cestou do své současné práce; dokonce jsem tam dorazil poněkud později, neboť jsem si v Praze ´na přestupu´ na metro Ládví tolikrát pouštěl její famózní jízdu na mobilu, že jsem během té doby vypotřeboval snad úplně všechny slzy, které jsem měl pro tuto chvíli k dispozici…

Jedničky a nuly. Ti z vás, kteří jste tipovali, že tento článek bude pojednávat o kráse, o naprosto vrcholných okamžicích, kterých je živočich jménem člověk schopen dosáhnout, respektive stane se jejich svědkem… tak ti z vás jste tipovali správně:-)…

Začalo to pubertou

Domnívám se, že většina z nás má nějakou svoji vlastní, imaginární stupnici, podle které hodnotí nejrůznější subjekty, objekty, výkony nebo díla; tedy přirozeně kromě sebe samých:-)…

Já jsem se, minimálně někdy od propukající puberty, když jsme s přáteli nebo spolužáky hodnotili míjející děvčata či rovnou DOSPĚLÉ ženy, držel klasické školní známkovací stupnice, tedy jednička nejlepší, pětka nejhorší…

Ale co tedy proboha znamená v těhletěch případech ta nula?… NULA je v MÉM pojetí známka pro tak vynikající výkon (ať už v ženském, uměleckém, sportovním nebo jakémkoliv jiném provedení), že ani čistá jednička nebo dokonce jednička s hvězdičkou by nebyla s to vystihnout tu krásu, tu nádheru, ten příběh; to vyústění, které se před mýma očima právě odehrálo nebo stále ještě odehrává….

Nepopsatelná nádhera Tádž Mahalu, hokejové zlato z turnaje století v Naganu, wimbledonský triumf Petry Kvitové nebo šokující zlato Ester Ledecké…

Knihy, které jsou tak nádherné, že se před nimi úplně tají dech: Tolstého ´Anna Karenina´, Dostojevského ´Bratři Karamazovi´, Kunderova ´Nesmrtelnost´, Steinbeckovy ´Hrozny hněvu´, ´Na cestě´ Jacka Kerouaca, Musilův ´Muž bez vlastností´, Kazantzakisův ´Řek Zorba´ nebo třeba Mannovy ´Buddenbrookovi´…

Z non fiction, pokud dám teď úplně stranou některé vrcholné filozofy, plně splňuje NULU například Csikszentmihalyiho monografie ´Flow´, Tolleho ´Moc přítomného okamžiku´ nebo ´trilogie´ (´Sapiens´, ´Homo deus´, ´21.lekcí´) od mého současného obrovského objevu, či snad bez přemrštěné nadsázky přímo zjevení,- Yuvala Noaha Harariho…

Nezapomenutelný ´Amarcord´ od Federica Feliniho, ´Prolomit vlny´ od Larse von Triera, Daldryho ´Hodiny´, Zemeckisův ´Forest Gump´ nebo třeba známý Menzelův majstrštyk ´Vesničko má středisková´…

Návštěva nezapomenutelných koncertů, jakými byli vystoupení Rolling Stones, Pink Floyd, Deep Purple, U2, Bon Jovi, Scorpions, Susan Vegy, Roxette, Pink, ZAZ nebo třeba Ed Sheerana…

A to moje slavné a krásné cestování:-); o Indii jsem se již zmiňoval, ale přesto musím poznamenat, že seznámení se s megapolemi typu Dillí nebo Kalkaty, stejně jako meditace v Bódgaji, kde Budha došel k osvícení, nebo několikadenní zastávka na březích Gangy ve všech směrech (i smyslech) proslulém Varanásí, nemůže zanechat člověka nepoznamenaného…

Řecko, ve kterém byly položeny základy naší soudobé euroamerické civilizace… Veškerá následující západní architektura až do dnešních dnů! je ´pouhým´ derivátem té starořecké…

Řím a vůbec celá Itálie, tolik příběhů se tady během několika uplynulých tisíciletí odehrálo; kolébka renesance Florencie s Michelangelovým Davidem, slavným dómem a dalšími renesančními skvosty…

Btw, jenom abych nezapomněl: jestliže symbolem něčeho naprosto neuvěřitelného v tom kladném slova smyslu byla pro mě NULA, tak na opačném pólu pomyslné škály se nacházel symbol něčeho naprosto neuvěřitelného v tom záporném smyslu slova –  ŠESTKA; tu jsem ve své úžasné a zcela originální:-) představivosti používal tehdy, když už ani pětka nestačila…

Od Otíka ke Gumpovi

´Vesničko má středisková´. Kdykoliv mám smutnou náladu a chci si ji co nejrychleji alespoň trošku vylepšit, vzpomenu si na ´vesničku´ a Otíkovu naprosto originální ´komunikaci´, symbolicky vrcholící v momentě, když řidič se svým závozníkem přijíždějí ve svém náklaďáku k ceduli označující vjezd do města; nu a Otík ve své, řekl bych až panenské nevinnosti a snad až bezbřehé naivitě, najednou, jako by z ničeho nic, zvolá směrem ke svému šokovanému spolujezdci v mistrovském podání Mariana Labudy „Beroun“…

´Forest Gump´. Geniálně natočený (i zahraný) příběh o jednom (zdánlivém!!!) prosťáčkovi, který stihnul zažít za poměrně malý úsek svého života tolik věcí, o nichž se může nám ostatním smrtelníkům jenom tak zdát…

Snad ani nemusím na tomto místě poznamenávat, že Forestův příběh je jistou (přesněji řečeno velkou) zkratkou a nadsázkou, a jeho největší velikost i krása potom spočívá (dle mého názoru) právě v oné nepředstírané LIDSKOSTI a geniálně zvoleném formátu ve smyslu toho, že pokud je hlavní hrdina v první řadě ´hlupák a primitiv´, potom se na něj za jeho chování a přístup k životu nemůže nikdo zlobit ani mu něco vyčítat…

…a naopak (a to je podle mého názoru naprosto největším přínosem tohoto příběhu) stává se jakýmsi KATALYZÁTOREM (a zároveň také i středobodem) celého příběhu, jehož paprsky zasahují (emanují) směrem nejen k dalším vyskytujícím se filmovým postavám, ale zejména a v první řadě směrem k divákům, návštěvníkům onoho filmového představení…

Zamyslet se nad sebou

No a ti diváci, alespoň se takto domnívám, poté, co shlédnou vyprávění o těchto až na kost před nimi obnažených jednotlivých lidských smrtelnících, o jejich každodenních radostech, trápeních a bojích, nutně se musí zamyslet také nad sebou samými, nad SVÝMI vlastními, aktuálně žitými životy; nutí je to zamyslet se nad tím, co  má v těch jejich životech smysl, cenu a význam; o co bychom měli v našich životech DOOPRAVDY usilovat, a co je naopak zcela povrchní a zbytečné, za čím se v tom našem poměrně přísně vyměřeném čase nemá cenu honit, ani se tím jakkoliv zabývat…

Dovolím si tvrdit, že právě na takovýchto ´geniálně pošahaných´ hrdinech, jako byl například Forest Gump, ale úplně stejně třeba také ´náš´ Josef Švejk nebo již zmiňovaný Otík z ´Vesničky mé střediskové´, se strašně moc přiučíme o tom, jaké myšlenkové (a přirozeně také jiné:-)!!!) pochody probíhají v hlavách ostatních účastníků příběhu…

A nikdy by se nevyjevily tak ryze, čistě a na plné pecky, nebýt toho, že zmiňované klíčové postavy těchto děl byly stvořeny tak, aby nám (přirozeně kromě jich samotných) daly nahlédnout do co nejvíce (poměrně často) temných a nevyzpytatelných komnat a zákoutí ostatních lidských duší…

Takhle to má Ada

KAŽDÝ člověk, každý z nás, máme svoje zcela ORIGINÁLNÍ myšlenkové pochody a náhled na svět… Tak například Ada, hlavní hrdinka oceněného románu Pavly Horákové ´Teorie podivnosti´, o kterém jsem se zmiňoval v článku pod názvem ´Pro krásu chvíle´, známkovala (převážně tedy lidi) na stupnici jedna až deset, kdy jednička byla naopak nejhorší a desítka nejlepší….

Když potom konečně potkala svoji životní lásku, na kterou po celou tu dobu tak ne/trpělivě čekala, ohodnotila ji plným počtem bodů…

Je také ovšem třeba podotknout, že Ada coby prototyp poctivé vědecké pracovnice postupovala ve svých experimentech velice zodpovědně a systematicky, a dokonce se její přísně vědecky pojaté desetibodové hodnocení nevyhnulo ani ehm…. vyhodnocování vlastního vyměšování…

Ada tak svým zodpovědným vědeckým přístupem, aniž by si toho možná byla sama plně vědoma, inspirovala činovníky nejprestižnější evropské fotbalové soutěže, z anglické Premier league, ve které jsou výkony všech hráčů, pravděpodobně právě na Adinu počest, hodnoceny podobným způsobem:-)…

Sólo pro Helenu Třeštíkovou

Málem bych zapomněl. Pro jeden poměrně čerstvý příklad naprosto čisté nuly si můžeme zajít do minulého úterý, kdy Česká televize vysílala další famózní dokument z dílny Heleny Třeštíkové pod názvem ´Karolína´.

´Klasicky a po Třeštíkovsku´ provázel hlavní hrdinku po dobu třiceti let od jejich poměrně složitých a problematických osmnácti let až do jejích stávajících přibližně osmačtyřiceti, kdy žije v současnosti ve svém vysněném baráčku (baráku!) na venkově spolu s manželem a třemi dětmi…

Její život rozhodně nebyl procházkou růžovou zahradou, nic v něm nedostala zadarmo a všechno, co až do teď dosáhla, si musela tvrdě vybojovat…

A její hlavní heslo? Nikdy se nevzdávat, vždycky můžeme naším vlastním usilováním svoji stávající situaci přinejmenším alespoň trošku vylepšit…

Svým celoživotním optimismem i samotným příběhem nadchla Karolína nemálo diváků, jako například paní Valleru: „Tyto časosběrné dokumenty jsou úžasné, vše vypráví tak přirozeně, nenuceně, bez příkras, prostě tak, jak život sám plyne. Paní Karolína je neskutečně silná osobnost a je vidět, že když si šla za svými sny a nevzdala se, tak se jí všechny postupně splnily; potkala prima chlapa pro život, porodila 3 krásné a zdravé děti a z ruiny vytvořila krásný domov. Ne vždy to bylo jednoduché, ale protože měla optimistickou mysl, vše se nakonec událo tak, jak si představovala…“

Co se Heleny Třeštíkové týče, už jenom letmo doplním, že i včerejší (úterní) dokument o ´veřejně známé´ Ester Janečkové pod názvem ´Ester´ byl vynikající čistou nulou…

Proč jsou ti muži tak pitomí?

Teďka by se možná hodilo skončit; my si ovšem, fotbalovou terminologií řečeno, nastavíme několik málo minut; anebo pro změnu hudební terminologií řečeno, dáme si ještě nějaký ten přídavek; anebo restaurační terminologií řečeno: objednáme si ještě posledního panáčka:-)…

O čem by asi ten přídavek tak mohl být?… No SAMOZŘEJMĚ, že se bude stále týkat těch jedniček a nul…

Že by tedy nakonec přeci jenom došlo na toho nešťastného Maradonu, nebo na ty naše dopředu avizovaná přecitlivělá, a pravděpodobně také zřejmě nějakým záhadným způsobem přizpůsobilá k častému nalhávání si do vlastní kapsy, lidská ega?…

Nakonec, pro někoho možná tak trochu překvapivě, skončíme u toho PROGRAMOVÁNÍ, u těch našich jedniček a nul…

Řeč bude přirozeně o LIDSKÉM na/programování; velké množství soudobých lidí, kteří jsou ve své mysli PLNĚ přesvědčeni o tom, že žijí svobodně a mají svůj život plně pod kontrolou, nemají ani tušení, že je tomu přesně naopak: totiž že život, respektive DRUH má pod kontrolou je…

Kromě společenské kontroly je tím zdaleka nejvýznamnějším fenoménem ´kontrola´ pudová, sexuální…

Jak píše ve své vynikající monografii ´Flow´ slavný americký psycholog Mihaly Csikszentmihalyi, „Je důležité si uvědomit, že vyhledávání potěšení je reflexní reakce zabudovaná v našich genech na ochranu druhu, nikoli pro náš osobní prospěch. (…) Rozkoš ze sexuálního styku je důmyslnou součástí toho, že naše tělo je naprogramováno na rozmnožování, a tím na zajištění kontinuity genetické informace. Když je nějaký muž tělesně přitahován nějakou ženou nebo naopak, obvykle si představuje – pokud na to vůbec myslí – že tato touha je výrazem jeho individuálního zájmu, že je to výsledek jeho vlastních záměrů. Ve skutečnosti je často jeho zájem manipulován neviditelným genetickým kódem, který sleduje svoje vlastní cíle.“…

Kdyby tohle všechno věděla mladá hlavní hrdinka dalšího knižního majstrštyku – troufám si tvrdit největší soudobé beletristické hvězdy – Eleny Ferrante ´Prolhaný život dospělých´, Giovanna, nebyla by možná až tak vyvedena z míry z poněkud (v jejích očích) až naivně šokujícího mužského chování…

„Jak je možné, říkala jsem si v duchu, že jsou muži tak pitomí, jak je možné, když se těch dvou jen dotknu nebo je nechám, aby se dotkli oni mě, rázem nevidí a neslyší, necítí dokonce ani to, že je mi ze sebe samé špatně.“…

Co k tomuhle odhalení ještě dodat? Snad jenom to, že ani geniální Schopenhauer by to snad nenapsal lépe:-):-)…

Přeji vám všem krásný, spokojený a úspěšný Nový rok 2021:-)!!!

Od Jedniček a nul k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“