Hlad

Náš pan prezident ve svém zcela originálním a svébytném přístupu opětovně nezklamal, když na adresu kulturních a uměleckých kruhů žádajících o patřičnou finanční podporu v této nelehké době poznamenal, že právě v podobně obtížných dobách jako je ta současná, je umělec schopen vytvořit taková nesmrtelná díla, která by se mu za těch klasických, ´tučných´ let vytvořit nikdy nepodařilo…

Možná mu při tom vytanuly na mysli takové beletristické skvosty, jako ´Hlad´ držitele Nobelovy ceny za literaturu Knuta Hamsuna nebo ´Martin Eden´ ´tuláka po hvězdách´ Jacka Londona…

A možná mu také (tak trochu nechtíc a proti své vůli) dává za pravdu držitelka prestižní Man Bookerovy ceny, severoirská spisovatelka Anna Burnsová, kterou v roce 2018 získala za svůj román ´Mlíkař´, jehož děj se odehrává na pozadí krvavého konfliktu v Severním Irsku.

Autorka, které bylo v době vydání románu 56 let, se po obdržení Booker Prize vyjádřila, že „je hlavně ráda, že už nemusí žít z podpory různých charit a živit se jídlem z potravinových bank.“…

´Hlad´ Knuta Hamsuna snad ani nemohl vzniknout v jiných prostorách než na území Skandinávie, která dala světu takové ´ponuře skeptické´ velikány, jakými byli Ibsen, Strindberg nebo Munch.

Výkřik

Ostatně Edvard Munch (1863-1944), autor proslulého obrazu ´Výkřik´, svým uměleckým vystoupením prakticky předurčil nastávající malířskou epochu, zvanou expresionismus…

Učil, že „nové umění musí být založeno na osobních prožitcích, že jeho základem má být autobiografie autora.“

Mimo jiné ovlivněn Toulouse-Lautrecem (1864-1901) a jeho proslulými kabaretními realizacemi,- zjevuje se mu před očima v jeho představách milenecký pár, který ovšem nereprezentuje pouze je samotné; naopak je prototypem jednoho z miliónů dalších párů, jedním z mnoha tisíců článků řetězu, který v sobě připoutává jedno pohlaví k druhému. Přihlížející lidé poté, namísto okamžitého odsouzení před takto čistě a nanejvýše upřímně exaltovaným výjevem,- v údivu, pokoře a ohromení smeknou jako v kostele; jakousi podvědomou, dávno zasutou intuicí, spatří v tomto od přírody přirozeném aktu to posvátné…

Je tedy konec naprosto zbytečnému malování interiérů, čtoucích mužů a pletoucích žen; naopak by nyní umělci měli začít zachycovat lidské emoce; lidi, kteří zároveň dýchají, milují a trpí…

Hlad

Prvotina pozdějšího Nobelisty Knuta Hamsuna ´Hlad´ je v první řadě (až téměř dokumentární) vzpomínkou na jeho vlastní umělecké začátky.

Opuštěný, sám, bez jakýchkoliv přátel a bez jakýchkoliv prostředků, potulujíce se ulicemi norského hlavního města Kristianie (nyní Oslo)… Jediné, co ho ještě drží při životě, je víra v jeho umělecké schopnosti, ve svůj spisovatelský talent a poslání…

Za mnohé věci si ovšem do značné míry mohl také sám: jednotlivé laciné podnájmy střídal jako ponožky, poslední kousek oblečení nechal v zastavárně, na dohodnuté schůzky ohledně možného zaměstnání se nedostavoval včas, a ve chvíli, kdy už neměl ani co do úst, jeho nevábný vzhled i odér odpuzovaly na míle daleko; a co více: lhal, až se mu od pusy prášilo. Stal se z něho bezdomovec…

„Mít tak skývu chleba, aspoň tu kdyby člověk měl! Kousek báječného žitného chleba, co by se do něj zakousl, když tak chodí ulicemi.“

Jenže ani na ´tu skývu chleba´ neměl peníze, a tak mu v jednu chvíli nezbylo nic jiného, než se obrátit na dobrosrdečného řezníka, jestli by nebyl té dobroty a nemohl mu věnovat kost pro jeho (smyšleného) psa:

´Jenom kost, nic na ní nemusí být. Jen aby měl co nést v tlamě.´

„Dostal jsem kost, báječnou kostičku, na níž zbyl ještě kousek masa, a zastrčil si ji pod kabát. (…) Vplížil jsem se do Kovářské uličky, co nejhlouběji to šlo. (…) Žádným směrem nebylo vidět světlo, všude kolem mě se rozkládala požehnaná tma. I pustil jsem se do ohryzávání kosti.“

VYNIKAJÍCÍ Londonův román ´Martin Eden´ naprosto jednoznačně patří k tomu vůbec nejlepšímu, co během své nedlouhé spisovatelské kariéry jeho autor napsal.

Podobně jako u Hamsunova ´Hladu´, i zde se jedná o veskrze autobiografický román, který je ovšem mnohem pestřejší, robustnější a především potom mnohavrstevnější, než ten jeho norského kolegy.

Martin pochází z dělnického prostředí a živí se jako námořník; jednoho dne pomůže jednomu mladíkovi při rvačce v přístavu, ve které mu šlo o život, a ten ho za odměnu pozve do své bohaté rodiny.

Martin se tam setkává s jeho sestrou Ruth, a oba se prakticky okamžitě do sebe zamilují; mladá žena ovšem musí svoje vzplanutí (i před sebou samou) bez milosti potlačit, neboť moc dobře ví, že by její rodina, která se nachází, co se sociálního a ekonomického statusu týká, na úplně opačném pólu než Martin, jejich vztah nikdy neschválila…

Bleskově v něm ovšem rozpozná jeho obrovský literární talent, zasvěcuje ho do základů krásy, umění, estetiky, jazyka a etiky, na kterou Martin jakožto ´rodilý a drsný´ námořník nebere prakticky žádný zřetel…

Dívka věří v jeho úspěch, podporuje ho v něm, ale zároveň také nezapomíná na tvrdou realitu života, totiž že ´z pouhých slov a teorií´ se člověk neuživí ani nenají…

Martin ovšem byl už plně rozhodnut vydat se na cestu za svým spisovatelským snem, ať už ho to stojí, co to stojí…

„Zatím pracoval a nepotěšil se žádnou zábavou kromě návštěv u Ruth, pracoval a žil jako Sparťan. Platil dva a půl dolaru měsíčně za pokojík najatý od portugalské paní domácí. (…) Nepromarnil nikdy ani okamžik vzácného času.“

Ale navzdory všemu tomu až nadlidskému usilování a snažení čím dál tím více zabředával do smrtící spirály dluhů, a brzy poté „přišel den, kdy po čtyřicet hodin nevzal do úst.“

Jack London, jak známo, na poli literatury nakonec uspěl a stal se jednou z jejích nejzářivějších hvězd, třebaže, alespoň by se takto mohlo zdát, mu to v samotném životě příliš štěstí nepřineslo…

Budeme odtučňovat!

Zcela opačným problémem, co se fenoménu HLADU jako takového týká, než Hamsunovy či Londonovy hrdinové, trpěli účastníci měsíčního ´odtučňovacího´ pobytu v těsně předrevolučním filmu ´Sedm Hladových´ režiséra Karla Smyczeka, když je po celou dobu jejich ´léčby´ provázela brožurka ´Můj přítel hlad´, sepsaná místním svérázným panem primářem; nejvíce legrace poté nezaujatý divák zažije při takzvaných odlehčovacích dnech…

Dvě ikonické postavy tohoto opusu, v podání Antonína Tondy Bubeníka coby pana Jaroslava a Jitky Smutné jako Růženky, zabývaly se stravovací problematikou v jedné nezapomenutelné postelové scéně…

Pan Jaroslav se snaží vdané paní Růžence rozepnout knoflíčky na noční košili, a do toho oba naši protagonisté vedou dechberoucí dialog…

„Když toho mýho Vendu zajímá víc čínský zelí než…“

„On dělá čínské zelí?“

„No dělá… Co to děláte?… (snaží se jí rozepnout ty knoflíčky…) Ono mu vůbec nevadí, že nejsem učesaná, ale když nemá víno do ovocný polívky, řádí jako černej kašel.“

(pan Jaroslav se stále snaží rozepínat) „On dává do ovocné polévky víno? A čím to zahušťuje potom?“

„Já nevím.  Já to neumím.“

„Vzpomeňte si, prosím vás! Škrobovou moučkou?“

„Já nevím.“

„A víte, co dělám já?“

„Vím!“ (konečně se panu Jaroslavovi začíná dařit to rozepínání)

„Hruškovou polévku!“

„Jo?“ (hodně moc vášnivě)

„A pozor! (vztyčený ukazováček pro podpoření pozornosti) S ovesnýma vločkama!“

(košilka sice rozepnuta, ale látka stále ještě na svém místě; paní Růženka začíná být mírně znejistěna…)

Poté naopak následuje (na pana Jaroslava) až překvapivě přímý, rychlý a velice konkrétní postup, při jehož vykonávání ovšem, šťastný a spokojený, jako už snad dlouho nebyl, usne…

Tři sestry

Miluji Čechovovu divadelní hru ´Tři sestry´. Olga, Irina a Máša. A jejich HLAD po životě, naplnění a lásce; vždycky když se potřebuji nějakým způsobem nakopnout a posunout dál, vzpomenu si na ně, v té úplně první řadě potom na nejstarší z nich, Olgu, která brala realitu života prostě takovou, jaká je; když to zvládly (nějak to prostě MUSELY zvládnout!) ony, musím to proboha nějakým způsobem zvládnout i já…

Anton Pavlovič Čechov, jak známo, píše o těžkém údělu živočicha zvaného člověk; v jeho dramatech nacházíme kromě ´klasického´ každodenního žití mnoho vášní, lásky, nenávisti, filozofování o smyslu života a jeho ne/možném naplnění…

Ve ´Třech sestrách´ všechny tři hlavní aktérky sní o šťastném, spokojeném a naplněném životě, třebaže tam někde v samotném koutku svojí duše moc dobře vědí, že většina toho, po čem tak úpěnlivě touží, se jim nakonec nedostane…

Ale přesto bojují dál, nevzdávají to; musí se jít dál, musí se žít, ať to stojí co to stojí; ať se už u toho prolije tolik slz, kolik se jich nakonec opravdu prolije…

Irina: „Když jsem se dneska ráno probudila, vstala a umyla se, tak mi najednou začalo připadat, že pro mě je na tomhle světě všecko jasné a že vím, jak má člověk žít. (…) Člověk má pracovat, každý má pracovat v potu tváře (…) a jenom v tom spočívá smysl a cíl jeho života, jeho štěstí a jeho radost. (…) Dostala jsem takovou chuť do práce, jako má člověk chuť se v horku napít.“

Jenže i Irinu nakonec doběhla ona neúprosná realita života. „Už mi pomalu bude čtyřiadvacet, pracuju už dlouho, ale měkne mi mozek, zhubla jsem, zošklivěla, zestárla a nic, naprosto nic mě netěší, ale čas letí a člověku se zdá, že pořád se od pravého, skvělého života vzdaluje. (…) Já pořád čekala, že se přestěhujeme do Moskvy, tam že potkám toho svého, toho pravého, snila jsem o něm, milovala ho… Ale ukázalo se, že všecko je nesmysl, všecko je nesmysl…“

Přestože hra končí nakonec smutně, ten největší dar, kterého se třem sestrám dostane, je skutečnost, že vědí, že se na sebe mohou až do konce svých životů stoprocentně spolehnout; vzájemně se objímají a nejstarší Olga si bere závěrečné slovo.

„Milé sestry, život ještě neskončil. Tak tedy budeme žít! Hudba hraje tak vesele, tak radostně, a člověku připadá, že zbývá už jen maličko a dovíme se, proč žijeme, proč trpíme… Kdyby to člověk věděl, kdyby to věděl.“

Pochvala od trenéra

Ti z vás, kteří se alespoň minimálně zajímáte o současné fotbalové dění, jste zcela jistě museli zaznamenat, jakých pochval a poct se dostává dvěma českým reprezentantům, Tomáši Součkovi a Vladimíru Coufalovi, na půdě nejprestižnější fotbalové soutěže světa, anglické Premier League.

Trenér West Hamu United, za který oba zmiňovaní reprezentanti hrají, Skot David Moyes, nešetří superlativy a dává je za vzor ostatním fotbalistům.

„Chci hráče, kteří mají hlad, kteří se chtějí zlepšovat a něco dokázat. A takové není lehké najít, musíte mít štěstí. My jsme naštěstí našli dva nebo tři takové.“

Člověk prostě musí být HLADOVÝ (prosím neplést si s ´chozením přes mrtvoly´:-)), aby měl vůbec nějakou reálnou šanci dosáhnout ve svém životě něčeho alespoň trošku ´interesantního´…

A přirozeně (co se týká samotného principu) je úplně jedno, jestli bude usilovat o to ´být opravdu dobrý´ v kopání do balónu, v jazycích, podnikatelském či manažerském prostředí, na poli vědy, za školní katedrou nebo třeba v umění…

Tanec života

Až budeme moci opětovně chodit do divadel a galerií, navštivme pražskou Národní Galerii, a zastavme se před obrazem Edvarda Muncha ´Tanec na břehu´.

Původně tvořil součást souboru dvaadvaceti maleb, nazvaného ´Vlys života´; na obraze můžeme pozorovat postavy tančících dívek, které pozorují dvě ženy v černém oděvu- vdovy. Osamocená žena v červených šatech je potom symbolem vrcholení erotických sil. „Zobrazení koloběhu života je podáno v širokých barevných liniích členících plochy do různobarevných pásů.“

Munchovými slovy řečeno: ´Všechno je v nás, bratři, v mocné hře života! Radost je přítelkyní smutku, jaro poslem podzimu a smrt rodí život!´

Když se pokusíme malinko parafrázovat tohle nádherné, až na samotnou dřeň našich životů dosahující, Munchovo poselství, můžeme ovšem také říci: právě smutkem se připravujeme k následující radosti, a to naopak podzim k nám přichází coby posel blížícího se jara…

Přivřeme oči a naplno se ponořme (flow) do onoho Munchova obrazu, staňme se tím samotným obrazem, staňme se organickou součástí ´tance života´; staňme se samotným tancem…

Buďme u toho odvážní!!! S patřičnou energií, odhodláním a nadšením se pusťme do práce… Vydejme se NA CESTU za svými sny…; prostě… buďme HLADOVÍ:-)…

Od Hladu k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“