Dárečky

Dárečky. Další z ´dopředu nenaplánovaných´ článků, který vznikl prostě takovým způsobem, že tomu chtěl ´samotný život´:-)…

Když jsem se letos na jaře jednoho všedního dne vracel domů autobusem z mojí milované práce:-(:-),- k smrti unaven a vyčerpán nejen pře/náročným programem a provozem, ale i nadmíru (některými) protivnými zákazníky, už když jsem do toho busu nastupoval, byl jsem pevně rozhodnut, že si pro tentokráte v tom našem úžasném městečku vystoupím o zastávku dřív, a zajdu si k našim vietnamským přátelům pro nějaký ten povolený doping, vědom si přirozeně toho, že mě za tento můj značně neukázněný přístup moje tělo rozhodně nepochválí…

Pracovníka, který obsluhoval lahůdkový pult, jsem požádal o jednoho utopence, klobásu a zavináče, a když jsem viděl zákazníka přede mnou kupovat si nakládaný hermelín, tak jsem si řekl ještě o tenhle produkt…

Když jsem se s depresí a čerstvě nakoupenými přírodními antidepresivy:-) vypakoval z prodejny, přišel mi na mysl pocit, který jsem u sebe už moc dobře znal; totiž že mi přichází do hlavy nějaký perfekt nápad, ale jenom jsem ještě doposavad nevěděl, jaký….

A venku mi to potom poměrně brzy seplo: dárková taška, která mě zaujala při vstupu do prodejny… No jo, ale to je pořád samozřejmě hodně málo k tomu, aby z toho mohl vzniknout nějaký příběh; ale já jsem v tu chvíli už moc dobře věděl, že tam bude ještě nějaké to ´dopovězení´, a také že bylo:-)!!!

Dárková taška na dárečky; a už mi hned (prakticky rychlostí světla:-) ) naskakují další asociace: na dárečky, které bych dal svým nejlepším přátelům, nepřátelům a samozřejmě také sobě samému…

Nečekaný návrat

Do prodejny jsem se ještě po několika dnech vrátil; nikoliv už kvůli nějakému dalšímu zdravému nákupu, ale kvůli tomu, abych si pořádně prohlédl tu krásnou dárkovou tašku, která se stala spouštěčem a katalyzátorem celého následujícího nápadu a příběhu…

Jejím prohlížením jsem strávil snad 10 minut, až jsem možná začal být místnímu vietnamskému personálu krapet podezřelý…

Promýšlel jsem totiž situaci, že ačkoliv jsem byl zpočátku prakticky stoprocentně přesvědčený o tom, že tuto dárkovou tašku použiji coby titulní fotografii ke svému stávajícímu článku, tak když jsem se na ni soustředěně zadíval zblízka, vypadala tak (jemně řečeno) infantilně, že by mi jako titulka rozhodně neprošla, v tom nejlepším možném případě bych s vysokou pravděpodobností zůstal lehce nepochopen …

Dárečky od přítele Boba

Ok, jdeme dál; pomalu jsem se pustil do práce a přemýšlel nad základní strukturou článku, a také jsem se ozval svému drahému příteli Bobovi, jestli by mi nemohl napsat, co by ze všeho nejvíce daroval v oné pomyslné dárkové tašce svým přátelům, nepřátelům a přirozeně také i sobě samému…

Prakticky obratem mi odepsal tohle: „Svým nepřátelům: aby po vypití záhadného nápoje tzv. ´Kalichu hořkosti a moudrosti´ prozřeli a začali se na své bezprostřední okolí i okolní svět dívat novýma očima lásky, radosti, pokory a pochopení. Svým přátelům: aby měli tu možnost mít kolem sebe co možná největší počet lidí, kteří nahlíží na svět novýma očima:-) a jsou pro ně samotné inspirací. Sobě: přeji to samé, jako svým přátelům, jen skromně doplním, že bych rád byl inspirací pro ostatní.“

Moc děkuji Bobe, krásně napsané, a ke svému drahému příteli z dob vysokoškolských filozofických studií ještě doplním, že to byl nejen pilný a svědomitý student, mezi jehož oblíbence patřili pánové Kant, Hegel nebo Nietzsche, ale především JE úžasný tatínek dvou sportovně založených kluků, a v úplně první řadě také vzorný a milující manžel:-)…

Ale pozor, aby náhodou nedošlo k mýlce či nechtěnému nedorozumění, nejedná se tu o žádného zidealizovaného (či po dechberoucím nedostižném vzoru Shawova ´Pygmalionu´čerstvě vykonstruovaného) Mirka Dušína; jedná se naopak o čistokrevného Sněhobílého Býka (podle našeho i čínského horoskopu), který už před mnoha  a mnoha staletími unesl Evropu,- tudíž je to také (kromě jiného) pěkný kusan:-)…

Myself

Co bych tedy v oné pomyslné dárkové tašce věnoval sobě samému? No tak dobře, určitě bych se, ehm, nebránil nějakému ženskému protějšku, se kterým bychom se sešli ´alespoň z většiny´ tak pěkně, jako se to podařilo právě Bobovi se svojí Kačkou…

Snad ani nemusím v tomto směru dodávat, že je k tomuto snad ´nejvyššímu levelu´ co se lidské spokojenosti týče, zapotřebí také ona pověstná (alespoň) kapička štěstí, aby se potkali dva lidé, kteří to mají (a vidí) podobně:-)…

Btw., směle se domnívám, že té ´pověstné kapičky štěstí´ je zapotřebí prakticky při každém našem usilování a snažení, které má stát opravdu za to; bez ní, i kdybychom se (alespoň v naprosté většině případů) postavili na hlavu, ničeho POŘÁDNÉHO A SMYSLUPLNÉHO v našich životech nedosáhneme…

Co tu máme dále. Samozřejmě bych si rád ´nadělil´ nějaké ty pěkně napsané knížky:-)…; nějaké věci už vím v tomto směru STOPROCENTNĚ:-): i když by se čirou náhodou už nikomu jinému ty moje krásné budoucí knížky nelíbily (jakože pevně věřím, že NĚKOMU se rozhodně líbit budou:-):-))), mým ŽIVOTNÍM a naprosto hlavním a zásadním úkolem (a, s prominutím, i posláním:-)) je tyto monografie NAPSAT:-)…

Rozhodně se v tomto směru řídím pravidlem ´step by step´, a přesto, že se snažím být v těchto ´poměrně odvážných´ úvahách opatrný a obezřetný, dovolím si na tomto místě vypustit konkrétní a faktickou informaci, že kromě non fiction, která bude jednoznačně těžištěm a páteří onoho celého knižního vystoupení, STOPROCENTNĚ napíšu také něco pěkného:-) pro dětské publikum, a minimálně se pokusím o to, napsat také nějakou zajímavou beletrii…

Také bych toho chtěl ještě hodně poznat a procestovat; podívat se alespoň ještě dvakrát (na sever a na jih) do Indie, do Států (na čele s New Yorkem), Mexika a Jižní Ameriky, něco z Asie a určitě i do Evropy…

No a ty úplně nejbližší cestovatelské plány: někdy snad v příštím roce po strašně dlouhé době do Berlína a úplně prvně do Londýna; z těch delších tripů ´dětskou vzpomínkovou Tour´ přes Rumunsko po pobřeží Bulharska, k deltě Dunaje (jejíž okolí se svojí partičkou hojně navštěvoval vynikající rumunský religionista a filozof Mircea Eliade, o kterém jsem psal svoji bakalářskou práci) a do Moldávie, s výletem do ukrajinské Oděsy, abych se konečně prošel po těch krásných a přeslavných schodech, nesmrtelně proslavených v Ejzenštejnově filmu z roku 1925 ´Křižník Potěmkin´…

Přátelé. I na ně bych si rozhodně ve svojí pomyslné ´myself´ dárkové tašce udělal místo; Boba už jsem zmiňoval, s Karlem jsem si včera večer telefonoval, Olga mi udělala minulý čtvrtek krásnou bábovku (a já si tak dneska budu moct dát na chvíli oraz od dělání palačinek), druhá Olga mi dohodila, coby malířku a ilustrátorku, svoji kamarádku a kolegyni ze školy Evu (právě ona je autorkou onoho loga k ´Netrhejme jablka, které visí na spodních větvích´, a já pevně doufám, že ve vzájemné kooperaci už v NÁSLEDUJÍCÍM ČTVRTLETÍ přijdeme s ´drobným´:-):-) projektem, který se vám bude líbit…); Míša, se kterou se už těším na každoroční letní výlet; s Luckou a Hankou (viz. ´Kontejner Containall´ a ´Ňunin příběh´) se sejdeme hned po mojí sobotní práci, už máme zamluvenou zahrádku i antigenní test:-):-)…

Knížky. Další moje velká láska. I když už jsem o něm ´něco´ věděl, teprve letos jsem tak říkajíce naplno objevil vynikajícího izraelského myslitele Harariho; určitě bych připojil také starý dobrý (a samozřejmě vynikající) Gombrichův ´Příběh umění´…

Z beletrie potom například Musilův majstrštyk ´Muž bez vlastností´, o kterém se pořád říká, že to je (po Proustově ´Hledání ztraceného času´) jedna z nejnáročnějších knih vůbec, což si tedy rozhodně nemyslím:-),- naopak se v tomto případě jedná o ´příběhovou a myšlenkou´ ´nádheru všech nádher´, ´krásu všech krás´; OK, kdo z vás si zatím netroufne, ať zkusí něco od Eleny Ferrante nebo třeba Jane Austenové, D.H.Lawrence či Johna Steinbecka…

Nepřátelé

Klidně bych ještě pokračoval dál, ale už se mi momentálně do té mojí dárkové tašky více dárečků nevejde:-); takže nenásilně přejděme k tomu, co bychom v té NEJKRÁSNĚJŠÍ dárkové tašce věnovali svým nepřátelům; ze všeho nejdříve mně napadl (vůbec nevím proč, prostě v rámci brainstormingu) pavouk; vůbec se nemusí jednat o nějakou tu tarantuli, klidně něco drobnějšího, aby byla nějaká sranda…

Také by možná nebylo úplně od věci věnovat někomu z našich nepřátel falešnou letenku nebo rovnou celý fejknutý zájezd k moři (nebo možná ještě lépe na cestu kolem světa); nebo ho/ji třeba pod jeho/jejím jménem přihlásit do Výměny manželek, k Prostřenu nebo do Svatby na první pohled, nebo třeba něco s připínáčky…

A co si jít s naším nepřítelem zaplavat, a když se bude nacházet přibližně někde uprostřed rybníka, tak ho NIKOLIV utopit, ale pláchnout mu s oblečením, podobně jako to udělal (pokud se tedy nepletu) chytrý a mazaný zajíc namyšlenému a namachrovanému myslivci v Maxipsu Fíkovi…

No, pro jistotu to už utnu, aby si čirou náhodou nikdo z vás nemohl myslet, že jsem se regulérně (a definitivně) zbláznil:-):-)…

A teď už trochu vážněji, faktičtěji a především praktičtěji; krásně o tom, jak se bránit proti nepřátelům, píše Shakespeare: „Pec pro své nepřátele nerozpaluj tak, aby ses popálil sám.“

Velice detailně a komplexně se tomuto fenoménu, který nám častokrát bere radost ze života a vyčerpává naší KONEČNOU energii, věnuje americký myslitel Dale Carnegie; velice vtipně konstatuje, že zatímco se ve svém rodném Missouri setkával na rodinné firmě se čtyřnohými skunky, o něco později na newyorských chodnících pravidelně potkával skunky dvounohé.

A poznamenává: „Smutné zkušenosti mne naučili, že se nevyplácí něco si začínat ani s jedněmi, ani s druhými. Tím, že nenávidíme své nepřátele, dáváme jim nad sebou moc: ovládají náš spánek, naše chutě, náš krevní tlak, naše zdraví, naše štěstí. Naši nepřátelé by jistě tančili samou radostí, kdyby se dověděli, jaké nám působí starosti, jak nás drásají, jak nám oplácejí rovné rovným! Naše nenávist jim přitom nijak neškodí – naopak, mění naše vlastní dny a noci v pekelný tanec.“

Na mnoha příkladech potom Carnegie ukazuje, jak si s tímto fenoménem poradili některé významné osobnosti; například bývalý prezident Spojených států amerických Eisenhower neztrácel ani minutu přemýšlením o lidech, které neměl rád.

A Eisenhowerův slavný předchůdce Lincoln poté, co na něho (ve většině případů zcela neoprávněně) útočili jeho političtí oponenti, tak na místo toho, aby se nechal jakýmkoliv způsobem vytočit, neustále trpělivě připomínal, že „nikoho by neměli vynášet do nebe za to, co udělal, ani zavrhovat za to, co udělal nebo neudělal, protože všichni jsme děti okolností, podmínek, prostředí, výchovy, získaných návyků a dědičnosti, které formují lidi takové, jací jsou a jací vždycky budou.“

Přátelé

No a co bych přidal do dárkové tašky svým přátelům? Z těch drobnějších dárečků určitě nějakou pěknou knížku a k ní nějakou tu Pálavu, možná také lístek na nějaký pěkný koncert nebo divadelní představení;  o těch ´celoživotních´ dárečcích jsem se hodně zmiňoval v předchozím článku pod názvem ´Objevme svůj korálový útes´, jehož hlavním mottem bylo věnovat se NĚČEMU, co dá našemu životu smysl, co nás naplní a nakonec možná i přesáhne, jako se to například (NAPROSTO NEPLÁNOVANĚ!!!) povedlo hlavnímu hrdinovi z oné celosvětově proslulé novelky pod názvem ´Muž, který sázel stromy.´…

Hodně se už v tomto směru vyslovil můj drahý přítel Bob, pod jehož ´dárkovou nálož určenou pro naše přátele´ bych se rozhodně podepsal; a tak jenom znovu (a myslím, že NIKOLIV zbytečně) si dovolím připomenout, že opravdu tím TOPEM naplněného života je to, když se potkají dva lidé, kteří se mají opravdu rádi a stojí o sebe, a rostou vedle sebe, a takto vzniklá a uskutečňovaná synergie je nabíjí a častokrát pohání až do nedozírných výšin:-)…

Na druhou stranu si nejsem úplně jistý, že když je člověk s někým jenom proto, že se bojí, aby nezůstal sám, resp. neumí být (žít) sám se sebou, jestli je to ta úplně nejsprávnější cesta, jak se ´šťastně a spokojeně´ popasovat se životem…

Samozřejmě bych (přirozeně nejen) svým přátelům přál, aby je jejich život bavil, a mohli si v něm splnit co nejvíce možně svých snů; aby nebyli nuceni dělat věci jenom proto, že je dělat MUSÍ (neustálé tlaky na nutnost vydělávání peněz); aby se uměli (abychom se uměli:-)!) poučovat z chyb, jak to na zcela konkrétním příkladu uvedla naše současná velice úspěšná tenistka Karolína Muchová.

V jednom nedávném pozápasovém rozhovoru hovořila o tom, že když zahrává míček na druhou stranu dvorce, existují POUZE DVĚ MOŽNOSTI: buďto se onen úder povede, a potom je vše v naprostém pořádku, a nebo se úder nepovede, a v tom případě si musí zanalyzovat PROČ se jí ten úder nepovedl, a následně udělat všechno proto, aby ho napříště zahrála LÉPE…

A… málem bych zapomněl: to nekonečné, více než roční trápení s Covidem nám znovu a znovu velice důrazně připomnělo, jak je (resp. může být) naše zdraví křehké, a jak je někdy ta hranice mezi zdravím a nemocí, v tom horším případě mezi životem a smrtí těsná, a mnohdy i nemilosrdně prostupná…

A úplným závěrem ještě k těm ´slavným´ nepřátelům a vysavačům naší drahocenné, životodárné a konečné energie: do dneška úplně nechápu, proč to ti ´lidé´dělají a co z toho vlastně mají (pravděpodobně se v těchto četných případech jedná o nějakou diagnózu:-(:-)), a je tedy potřeba se proti tomu jejich škůdcovskému chování nějakým způsobem ohradit, postavit a vymezit; to se samozřejmě snadno říká, ale daleko hůře realizuje…

Možná se nám to bude o něco lépe dařit, když nám v těch kritických chvílích přijde na mysl, co je pro nás v tom našem životě to NEJPODSTATNĚJŠÍ, co od toho našeho života vlastně chceme a kam směřujeme; že NECHCEME trhat jablka, která visí na spodních větvích, a že plně rozumíme tomu, co před přibližně sto padesáti lety pravil britský ministerský předseda Benjamin Disraeli, totiž že „že život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“

Dárečky.

Od Dárečků k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“