Objevme svůj korálový útes

Vůbec nechápu, jak může být pro někoho život náročný a těžký, když je naopak plný nekonečných příběhů, dobrodružství a adrenalinu:-):-)…

Na svět, ke svému životu, ke svému bytí, se vlastně dostáváme takovým, tak trošku prazvláštním způsobem; vůbec NIKDO se nás neptá, jestli na ten svět vlastně chceme, jakým rodičům (a v jaké zemi či kultuře) se narodíme; zkrátka jednoho dne se maminka s tatínkem rozhodnou, že budou mít miminko, no a když se zadaří, najednou se prostě, bum bác, ocitneme na světě…

No a potom ten samý model, jenom co trochu povyrosteme a osamostatníme se, následujeme a aplikujeme přirozeně také my sami, a tak stále dokola…

Pudový, nikoliv rozumový svět

Martin Heidegger (1889 – 1976), jeden z největších a nejvýznamnějších filozofů 20.století, říká našemu (rozumějme lidskému) bytí ´pobyt´.

„Pobývání na světě má způsob bytí neustálého starání, starosti. (…) Člověk má v první řadě ´být´, jeho bytí je mu uloženo. Je pobytem, který nejen jest, nýbrž kterému také jde o toto jeho bytí. Jako bytí, jež se má teprve realizovat, je pobyt ´rozvrhem´. (…) Základní lidskou zkušeností je úzkost. (…) Je to úzkost o bytí na světě jako takové, přesněji: jde o možnost vlastního nebytí. (…) Kdybychom měli k dispozici nekonečně času, nic by nebylo naléhavé, nic důležité, nic ´skutečné´. Obvykle před tímto faktem zavíráme oči. Zapomínáme, že tváří v tvář smrti musíme realizovat vždy vlastní a nezaměnitelný život. Unikáme do nevlastního a nezávazného, do ´veřejné anonymity´. Zamyšlení nám však ukazuje, že smrt nás vyzývá k převzetí vlastní existence, zjevuje nám neodvolatelnost našich rozhodnutí a volá nás k autentickému a vlastnímu (´vždy mému´) životu ve svobodě a odpovědnosti za sebe sama.“

Friedrich Nietzsche (1844 – 1900) pro změnu na toto ´existenciální´ téma (kromě toho, že svět je podle jeho přesvědčení ryze ´dionýský´, tedy organický, instinktivní a pudový,- nikoliv  ´apollinský´, rozumový)  tvrdí, že „člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka. Co je velkého na člověku jest, že je mostem a nikoli účelem.“

Když se narodíme…

Už od narození nás formují a utvářejí nejrůznější vlivy; v první řadě přirozeně naši rodiče a ono již zmiňované kulturně sociální prostředí, do kterého jsme se narodili; následují před/školní instituce, příbuzní a kamarádi, lidé, se kterými jsme tu v méně, tu ve více časté interakci.

Snad každý z nás se (přinejmenším mlhavě) upomíná na to, čím chtěl být jako dospělý, když mu bylo nějakých osm, deset let….

A najednou to tak nějak všechno strašně rychle uteče a my tu náhle stojíme před vážnými rozhodnutími, na jakou se dát střední (a později) vysokou školu, čemu se věnovat, čím se začít živit, aby nás to (ideálně) nejen spolehlivě uživilo, ale také (alespoň do určité míry) i bavilo, a celé to dávalo jakýs takýs smysl; chceme si vybrat spolehlivého a milujícího partnera pro život…

Někdy poměrně tvrdá realita života ovšem dá mnohým lidem nepokrytě a nemilosrdně najevo, že si prostě MUSÍ nějakým způsobem zajistit peníze na živobytí a na nějakou ´kreativitu a radost´ z námi vykonávané práce nás nechává zapomenout…

Vytrvalost a disciplína

Mnoho lidí, když se pro ně nevyvíjí situace podle jejich představ, namísto toho, aby ještě zvýšili svoji snahu a úsilí, spíše se uchyluje k prokrastinaci a rezignaci; a to i proto, že (světe div se!) začít pracovat na vylepšení podmínek svého života určitě něco stojí a rozhodně to nebude zadarmo…

O nezbytnosti dostatečného množství disciplíny, je přesvědčen také Jaroslav Homolka, autor  programu pod názvem Predátor Core. Ve vynikajícím rozhovoru s Petrou Sláncovou na toto téma mimo jiné říká, že „všichni mluví o tom, že chtějí udělat změnu, ale jen málokdo ji chce udělat. (…) Spousta lidí mluví o změnách, ale nedělají pro ně nic. Sní.“ Když už se lidé rozhodnout změnit svůj život, rozhodně se to nestane „nějakým zázrakem na počkání. Bolí to. Každý trénink bolí,“ upozorňuje Homolka, jehož učení v mnohých aspektech vychází z časem prověřených, křišťálově průzračných a vysoce zdravých pramenů bojových sportů, kterým se po většinu let svého života velice aktivně věnuje.

Samotná disciplína je potom pro Jaroslava Homolku první ze dvou rozhodujících a klíčových dovedností, které se musí člověk naučit, aby měl vůbec nějakou reálnou šanci dosáhnout vytčeného cíle. „Bez ní neudělám nic. Když se chci něco naučit a nesednu k učení, to prostě nejde. Když si chci vydělat peníze a nejsem ochotný chodit do práce, nevydělám si. Takže disciplína, a za tím je ještě vytrvalost. To jsou dva klíčový faktory úspěchu čehokoliv.“

Samozřejmě, že jak nalezení (alespoň trochu) smysluplné práce, tak (snad ještě více) smysluplného naplnění života rozhodně není jednoduchou (a rozhodně ani hromadnou) záležitostí.

Objevme svůj korálový útes

Americký psycholog Mihaly Csikszentmihalyi ve své fenomenální monografii ´Flow´ připomíná, že „doopravdy šťastné lidi najdeme málokdy. Kolik znáte lidí, jimž se líbí to, co dělají, kteří jsou poměrně spokojeni se svým údělem, kteří nelitují minulosti a hledí do budoucnosti s nefalšovanou důvěrou? Pokud měl Diogenes se svou Lucernou před 23 staletími potíže, když chtěl nalézt čestného člověka, dnes bychom možná měli ještě větší potíže, kdybychom chtěli najít někoho opravdu šťastného. (…) Tolik přehrad hrozí protržením a my máme tak málo času, abychom na ně na všechny dohlíželi. (…) Zatímco lidstvo jako celek zvýšilo tisíckrát svůj materiální blahobyt, nepokročilo moc daleko v tom, jak zlepšit obsah života jedince, kvalitu jeho prožívání.“

Cesta, kterou bychom se podle Csikszentmihalyie měli ubírat, rozhodně není (a po pravdě, ani nemůže být) snadná. Její samotné jádro spočívá v naší schopnosti nacházet prospěch a uspokojení v našem každodenním životě. „Pokud se člověk naučí radovat se ze stále se odvíjejícího proudu zážitků, z procesu života samotného, a nacházet v nich smysl, vrátí se mu síla. (…) Už se nemusí stále snažit dosahovat cílů, které jako by před ním pořád ustupovaly do budoucnosti, a na konci každého dalšího jednotvárného dne se utěšovat nadějí, že snad zítra se stane něco dobrého. Když se člověk přestane věčně natahovat po vábivé odměně visící těsně mimo jeho dosah, začne sklízet pravé ovoce své existence.“

Namísto závislosti na společenském systému, který „využívá naši energii pro své vlastní cíle“, uchopíme život do vlastních rukou, staneme se svobodnými a plně zodpovědnými při našem každodenním usilování a konání.

Csikszentmihalyi ve své monografii také vypráví příběh patnáctiletého chlapce Sama Browninga. V tomto věku (poměrně očekávaně) neměl žádnou alespoň trochu konkrétnější představu, jak naložit se svým stávajícím (i budoucím) životem. „Sam neměl jasně rozlišené cíle. Chtěl přesně to, co chtějí, jak se předpokládá, chlapci jeho věku, buď z důvodu genetického naprogramování, nebo proto, že jim jejich okolí řeklo, že to mají chtít – jinými slovy, mlhavě si představoval, že bude studovat vysokou školu, pak si najde nějakou dobře placenou práci, ožení se a bude žít někde v domku na předměstí.“

A potom se stal onen (zdánlivě naprosto nečekaný a rozhodně ne prvoplánově plánovaný) zázrak; spolu se svým otcem odjeli na vánoční prázdniny na Bermudy a jednoho dne se společně vydali na podmořskou výpravu ke korálovému útesu. Sam při ní ve svých očích objevil tak nepopsatelně nádherný, tajemný a okouzlující svět, NĚCO, s čím se ve svém dosavadním životě ještě nikdy nesetkal, že se prakticky během okamžiku intuitivně, a zároveň také i pevně a ´doživotně´ rozhodl, že poznávání podmořského života zasvětí celou svoji pracovní kariéru, celý svůj život…

Jak Csikszentmihalyi připomíná, na tomto Samově příběhu vpravdě není nic mimořádného, přirozeně až na tu drobnou skutečnost, že se mu (i díky mimořádné náhodě a shodě okolností) podařilo nasměrovat svůj život až takovým smysluplným způsobem, o kterém se mu ještě několik dní zpátky ani nesnilo.

Samozřejmě, že tento iniciační a rozhodující zážitek musel nějakým způsobem korespondovat s tím, čemu se rád věnoval už před tím, „s jeho vztahem k přírodě a ke kráse i s jeho představami o tom, co je důležité.“

Nemít čas nenávidět nebo něčeho litovat

Další můj velice oblíbený autor Dale Carnegie ve své monografii ´Jak se zbavit starosti a začít žít´ s pomocí nesčetných konkrétních příkladů uvádí, jakou obrovskou výhodu má člověk, který zná (alespoň tedy z části) své poslání a směřování; že když se ponoří do plnění svých (nejen pracovních) úkolů a povinností, které jsou pro něho mnohdy důležitější a významnější než jeho vlastní život, častokrát mu to pomůže i v opravdu hraničních situacích, kdy mu jde o samotný život…

Opravdu je tomu tak, nepřehání to trošku?…

Carnegie vypráví příběh talentovaného černošského učitele Laurence Jonese v dobách první světové války, který namísto toho, aby přijal stipendium a mohl studovat na prestižní americké univerzitě, rozhodl se, že svůj život zasvětí vzdělávání chudých, negramotných členů své rasy, aby „ty nevzdělané chlapce a dívky vychoval a naučil je vše, aby mohli být dobrými farmáři, strojníky, kuchaři a hospodyňkami.“

Když byl onen mladý muž jednoho dne obviněn místními ze spolupráce s Němci, s oprátkou na krku, před hromadou chrastí připravenou k zapálení, vyprávěl svým věznitelům svůj životní příběh…

Když byl později tázán, jestli nenáviděl ty muže, kteří ho chtěli neoprávněně sprovodit ze světa, odpověděl, že ´měl příliš práce se svou věcí´, než aby mohl někoho nenávidět – že byl ´příliš zaměstnán něčím, co bylo větší než on sám´. „Nemám čas se hádat,“ prohlásil. „Nemám čas ničeho litovat a nikdo mě nemůže donutit klesnout tak hluboko, abych ho nenáviděl.“

V mnoha literárních dílech je (v mnoha případech spíše symbolicky a ´idealisticky´) naznačeno, jakým směrem bychom se měli ubírat a o co bychom měli usilovat; například v Coelhově ´Alchymistovi´, kterým jsme se více zaobírali v článku nazvaném ´Kontejner Containall´, se mimo jiné píše, že „splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka.“

Nebo v třeba útlém světoznámém dílku francouzského spisovatele Jeana Giona pod názvem ´Muž, který sázel stromy´.

Také tento příběh se shodou okolností odehrává v době 1. světové války, tentokráte ovšem na jejím stěžejním bojišti, na evropském kontinentě.

Prostý pastevec ze zapadlé a (snad i Bohem) zapomenuté vesnice, se po ztrátě svého jediného syna i ženy rozhodl, že každý den bude sázet nové stromy.

Rozhodně v tom nebyl záměr ´něco vybudovat, resp. něco po sobě zanechat´; daleko spíše i více šlo o únik před samotou, bolestí a šílenstvím…

No a přirozeně nakonec nastalo to, čím se on ve svém prvotním usilování prakticky nikterak nezabýval, totiž že po sobě pro další generace zanechal kilometry lesů a přírody, které nahradily původní pustinu; krajina se jako mávnutím kouzelného proutku rázem zcela proměnila, z téměř neobyvatelného místa se stalo místo pro život…

Á propos. ´mávnutím kouzelného proutku´??? Přirozeně nikoliv, jen a pouze tvrdou každodenní a systematickou prací:-)…

Zatopme klacky, které nám život háže pod nohy

Nedávno jsem si pouštěl na You Tube nějaké přednášky dalšího z mých vysoce oblíbených autorů, Eckharta Tolleho (´Moc přítomného okamžiku´, ´Nová země´); mimo jiné v nich zmiňoval (stejně jako Carnegie nebo Csikszentmihalyi) onen poměrně dobře známý fenomén, totiž že v mnoha případech nachází člověk smysl svého života, resp. svoje poslání po nějaké proběhlé mezní, hraniční situaci, nehodě či úrazu, který ho častokrát handicapuje po celý zbytek života; a právě v momentě, když si takto postižení lidé sáhnou na úplné dno, překvapivě se mnohým z nich v rámci (přirozeného) přeskládání a přeskupení životních priorit namísto rezignace najednou úplně nečekaně vynoří ten jejich hlavní smysl života, který by možná, pokud by se jim ta tragická událost nepřihodila, v sobě ani neobjevili…

Z velké části, alespoň se tak domnívám, to také souvisí s tím, že v tu chvíli (minimálně viděno jejich očima) už neměli příliš co ztratit; a když člověk ´zdánlivě nemá už příliš co ztratit´, potom může přirozeně už pouze získat!!!… Tihle lidé (pro některé pozorovatele možná poměrně nečekaně) potom v sobě objevují nečekanou sílu, energii, směřování, úkoly i poslání…

Začínat s´myšlenkou na konec´

Asi ne úplně každý z nás může vyhrát tenisový Wimbledon, mistrovství světa ve fotbale nebo napsat nesmrtelnou hudební symfonii; to ale v žádném případě přirozeně neznamená, že pokud naše úspěchy a počínání budou možná o něco méně viditelná ´na veřejnosti´, že mají nějaký menší význam, smysl nebo hodnotu; prakticky každý z nás tady může po sobě něco pozitivního zanechat, počínaje dobře pro život připravenými dětmi (resp. vnoučaty), a konče svým celoživotním přístupem a počínáním; v téhle souvislosti jsem se už několikrát zmiňoval o proslulé Coveyho ´myšlence na konec´, totiž praktikování pravidelných mentálních (meditativních) cvičení, při kterých si představujeme, jakým způsobem by o nás naše rodina a přátelé hovořili na našem vlastním, pomyslném pohřbu; co by o nás mohli prohlásit, že se nám povedlo, v čem jsme nezklamali, v čem jsme komu ukázali cestu, v čem všem jsme zanechali v tomto našem pozemském pobývání (minimálně v očích našich nejbližších) nesmazatelnou, trvalou stopu a inspiraci…

Skvělý a nezapomenutelný příspěvek právě na tohle téma napsal básník Douglas Malloch

Když už nemůžeš být stromem na hoře,

buď tedy keř v údolí – přitom

nejlepší keř v této dálce od moře,

aspoň keř, když nemůžeš být strom.

Když nemůžeš být keřem, budiž travou jen,

napomáhej kraji k nádheře;

Když nemůžeš být štika, buď jen okounem

ovšem nejživějším v jezeře!

Nejen vůdců třeba, mužstvo musí být,

pro každého je tu práce díl.

Velké věci dělat, malé dokončit,

každým krokem blíží se náš cíl.

Když silnice nejsi, buď jen pěšinou,

Nejsi-li pak slunce, hvězdou pobuď si;

Velikost vždy není mírou rozhodnou –

buď co nejlépe tím, čím opravdu jsi!

Everything you want…

Na úplný závěr připojím moje oblíbené konstatování, totiž že život je na jednu stranu strašlivě těžká a náročná disciplína, na druhou stranu je ovšem také i obrovským zázrakem, který opravdu stojí za to žít.

Moc nám všem přeji, aby se každému z nás ve svém životě podařilo objevit onen pomyslný korálový útes, který by náš život patřičně naplnil, rozsvítil a dodal mu smysl:-)…

Jak zpívá v mojí oblíbené písni ´Rock Paper Scissors´ norské ženské kvarteto Katzenjammer:

Everything you want

everything you do

Everything and anything

is up to you

Every single days

starts with a riddle

You can go left or right

down the middle…

Od Korálového útesu k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“