Pro krásu chvíle

Miluji snad ze všeho nejvíce, když nějaký příběh vznikne naprosto neplánovaně a nečekaně. V tomto případě všechno začalo zasláním jedné nádherné fotky mojí (česko)slovenské známé, která pracuje jako zdravotní sestřička v jedné pražské nemocnici.

Unavený z práce se trmácím příměstským autobusem, a ještě před tím, než se pustím do čtení, rychle lustruji internet. A do toho přišla ona nádherná momentka, která mě téměř až vytrhla z mého večerního, rozhodně nijak vysloveně proenergetického, resp. prooptimistického prožívání…

Téměř okamžitě mi přišel na mysl nádherný mikropříběh z pera mého vysoce oblíbeného amerického myslitele a mentora Dala Carnegieho, když ve své vlajkové monografii ´Jak se zbavit starostí a začít žít´ vyprávěl o jedné mladé ženě Alici, která když se vrátila totálně unavená a otrávená z práce domů, její matka si s ní chtěla trošku popovídat, ale Alice byla pro tyto dozajista bohulibé účely z výše uvedených důvodů jaksi nepoužitelná…

Ovšem pouze jen do té doby, než ji o chvíli později zavolal její mládenec, jestli by si čirou náhodou nechtěla jít zatancovat… Tu okamžitou a obrovskou proměnu ve výrazu její tváře si určitě dovedete živě představit, stejně jako důvody a argumenty, proč nadšená a plná síly, radostí a energie tancovala až do tří hodin do rána…

A že když se někdy po třetí ráno vrátila domů, samou radostí, nadšením a plná zážitků dlouho nemohla usnout…

Hodnoty se nemění, balast se vypouští

Přirozeně osamocená, byť sebenádhernější fotografie, by rozhodně nemohla unést plnou váhu tohoto celého stávajícího krásného příběhu:-); jak už určitě správně tušíte, naštěstí nezůstalo pouze u toho…

„Som odfotila, keď som bola na prechádzke po práci. Potrebovala som vzduch a pohyb… cele dni zavretá v nemocnici… kde je vzduch aj napriek vetraniu ťažký…“

Vlastně pořád, ale v dnešní době potom obzvláště, je (a bohužel asi ještě nějakou chvíli bude) práce nemocničního personálu vysoce náročná a riziková…

Když mi dále v oné message líčila, že přesto že svoji práci miluje, je to opravdu hodně náročné starat se (mnohdy o těžce) nemocné pacienty, včetně té vší ´arómy´, výkonům a prakticky nikdy nekončící odpovědnosti pramenící ze skutečnosti, aby nějaká nechtěná chyba či přehmat neskončily lidskou tragédií; nejen pro toho konkrétního nemocného člověka, ale i pro jeho rodinu, známé…

Tak jsem se (už poněkolikáté) tak trochu začal zamýšlet nad těma mýma ´každodenními´ pracovními (i ostatními) ´starostmi, otravami a brečením´, které při poctivě nastaveném zrcadle nesahají nemocničním pracovníkům (a zvláště potom v této vysoce obtížné době) ani po ramena…

„Vtedy viem, že potrebujem vypnúť a nutne sa niekam isť túlať. Maximalna istota je Malá Strana a Kampa s jej uličkami, zátišiami…; breh Vltavy…; pohľad na Hradčany; to je balzam pre dušu. To prostredie ma vždy pohltí, objime, privinie…; tam všetko zbytočné a negatívne vyšumí… Ostane len dobrý pocit, že som všetko zvládla… Hodnoty sa nemenia, balast sa vypustí…“

Jak že to zpívá Peter Nagy ve svoji písni ´Pre krásu chvíle´?

„Skús len boskať kým sa boskať dá

Skús to zažiť kým sa zažiť dá

Správ to práve dnies pre krásu chvíle

Ústa sú od úst len kúsok a my

Vieme máme čas len požíčaný

Sprav to práve dnes pre krásu chvíle…“

Hned poté, co jsem se dostatečně pokochal nádherou té fotky a patřičně se zorientoval, kde přesně byla pořízena, přistála mi na letištní plochu mého mobilního zařízení další část jejího příběhu…

„Hradčany príliš nefotím… Iba keď sa objaví zaujímavý tieň, uhol pohľadu, alebo rôzne detaily. Tento raz ležal objekt priamo na chodníku; tiene brány, k tomu impozantne sochy, ktoré hned´ identifikuju, o aký objekt ide… No hlavnú rolu hrajú práve tiene na chodníku.“

K tomu nádhernému čtení si nadále pouštím do sluchátek Nagyho song ´Pre krásu chvíle´.

„Zvláštné, práve my tušíme, že nie sme veční

Vieme kradnúť pre krásu chvíle…“

Dancing In the Rain

Jéminkote, to ještě stále není všechno, příval zpráv od slovenské známé nadále pokračuje…

„Vzduch bol krásne čistý, tak bol krásny výhľad na celé mesto. Nejaký pouličný hudobník brnkal Frankieho song ´Dancing in the rain´. Tak trochu na vzdor vládnemu nariadeniu o zákaze spevu, ále Česi sú národ, ktorý keď niečo serie, tak okamžite protestujú, tak som to brala jako protest song:-) rebela ze země krále Kazisveta… ktorý si ale nešiel za hranice zanótiť, ale rovno před královsky hrad. Melodia podnietila jeden starší pár, aby si zatancovali; jasne, že starší tancovali krásne… to mladí moc nevedia.

No a na margo protest songu… Včera cestou z práce metrom, nastupil mladík a pospevoval si… očami kontroloval reakcie ostatních cestujúcich… Ale nikto nereagoval, každý zahľadený do mobilov, novin, kníh; pár ľudí sa medzi sebou rozprávalo, tak prestal. Bolo mi ľúto, že som nereagovala práve ja… Predstavila som si totiž, že by som tiež začala spievať a pridali by sa další… to by bola jazda… ouououou… premárnená príležitosť… čo už…“

Jede se na sraz

Hurará, dneska v práci všechno díky bohu v pohodě… A odpoledne? Už se nemůžu dočkat na ten krásný sraz právě s touto svojí slovenskou známou. O to více po tom jejím úžasném příspěvku; to bude panečku jízda, tolik témat k povídání, k příběhům, rozborům a analýzám…

Na setkání jsem ji pozval do mojí oblíbené hospůdky naproti zastávce metra Kobylisy nacházející se v areálu tržnice pod názvem Dvůr; chtěl jsem jí ukázat místo, které naprosto klíčovým způsobem rozhodlo o mém příštím autorském směřování.

Právě v těchto prostorách jsem si v létě roku 2014 přečetl vynikající rozhovor s americkou matematičkou íránského původu Marjam Mirzachániovou o tom, jak je důležité věnovat se záležitostem, které mají nějaký konkrétní význam, smysl a přesah; úkolům, k jejímuž dosažení je nutná každodenní usilovná a systematická práce; pravila v něm, že ve svém životě nestojí ani neusiluje o to trhat jablka, která visí na spodních větvích…

Cestou na místo srazu jsem rozhodně nezahálel. Pavla Horáková, ´Teorie podivnosti´, Magnesia Litera  2019 za prózu. Příběh mladé ženy, vědkyně a intelektuálky Ady, která (překvapivě:-)!) usiluje o naplnění ve svém osobním i profesním životě. A také se přirozeně, jak se sluší a patří na opravdovou intelektuálku, usilovně snaží hledat odpovědi na otázku, jaký že má vlastně ten lidský život smysl…

„Dívala jsem se na hvězdy a pak na projíždějící náklaďák a nedokázala rozhodnout, co z toho je větší zázrak. (…) Existence jako taková je absurdní. Energeticky mnohem méně náročné by bylo, kdyby neexistovalo nic. A život je o to absurdnější, jak nepravděpodobná je existence /pejska/ Bubáčka, toho vysoce organizovaného shluku aminokyselin, i mě samotné, uskupení stejných organických sloučenin, navíc nadaných vědomím.“

Velkou radost mi také určitě udělala skutečnost, že se Ada poctivě zabývala fenoménem ´moci přítomného okamžiku´, kam přirozeně spadá i moje tolik oblíbené flow; flow coby totální ponoření se do činnosti, kterou právě vykonáváme…

„Necítila jsem žádnou únavu, pochodovala jsem až manicky, takhle čistou radost z pohybu jsem nezažila už léta. (…) S každou hodinou jsem si byla víc a víc vědoma toho, jak se vír myšlenek v hlavě zklidňuje a utišuje a mění se v prosté vnímání přítomnosti, pravidelného dechu, rytmického pohybu nohou a máchání rukou, jako když plavete už několikátý bazén a stáváte se vodou…“

Droboulinká Adina úchylka

Trošičku mě v tom mém poměrně hluboce soustředěném čtení vadila drobná Adina úchylka, totiž artikulovaná a přiznaná skutečnost, že vysloveně hltala články a příspěvky o těch nejroztodivnějších druzích kriminality v jedné ze specifických oblasti Severní Moravy, konkrétně Šumperska, Jesenicka a Bruntálska.

Místní delikventi a lotříci se spolu rvali, kradli nebo přepadávali pošty…

Když už mě ty (z mého pohledu) nijak kompatibilní (ani přespříliš vtipné) příspěvky začaly poměrně výrazně unavovat a rušily tak můj až téměř nevšední prožitek ze čtení zajímavé knihy, začal jsem najednou něco podvědomě myslet, jen jsem ještě nedokázal specifikovat ani artikulovat, o jakou pohnutku se v tomto konkrétním případě jedná; jenom jsem prostě stoprocentně věděl, že tam JE; že TAM něco je…

Tak jsem to na chvíli nechal být, a opětovně se plně ponořil (flow) do čtení, a ačkoliv se to možná na první pohled bude zdát až téměř neuvěřitelné, nemožné, ba přímo smyšlené, tak potom naprostý opak je pravdou…

´V potoce v obci Bohdíkov na Šumpersku se v sobotu otrávilo asi 50 ryb fekáliemi. Do vodního toku splašky zřejmě unikly ze septiku nedalekého domu. Úhyn ryb hasiči zaznamenali ve vodním toku v délce asi 500 metrů. Vzorky vody odebrala policie a starosta obce s místními rybáři zabezpečili jejich výlov. Kriminalisté se nezabývají únikem fekálií v Bohdíkově poprvé. Mají podezření, že je do potoka vypouští místní obyvatel, dosud se to ale muži nepodařilo prokázat.´

Bohdíkov

Pane bože Bohdíkov!!! To bylo to vnuknutí; totiž jestli se mezi autorkou vybranými místy objeví také tahle, mně tak známá a blízká obec…

Z Bohdíkova (789 64, okr.Šumperk) pochází celá tátova rodina; narodil se zde taťka, stejně jako jeho dva bráchové, moji strejdové; malinko (no, po pravdě trošku více) začíná na mě bez předchozího varování dorážet nefalšované vlnobití rozbouřeného moře emocí: kolik jsem tady zejména v letních měsících jako malý kluk a posléze i jako puberťák strávil času; kolik příběhů jsem za ta léta (i o něco málo později:-)) zažil na trase Šumperk – Bohdíkov – Hanušovice – Jeseník…

Tak to se teda rozhodně budu muset do toho Bohdíkova zajet podívat (nebo přinejmenším zavolat), abych se tety nebo sestřenice zeptat, jestli toho nestydatého místního obyvatele už stačili polapit; a přirozeně ještě lépe – usvědčit a potrestat…

No naprosto přirozená člověčí ješitnost mi kapánek velí, abych autorce přinejmenším malinko vyčinil za to, že navěky věků spojila v očích čtenářů můj milovaný Bohdíkov s touto tak trošku na první pohled fekální kauzou; ale na druhou stranu musím zase spravedlivě připustit, že je to snad přece jenom o něco lepší, než kdyby ho spojovala například s případem vraždy mladého páru z Trutnovska, jejichž těla vrazi zakopali v oblasti Skřítku…

Záhada pěti vteřin

Jejda, pípla mi esemeska, známá se omlouvá, že chytla drobné zpoždění; to nám ale vůbec nevadí, alespoň trochu popojedeme jak chotěbořskou jedenáctkou, tak Teorií podivnosti:-)…

No výborně, tak tohle mě docela zajímá…

„Mrázek se mě kdysi ptal – asi zrovna řešil nějaký milostný problém -, ve kterou chvíli holky vědí, že se s nějakým klukem vyspí. Tehdy jsem mu odpověděla, že do pěti vteřin od prvního pohledu do očí. To stačí, abych poznala, jestli se dotyčný smí dotýkat mého těla. A během několika prvních vět, které pronese, vím, jestli bych s ním mohla i chodit. Pravidlo pěti vteřin pro mě platí stejně, jako pravidlo pěti minut filmu, pěti stránek knihy a pěti taktů skladby. Pokud mě v tomto intervalu nezaujmou, vím, že dál to nebude lepší a je moudřejší to vzdát.“

Tak paráda, rozhodně zajímavé a použitelné informace, a další skvělý důvod, proč už se nemůžu dočkat na příchod té mojí úžasné známé, určitě se ji i na tyhle věci přeptám…

Aby bylo jasno, ne že bych se v tomto směru vůbec neorientoval, to by bylo v mém věku, po pravdě řečeno, hodně smutné; ale na druhou stranu je stejně logické (i přirozené), že mnohem více, do hloubky i detailněji rozumím všem těm nejrůznějším pohnutkám a motivacím mně spřízněného rodu, než rodu našich ženských kolegyň a přátel:-)…

Hurará, tak jsme se sešli, v dnešní složité době bez tradičního podání ruky či polibků na tváře; probíráme všechno možné, od práce ke vztahům, přírodě a cestování, zkrátka stále stejná (ale zároveň vždy naprosto jiná a originální) klasika, kterou může přinášet jen lidský život.

Povídám jí o svých psacích a webových aktivitách, zatímco ona mně vypráví o tom, jak se vlastně dostala k fotografování, k oblasti, ve které mě tak strašně moc překvapila a zaujala.

Na malou chvilku ustává tok naší vzájemné konverzace, když se osvěžujeme lahodně chutnající chotěbořskou jedenáctkou.

A hned vzápětí nastává další z plejády snad nikdy nekončících překvapení dnešního dne.

Sáhne do kabelku a ukazuje mi knížku, kterou právě čte; byť v té chvíli malinko roztěkaný, prakticky okamžitě se navrátím ke své plné soustředěnosti; pane bože, vždyť je to ´Teorie podivnosti´!!!

„Pre boha nieje ti niečo?“ zeptala se mně poté, když spatřila jakýsi nedefinovatelný, a pro ni v tuto chvíli naprosto nový výraz v mojí tváři…

Na místo odpovědi jsem také já sáhnul do svého krásného černobílého baťohu, a vytáhnul z něho – ´Teorii podivnosti´…

Jako návdavkem jsem to byl v té chvíli já, kdo si užíval ten nehraný a totálně nevěřící výraz v jejím obličeji…

Aniž jsem to měl jakkoliv v plánu (některé věci, jak známo, jsou nejlepší PRÁVĚ tehdy, když jsou neplánované), náramně se mi v tu chvíli hodilo do krámu, že jsem ji mohl vyprávět onu afinitu a příběh mých předků z tátovi strany (Bohdíkov), a když už jsem byl v tom, vyprávěl jsem ji také o mamčině rodině, která pochází z Východních Čech, úplně přesně z Vrbatova Kostelce, než se všichni už hróóózně dávno přestěhovali do mých rodných a milovaných Pardubic…

Přeloženo na příště

Cesta domů příměstským autobusem probíhá pro tuto chvíli strašně rychle, ani ta zhruba půlhodinka mi zdaleka nestačí na to, abych se stihl řádně probrat všemi těmi krásnými zážitky a příběhy, které jsem dneska prožil…; že jsem ´Teorii podivnosti´ nestihl ani vytáhnout z baťohu, o tom se snad nemusím ani zmiňovat…

Když už jsme se blížili k Neratovicím, opět se mně v hlavě začala ozývat jakási ´myšlenka´, ten pro mě hodně známý pocit, že se má opět něco zajímavého vyslovit, vylézt na povrch, podobně jako tomu bylo u zmiňovaného příběhu s Bohdíkovem…

No jo, už je to tady; já jsem se totiž té svojí známé poté, co jsem byl tak pozitivně a krásně šokován a uhranut, že OBA čteme v tu samou chvíli úplně stejnou knížku, a poté, co jsem jí nastínil příběh mých severomoravských a východočeských předků, úplně zapomněl zeptat na názor (i vhled do dané problematiky) ohledně oné poměrně vachrlaté a mohlo by se zdát, že i mnohdy nevypočitatelné skutečnosti, totiž jak to tedy ty ženy vlastně mají s těmi ´pěti rozhodujícími vteřinami´; jestli v ženském (s)mýšlení převažuje spíše ono Adino paradigma, tak jak se s ním mohou vážení čtenáři seznámit na stránkách oné avizované a oceněné knihy Pavly Horákové ´Teorie podivnosti´, nebo zdali jsou ženy v tomto směru přece jenom více shovívavější, nebo snad lépe – pragmatičtější, a zvažují, resp. vyhodnocují svoje budoucí vyhlídky na partnerském nebo sexuálním trhu jaksi více komplexněji:-)…

Na malou chvíli mi po tváři přejel výraz jakési rozmrzelosti z toho, že jsem se své známé na tuhle, pro naše hrdé, ješitné (ale zároveň i skrývaně citlivé) mužské pokolení téměř klíčovou otázku, zapomněl v té stávající a probíhající euforii úplně zeptat; ale prakticky hned vzápětí jsem se dokázal opětovně zklidnit a dokonce se i pousmát, neboť jsem si byl prakticky sto procentně jist, že to dnešní velice vydařené setkání určitě budeme v dohledné době reprízovat…

Od Krásy chvíle k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“