Sofiin svět

Když se lidé při návštěvě Paříže rozhodnou navštívit slavný Louvre, tak kdyby byli nuceni spatřit pouze jeden jediný obraz, stoprocentně by si vybrali Monu Lisu od Leonarda da Vinci.

Pokud bychom se v našich krásných představách přenesli ještě o něco více jižněji, potom kdyby se musel návštěvník oné slavné řecké metropole rozhodnout pro návštěvu jednoho jediného objektu, který v tomto ´městě měst´ navštíví, stoprocentně by to byla Akropole na čele s jejím slavným Parthenónem.

Mezi Athénami a Paříží

Běžný návštěvník Paříže nebo Athén by si s vysokou pravděpodobností o těch největších klenotech, které bude mít v plánu navštívit, něco málo dopředu nastudoval.

Ale na druhou stranu by povětšinou zřejmě nešel až do takové hloubky a detailů, aby si kvůli spatření nejznámějšího obrazu světa přečetl vynikající monografii o jeho autorovi z pera Waltera Isaacsona, respektive aby promýšlel do větší hloubky například takové skutečnosti, jako že z čeho se vlastně ona nádherná řecká (athénská) architektura zrodila, že první v tomto směru byla civilizace minojská (Kréta), tu do sebe později vtělila (a přirozeně nadále po svém rozvíjela) civilizace mykénská (Mykény, Peloponéský poloostrov)…

Bez těchto dvou obrovských vlivů by žádná athénská Akropole na čele s Parthenónem s jeho majestátnými dórskými sloupy, stejně jako nejrůznější styly budoucí evropské architektury, tak jak je dobře známe, nikdy nevznikly…

Přesto prakticky nebude nikoho, ať už se bude na shlédnutí výše jmenovaných skvostů dopředu připravovat do patřičné hloubky nebo naopak téměř vůbec, aby si tyto dvě proslulé a geniální instalace do nejhlubších zákoutí svojí jedinečné duše neužil, a posléze i natrvalo nevtiskl.

Do konce jeho dnů budou patřit tyto nevšední zážitky k tomu nejlepšímu a nejkrásnějšímu, co se mu podařilo na poli kultury a umění zažít…

Nebojte se filozofie

Co se týká stěžejního předmětu našeho článku, tedy filozofie samotné, bude to s ní v tomto směru s poměrně vysokou pravděpodobností ještě o něco složitější.

Zjednodušeně řečeno: lidé, podobně jako je tomu například u matematiky, ji v převážné míře buďto milují, nebo naopak nesnáší; možná o něco jemněji a přesněji: prostě jim nic neříká. Jaksi podvědomě se prostě rozhodli, že ji pro svůj stávající život nebudou nepotřebovat, jeví se jim zbytnou věcí; možná (spíše určitě) se jí také tak trochu bojí, podobně jako třeba oné zmiňované matematiky nebo pavouků…

A to je obrovská škoda, protože každá kapička (třeba i jen zlomek) ´znalosti´ nějaké ´filozofické´ (moudré, krásné) myšlenky či úvahy dá člověku strašně moc.

Stoprocentně obrovským způsobem obohatí jeho život, a ve finále si potom tento čerstvý konvertita bude říkat něco jako, proč jsem se o to nezačal/a zajímat, resp. proč jsem se do toho nepustil/a už dávno, proč jsem se toho ´neznámého´ a na první pohled ´vznešeného´, až takovým způsobem obával/a, že to nebude nic pro mě, že to je pouze pro ty ´chytré´ hlavy, které vlastně v konečném důsledku zřejmě nemají nic jiného (rozuměj pořádného) na práci, než přemýšlet o takových pro reálný život nepraktických záležitostech a věcech, jako třeba o nesmrtelnosti chrousta…

Ano, pokud by se chtěl člověk věnovat filozofii na profesionální úrovni, podobně jako třeba malíř, lékař nebo reprezentant vlastně jakéhokoliv jiného druhu povolání, tak by zcela jistě shledal, že se bude muset opravdu hodně snažit a usilovat, aby se mu patřičně podařilo dosáhnout jeho cílů a předsevzetí.

Pokud ovšem budeme brát filozofii jako jeden z našich koníčků, zálib, motorů či katalyzátorů pro rozumné, smysluplné, naplněné a NĚKAM nás posouvající trávení (nejenom) svých volnočasových aktivit, potom s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou shledáme, že jsme udělali jedno z nejlepších a nejrozumnějších rozhodnutí v našem stávajícím životě.

Existuje vůbec něco (nebo někdo):-)?

Samotných úvodů do studia filozofie, které člověka krůček po krůčku, a především potom nenásilnou formou, seznámí s pro něho zcela (nebo téměř) neznámým předmětem, je určitě celá řada.

Já jsem si pro tyto účely vybral za onu vstupní bránu do rajské zahrady poznání a moudrosti nádhernou knihu od norského spisovatele Josteina Gaardera Sofiin svět. Nikoliv náhodou se jeho monografie stala nejprodávanější knihou na světě za rok 1995.

A tohle všechno se jí podařilo kombinací možná na první pohled dvou nepříliš atraktivních témat, totiž dějin filozofie a příběhu patnáctileté dívky, Sofie.

Teď možná někoho napadne, že nemá chuť ani čas číst si ´nějaký příběh´ pubertální dospívající holky, ale věřte mi, že od prvních stránek se do této knížky až takovým způsobem ponoříte a zamilujete, že vám bude působit téměř až psychickou bolest, když ji budete nuceni čas od času na nějakou chvíli odložit.

Geniální na samotné knize není jen onen skvěle propojený příběh filozofie a patnáctileté dívky; stejně famózní je i skutečnost, že cílová skupina této monografie se bude pohybovat na pomyslné škále někde mezi 14 až 100 lety. A každý z čtenářů si přitom rozhodně přijde na své.

Vědomě (a přirozeně!) vám nějaké zásadní záležitosti této skvělé knihy nebudu vyzrazovat dopředu, ale už teď vás mohu na tomto místě ubezpečit, že se kromě nádherného (a čtenářsky velice příjemného a přívětivého) filozofování spojeného s příběhem patnáctileté norské dívky, dočkáte i další porce zcela nečekaných zápletek a rozuzlení.

„Existuje něco, co se týká všech lidí, nezávisle na tom, kdo jsou nebo kde ve světě žijí? (…) Filozofové se domnívají, že ano. Domnívají se, že člověk nemůže být živ jen chlebem. Všichni lidé potřebují i lásku a péči. Ale všichni lidé potřebují ještě něco. Potřebujeme najít odpověď na otázku, kdo jsme a proč žijeme. (…) Kdo se o takové věci zajímá, zajímá se o něco, o čem lidé diskutují tak dlouho, jak žijí na této planetě. Proč vznikl vesmír, zeměkoule a život, je otázka vážnější a důležitější než to, kdo na minulé olympiádě vyhrál nejvíc zlatých medailí.“

Jak máme vlastně žít?

Jak Jostein Gaarder coby demiurg celého příběhu znovu a stále na stránkách této monografie svým čtenářům připomíná, abychom se co nejvíce přiblížili k samému jádru filozofickému myšlení, je třeba si položit několik základních otázek:

„Jak vznikl svět? Je za vším, co se děje, nějaká vůle nebo hlubší smysl? Je život po smrti? Jak nás vůbec takové otázky napadly? A především a hlavně: jak máme žít?“

Užijte si to:-)!

Až si budete Sofiin svět číst, což přirozeně vřele doporučuji, zastavte se vždy na chvíli po nějaké důležité (klíčové) úvaze či myšlence, důležitém mysliteli, důležitém filozofickém směru; žádné násilí, všechno pěkně na pohodu, ale přesto se snažte v tom vyprávění nacházet nějakou logiku, například v tom, jak častokrát navazuje jeden filozof na druhého, nebo minimálně přejímá (a dále po svém rozvíjí) některé z jeho myšlenek.

Jak jsem již zmiňoval, v žádném případě si nedělejte žádné násilí a tu knihu, respektive její mnohovrstevný příběh (filozofie, patnáctiletá dívka Sofie, mnoho dalších rozhodně nečekaných zvratů a zápletek) si maximálně možně užijte.

Na druhou stranu by ovšem byla přirozeně docela velká škoda, kdybyste se tou celou knihou prokousali až do samého konce, ale zůstali byste jejími páteřními body a myšlenkami tak říkajíce zcela nepolíbení.

Už jsme se toho faktu v úvodu článku letmo dotkli, totiž že naše současná euroatlantická civilizace vyrostla z řeckých kořenů. Právě Řekové byli oněmi otci zakladateli soudobého filozofického myšlení. Bez jejich geniálního příspěvku by přirozeně žádná klasická ´evropská´ filozofie, jak jí známe až do dnešních dnů, v žádném případě neexistovala.

Vytěžte všechno, co už znáte

Určitě moc doporučuji, abyste při čtení knihy pracovali se znalostmi, které už stoprocentně máte, i když jsou třeba jen na takové ´bazální´ úrovni, jako například že řecké filozofické myšlení vyvrcholilo vystoupením jejich tří největších představitelů, Sokratem, Platonem a Aristotelem.

Při své loňské nádherné Řecko Touch (dotknout se) Tour jsem se strašně moc těšil na okamžik, až se při návštěvě řecké metropole dostanu do míst, jejichž genius loci úplně přetéká (emanuje) svojí krásou, významem a kontextem; poté, co jsem dorazil na řeckou agoru, hned jsem se musel ptát místních, kudyma že to chodil ten Sokrates, když diskutoval se svými žáky, nebo Aristoteles se svým učitelem Platonem…

Jedna paní průvodkyně mi tato ´přibližná místa ´ šla ukázat, a já mohu jen doufat, že mi neukázala právě TATO místa jenom proto, aby se mě zbavila, respektive aby se ´zbavila´ proudu mých všetečných a zdánlivě nekončících otázek:-)…

Pokračujeme, analyzujeme a nabalujeme

Určitě jste už také někdy slyšeli o lidech, jako byli například Marcus Aurelius, Alexandr Veliký nebo třeba René Descartes …

A už si takto nenásilně doplňujete či rozšiřujete (stvrzujete) vaše znalosti a rozhled; Markus Aurelius byl stoik a napsal vynikající, lehce a krásně čtivé Hovory k sobě.

Btw, co se vám na první signální prakticky okamžitě vybaví, když někde uslyšíte výraz stoicismus nebo stoik? No samozřejmě, přece ´stoický klid´!

Neférově mu něco vytkli, ale on přesto dokázal zachovat stoický klid…

A hle, jenom touhle jedinou, odněkud z hlubin našeho vědomí vytaženou větou, jsme se dostali až k samotným základům, kořenům či principům stoického učení…

Dobyvatel Alexandr Veliký: po jeho smrti začal v celém jím porobeném světě obrovský zmatek a chaos; tomuto stávajícímu, resp. následnému období říkáme helénismus.

Francouzský filozof René Descartes. Jeho vystoupením se začínají moderní dějiny nejen evropské filozofie, ale také naší evropské civilizace a vědy; jak se jmenuje ono období, ve kterém Descartes působil? Baroko! Jak se jmenují další dva největší myslitelé této epochy? Spinoza a Leibniz!…

Spinozova učení si velice cenil Goethe…

A už tady máme takto vytvořenou další pevnou strukturu, linku, algoritmus, záchytný bod (ale i model), jak se v těchto (mnohdy pouze zdánlivě) vysokých vodách faktů a myšlenek orientovat.

Nikdy nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, protože když do ní vstupuješ podruhé, už je ta voda protékající řekou úplně jiná, podobně jako ty jsi také už úplně jiný…

I o tomto rčení jste už určitě v nějaké podobě slyšeli. Jeho autorem je Hérakleitos, starořecký přírodní myslitel, který rozhodujícím způsobem ovlivnil takové evropské filozofické velikány, jako jsou například Hegel nebo Nietzsche…

Věřte mi, že až se dostanete na poslední stránku Sofiina světa, stanou se vám ona patnáctiletá dívka Sofie i samotné filozofování jako takové až tak důvěrnými přáteli, že se s nimi nebudete chtít za žádnou cenu rozloučit…

Od Sofiina světa k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích. Udělám všechno pro to, aby spatřil světlo světa na podzim tohoto roku:-).

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“