Ňunin příběh

Miluji, když mi někdo z mých úžasných přátel (vlastně naprosto nevědomky) dá tak zajímavý námět k napsání článku, že oné výzvě prostě nelze odolat. Napoprvé z toho vzniklo pojednání Meditace v jurtě, zatímco nyní si budeme vyprávět příběh jedné úplně normální holky z Česka, která se prostě rozhodla splnit si svůj sen.

Upozornila mě na ní jedna moje TOP kamarádka Lucka (stejná Lucka, se kterou jsem vloni v květnu premiérově absolvoval onen slavný a populární pochod Praha Prčice, viz. článek Kontejner Containall), když jsme si jednoho krásného dne zašli po náročné pracovní šichtě tak trochu zarelaxovat a odpočinout do oázy klidu a bezpečí zahrádky velice sympatické hospůdky U tří prasátek (Praha, Vinohradská ulice, mezi Flórou a náměstím Jiřího z Poděbrad).

Pracovní útrapy už byly dávno zapomenuty, sluníčko pálilo jako v červenci, a do toho všeho Lucka vůbec nechápala, jak je možné, že ještě vůbec neznám Ňuňu…

Čím více a hlouběji mi o této mladé ženě poněkud kypřejších tvarů vyprávěla, tím více jsem byl z jejího povídání nadšený…

V minulém článku, patřičně nazvaném I Have A Dream jsme nechali mimo jiné promluvit výtečného mentora a kouče Jaroslava Homolku, který ohledně tohoto tématu připomněl, že „všichni mluví o tom, že chtějí udělat změnu, ale jen málokdo ji chce udělat. (…) Spousta lidí mluví o změnách, ale nedělají pro ně nic. Sní.“

Když už se lidé rozhodnout změnit svůj život, rozhodně se to nestane „nějakým zázrakem na počkání. Bolí to. Každý trénink bolí,“ dodává Homolka.

Naprostá většina z nás má totiž poměrně zásadní problém nikoliv v tom, že bychom neuměli snít, ale v tom, že nejsme ochotni pro naplnění svých snů něco konkrétního udělat; zrealizovat a uskutečnit svoje teoretické představy v praxi.

Jak je možné, že úplně obyčejné mladé ženě, která rozhodně nevládne těmi ideálními či atraktivními tělesnými mírami, se její sen podařil naplnit, zatímco většina z nás ostatních se ohledně praktické realizace svých přání, snů a cílů dostala (a to ještě rozhodně v té lepší variantě) tak maximálně někam do půli cesty…

Poklona pro Ňuňu

V čem se tedy od té naší Ňuňu lišíme, že ona to dokázala, zatímco my spíše ne? Co dělá jinak než ostatní, že se jí až takovýmto způsobem podařilo uspět, a s každým novým dnem plnit si svoje sny?…

Ňuňu kromě toho, že spolu se svým přítelem Balůem velice aktivně cestuje napříč celými Spojenými státy, píše o svém životě v Americe, přirozeně stejně jako o již proběhlých cestách a výletech velice zajímavé knihy. A snad ještě větší bomba: natáčejí spolu opravdu bombová videa.

Popravdě řečeno, z těch videí, než jsem si některé z nich pustil, jsem měl tak trošku obavy; že budou obsahově trapná, stejně jako jejich amatérští protagonisté…

Ale samotný opak je pravdou! Na chvíli jsem si musel zastavit přehrávání, abych lehce porozmýšlel o tom, jak Ňuňu spolu s Balůem působí na záběrech naprosto přirozeně i charismaticky, jak oba umějí velice dobře a vtipně vyprávět, a jak to všechno natáčení (a samozřejmě i ty všechny ostatní věci okolo) dokázali tak výtečně zvládnout a zrealizovat…

Co vlastně Terezu přimělo k tomu, aby opustila svoji rodnou zemi, a vydala se na takto dobrodružnou cestu za velkou louži? Co bylo tím prvotním a rozhodujícím impulzem?

Jak sama uvádí, věci se začaly ´dít a odvíjet´ snad až jakýmsi samospádem od chvíle, kdy její maminka po dvouletém boji zemřela na rakovinu.

Protože žila jenom s ní, najednou z minuty na minutu přišla prakticky o všechno, včetně střechy nad hlavou; do toho všeho akorát nastupovala na vysokou školu…

V nejtěžších chvílích jí pomohla mamčina rodina a její přátelé; ale všemu tomu trápení rozhodně nebylo konce: zjistila, že z nově nabytých rádoby kamarádek se vyklubaly v podstatě nepřejícné bytosti…

Když je jednoho dne takhle všechny pěkně pohromadě procedila pomyslným sítem, zbylo jich už jenom opravdu pár, sotva by se daly spočítat na prstech jedné ruky… Ale zato se na ně dalo stoprocentně spolehnout…

Udatný princ Balů hlásí příchod

A potom přišla asi ta opravdu největší výhra v jejím životě; rovnou, a rozhodně bez nadsázky řečeno, dalo by se říci miliónový Jackpot, její budoucí přítel a společník na cestách i životem, Balů.

„Byla jsem v takovým určitým chaosu, do kterýho najednou vstoupil chlap. Když píšu chlap, tak tím myslím opravdu chlap. Žádnej mamánek, se kterým se musíte dělit o tužidlo a kabelky. A já najednou měla to křídlo, pod kterým se ženská cítí být v bezpečí. Začali jsme spolu trávit veškerej čas, pořád jsme něco podnikali, furt jsme někde byli, jezdili na výlety, no a začali jsme cestovat. (…) Neřeknu mu jinak než Balů, je to podle medvěda z Mauglího, až ho uvidíte na fotce, pochopíte.“

Než natáhnem brka

Svoje veškeré dostupné aktivity i svůj byznys Ňuňu umístila na webový portál s příznačným názvem Livemore.cz.

A jelikož miluji, když mě nějaké záležitosti (ať už formou intuice, myšlení nebo příběhu) vysloveně osloví či dokonce přímo nadchnou, tak když mně Lucka v onom nádherném prosluněném červencovém odpoledni nadšeně vyprávěla o jednom z Ňuniných vlajkových projektů, pipinění, nebo zmínila názvy některých z jejích knih (či deníků) na čele s tituly jako jsou Nechci jen existovat, chci žít; A co dál?; Než natáhnu brka…, tak jsem se nadšením, něhou, radostí, existenciálním smutkem (ale zároveň také i odhodláním a nadějí!) a já nevím čím ještě až takovým způsobem rozesmál, rozněžnil, a snad i trošičku (více) rozeštkal, že mi při současném absolvování výtečné dvanáctky až takovým způsobem zaskočilo, že málem že vysoce sympatický a ochotný personál vyhlášeného podniku nemusel volat ke Třem prasátkům o drobnou výpomoc z nedaleké Vinohradské nemocnice…

Přirozeně, jak už bylo mezi řádky mnohokráte zmíněno, Ňuňu se svým přítelem Balůem odjeli do Ameriky plnit si svoje sny.

Posléze, když se trochu rozkoukali a poznali výhody i nevýhody amerického způsobu života, rozhodli se, že setrvávat pouze na jednou místě nebude pro ně to pravé ořechové. Po mnohaměsíčních úvahách pořídili si karavan a tradá na cesty!

„Jsme otevřeni novým výzvám, a proto jsme se vydali na dobrodružnou cestu s karavanem po Americe. Díky cestování s karavanem jsme najednou objevili možnosti, které by nás ani ve skrytu duše nenapadly. Náhle se pro nás cestování stalo drogou, ale zároveň stezkou k sobě samým.“

Pipinění podruhé

Pipinění. Už jen z toho samotného názvu se mi chce opětovně čůrat smíchy. Myšleno samozřejmě v tom nejlepším smyslu slova…

Projekt, ve kterém Ňuňu „kecá s holkama o kosmetice a o hadrech.“ Vznikl jako jakási původně vůbec neplánovaná reakce na Balůův formát s názvem Zapal to, který měl být pro změnu o autech a podobných mužských záležitostech…

A jak Terka dodává, holky byly z tohoto jejího bohulibého nápadu opravdu a nefalšovaně nadšené; konečně se objevil nějaký kanál, který se bude poctivě věnovat jejím srdečním záležitostem…

„Myslím, že tenhle kanál bude úplně úžasnej, protože miluju hadry, miluju boty, miluju kabelky, miluju kosmetiku, miluju všechno tady to pipinění…“

Něco málo o závisti

Á propós, Terčiny články. Jen jsem intuitivně zhltnul jeden ´neamerický´ (jejich Amerika Tour jsem v rámci svých časových možností poctivě nakoukal na You Tube), s názvem Závist je v každém z nás.

Je fantasticky napsaný; z pozice, kdy autorka (stejně jako naprostá většina NÁS ostatních) si na samotném začátku článku ani náhodou nepřipouští, že by něco někomu kdy záviděla, jsme se velice brzy přenesli do situace, kdy OPRAVDU něco tomu druhému pekelně závidí, a není toho zrovna málo…

„Závidím holkám, které mají prdelku jak dva kmínky, vyrýsovaný záda, plochý bříško a na bocích takový ty vyrýsovaný čárky, co přechází do podbřišku. Já tam ty čárky mám taky, ale jen proto, že se mi tam láme špek. (…) Absolutně bych se nesnížila napsat holce s krásným zadkem, že je to ku*va, která se jen ráda vystavuje. Upřímně? Já mít tak krásnou prdel, tak ji taky světu ukážu.“

Hlavní pointa článku? Přirozeně konstatování, že je určitě potřeba si před sebou samými vyjasnit, vyříkat a přiznat, že nějakým způsobem závidíme prakticky všichni…

A za druhé: naučit se snad tu nejdůležitější věc, které jsme v našem životě povinováni: mít rádi sami sebe! A zároveň si také s tímto uvědoměním ruku v ruce ujasnit, že také my (každý z nás!) vládneme NĚJAKOU ÚŽASNOU vlastností či umem, kterou nám pro změnu závidějí ti druzí…

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“