Tereza se vdává

Miluji autory, kteří dělají svým čtenářům radost nádhernými povídkami: takto například Sherwood Anderson napsal ´Městečko v Ohiu´, Milan Kundera ´Směšné lásky´, a v nedávné minulosti Jan Balabán ´Možná, že odcházíme´.

Rozhodně nelze opomenout ani ženský příspěvek; Alice Munroová za svoji vynikající povídkovou tvorbu byla dokonce v nedávné době oceněna Nobelovou cenou, a Tanja Dückers ve své monografii ´Zóna Berlín´ na pozadí příběhů mnoha zcela od sebe odlišných postav a charakterů skvěle zachytila onu úžasnou atmosféru znovusjednoceného Berlína konce 90. let minulého století.

Pokud se budeme zabývat irskou literaturou, rozhodně nelze nezmínit v tomto směru nejuznávanějšího místního spisovatele, Jamese Joyce. Právě jeho až do dnešních dnů proslavená a ceněná povídková sbírka ´Dubliňané´ nastavila velice vysokou laťku směrem ke všem jeho případným následovníkům.

Je to právě nedávno zesnulý William Trevor, který je považován i uznáván za Joyceho právoplatného nástupce. Když se mi dostala do rukou jedna z jeho nejpovedenějších povídkových sbírek pod názvem ´Den, kdy jsme se opili dortem´, už prakticky ihned po spěšném prolistování jsem začínal tušit, že to bude takzvaná trefa do černého.

Do Trevorovy sbírky jsem se prakticky okamžitě zamiloval, nejvíce ovšem do jeho (dle mého názoru) vlajkové povídky pod názvem ´Tereza se vdává´.

Akční plán otce Hogana

Když natěšený čtenář prvně spatří tento název, poměrně očekávaně si zřejmě představí, že se hlavní děj této povídky bude s největší pravděpodobností točit kolem svatebního obřadu (ještě pro tuto chvíli) slečny Terezy a jejího nastávajícího.

A v hlavě už se mu, aniž ještě odkrojí jediný řádek následujícího textu, honí myšlenky typu: tak co bude ta Tereza asi vlastně zač?, jakéhože si to nabrnkla ženicha? (nebo si nabrknul ženich naopak ji?), kde a jak se seznámili?, co vlastně od života očekávají?, a kam se na své dosavadní pouti životem už dostali?…

Samotný Trevorův text byl pro mě (přirozeně z mého subjektivního pohledu) tak naturalistický, pronikavý, vtipný a mírně (no o trochu více než mírně) sarkastický či jízlivý, ale zároveň také i jakoby všechápající a prohumánní, až se mi nad tím vším nezakrytě tajil dech…

Rámec či půdorys celého příběhu je přirozeně velice prostý; nacházíme se v kulisách jednoho irského maloměsta, o něco více konkrétněji v barovém salonku Swantonovy restaurace, v prostorách, kde se onoho slavnostního dne sešli všichni pozvaní svatební hosté; snoubenci už jsou svoji, a tak je na čase tu zázračnou a jedinečnou životní událost patřičně oslavit.

Máme zde také hlavního organizátora (i demiurga) celé této slavnostní sešlosti, otce Hogana, který mladý pár v kostele Neposkvrněného početí oddal, a poté také přirozeně nejbližší příbuzné a přátele nevěsty a ženicha.

Přirozeně, neměli bychom opomenout zmínit alespoň ty nejzákladnější charakteristiky obou našich hlavních mladých hrdinů.

Tak tedy nevěstě Tereze je dvacet dva let, má ´hezký kulatý obličej a černé vlasy,´ a pracuje v nemocnici.

Ženich Artie je o šest let starší než jeho mladá manželka, pihovatý a poněkud robustnější, a na živobytí si vydělává jako prodavač v místních Driscollových Potravinách a výčepu.

Nebýt vysoce aktivní a pragmatické účasti otce Hogana, mohl nastat poměrně vážný a obtížně řešitelný problém. Poté, co Tereza jednoho dne zjistila, že je těhotná, její matka na nic nečekala a vydala se k faráři, našemu panu Hoganovi, pro radu.

Tereza se následně ´soukromě otci Hoganovi svěřila, že k Artiemu nic necítí a nemiluje ho; otec Hogan jí na to řekl, že v dané situaci jsou takové úvahy naprosto bezpředmětné.´

Podobným způsobem pan otec Hogan promluvil také i směrem k Artiemu, nevěstinu ženichu…

Dívčí představy o vdavkách

Ještě když Tereza navštěvovala klášterní školu, představovala si, jak se vdává, a jak se svými nejlepšími kamarádkami (podobně, jako se tomu dělo nyní) oslavují její svatbu.

´Jen postavu ženicha obestíralo tajemství, byla to jen nehmotná bytost bez tváře, za hranicemi představivosti. Bavila se o tom s Filomenou, Kitty Rocheovou i se sestrami a zjistila, že i ony si podobně snily.´

´Oplácané světlovlasé Filomeně se už vdavky rýsovaly; už si dokonce plánovala, jaké bude mít šaty – světle žluté s krajkovým závojem. Poslední měsíc měla dvakrát schůzku s veterinářem Desem Foleym, a i když nebyl úplně nejmladší a v autě mu smrděla dobytčí dezinfekce, byl pořád lepší než leckdo jiný.´

Tatínkové mají plán

Svatební zábava se nám začíná krásně rozjíždět, a jednotliví účastníci oslavy se začínají separovat do malých skupinek se společným (poměrně lehce odvoditelným) jmenovatelem.

Zdá se, že nejvíce jsou v tomto směru akční otcové ženicha a nevěsty, co se jejich věku týče, téměř vrstevníci; v této chvíli rozmlouvající o závodech chrtů, do toho se rozhodli objednat si další porcičku panáků whisky, to všechno za účelem ještě většího rozvolnění situace.

Tajně (a o to ještě více upřímněji) si přejí, aby se tahle poměrně bizarní a pestrá společnost co nejrychleji rozpustila, zatímco oni dva ´si brousili zuby na to, že zůstanou až do večera ve Swantonově baru a patřičným způsobem oslaví svazek svých ratolestí.´

Nevěsta Tereza si vypráví nejčerstvější dojmy z dnešního slavného dne se svými dvěma nejbližšími kamarádkami, zatímco Artieho mužská skupinka se baví na protilehlém konci sálu.

Dále tu ještě máme neustále zakaboněné a mrzuté Tereziny sestry, a konečně dojaté maminky ženicha a nevěsty, a k tomu všemu ještě jednu, poněkud pomatenou, tetičku z nevěstiny strany.

Otec Hogen se jal ještě jednou osobně patřičně poblahopřát Tereze k jejímu životnímu rozhodnutí.

„Bůh tě provázej, děvenko. (…) To se dneska dějou velké věci, viď Terezo?“ Jeho zarudlý obličej se svítivými, dokonale rovnými falešnými zuby se ocitl těsně u ní. Na okamžik si myslela, že ji chce políbit. (…) Když to oznámila máti, ta prohlásila, že asi bude zvracet. Táta jí vlepil facku.

Znechucené Tereziny sestry

Artie Cornish, od dnešního slavnostního dne Terezin manžel, ´se téměř v ničem nelišil od svých kamarádů: člověk mohl jít po ulici zrovna tak se Šroubem a nebyl by v tom žádný rozdíl. Ničím se nevyznačoval, snad jen tím, že když obsluhoval zákazníka v obchodě, vždycky konečnou sumu dvakrát přepočítal. Zrovna tak se na něm nedalo najít nic špatného, stejně jako na Eddiem Bolandovi, Chasu Flynnovi nebo Šroubu Doylovi.´

Ani Tereziným dvěma starším sestrám, jak už bylo lehce naznačeno, nebylo úplně do smíchu. Jenom co dohovořily na téma nedostatečnosti jejího ženicha, zcela nepokrytě se začaly otřásat hrůzou z pomyšlení, co jejich nejmladší sestřičku dneska v noci asi tak bude čekat…

´Nechtěla si představovat, co se Tereze přihodilo a co se bude dít znovu dnes v noci v hotelovém pokoji v Corku. Ona sama při tom omdlela, když se na ni vrhnul jako zvíře v maštali. Bránila se jako smyslů zbavená.´

Šroubovo upřímné doznání

Ani ženichovy kamarády nenechá blížící se noc spojená s novomanželskými radovánkami zcela chladnými.

„Ty vago, Artie, dneska v noci se vyřádíš,“ hustil do ženicha Eddie Boland. Dloubl ho loktem do břicha a vybryndal při tom trochu Guinnessu. Zasmál se hurónským smíchem.

„Pojedeme za váma,“ řekl Šroub. „A počkáme si na vás ve svatební posteli.“ Rozesmál se a hrábl několikrát nohou o zem, což dělal vždycky, když ho něco vzrušilo. Předchozího večera, už v pokročilé hodině, Artiemu prozradil, že s dívkou, kterou se Artie uvolil pojmout za manželku, šel jednou po taneční zábavě do křoví. „To jsem si zarajtoval, ty vole,“ svěřil se mu.

Dobrákovi Artiemu, navíc ještě notně oslabenému exponenciálně rostoucím počtem panáků a piv, přidělala kamarádova gentelmanská upřímnost mnoho dalších vrásek na jeho mladistvě vypadajícím čele. Nedá se nic dělat, zkrátka a dobře, prostě se bude muset Terezy zeptat, jak se tyhle poněkud intimnější a rozporuplné záležitosti doopravdy mají…

Artieho vcelku opodstatněné obavy

Přirozeně, a dalo by se říci, že i docela oprávněně a logicky, se hrozil toho, že ´co když je to dítě v jejím břiše Šroubovo, zdědí jeho tenký nos a celé městečko to okamžitě pozná? Když mu bylo šestnáct, řekla mu matka, ať nikdy žádné holce nevěří, ať se s žádnou nezaplétá, nebo ho nakonec klofne. A teď ho jedna klofla, protože je takový dobrák od kosti, protože není tak vyčůraný jako Šroub a jiní.´

Otec Hogan si prostřednictvím svojí přirozené autority vyžádal klid v sálu, aby mohl přednést slavností přípitek na počest novomanželů.

„Tak jenom krátce,“ spustil otec Hogan. „Chtěl bych, abychom všichni pozvedli sklenku na počest Artieho a Terezy. Bůh ať vás provází, oba dva.“ A zvedl sklenici…

Po farářově slavnostní řeči ´opět propukl hlomoz. Otec si s novomanželi podal ruku. V půl čtvrté má ještě pohřeb, tak už aby se šel naobědvat.´

Konfrontace Terezy

Artie, ačkoliv rozhodně neměl v úmyslu svojí čerstvé novomanželce nikterak ublížit, nedokázal se nakonec ovládnout.

„Terezo, byla jsi se Šroubem v tom křoví?“

Věděl, že je to chyba ještě než ta slova vypustil z úst; věděl, že ho otupilo pivo a vyvolalo v něm zlost.

„Promiň,“ začal se omlouvat, „promiň, Terezo.“

Zavrtěla hlavou. Bylo jí to jedno; dalo se jen čekat, že muž, kterého nemiluje, a který nemiluje ji, se jí na svatební oslavě na něco takového zeptá.

„Byla,“ řekla. „Byla jsem tam s ním.“

„On mi to řek. Myslel jsem, že si dělá srandu. Tak jsem chtěl mít jasno.“

„To dítě je tvoje, Artie. Tamto se stalo už dávno.“

Podíval se na ni. Byla zardělá, v očích slzy. (…)

Záblesk světla na konci tunelu

Aspoň nemají iluze, říkala si. Nic horšího, než už se stalo, se stát nemůže, poté co otec Hogan prosadil svou autoritu.

Alespoň už jednou provždy nezanevře na muže, jako se to přihodilo jejím dvěma, v tomto směru pravděpodobně už doživotně zahořklým a zklamaným sestrám; a rozhodně si nebude muset nalhávat do kapsy jako její kamarádka Filoména, která sama sebe pokrytecky přesvědčuje o tom, že je do toho svého postaršího veterináře doopravdy zamilovaná.

Naopak Tereze na chvilku dokonce přišlo na mysl, že ´by se jejich manželství mohlo docela vydařit, protože nebylo co zničit, žádné kouzlo, nic.´

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“