Nesmrtelnost

Miluji, když člověk ani milimetrem nepřemýšlí o nějakém konkrétním záměru, a potom se náhle, jako by z ničeho nic, NĚCO naprosto neočekávaného přihodí…

Snad po sto letech, každopádně poprvé v tomto tisíciletí, napadlo mě pustit si znovu onen nechvalně proslulý film režiséra Karla Smyczka Proč?, který ´dokumentoval´ jízdu i řádění sparťanských fotbalových fanoušků při jejich cestě na poslední zápas ligové sezóny 1984/85 do Banské Bystrice; zabýval se přirozeně také všemi příčinami i pohnutkami, které konkrétní aktéry k tomuto jejich zkratovému chování vedly…

Potřeba vlastního podpisu

Vyšetřovatel se ptal jednoho z obviněných:

„Podle záznamu jste byl dvakrát zadržen na ulici, protože jste budil veřejné pohoršení.“

„To bylo po zápase, šli jsme ze Sparty a skandovali jsme…“

„Pracujete u pražských komunikací. Dovolenou jste si v podniku nevzal a klidně si odjel na dva dny do Bystrice…“

„Byl jsem v pracovní neschopnosti, měl jsem něco s rukou, takže jsem stejně nemoh nic dělat…“

„Poslyšte, co máte proti zářivkám, pane Chlupáči?“

„Já? Nic.“

„Tak proč jste je rozbíjel?“

„Já jsem o ni jenom zachytil. Ztratil jsem rovnováhu a ona povolila… V tom vlaku už bylo stejně všechno rozsekaný, já jsem se jenom přidal.“

„Co jste z toho měli, rozsekat vlak?“

„Každej se chtěl vytáhnout před partou.“

No, a právě ony následující, klíčové a FAMÓZNĚ formulované věty z úst povolaného soudního znalce, ve filmu ztvárněného nesmrtelným a nezaměnitelným Leošem Suchařípou, rozhodly o názvu, podobě, struktuře i obsahu celého následujícího článku…

„Každý člověk cítí potřebu podepsat se na tomto světě. I když se tváří, že ho to vůbec nezajímá. Dřív, když švec vyrobil botu, byl to jeho podpis na tomto světě. Dneska, když každý dělá jednu jedinou operaci v továrně, ČÍ je potom ten výsledek, ten finální produkt? Kde má takový kluk brát zadostiučinění? Pocit vlastní jedinečnosti, pocit vlastní hodnoty? Pak dojde ke zkratu: rozbít telefonní budku, to je můj podpis na tomto světě. Víte, destrukce je vždycky snažší, než něco vytvořit. A poslední možnost… poslední možnost, když už nemám na nic jinýho, je někoho zranit, něco rozmlátit. Toto je můj podpis, to jsem já.“…

Iniciace a rituály přechodu

Docela by mě zajímalo, co každého z vás napadne, když se vysloví ono ´známé´, ale zároveň také poměrně neproniknutelným závojem tajemství zahalené, slovo NESMRTELNOST; co vás napadne na první dobrou? A následně po nějakém přemýšlení, rozumové úvaze?… Zanechat po sobě nějaké nesmrtelné dílo, odkaz; vědomí, že jsem ve svém životě vykonal kus kvalitní práce i pomohl nejrůznějším lidem na jejich cestě; překonat naší vlastní smrtelnost prostřednictvím našich potomků, ve kterých budeme nadále žít i po naší fyzické smrti; víra, že po tomto životě existuje nějaký další a smrt našeho fyzického těla na tom nic nezmění…

Ani milimetrem nechci objevovat Ameriku konstatováním, že o téma ne/smrtelnosti se lidé nějakým způsobem zajímali prakticky od pradávna. Mnoho vynikajících antropologů a filozofů náboženství (za všechny jmenujme alespoň Jamese Georga Frazera (1854 – 1941), Claudeho-Lévi Strausse (1908-2009), Georgese Dumézila (1898 – 1986) nebo Mirceu Eliadeho (1907 – 1986)) popisují, jakou roli – zejména potom v tradičních společnostech a kmenech – sehrály iniciace a rituály přechodu.

Vynikající rumunský religionista a filozof náboženství Mircea Eliade ve své monografii Iniciace, rituály, tajné společnosti píše: „Iniciace je vlastně rekapitulací posvátné historie světa a kmene. Při této příležitosti se naprosto celá společnost znovu noří do mytických dob původu a vystupuje z nich obrozená. (…) Iniciační smrt se stává podmínkou (…) každé duchovní obrody a koneckonců i přežívání duše, a dokonce i nesmrtelnosti. (…) Ono náboženské zhodnocení rituální smrti nakonec vyústilo ve vítězství nad strachem ze skutečné smrti a ve víru v možnost ryze duchovního přežití lidské bytosti.

(…) Iniciační smrt znamená současně konec „přirozeného“, nekulturního člověka – i přechod k novému způsobu existence: „být zrozen k duchu“, tedy člověka, který nežije pouze v „bezprostřední“ realitě. Iniciační smrt je tudíž nedílnou součástí mystického procesu, jímž se člověk stává někým jiným, utvořeným podle vzoru, který ukázali bohové nebo mytičtí předkové.“

Epos o Gilgamešovi

Nádherný příběh na téma NESMRTELNOSTI známe z nesmrtelného Eposu o Gilgamešovi. Příběh samotný se odehrával před přibližně pěti tisíci lety a je tak nejstarší písemností, které má lidstvo o sobě samém k dispozici.

Gilgameš byl panovníkem Uruku, „ze dvou třetin bůh a člověk z jedné“. Hlavní osa příběhu se otáčí okolo Gilgameše a jeho nového přítele, divokého Enkidu, se kterým vykonávají hrdinské činy; poté, co Enkidu umírá, zbytek svého života Gilgameš stráví marným hledáním nesmrtelnosti.

Gilgameš si chtěl prvně zajistit svoji nesmrtelnost stavbou okázalé zdi, kterou by se nikde jinde nemohli pochlubit, a to i za cenu týrání, vykořisťování dělníků; za cenu zákazu jejich prakticky jakýchkoliv dalších mimopracovních činností a aktivit.

Za to je potrestán bohy, kteří mu pošlou do cesty divokého (výraz přírody jako takové, ještě nepoznamenané člověkem) Enkidu; stane se ovšem něco nepředvídaného: ti dva si padnou do noty, spřátelí se spolu, bojují proti zlu a vykonávají hrdinské činy; Gilgameš nechává zeď zdí, a svoji nesmrtelnost, spolu se svým novým přítelem a spojencem, hledá v hrdinských skutcích.

Po smrti Enkidu Gilgameš ještě zintenzivní svoje úsilí zanechat po sobě něco, co ho přežije na věky věků; ruku v ruce se ovšem k němu dostávají ze všech stran informace, že tohoto cíle, ´snu´, resp. ´ideálu´ NENÍ v silách člověka – a to ani když je oním ´člověkem´ ze ´dvou třetin bůh´ možno dosáhnout…

„I mluví šenkýřka k němu, ke Gilgamešovi:

Kam běžíš, Gilgameši?

Život, jejž hledáš, nenalezneš!

Když bozi stvořili lidstvo,

Smrt lidstvu dali v úděl,

Život však do svých si vzali.

Ty, Gilgameši, žaludek si naplň,

Ve dne i v noci buď stále vesel!

Denně pořádej slavnosti,

Tancuj a hraj si ve dne v noci!

Nechť čisté jsou tvé šaty,

tvá hlava vymyta, ve vodě se vykoupej

Na dítko zři, jež držíš v ruce.

Ať manželka se raduje na tvém klíně.

Takové jest lidské počínání.“

Nakonec, po usilovném pátrání, se Gilgameš léku na nesmrtelnost, dostane téměř na dosah; Uta-napišta, který jako jediný přežil velkou potopu, podá Gilgamešovi ze dna mořského kýženou rostlinu.

K jeho smůle, unavený z obrovského vyčerpání, s rostlinou, která mu má zajistit nesmrtelnost, po svém boku, usne.

„Vůni té rostliny ucítil had,

tiše vylezl a rostlinu odnesl.“

Sysifovský kámen, ocitnuvší se těsně pod vrcholem, opět padá s patřičným rachotem dolů…

Starověké Řecko

Když bych měl osobně vyjádřit, co mě na první dobrou napadne při tématu nesmrtelnosti, tak v té úplně první řadě to budou řečtí bohové, řecká mytologie…

Právě tohle, přirozeně ještě spolu se starověkou řeckou architekturou, bylo mojí úplně první pohnutkou, proč jsem se chtěl vydat v říjnu roku 2019 na tu moji úžasnou Greek Touch (dotknout se) Tour.

Nemohl jsem se dočkat na cestu do řecké Olympie, která je zasvěcena Diovi a Heře v podobě zbytků jejich chrámů; do Athén na spatření skvostného Parthenónu, nacházejícího se na Akropoli, a zasvěcenému Athéně Parthenos (Panenské); do Delf, kterým svého času vládla věštkyně Pýthia, zasvěcených bohu světla, slunce, rozumu a umění Apollónovi, spolu ještě s Athénou…

Při letmé návštěvě mýty opředeného Arga jsem podobně jako houba všemi dostupnými póry nasával místní genius loci: tak tady odtud pocházejí ti všichni mytičtí hrdinové, jako jsou například Helena Trojská, Herakles, Perseus, ale třeba také i makedonská královská dynastie…

Konečně:-)! se letos snažím přečíst celou, pěkně od začátku do konce, Homérovu Odysseu; no, a kdo doprovází i ochraňuje Odysseova syna Télemacha, který se odvážně vydal pátrat po svém slavném a hrdinném otci? No samozřejmě, že Athéna:-)!!!

A v neposlední řadě, rozhodně nesmím opomenout ani moji milovanou Ariadnu. Tato (v řecké mytologii) dcera krétského krále Minóa a jeho manželky Pásifaé pomohla za pomocí Ariadniny nitě najít cestu athénskému hrdinovi Théseovi z pasti Mínotaurova labyrintu.

Théseus, do něhož byla Ariadna zamilována, nakonec z ne úplně vyjasněných důvodů Ariadnu opustit, a ta se posléze stala manželkou boha vína a nespoutaného veselí, Dionýsa.

Kunderova Nesmrtelnost

Dalším z klíčových aktérů, kdo nádherně ztvárnil ono nekonečné téma nesmrtelnosti, je Milan Kundera; učinil tak ve svém stejnojmenném, proslaveném románu.

Aniž bych měl v úmyslu prozradit klíčové události příběhu i jeho poměrně složitou strukturu a skladbu, tak pro ty z vás, kteří jste ho čirou náhodou:-):-) ještě nečetli, určitě není od věci poznamenat, že v jedné z dějových linek románu se autor zamýšlí nad nesmrtelností opravdových géniů, v tomto konkrétním případě Goetha, ale také nad skutečností, jak se na té jeho (už za jeho života zřejmé) nesmrtelnosti snaží přiživovat další aktéři z jeho nejbližšího okolí…

A takto si například stěžuje, přirozeně při vzájemném setkání v jejich posmrtném životě, Hemingway Goethemu: „Víte, Johanne, mě také pořád obžalovávají. Místo, aby četli mé knihy, píšou teď knihy o mně. O tom, že jsem neměl rád své manželky. Že jsem se dost nevěnoval svému synovi. Že jsem dal po hubě jednomu kritikovi. Že jsem lhal. Že jsem nebyl upřímný. Že jsem byl pyšný. Že jsem byl macho. Že jsem prohlásil, že mám dvě stě třicet zranění, a měl jsem jich jen dvě stě deset. Že jsem onanoval. Že jsem zlobil maminku.“

„To je nesmrtelnost, řekl Goethe. „Nesmrtelnost je věčný soud.“

V té úplně hlavní příběhové lince románu se nacházejí tři hrdinové; Agnes, její manžel Paul a její sestra Laura.

Agnes její otec miloval daleko více než její mladší sestru; s manželem Paulem měli jediné dítě, dceru Brigitu.

Laura byla, jemně řečeno, hodně složitá i citově založená žena; poté, co se zamilovala do mladšího přítele a kariérně úspěšného i vlivného muže – a ten jí po nějaké době chtěl pustit k vodě (on ji bral jako kamarádku s výhodami, zatímco ona s ním chtěla žít, mít s ním rodinu), Agnes i Paul trpěli obavami, že může dojít k nejhoršímu…

S Agnes, hlavní postavou Kunderova věhlasného románu, se čtenář setkává už jako s poměrně zralou ženou, když na samém počátku románu udělá na mladého sympatického plavčíka gesto v podobě ´svůdného´ zamávání mu na rozloučenou; autorkou onoho gesta je po duševní stránce stále ona přibližně dvacetiletá žena, jakou bývala kdysi, před mnoha a mnoha lety; ovšem po fyzické stránce již o několik desítek let starší…

Následně odchází do sauny, kde poklidnou, až téměř relaxačně meditativní atmosféru, překazí jedna mladá, poměrně neurvale se chovající příchozí.

„Už od prahu začala všechny organizovat; nutila je, aby si sedly víc jedna k druhé, pak se sklonila k džberu a lila vodu na kamna, která začala syčet. Nahoru stoupala horká pára, takže žena sedící vedle Agnes se zašklebila bolestí a přikryla si rukama tvář. Neznámá si toho všimla, prohlásila „mám ráda horkou páru; to aspoň cítím, že jsem v sauně, vtlačila se mezi dvě nahá těla a začala hned mluvit o včerejším pořadu v televizi…

(…) Neznámá řekla: „Já musím v sauně cítit skutečné horko. Musím se pořádně potit. Ale pak musím jít pod studenou sprchu. Studená sprcha, to zbožňuju! Nechápu lidi, kteří mohou jít po sauně pod teplou sprchu! Ostatně i doma si dávám ráno jenom studenou sprchu. Teplá sprcha je mi odporná.“

´Brzy se začala v sauně dusit, takže když zopakovala ještě naposledy, že nenávidí skromnost, zvedla se a odešla.´

Když posléze Agnes přemýšlela o této, poněkud zvláštní, mladé ženě, přišlo jí na mysl, že tím svým, třebaže poměrně krátkým vystoupením „nakreslila svůj autoportrét, (…) definovala své já a všem ho nabídla. (…) Používala vášnivých sloves, zbožňuju, nesnáším, je mi odporné, jako by chtěla říci, že za každou z pěti čar svého portrétu, za každý z pěti bodů své definice je s to se dát do boje.“

Podobně jako naši mladí, neblaze proslulí hrdinové z předrevolučního filmu Proč?, také tato mladá žena všemožně, řekl bych spíše více nevědomě než vědomě, více instinktivně než racionálně, usilovala o uskutečnění něčeho ryze originálního, původního, JEJÍHO; o nějakou NESMAZATELNOU stopu, kterou by mohla na tomto smrtelném světě zanechat; zároveň ovšem v tomto směru usilovala, ať by si to už takhle přímo uvědomovala nebo nikoliv, v tomto smyslu o svoji vlastní  (jistou) NESMRTELNOST…

Vzpomínka na Petera Dubovského

Jak jsem to už lehce nastínil v úvodu, VŠICHNI, do jednoho, co se tady na tomto světě nacházíme, svým vlastním a originálním způsobem usilujeme o to, aby tu po nás na tomhle světě něco zůstalo; ať už si to plně uvědomujeme, nebo tak činíme pouze nevědomě, intuitivně.

Náš kruh se pomalu začíná uzavírat, ale ještě jsme tak trošku pozapomněli na OSUD, který tak milovali i velebili stoikové, na čele s císařem Marcem Auréliem.

Když mě před přibližně třemi týdny díky oné zmiňované hlášce ve filmu Proč? napadlo napsat tento článek, prakticky hned vzápětí se v médiích psalo o nedožitých padesátých narozeninách tragicky zesnulého Petera Dubovského. Tento fenomenální fotbalista byl, přirozeně ještě spolu s Jaromírem Jágrem, jednoznačně největším česko/slovenským talentem první poloviny 90. let.

Mám k ním oběma hodně blízko i z toho důvodu, že se jedná se o moje vrstevníky, dělily je od sebe přibližně pouhopouhé dva, tři měsíce věku; když jsem spatřil poprvé na ledě v dresu Kladna šestnáctiletého Jaromíra Jágra, OKAMŽITĚ jsem rozpoznal, že jsem se stal svědkem něčeho zcela nevšedního, mimořádného, učiněného zázraku, jakési zázračné události…; totéž, v bleděmodrém, nastalo, když jsem poprvé spatřil v akci Petera Dubovského…

Každý, kdo v té době žil, přesně si vzpomene, kde se nacházel a co přesně dělal při atentátu na Kennedyho, při ruské okupaci v srpnu 1968, při sametové revoluci v listopadu 1989, 11. září 2001 nebo 24.února 2022.

Já si do toho všeho navíc ještě naprosto přesně dovybavím, co jsem dělal v červnu 1985, v den onoho neblaze proslulého zápasu pražské Sparty v Banské Bystrici: jako dítě školou povinné jsem byl ve vršovickém ďolíčku na souběžně hraném utkání Bohemians – Trnava; Sparta nakonec v Bystrici prohrála, a Bohemce tak stačilo s Trnavou ´pouze´ remizovat… Nestalo se tak, Bohemians také prohráli a titul nakonec získala Sparta…

A dovětek k tomu zmiňovanému Osudu? Útočníky Bohemky tehdy přiváděl doslova k šílenství svými famózními zákroky i výkonem trnavský brankář Opálek, který nakonec, podobně jako Peter Dubovský, ale přirozeně také mnoho veřejně známých i zcela neznámých lidí, tragicky zahynul…

Život je zázrak i nekonečně složitá záležitost a nikdo z nás nemáme stoprocentní jistotu, že tady budeme ještě zítra…

Asi nám nezbývá nic jiného než se snažit a usilovat, co to jenom půjde, a zároveň u toho snažit se respektovat něco, co nás s největší pravděpodobností přesahuje, jako právě ten Osud.

V Kunderově Nesmrtelnosti se píše:

„Když jsme byli vyplivnuti na svět takoví, jací jsme, musili jsme se s tím vrhem kostek, s tou náhodou organizovanou božím computerem nejdřív ztotožnit: ztratit údiv nad tím, že právě toto (to, co vidíme naproti v zrcadle) je naše já. Bez té víry, že naše tvář vyjadřuje naše já, bez té základní iluze, prailuze nemohli bychom žít anebo přinejmenším brát život vážně. A nestačilo, abychom se sami se sebou jen ztotožnili, bylo třeba, abychom se ztotožnili vášnivě, na život a na smrt. Protože jen takto můžeme sami sebe považovat nikoli za jednu z variant prototypu člověka, ale za bytost, která má svou vlastní nezaměnitelnou podstatu.“…

NESMRTELNOST!!!

Od Nesmrtelnosti k Filozofii úspěchu

No, a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“