Od kočárků k filozofii života

Člověk míní a život mění; už drahnou dobu mám v plánu, že napíšu článek (přirozeně nejen:-)!) o jednou východoslovenském městě, ve kterém se z jistých a adekvátních příčin a důvodů nacházejí DVĚ sochy onoho svérázného a vysoce vtipného pána Josefa Švejka (přirozeně aniž má o tom valná většina místních obyvatel nějaké tušení); notabene, když je tomu letos přesně STO LET od vydání tohoto zdaleka nejznámějšího i nejvýznamnějšího československého románu…

No, a potom si letos v červenci vyjedu na výlet s jednou mojí kamkou z výšky někam do Pošumaví, kde mě poměrně šokuje příběhem svojí kamarádky, když jejímu dospělému synovi navrhla jeho partnerka, se kterou už poměrně dlouhou dobu chodil, že by si už jako konečně mohli pořídit to miminko (až potud by to ještě všechno dávalo nějakou logiku, vše by zatím probíhalo podle naší, nejen lidské přirozenosti:-)), a k tomu ještě takový pěkňoučký kočárek za přibližně 25 tisíc korun, zřejmě aby se to jejich budoucí malé doopravdy mohlo cítit jako v bavlnce…

Ta její informace mě docela dostala do kolen, a moje úžasná:-) intuice mi okamžitě začala napovídat, že tady jako něco trochu nehraje…

Ve spodních patrech tabulky

Nakonec se onen mladík s tou dívkou rozešel, a protože náš mladý hrdina (třebaže pro ženy dosti atraktivní) NEUMÍ být, byť jen po určitou, zbytnou dobu sám, rozhodl se pěkně a naostro vyzkoušet, jak obstojí ta tolik ceněná tržní pravidla v praxi, onen slavný a za každých okolností platící a fungující, zákon nabídky a poptávky v ONLINE prostředí vysoce konkurenčního seznamovacího trhu…

No, a když následně líčil mamce svoje první pocity, dojmy a zkušenosti, byl (mimo jiné) poněkud zaskočen skutečností, že poměrně značné procento děvčat se ho mezi prvními otázkami ptalo na to, jakým že to jezdí autem, a když po pravdě odpověděl, že Škodovkou, vycítil, že příliš sympatií, resp. kladných bodů do pomyslné tabulky úspěšnosti si s takto upřímně (a na pohodu) artikulovaným sociálním statusem nezískal…

Sestřička Carrie

Jenom aby bylo jasno:-), snad ani nemusím dodávat, jak moc si žen jako takových, stejně jako jejich různorodých životních úkolů, poslání i směřování vážím a cením, ale na druhou stranu, když se k člověku dostanou například takovéto výše uvedené informace, nezbývá mu potom nic moc jiného, než nad tím vším tak trošku nevěřícně kroutit hlavou…

No, a tak ten vážený a rozto/milý pan Švejk musí ještě nějakou chvíli pěkně posečkat v kuloárech, než mu bude (jak pevně věřím:-)!) umožněno poodhrnout oponu a spatřit světlo světa, neboť v tomto článku se budeme v první řadě zaobírat NAŠÍ životní filozofií, to jest NAŠÍM životním směřováním, resp. cestou, po které se chceme v těch našich krásných:-) životech vydat…

Nebudeme se zde tedy dotýkat (až na jednu drobnou úzce související výjimku) žádného učení či myšlenek těch největších filozofických velikánů, spíše si zde posvítíme na ty naše úžasné, stávající a probíhající životy:-)…

Už některé z vás slyším reagovat, jako že ´já nejsem žádný filozof, že těmihle neužitečnými a značně (pro náš každodenní reálný život) nepraktickými věcmi a záležitostmi se vůbec nezabýváte´, že vás tohle, už na první pohled značně odtažité téma prostě vůbec nezajímá…

Tady si ovšem dovolím tenhle úhel pohledu maličko rozporovat: chyba lávky!!! Tím že jsme byli v/puštěni (o něco přesněji VRŽENI) do arény života, tak za tu NESAMOZŘEJMOU VÝSADU ŽÍT musíme také ZAPLATIT nějakou tu pomyslnou daň, jako že třeba KAŽDÝM naším krokem, myšlenkou, názorem či rozhodnutím, ať už o tom víme nebo nevíme, ať už to takhle chceme nebo nechceme, VYPOVÍDÁME o tom, KDO jsme, PROČ žijeme a KAM vlastně jdeme…

Jako třeba ´sestřička Carrie´ hlavní hrdinka vynikajícího stejnojmenného (debutujícího!) opusu nejuznávanějšího amerického spisovatele první poloviny dvacátého století, Theodora Dreisera.

„Caroline (…) nedovedla ještě dost dobře pozorovat a posuzovat. Dovedla jít pevně za svými zájmy, ne však bezohledně. Přesto to byl její nejvýraznější rys. Rozdychtěná mladistvými představami, půvabná příslibem dozrávajícího ženství, s postavou naznačující budoucí ladnost a s očima zářícíma přirozenou inteligencí byla Carrie typická dívka ze středních vrstev, usazených už po dvě generace v Americe. Knihy mezi její zájmy nepatřily a poznání bylo pro ni kniha zapečetěná. Přirozená přitažlivost se u ní teprve začínala rýsovat. Ještě nedovedla ani dost půvabně pohodit hlavou. Nevěděla, co s rukama. Nohy měla sice útlé, ale dětsky toporné. A přece jí záleželo na tom, aby se líbila, skrýval se v ní smysl pro životní radovánky, dychtila po věcech a majetku. Byla takový malý, špatně vyzbrojený rytíř, který se pouští na výzvědy do tajuplného velkého města a sní odvážné sny o tom, jak si ho jednou podmaní a ovládne, až jí bude kajícně vzdychat u nohou.“

A takto skvěle charakterizoval hlavního hrdinu svojí nejznámější knihy ´Obchod na korze´ Tona Brtka její autor Ladislav Grosman:

„Odhodila s lomozem pohrabáč do kouta. Ale ani tento rámus nevyvedl jejího manžela z rovnováhy. Nebylo prostředku, kterým by ho vyburcovala k pozornosti. (…) Snad mu opravdu už jen záleželo na tom, aby ze stěn oprýskaného lavoru pustila zažraná špína. Seděl na lavičce, lavor sevřený mezi koleny, jako by ho letoval, ale on v jednom kuse nasypával drahocenný mycí prášek na hadr a drhnul s umíněnou vytrvalostí.

(…) Stál u pícky a kastrůlkem si přeléval zahřátou vodu do lavoru na zemi. (…) Padající, šplíchavý proud, jak mohl Brtko pozorovat, prorážel až na dno lavoru. A odtud jako gejzír vysílal mračna kapek a výparů. Tono Brtko si připadal jako mistr při uměleckém činu, který si vyžaduje vášnivé soustředěnosti a trpělivosti. (…) Zkusil prsty, zda má voda žádoucí teplotu, a pak přilil ještě hrnec chladné. Tento obřad se od začátku do konce nepřipravuje v horlivé uspěchanosti, naopak, zdálo se, že Brtko docela vědomě vychutnával slast každého svého promyšleného pohybu. (…) Pro každý případ věnoval ještě kradmý pohled ženě. Chtěl vědět, zda mu bude dopřáno vychutnat požitek lavorové koupele do konce, anebo nehrozí-li mu útok, na který je radno se připravit.“…

Jak určitě víte, film natočený podle této knižní předlohy, v hlavních rolích s vynikajícími Idou Kamińskou a Josefem Kronerem, obdržel v roce 1966 slavného Oskara…

Kdo vlastně jsme?

Schválně, zkuste se teď na chvilku zastavit ve čtení, a alespoň lehce popřemýšlet nad tím, KDO vlastně (jako že vůbec:-)) jste, JAKÉ jsou vaše silné stránky, a naopak jaké máte slabiny; v čem je na sobě potřeba ještě zapracovat, a naopak o jakou vaši prémiovou vlastnost či schopnost se můžete ve svém životním putování opřít:-)…

V nějakých věcech máte (minimálně do určité míry) jasno: líbím se mužům (ženám), už jenom svým přirozeným charismatem mám velikou výhodu před ostatními, při setkáních (nejen) s přáteli mi nedělá žádný problém pěkně i vtipně bavit celou skupinku, fakt jsem dobrý/á v medicíně, jazycích, informačních technologiích, v managementu, účetnictví,  ve sportu, v hudbě, tanci, ve výchově dětí či v partnerském životě:-)…

Ale co ty naše slabinky, ty naše slavné Třinácté komnaty?… Všichni je v nějaké formě máme, o tohle se vůbec nemusíte obávat:-)…

Myslíte si, že OPRAVDU máme sami sebe tak ´dobře´ a dopodrobna zanalyzované  a ´přečtené´ , jako to až téměř geniálně dokázal vylíčit Theodor Dreiser při výše uvedeném popisu ´sestřičky Carrie?…

Domnívám se… o něco přesněji: jsem si jistý, že ROZHODNĚ NE:-)!!!… Jinak by totiž nemohla platit jedna ze základních ´slavných a pro další psychologii rozhodujících tezí a premis´, se kterou přišel ve svém učení slavný německý filozof Arthur Schopenhauer.

Tvrdil totiž, že „podstata člověka nezáleží v myšlení, vědomí, rozumu. (…) Vědomí je pouze povrch naší bytosti. Jen ten ovšem známe jasně, tak jako z celé zeměkoule pouze zevní povrch. Naše vědomé myšlenky jsou jen hladinou hluboké tůně. Naše soudy obvykle nevznikají zřetězením jasných myšlenek podle logických zákonů – ačkoli o tom rádi přesvědčujeme sebe i jiné. Vznikají v temné hlubině, ale je to téměř tak neuvědomělý děj, jako trávení. Ke svému vlastnímu překvapení dostáváme nápady a rozhodujeme se, ale o vzniku nejhlubších myšlenek nemůžeme vydat žádné svědectví. (…) Pouze zdánlivě jsou lidé přitahováni něčím, co je před nimi, ve skutečnosti jsou poháněni zezadu. Žene je nevědomá vůle k životu. Pouze tato vůle je neproměnná a je základem všech našich představ.“

Různé verze

No a potom je tu ještě další drobná jobovka: nejen že máme (nebo bychom přinejmenším měli mít:-)!) co dělat se sebou samými, musíme také ještě navíc čelit pohledu našeho blízkého či vzdálenějšího okolí; skutečnosti, jakýma očima náš každodenní život vidí právě ONI…

A jak už určitě tušíte, ve valné většině případů to pro nás nebude nikterak lichotivé nebo alespoň rozumně přiměřené vysvědčení; většina lidí (jaký to obrovský objev:-)!) se totiž domnívá, resp. je o tom HLUBOCE přesvědčena, že právě TEN JEJICH pohled a názor na svět a na svoje okolí je OBJEKTIVNĚ zcela správný, racionální a vyvážený… Samozřejmě, že naprostý opak je pravdou…

Lidé ve své většině nejsou schopni správně analyzovat, ať už sebe samé nebo (a to přirozeně ještě daleko hůře) jiné subjekty, se kterými jsou z nějakého důvodu v kontaktu; nejsou schopni OBJEKTIVNÍ, chladnokrevné, vyvážené, téměř až matematicky přesné analýzy, jakou jsme si tu ukázali v těch krásných a VYSOCE OBJEKTIVNĚ napsaných krátkých úryvcích od Ladislava Grosmana či Theodora Dreisera.

Velice vtipně se o tomto fenoménu zmiňuje můj zdaleka nejmilovanější myslitel, autor famózní monografie ´Flow´, americký psycholog Mihaly Csikszentmihalyi.

„Kde se skrývá ´já´, ona bytost, která rozhoduje, co dělat s psychickou energií vznikající v nervovém systému? Kde sídlí kapitán lodi, pán naší duše?

Jakmile začneme třeba jen na chvilku uvažovat o těchto otázkách, uvědomíme si, že já je také částí obsahu našeho vědomí. Je to ta jeho část, která se nikdy neodchýlí příliš daleko od centra pozornosti. Samozřejmě že moje vlastní já existuje pouze v mém vědomí. Ve vědomí lidí, kteří mě znají, bude mít podobu různých verzí a ve většině z těchto verzí byste pravděpodobně vůbec nepoznali ´originál´ – tedy mě takového, jak se vidím já sám.“

Muž se zaječíma ušima

Častokrát se mi už v životě přihodilo, že když jsem se zabýval nějakým, prakticky jakýmkoliv tématem, začínaly se dít nejrůznější ´věci´ právě s tímto aktuálním TÉMATEM související; takto, když jsem si promýšlel základní strukturu ´Kočárků´, vystupoval jsem poměrně nedávno z autobusu a spatřil před sebou dvě mladé ženy, jak si spolu něco povídají, když tu najednou z úst jedné z nich zaznělo něco jako „tohle je prostě moje životní filozofie a nehodlám na ní vůbec nic měnit…“

Okamžitě jsem přepnul do módu nejvyšší pohotovosti a horečnatě jsem se snažil soustředit, abych z jejich probíhajícího rozhovoru zachytil co nejvíce…

Nakonec z toho bohužel nic nebylo, prostě mi ´utekly´ z doslechu, a to všechno navzdory tomu, že slyším opravdu hodně dobře, což má vedle svých nesporných výhod přirozeně také určité nevýhody, jako například když člověk o sobě uslyší v práci nějaké ty povídačky, které by si po pravdě zase až tak moc nepřál slyšet,- a to všechno ve chvílích, když se majitelé těchto hlasů tak trošku naivně domnívají, že se nacházím mimo jejich zorné pole:-(:-)…

Naopak ohledně kontaktu s těma dvěma avizovanými mladými ´filozofujícími´ ženami by se mi docela šiklo, kdybych mohl vlastnit uši jakože fungující na hodně velkou vzdálenost; nějakým podobným způsobem, jako se tohoto daru dostalo hlavnímu hrdinovi úplně čerstvého českého filmu pod názvem ´Muž se zaječíma ušima´ v podání nezaměnitelného, výsostně originálního a zároveň také neustále něčím překvapujícího Miroslava Krobota…

Množme se

Ještě štěstí, že v té mojí slavné a úžasné práci docela pěkně vycházím s naším vedením:-); když jsem se jednoho dne intuitivně rozhodl, nacházejíce se v dobrém rozmaru, zaskočit naši manažerku otázkou po smyslu života, ani vteřinu nezaváhala, a hned z první mi odpověděla, „no přece rozmnožit se.“…

No a mně u této příležitosti nedalo, než si nevzpomenout na úplný začátek mojí první knihy ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´, ve kterém si zajdou na pivo dva významní norští antropologové, když po nějakém tom třetím, čtvrtém nebo snad pátém kousku položí jeden druhému zcela zásadní, vlastně až EXISTENCIÁLNÍ otázku, totiž aby mu laskavě odpověděl, jaké že jsou ty TŘI HLAVNÍ SMYSLY LIDSKÉHO ŽIVOTA…

S prvními dvěma ´smysly´ si dotázaný antropolog bez problémů poradil; uvedl, že tím prvním smyslem je právě to rozmnožování se a tím zároveň i kontinuální pokračování našeho života ve svých dětech; tím druhým je potom víra, že tento náš pozemský život bude mít ještě nějaké další pokračování…

Ale na ten třetí smysl života, možná už přece jenom trošku unavený z toho narůstajícího množství vypitého piva, jako by stále nemohl přijít…

No, a právě hledání onoho TŘETÍHO smyslu života bude středobodem oné zmiňované knihy ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´:-)…

Mezi Prahou Hlavním nádražím a Pardubicemi

Úplným závěrem ještě jedna drobná, snad alespoň trošku vtipná perlička. Poté, co jsem letos v červenci na tom našem krásném výletě do Pošumaví dostal od té mojí kamarádky tu úžasnou informaci o tom ´neuvěřitelném kočárkovém příběhu za dvacet pět tisíc´, a INTUITIVNĚ jsem si začal pohrávat s tím, že se tato informace stane výchozí myšlenkou i středobodem k mému budoucímu článku, akorát jsem organizoval svoji červencovou HLAVNÍ:-) oslavu těch mých krásně šílených kulatých narozenin, které se posléze (plánovaně) odehrály v mých rodných Pardubicích; naprosto soustředěně jsem lustroval páteční vlaková spojení, abych ještě jako alespoň trošku pomohl mojí milované pardubické tetičce s přípravou před tou krásnou sobotní oslavou, když tu na mě vedle jednotlivých vlakových odjezdů jakoby z ničeho nic začala vyskakovat reklama na kočárky…

Zprvu jsem byl touto skutečností poněkud zaskočen, neboť pokud mě paměť neklamala, tak jsem se ´záležitostmi souvisejícími s potřebou zakoupení kočárku´ DOOPRAVDY ve svých představách nikterak nezabýval:-); tam mi vířily především myšlenky typu jak si tou svojí ´normální´ prací co nejefektivněji chránit svoje živobytí, a HLAVNĚ jak posunovat to svoje psaní, abych se už konečně DOSTAL k dopsání té první knihy, a poté přirozeně nadále pokračoval ve svém usilování:-)…

Ale nakonec mi to všechno seplo: když jsem se ve své tvůrčí poctivosti:-) probíral nejrůznějšími obrázky či fotografiemi kočárků, které by se mi mohly hodit právě do toho případného budoucího článku, místní roboti a algoritmy NEBYLI SCHOPNI ROZPOZNAT, za jakým že to účelem jsem vyhledával zmiňované fotografie, no a tak mi v rámci jejich pověstného altruistického chování i přístupu, z čistě ryzí lásky k bližnímu svému, nabídli – spolu s těmi odjezdy vlaků z Prahy do Pardubic – ty nejkrásnější a nejlaskavější možné kočárky, pravděpodobně z toho důvodu, aby moje nastávající a ZAVRŠENÉ rodinné a životní štěstí dosáhlo tímto nákupem svého nejvyššího možného vrcholu:-):-)…

Od kočárků k filozofii života.

Od Kočárků k Filozofii úspěchu

No a konečně úplným závěrem, dovolte mi lehce si zakřičet takové jedno moje drobné vítězné HURARÁ:-)!!! Konečně mám totiž pro vás plně k dispozici svůj eBook zdarma s názvem Filozofie úspěchu.

Přirozeně si ho velice snadno můžete stáhnout na těchto webových stránkách, a já budu pevně doufat (i si moc přát), aby vám udělal krásnou radost ještě před tím, než si budete moci přečíst moji první monografii, eBook pod názvem Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích.

V eseji Filozofie úspěchu se budeme v první řadě zamýšlet nad tím, co vlastně lidé od svého života nejvíce očekávají; zároveň se také zmíníme o několika klíčových nástrojích a prostředcích, které nás právě k takovémuto spokojenému a naplněnému životu mohou dovést:-).

Ale především a v první řadě, ať už se nacházíme kdekoliv, prakticky v jakékoliv myslitelné situaci, když to jenom trochu půjde, ´Netrhejme jablka, která visí na spodních větvích´. Neboť, jak moudře pravil Benjamin Disraeli, „Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý.“